Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 464 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Na Maledivy!
datum / id21.07.2022 / 533573Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategorieFejetonyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno133x
počet tipů13
v oblíbených0x
Prolog

Maledivný zcestník aneb 19 tipů, jak přirozeně zvýšit hladinu cestosteronu v krvi.

Na Maledivy!

1) Na Maledivy!

2) Bez Tonicu, prosím

3) Na speedboatu

4) Kdy už tam budem?

5) Tři hvězdičky

6) Vychází i michelinská

7) Koupací dress code

8) Džungle jako zahrádka

9) Pralesní mešita

10) Žralok!

11) Zamlžená historie

12) Ďábel z hlubin

13) Island Buzz Café

14) Vetešníkův krám

15) Hlavně opatrně

16) Kraviny

17) Snídaně přes palubu

18) Na ryby s bubnem

19) Domů, do Prahy…

*

1) Na Maledivy!

Naši rodinu lze jen stěží počítat mezi perpetuální rebely. Navenek jsme environmentálně ukáznění, uhlíkově téměř nevystopovatelní a přiměřeně loajální ke škodolibým vrtochům vládních institucí. Sdílíme však s manželkou jistý sentiment stran cestování, objevování a poznávání vzdálených zemí. Pravda, také jsme byli kdysi mladí a ti nespoutaní hippíci, kteří kdesi uvnitř pořád ještě dřímou, se z času na čas probudí a pohnou nás k činu. A musí-li to být, třeba i k drobné občanské neposlušnosti, establishmentu navzdory.

Tuhle se žena vrátila domů neobvykle brzy, protože jí vojensko-policejní hlídka nedovolila přejet hranici okresu při cestě na obchodní schůzku. Ještě než si v předsíni sundala boty, respirátor a gumové rukavice, pravila rozhodným hlasem: „Já chci pryč. Někam na pustý ostrov. Pojedeme na Maledivy!“

Na „covidovém semaforu“ mají Maledivy trvale tmavě purpurovou, až skoro fialovou barvu, čímž chce ministr zdravotnictví říct, že každý, kdo překročí jejich hranice, okamžitě zhyne trýznivou smrtí a jeho infekční mrtvolu, zatavenou v olověné rakvi, pohodí na skládku radioaktivního odpadu. Kdo zná moji ženu, ví, že globální koronizace světa je pro ni jen drobnou překážkou.

„Jsou tam muslimové, prohibice a žraloci,“ snažím se chabě vzdorovat.

„No a? Oblečení se aspoň nespálíme, játra si odpočinou a tady čtu, že vloni zemřelo víc lidí při focení selfíček, než po útoku žraloka,“ kontruje moje drahá polovička od notebooku. „Mimoto se jedná o žraloky velrybí a ti jsou neškodní.“

Musel jsem jí dát zapravdu. Žena byla zklamaná, protože tak rychlou kapitulaci nečekala od někoho, kdo není Francouz, navíc měla v zásobě ještě dlouhou řadu argumentů, které tím pádem zůstaly nevyužity. Za pár minut už znala datum odjezdu, číslo letu a v e-šopech objednávala opalovací krémy, sluneční brýle a plavky s dlouhým nohávem. Někdo plánování budoucna věnuje tolik času, že mu zabere většinu přítomnosti, jiný se rozhoduje explozivně. Asi už tušíte, jak je to u nás.

*

Pražské letiště vítá návštěvníky nebývalým klidem, sterilní čistotou a uzamčenými vchody. Tedy až na ten poslední, o kterém jsme se z počátku domnívali, že je určený pro zaměstnance. Však také letištní personál stojí oproti cestujícím ve značné přesile. A je nás pět, co dychtíme po odletu: já, manželka Denisa, naše kamarádka Iveta, která na Maledivách už byla, nicméně pro velký úspěch si výlet toužila zopakovat a její dvě dcerky školního věku. Čekání nám zpříjemňuje vyplňování příjezdových formulářů formou online v jazyce, o kterém doufáme, že je to angličtina. Kromě standardních informací ohledně pasu, letů apod. je nutné do elektronického dokumentu nahrát svoji fotografii a negativní PCR test. Úspěšně vyplněné prohlášení pak automaticky vygeneruje QR kód, který si pro mnohé další kontroly uschováváme v mobilních telefonech. Ještě zbývá určit, kdo bude vedoucím skupiny.

„To je jasné, přece Denisa,“ shodují se jednoznačně výletníci.

„Ajaj, moje žena?“ podivuji se. „To byla má druhá největší obava.“

„A co byla ta první?“

„Že ukážete na mě. To bych vám ani sobě opravdu nepřál,“ míním naoko truchlivě a vleču zavazadla k odbavení.

