Je bílé ráno a světlo sněží

jakoby rozfoukal uhlíky hvězd

vítr co okolo jako pes běží

a ticho sevřelo dlaně své v pěst.

Je mi tak brzy a na cosi pozdě

jak to už v pondělí kolikrát bývá

a čas je podobný řekám a vodě

když právě minulé s budoucím splývá.

A na tvém pobřeží stavím teď kříže

do písku bílého bych měl co nést

a stíny kolem nás mění se v mříže

pažemi spoutáni jsme vězni měst.

A ústa tvoje jsou branami do nebe

a moje do pekel vedou, však víš

a Bůh je daleko, když dýchám za tebe

a ostří jazyků krájí nás již.