Moc slova

Golem, stará Praha a spoustu vín, pocitů, které jsou opředeny světlem nočních lamp a my v nich naše příběhy, třeskuté, nadějné, plné lásky, často hledáme, řekla bych. Nedá mi to spát, přemýšlím nad spisovateli, kteří tu seděli, či snad se procházeli, dýchali stejný vzduch je ohrané slovní spojení, ale vážně, možná v té metafoře je víc než klišé, ten dům tu stál třeba v tom věku, kdy se ptám.

Pražská německá literatura, jestli mě můj sešit ze střední neklame, tak přesně tam řadíme Kafku. Poslední dobou se ke mně toto jméno dostává blíž a blíž. Někteří ho milují a jiní v něm nevidí nic víc než brouka.

Jaká proměna se děje v nás, když čteme o tom jablku. A tak, snad i ti dva neměli tolik rozumu, aby ho neutrhli, máme my mít rozum nezahýbat tím stromem a nepodívat se blíž? Často se říká, že Kafka psal o mašinérii legislativy, no, třeba i jo, ale všimli jste si, že vlastně vždycky psal o odstrčeném jedinci?

Já ano, chtěla jsem psát vesele, jak to mám ve zvyku, ale nedá mi to spát, chtěla bych udělal humor. Nu, bez humoru asi dnes, přemýšlím, čím to je, že toto jméno tolik rezonuje. Mnou rezonují i jiná jména, ale ráda si všímám jmen, která se odrážejí ve slovech druhých a dnes je to on.

On, zatracený, možná milovaný, mladý, nemocný, nadějný a někdy Kafka na pobřeží. Nedá mi to spát, ta moc slova, někdy umí kouzlit. U moci slova také přemýšlím nad tím, když mi někdo řekne: „A to se jen přetvařuješ?“. A já musím odpovědět, ne, tak to prostě v tu chvíli cítím.

Je skvělé vědět, že milujeme zrovna tento styl psaní, žánr, snad i autora pro jeho chyby (ne, samozřejmě že pro psaní), ale je ještě víc fajn o tom mluvit, protože tím nevědomky o to bojujeme a kdo ví, kdo určil, že se Metůdek s Konstantinem se budou číst i dnes, kdo určil, že ten a ten byl vážně dobrý spisovatel, myslitel, no, my, my lidé, my, kteří se nebojíme říct, kterou literaturu máme rádi, i když je třeba vážně stará, mluvíme o ní, leč nám druzí nevěří.

Předsudky jsou špatná věc

Divá Bára by mohla vyprávět.