Dle studie, kterou si nechala zpracovat Mezinárodní organizace letecké dopravy IATA, je možnost, že se covidem nakazíte v letadle procentuálně stejná, jako riziko, že budete zasaženi bleskem. Stevardi Qatar Airways nás vítají v ochranném obleku, roušce a brýlích. Na sedadle nacházíme polštář, deku, sluchátka, antibakteriální gel, chirurgické rukavice a ústenku, kterou je třeba mít nasazenou během celého letu mimo času stravování. S výjimkou krátké chvíle při startu a přistání se však přísun pokrmů a nápojů po celých šest hodin téměř nezastavuje, pročež si až do Kataru na roušku nikdo ani nevzpomene.

*

2) Bez Tonicu, prosím

Přestup v Doha probíhá hladce a pohodově. Rozlehlému terminálu dominuje obří zlatý medvěd a nad námi sviští vlaky, které přepravují cestující k nástupním branám. Informační tabule přetékají množstvím odletů, letištní halou korzují davy lidí, a kdyby obchody, kavárny a salonky měly švy, tak v nich praskají. Zmocňuje se nás pocit, že nejen v Globusu, ale i ve světě je svět ještě v pořádku. S manželkou v klídečku popíjíme presíčko, lížeme zmrzlinku a pak, o nějakých pětadvacet dolarů lehčí, se zas na dalších pět hodin vznášíme do oblak. Let jako vždycky zahajuje bezpečnostní video. Tentokrát tematicky natočené ve fotbalové šatně, nenápadně odkazující na mistrovství světa, které bude v roce 2022 pořádat Katar. Maskované letušky se předhánějí v pohostinnosti a s laskavým pochopením mi v pravidelných intervalech nosí Gin & Tonic. Nejdřív jen tak bez ledu, později i bez Tonicu.

„Jó, takhle bych klidně strávil celou dovolenou,“ chrochtám si blahem, ale je mi jasné, že nestrávím, protože tím bych pěkně nakrknul uctívače Alláha, a to slušné návštěvy hostitelům nedělají. Tak, jako je poturčenec horší Turka a novokřtěnec papežštější než papež, jsou maledivští muslimové mohamedánštější než Mohamed. Náboženství na Maledivách je natolik striktní, že každý, kdo se zde narodí, se ze zákona stává muslimem. A podle toho se taky musí chovat. Na výběr prostě není. Platí zde přísný zákaz nejen konzumovat, ale i dovážet alkoholické nápoje. Skrz islámskou kontrolu neprojdou ani lechtivé obrázky, omamné látky, střelné zbraně, harpuny, psi, vepři a nápadné modloslužebné předměty. Cestovatel může mít problém také s viditelným tetováním J. K. Nazaretského, S. G. Buddhy a snad i E. Ch. Guevary.

Pět set, tři sta, dvě stě metrů, oceán se přibližuje děsivou rychlostí.

„Hergot sakra, kde je ten ostrov? Kde je přistávací dráha? Kde jsou ty záchranné vesty?“ Podvozek už olizují zpěněné vršky vln, když náhle dosedáme na pevnou runway. Ještě notný kus cesty zanechávají kola na betonu mokrou stopu.

Pro jediné maledivské mezinárodní letiště Velana musel být uměle vybudován rozlehlý ostrov Hulhule, protože na přirozených ostrovech běžné velikosti obtížně přistávají i urostlejší ptáci. Ano, ostrovy jsou malé. Jeden z nich se tak dokonce jmenuje. Přistávací dráha, obklopená korálovým útesem a lagunami, je 3 200 metrů dlouhá a příležitostně se prodlužuje troskami podle toho, kolik letadel nedobrzdí přistání. Nachází se dva kilometry od ostrova, který je kompletně zastavěn budovami hlavního města Malediv - Malé. Bizarnější lokalitu jen tak neuvidíte. V metropoli o velikosti pouhých 5,8 kilometrů čtverečních žije kolem 130 000 obyvatel. Nenajdete zde ani centimetr volného místa. Městský architekt musel být přeborníkem ve skládání puzzle. Jen v nemnoha jiných městech na světě při pohledu na pouliční ruch oprávněně zvoláte: „Huuustý!“ Úzké uličky jsou plné skútrů a aut, přestože dostat se z jedné strany ostrova na druhou je mnohem rychlejší pěšky. Je to podobné, jako byste v panelákovém bytě od televize k ledničce jezdili taxíkem.

*

3) Na speedboatu

Letištní personál nám digitálním teploměrem měří teplotu a na imigračním si k pasu žádají QR kód příjezdového formuláře s PCR testem. Jen co popadneme kufry, už nás pan Mustafa nahání k check-inu na vnitrostátní linky, odkud po dvacetiminutovém letu máme dosáhnout ostrova Maamigili. Z okna malého turbovrtulového letadla pozorujeme hlubokou modř Indického oceánu posypanou pápěřím obláčků, pod kterými z času na čas prosvitne něco, co připomíná kultivace plísní v Petriho miskách. Konečně - korálové atoly!

Maledivská republika leží jihozápadně od Srí Lanky a rozkládá se na více jak 90 000 km2. Země sestává z 99 % moře. Zbývající 1 % tvoří 1196 ostrovů, které jsou seskupené do 26 přírodních atolů. Mezi atoly Suvadiva a Addu prochází rovník. Mezi sedadly aeroplánu prochází letuška a kontroluje, zda máme zapnuté pásy. Přistáváme. Po krátkém přesunu ze vzdušného nádraží na vodní nádraží následuje ještě půlhodinová cesta rychlolodí do cíle naší cesty.

Na speedboatu to mocně hází, tři sta koní v každém z obou motorů řve jako tři sta tygrů, lodní šrouby chrlí za záď gejzíry zpěněné vody, slaný vítr duje do vlasů těm, kteří je mají a v dálce se objevují první ostrůvky s typickými apartmány na chůdách. Někdy se těch chatiček tísní v mnoha řadách nalepených na sebe tolik, že připomínají pražské Stodůlky při povodni. V duchu přemítám, co je na těch domečcích na nožičkách tak přitažlivého, když pronájem stojí majlant, máte to z nich všude daleko, v jednom kuse vám šplouchá voda zespoda o podlahu a sousedy slyšíte stejně hlasitě jako v paneláku. Snad jen, že na fotkách vypadají malebně a smíte na verandě popíjet barevné lihové nápoje s deštníčky. Inu soukromý resort.

Resortem se označuje soukromý ostrov, který je celý jedním hotelovým komplexem. Nenaleznete na něm domorodé obyvatele, pouze najatý personál. Pravidla jsou zde poněkud volnější, ceny naopak poněkud vyšší. V resortech vás neotravuje pětkrát denně muezzinovo svolávání k modlitbě, konzumace alkoholu je u hostů nejen tolerována, ale naopak podporována a bikiny smíte nosit všude, snad jen s výjimkou restaurací. V těch ovšem dostanete i hot dog s vepřovou vinnou klobásou, budete-li si přát.

Oproti tomu lokální ostrovy jsou převážně rybářské vesnice obydlené domorodci. Pouze některé nabízejí možnost ubytování pro turisty. Dle mínění cestovních kanceláří na nich zažijete levnou verzi dovolené mezi původními obyvateli, s pohledem na rurální maledivskou idylku se vším všudy. Pravdou je, že zde není o mnoho levněji. Pouze neutratíte tolik peněz, jelikož nemáte za co. Místní lidé jsou stejní, jako kteříkoli jiní vesničané kdekoli na světě. Někteří se na vás rozpačitě usmívají, jiní vás ignorují a trpně snášejí jako nezbytné zlo. Poskytují vám právě tolik vlídné pozornosti, kolik se jí dostává hlučné návštěvě u jinak tichého souseda. Dospělí věnují veškerý čas práci a modlitbám, školní mládež se zabývá sebevzděláváním a sportem. Při náhodném setkání vás stydlivě pozdraví „Hello!“ nikoli „Give me dollar!“ jak je tomu zvykem v jiných částech Asie.

*

4) Kdy už tam budem?

Rychloloď divoce skáče po neklidné hladině a cesta připomíná nácvik na zemětřesení. Když už jsme do sytosti promočení, vyfoukaní, pohoupaní a děti začínají klást první otázky „Kdy už tam budem?“ objevuje se na obzoru dlouhý pruh pevniny, jejíž širší konec zdobí svěží zeleň, zatímco protilehlý se pozvolna dlouží v úzký písečný ostroh ustupující do zpěněných vln. Temná modř hlubokého oceánu náhle zjasněla na tyrkysovou a oči začínají rozeznávat detaily na blížícím se břehu. Jsme na místě.

„Dhiguráááh! Vystupovááát!“ Jako by nás za trest vysazovali na opuštěný ostrov, kde máme vystřídat Robinsona Crusoe. Nikde nikdo, jen palmy a maličký přístav, ve kterém kotví několik loděk a člunů. Za chvíli ale div divoucí, blíží se opravdové osobní auto, byť široko daleko nevidět žádnou asfaltovou silnici. Jedná se o jeden ze dvou automobilů na ostrově a přijel jen kvůli tomu, aby nás a naše zavazadla přepravil z přístavu do hotelu. Přece těch tři sta metrů nepůjdeme pěšky, že. Řidič jede pomalu, rozvážně, abychom si mohli v klidu prohlédnout okolí.

Ostrov Dhigurah měří na délku 3,5 km a jeho maximální šířka dosahuje 300 m. Ve vesnici, která je situována zhruba na 500 m2 v nejširší části ostrova, žije přibližně 600 obyvatel. Živí se rybolovem, zpracováním dřeva, stavbou lodí a cestovním ruchem. Najdeme zde poměrně širokou občanskou vybavenost - přístav, dvě malá bistra, obchod s potravinami a smíšeným zbožím, pár krámků se suvenýry, dvě mešity, budovu policie, ordinaci lékaře, kancelář ostrovního úřadu, věž mobilního operátora, naftový generátor elektrického proudu, fotbalové a volejbalové hřiště, dětské hřiště, školu, loděnici, kancelář a prodejnu potápěčského centra a skleněný sarkofág s nefunkčním bankomatem. Zástavbu uzavírá několik hotelů, za nimi se skromně ukrývá zahrádkářská kolonie a na jih už pokračuje jen divoká džungle.  

*

5) Tři hvězdičky

Recepční hotelu Dhiguveli nás ve vestibulu usazuje do pohodlných křesel vonících Lysolem, rukama chráněnýma chirurgickými rukavicemi rozdává welcome drinky z čerstvého ovoce a usmívá se tak široce, že mu koutky úst vyčuhují přes okraje respirátoru. Maledivané berou prevenci velmi zodpovědně. Na každém kroku jsou k dispozici antiseptické gely, vše se pravidelně dezinfikuje a v roušce často potkáte i osamělého sběrače kokosů, který si džunglí klestí cestu mačetou.

„Náš hotel,“ rozplývá se pan recepční, „nabízí tříhvězdičkové ubytování s výhledem na moře, restauraci, salonek a zahradu. Poskytuje bezplatné Wi-Fi, trezor, výtah, wellness, plážové ručníky, soukromou pláž a nepřetržitě otevřenou recepci, ve které někdy sedí i recepční. Pokoje jsou vybaveny klimatizací, satelitní TV s plochou obrazovkou, rychlovarnou konvicí, požárním alarmem, šatní skříní s ramínky, vlastní koupelnou, sprchou, vysoušečem vlasů a psacím stolem s polstrovanou seslí,“ nešetří správce chválou svěřeného inventáře. Při bližším ohledání se ukazuje, že ne všechno jmenované zařízení je funkční a zcela bez závad, ale my, zocelení pobyty v bulharských penzionech, nereptáme. Pouze samolibí rekreanti zhýčkaní západním luxusem propadají panice a zanechávají po sobě popuzené recenze, durdíce se, že zásuvky neodpovídají zástrčkám jejich přístrojů, chybí sušáky na prádlo, v koupelně kape sprcha, neodtéká odpad nebo že v ovladači klimatizace jsou vybité baterie. My prostě improvizujeme.

Jakkoliv světnička působí čistě až sterilně a bagážista nás ujišťuje, že komáři se tady vůbec nevyskytují, i tak očekáváme spousty hmyzu. Prales bují prakticky pod okny, pročež moskyti, mravenci a švábi se tu nepochybně prohánějí v množství, které ani domácí gekoni nedokáží významně zredukovat. Labuť na posteli, důmyslně poskládaná z ručníků, jim v tom nejspíš také moc nepomůže. A tak před tím než trička, šortky a kartáčky na zuby opustí kufry, vybaluji odpuzovač hmyzu a místnost pečlivě zamořuji toxikáliemi. Zbytek repelentu si půjčuje Iveta s dcerkami, aby preventivně kontaminovaly i svůj pokoj.

„Tak, pro dnešek máme vystaráno, ale co zítra?“ pokládám ženě otázku s nadějí, že zásoby insekticidu doplníme v místním obchůdku se smíšeným zbožím. Opouštíme tedy hotel a nebojácně vykračujeme do hluboké tmy, přestože je teprve šest odpoledne. V blízkosti rovníku se stmívá náhle, jako by někdo odpojil slunce ze zásuvky. Stejně tak náhle končí i pracovní doba. Aby byl hrob našich nadějí ještě hlubší, zamknuté dveře krámku téměř do poloviny zakrývá poutač nekompromisně hlásající, že i za provozu je veškeré turistické chamradi vstup do prodejny zakázán.

„Nu nevadí, nevadí, nějak bylo, nějak bude,“ snažíme se i bez repelentu vystrnadit brouka z hlavy, „dneska jsme chemicky ošetřeni, zítra budeme improvizovat.“ A jde se na večeři.

*

6) Vychází i michelinská

Úředním, oficiálním a běžně používaným jazykem na Maledivách je divehi neboli divéhština. Psaná podoba divéhštiny se nazývá thaana, obsahuje 24 podivných znaků, které Evropan od sebe nerozezná, a píše se zprava do leva. Na poslech zní, jako by mluvčí hovořil pouze citoslovci. Dlužno přiznat, že místní se s vámi snaží domluvit angličtinou, kterou se učili ve škole, ovšem s tak děsivým přízvukem, že je nakonec jedno, jestli jim nerozumíte anglicky nebo maledivsky.

Vrchní číšník přináší v designových lahvích s logem hotelu Dhiguveli značkovou, chlazenou, ručně vyráběnou pitnou vodu s přísadou minerálů, něco jako ostrovní výběr z bobulí nebo pozdní sběr a poté, co nás s typickou asijskou rozvážností podělil příbory, rozdává menu v elegantní kožené vazbě. Jídelní lístek je tištěn v divéhštině a vypadá jako sešit, do kterého se předškolní dítě snažilo nakreslit stádo žížal. Vlastně z něj umíme přečíst pouze číslice. Když se garson dosyta vynašklebil našim rozpakům, dostáváme jídelníček v angličtině, který je mnohem srozumitelnější. Dokonce se nám na chvíli zazdálo, že i ceny jsou v něm nižší, než jsme zjistili, že jsou uvedeny v dolarech.

„Večeře za deset doláčů nás přece nezruinuje, že, konečně ani brynzové halušky v Terchovej dnes nejsou levnější,“ omlouváme svoji rozmařilost a protože od zítřka už máme jídlo v ceně, tak se lehkovážně rozmazlujeme ještě ovocnými džusíky, zmrzlinkou a dortíčkem.

Maledivská kuchyně je podobná indické. Na pohled. Na chuť však zcela postrádá její spektakulární kořeněnost, rafinovanou pikantnost a dráždivou pálivost. Pokud mají v Indii nějaké sanatorium pro dětské žlučníkáře, tak v něm nejspíš vaří podobně.

Snídani si můžete dopřát tradiční místní anebo kontinentální. Kontinentální představují drůbeží párky, fazole s hovězí slaninou, vejce, toustový chléb, máslo a džem. K maledivské snídani se zpravidla podává Mashuni, pokrm z konzervy drceného tuňáka ve vlastní šťávě, nasekané cibule, hrsti strouhaného kokosu, trošky soli a limetky. K tomu se přikusuje roshi - placka z mouky a vody.

K obědu a večeři se na stolech většinou objevují ryby, kuřecí nebo hovězí maso, přílohou obvykle bývá rýže, nudle nebo pšeničná placka. Zajímavé je, že zcela bezpracně ulovená ryba, kterých je plné moře a skáčou rybářům na prázdný háček samy a bez pobízení, se po krátké návštěvě hotelové kuchyně, vykuchání a koupeli v kalné lázni z přepáleného tuku stává luxusním a nemravně drahým pokrmem. Stejně tak krabi, humři, krevety či jiná mořská drůbež. Místní šéfkuchař však umí zdařile napodobit a nápaditě prezentovat i mezinárodní kuchyni. Například italskou, čínskou nebo indickou, makrobiotickou, veganskou či pescetariánskou a to vše v souladu s náboženskými pravidly halal. Nebýt tristního nedostatku chilli, byl bych nadmíru spokojen. Záliba v jídle je jediný koníček, který mě dokáže naplnit. I když pravda jen přechodně.

Byť jsou Maledivy rovníkovou zemí, frutariáni a milovníci tropického ovoce si moc neužijí. Na ostrovech, ke všemu zdaleka ne na všech, je možné zahradničit jen velmi omezeně. Většinu potravin proto importují, především z Indie a Srí Lanky. A nejen potravin. Dováží se prakticky všechno. Dokonce i písek. Ano, neustálému zmenšování ostrovů obyvatelé čelí tím, že dováží písek a poctivě dosypávají pláže. Někdy písek kreativně nahrazují stavební sutí, rozbitým nábytkem, zastaralou elektronikou a plastem, ovšem ostrov Dhigurah je čestnou a prozatím čistou výjimkou.

*

7) Koupací dress code

„Pláže! Samé pláže! Liduprázdné, jemně písčité luxusně bělostné, kýčovitě malebné a katalogově pitoreskní! Bedekr nelhal!“ poskakuji ráno v písku na pobřeží a kochám se tou nádherou. „Jé, krab! Tam běží další. A nahoře letí volavka. Ještěrka! Pozor ještěrka,“ dloubu do manželky, která si zouvá boty a zároveň se snaží sledovat, kam ukazuji prstem. „Ráj. To je učiněný ráj,“ mumlám si o poznání tišeji, „tady si umím představit Adama s Evou, jak pojídají zralá manga, zapíjejí je šťávou z mladého kokosu a nazí se rochní ve vlnách.“

Na první procházku za přírodními krásami se vydáváme po pláži se sandály v ruce, ale jinak řádně ustrojeni dle islámského bontonu. Co kdyby nás někdo viděl, že. Potím se jako… No, člověku by se chtělo říct, že jako prase, ale kvůli muslimům nemůže.

V tomto způsobu ráje platí rigorózní pravidla islámu. Nemusíte se bát, jen je třeba dodržovat jistá omezení, zejména ve způsobu oblékání a jednání na veřejnosti. Sluníčko pálí, třicet stupňů ve stínu, moře i pláže lákají do své náruče, ale dress code vám velí chodit od ramen až po kolena zahalení. Jestliže nejste při koupání a opalování řádně ustrojeni, pokládá se to, zejména u žen, za významný odklon od dobrých mravů. Co na tom, že se jedná o výsměch všem zákonům přírodním, jen když jsou respektovány zákony náboženské. Při porušení hrozí vysoká pokuta, vězení a v krajním případě i vyhnání z ráje, přesněji vyhoštění ze země. Nic moc představa, že? Ale je reálná. Možná proto se místní koupou a opalují jen v případě, že potřebují vyprat a osušit prádlo, které mají na sobě.

Ovšem peníze svedou mnohé. Dokonce i zaclonit výhled Alláhovi. Proto na některých obydlených ostrovech vyhradily úřady kus pláže pouze turistům. Úsek je obvykle viditelně oddělen, opatřen billboardy s nezbytnými výhrůžkami a místní na něj mají vstup zakázán. Což ovšem neznamená, že by tam nechodili. Nechodí se ovšem koupat, ale očumovat turistky. Zde je vám totiž dovoleno pobývat v plavkách, dámám dokonce dvoudílných (odtud název Bikini pláž) a užívat si plnými doušky této do nebe volající prostopášnosti. Po osvěžující koupeli pak můžete lenošit na ručníku pod palmou. Nepočítejte však s jakoukoli infrastrukturou cestovního ruchu. Žádný plážový bar, žádné veřejné toalety, žádné masáže, vodní atrakce nebo půjčovny surfařských prken. Plážová lehátka, přístřešky nebo slunečníky na obydleném ostrově najdete pouze výjimečně. „Aby nehyzdily panenskou krásu přírody,“ pomyslel by si našinec, ale důvod je mnohem prostší - lehátka a slunečníky se prostě ztrácejí.

Obecně jsou však Maledivy považovány za velmi bezpečnou zemi. Kriminalita je zanedbatelná, obyvatelé žijí spořádaně, myslí ctnostně a chovají se mravně. Stávky, demonstrace a občanské nepokoje většinou pořádají v pátek, kdy mají pracovní volno. Oficiální pracovní týden ve státním sektoru, s pracovní dobou od 7.30 do 14.30, začíná nedělí a končí čtvrtkem. Víkendem je pátek a sobota.

A ježto je dnes pátek, brouzdáme se na pomezí bělostného písku a tyrkysové vody směrem k přístavu s úmyslem prozkoumat vesnici a poznat, jak si domorodci užívají volna. Nekonečně dlouhá tropická pláž lemovaná kokosovými palmami zívá prázdnotou, houpavý pohyb kocábek kotvících u mola ukolébává vrány dřímající na stěžních a po písku opuštěného přístaviště sem a tam vítr prohání suché květy stromu kaani. V řídkém palmovém parčíku žalují na absolutní nezájem neolezené prolézačky a neoklouzané skluzavky dětského hřiště, což v nás vyvolává vzpomínky na domov a neřízenou dotační politiku EU posledních let. Bázlivě procházíme vylidněnými ulicemi, marně postáváme před výklady zavřených krámů, nevěřícně nakukujeme přes zídky pustých dvorků a prázdných zahrad. Člověku by se chtělo říct, že místní obyvatelé jsou dosud v posteli a zotavují se z alkoholových excesů páchaných předchozí noci, ale kvůli muslimům nemůže.

Snad jediným projevem života je rytmické a mimořádně hlučné „pata-puti, pata-puti“ dieselové elektrárny, která zásobuje proudem veškeré spotřebiče na ostrově. A samozřejmě tu a tam proběhnuvší pompézně vybarvený plaz zvaný lepoještěr pestrý. Ještěrky jsou silně teritoriální a své území si intenzívně obhajují před soky vlastního druhu i před gekony. Ano, před těmi, co je už znáte z koupelny. Gekoni mají srostlá oční víčka a typické prsty s přísavkami, které jim umožňují rychlý pohyb i po kolmých stěnách, stropech a hladkých předmětech. Lidem jsou k užitku, neboť se živí hmyzem a pavouky. Také nám z času na čas nad hlavami prosviští kaloni, známí jako létající lišky. Podobají se netopýrům, ale jsou o dost větší. Za potravou vylétávají během dne v hejnech nebo samostatně, a usazují se na ovocných stromech, jejichž plody pojídají. Jinak se tu v pátek nic, ale zhola nic neděje. Celý ostrov malátně podřimuje. Člověku by se chtělo říct, že tady zdechl pes, ale kvůli muslimům nemůže.

*

8) Džungle jako zahrádka

Nejen skotačením ve vlnách živ je člověk, proto odpoledne vyrážíme na dobrodružnou expedici do spárů nelítostné divočiny, pokrývající neobydlenou část ostrova. Podle mých výpočtů by mělo prodírání houštím a prosekávání liánami zabrat možná dvě a půl, možná i jednu hodinu. Přijde na to, jak rychle budeme prchat před dravými šelmami. Už po několika minutách pohodlné chůze pečlivě udržovanou pěšinou vinoucí se středem palmového hájku poznáváme, že nejkrvelačnějším dravcem v celé džungli je suchozemský krab, který naopak prchá před námi. Co je však překvapivější, že konečně spatřujeme opravdového živého domorodého obyvatele. Jako zázrakem vynáří se z houštiny tmavý hubený chlapík, jednou rukou řídí skútr značky Honda, ve druhé drží mobilní telefon Samsung, vězí v teplákové soupravě Adidas a i přes chirurgickou roušku, která mu zakrývá téměř celý obličej, je znát úlek. Vyděsili jsme jej natolik, že se málem pokřižoval. Ihned strhává řízení ke kraji stezky a ještě notný kus cesty se za námi bázlivě ohlíží. Z toho jsme poznali, že na Maledivách se jezdí vlevo, pokud se někdo dívá.

Odbočujeme zvědavě z hlavní prašné cesty do míst, odkud se zjevil skútrista – telefonista a děláme dobře. Hned za rozkvetlým ibiškovým keřem se tyčí úhledně upravená, pozoruhodně vysoká a mohutně dýmající skládka směsného odpadu, jejíž půvaby nezmiňuje žádná turistická příručka. Popravdě ani se nedivím. Je známo, že bedekry některé informace zamlčují, jiné zase nadsazují a pokud by ještě o málo zveličily tuto haldu smetí, stala by se jako nejvyšší hora celého souostroví vyhledávanou turistickou atrakcí. Výška většiny ostrovů je jen metr nad mořem, proto v těchto končinách o horolezce nezavadíte. Nejvyšší pravý přírodní kopec Malediv strmí závratných 5,1 metrů nad mořem a nalézá se na ostrově Villingili. Zdolat nejnižší nejvyšší horu na světě je hezkým lákadlem, ale jenom kvůli tomu tam Reinhold Messner určitě nepojede. A já taky ne, i když to mám blíž.  Konečně sopouch zdejšího čadícího smetiště villingilskému pahorku zdatně konkuruje. Udělal bych ještě pár fotek, ale začínám slzet a smrkat. A taky chápat, proč nosí osamělí domorodci v lese respirátory.

„Rajčata! A tady papriky! Jé a okurky. Nakladačky! To je úplně jako u nás,“ vykřikuje žena nadšeně a snaží se prostrčit nos drátěným pletivem, napnutým mezi chlebovníkem a mangovníkem. Hned za skládkou totiž nacházíme učiněnou obilnici, ovocnici a zelnici ostrova Dhigurah, rozlehlou zahrádkářskou kolonii. Pravidelné obdélníky pozemků jsou ohrazeny tu vlnitým plechem, onde napnutou sítí, jinde zase plotem z dovedně spletených palmových listů. Na každé parcele stojí i malý přístřešek, který slouží pro uschování rýče, motyky a jako útočiště před sluncem nebo deštěm. Z dálky to vypadá jako džungle v rekonstrukci, ale při bližším pohledu rozeznáváme jakési mělké hrobečky vyhloubené ve vápencovém masivu, naplněné chudou prstí. V prohlubních s těmi nejneobhospodařovávatelnějšími půdami svéhlavé rostliny ananasu, tykve, avokáda, papáji či manioku činí svá vlastní spontánní rozhodnutí o tom, kdy porostou, nebo kdy zvadnou. Zahrádkáři proto v naději na jakous takous prosperitu neúnavně zúrodňují a ošetřují jalovou pralesní zeminu. Vlastně spíš písek, který by bez průmyslových hnojiv a bez lidského potu žádnou úrodu neuživil. Dneska tady sice nikdo nepracuje, ale, kdo ví, třeba mají zrovna členskou schůzi Maledivského zahrádkářského svazu.

*

9) Pralesní mešita

Ještě chvilku mlsně obdivujeme nevelkou banánovníkovou plantáž a dál už džungle houstne. Chůdovité kořeny rozložitých pandánů jako by podpíraly štíhlé kmeny vysokých palem, úlevný stín vrhají stukače nazývané kandoo a vrcholáky, kterým se zde říká midhili. Cesta je částečně udusaná, částečně prašná a částečně částečná. Všude se válí hromady trouchnivých kokosových ořechů a tlejících palmových listů. Prales žije horečně, bez odpočinku, hekticky a přes obžernou bujnost forem jaksi stále na hranici zrodu a kolapsu. Jeho živiny nespočívají v zemině, ale ve vegetaci. Vše odumřelé se bleskově rozkládá a mizí pohlceno novými houštinami křovin. Náhle v bujném podrostu probleskne cosi nepatřičného, něco co do přírody nezapadá a my překvapeně zíráme na stavení. Ne, není to perníková chaloupka. Vypadá spíš jako prkenná kůlna pokrytá vlnitým plechem, uvnitř však nacházíme nečekaně čistou místnost s množstvím pestrobarevných koberců, poličkou na korán a elektrickými nástěnnými hodinami. Pokud by někoho v lese zastihlo nutkání neodkladně se pomodlit, nebude zaskočen. Ovšem pravého dobrodružníka uvádí pralesní mešita spíše do trapných rozpaků.

A pak už palmy mizí, nahrazují je křoviska rostlin z čeledi kyprejovitých, vějířovky magoo a mangrovy. Ostrov se stále víc zužuje, vegetace mizí a do dáli se vine jen stuha souše z obou stran omývaná oceánem. Při odlivu se zde tvoří sand banky, malé písečné vyvýšeniny, po kterých je možné dojít polosuchou nohou až k sousednímu privátnímu ostrovu jménem Dhidhoofinolhu. Na něm je vystavěno letovisko LUX* South Ari Atoll s typickými bungalovy na chůdách, přístavištěm hydroplánů, golfovým hřištěm, tenisovými kurty, fitness centrem a znuděnými evropskými zlatomládežníky.

Písečnou kosu nacházíme liduprázdnou, nepočítám-li hubenou turistku ze Švýcarska, která se na uzoučké bělostné pláži nebojácně opaluje tak, jak ji Alláh stvořil, navzdory demagogickým proklamacím jeho samozvaných proroků. A nutno říci, že musí být řečený Alláh nadmíru spokojen se svým dílem, neboť to je radost pohledět. Maně mi na mysli vytanula vzpomínka na expozice tuku a celulitidy z českých aquaparků, kde bych povinné nošení burek a čádorů spíš uvítal. Na tomto mimořádně fotogenickém písečném molu se údajně rádi nechávají zvěčnit novomanželé, kteří na Dhigurah přijíždějí strávit líbánky. A nejen to. Jsou agentury, které vám umožní v této jedinečné lokaci poobědvat, nebo si nechat připravit romantickou večeři, při níž můžete svoji drahou polovičku požádat o ruku. Druhý den si ji můžete na té samé pláži při západu slunce vzít a na konci dovolené se s ní pak zase rozvést. Ale jsou to zbytečně vyhozené peníze, neboť sňatky uzavřené na Maledivách české úřady tak jako tak nepovažují za platné.

*

10) Žralok!

Švýcarka je v činech odvážná, nicméně verbálně plachá. Navíc hovoří pouze jakousi dolomitskou ladinštinou. Všichni tři se na sebe chvilku zdvořile usmíváme, pak i my s manželkou odhazujeme zábrany, přebytečné šatstvo a noříme se do chlácholivých vod Indického oceánu. Ovšem diskrétně, až na opačné straně ostrova. Přesněji metr a půl širokého ostrova. Voda je příjemně teplá, vlny mohutné ale bezpečné. Mořské dno, svažující se velmi pozvolna, je čistě písečné, pročež není strach o ukopnuté prsty a přišlápnuté ježky, jak to známe z Chorvatska. Leháme si roznožmo a rozpažmo na hladinu a necháváme se houpat příbojem skoro až k dřímotě.

„Requin! Attention aux requins!“ náhle rozvazuje hanbatá sousedka od naproti a ukazuje prstem na rozčeřenou hladinu.

„Reka? Jaká reka?“ podivuji se. „To není řeka ale moře. Oceán širý, kolébající, chlácholivý…“

„Oh, non. Shark! Espèce de crétin,“ vrtí dívčina hlavou a obrací oči v sloup. A opravdu, kolem nás se míhají štíhlá těla přibližně metr dlouhých žraloků černocípých (Carcharhinus limbatus). Přiznávám, že jsem se poněkud ulekl, ale je třeba dodat, že žraloci jsou ještě zbabělejší než my. Jo, dokud člověk nehybně splývá v hydrodynamické poloze, tak to se lísají. Živí se totiž většinou mršinami, které plavou na hladině, nebo malými rybkami. Ale jak se mršina pohne, zařve a zdrhá směrem k souši, do žraloků jako když střelí a jsou pryč. Na příští koupačku už musíme vytáhnout šnorchlovací výbavu, ať konečně vidíme, mezi jakou havěť to lezeme.

Zpět do civilizace míříme stejnou cestou, jinudy ani nelze, tak nás snad už nic zaskočit nemůže. Nanejvýš to příšerné horko. A vlhko. Jsme propoceni na kůži. Mokří, jako bychom se koupali v plné polní přesně podle muslimských konvencí. Nejhorší jsou zastávky. Dokud jdeme, dá se to vydržet. Pod korunami stromů na nás alespoň nepraží slunce. Jakmile však zastavíme, máme pocit, že se rozpouštíme a tajeme. A když už jsme zcela rozpustilí a tajemní, dostavuje se ke všemu ještě žízeň.

„Kde jsou stánky s chlazenými limonádami a fresh džusy, když je člověk potřebuje? Kde jsou neodbytní prodejci čerstvé kokosové šťávy?“ mumlám si z posledních sil a jak si tak osahávám záda, jestli mi na nich už nerostou hrby, klopýtne můj pohled o koruny palem. Kokosy. Stovky kokosů. Jsou všude, jen je umět utrhnout. A otevřít. Nemaje žebříku a mačety mnohý žíznivec by zaplakal. Ne tak Moravák z Lešan.

Šplhání na palmu je sice ošemetná věc, vyžadující alespoň elementární zkušenost s lezením po stromech, ale tady bych problém neviděl. Ostatně hektolitry kvasu z vlastnoručně otrhaných švestek a jablek jasně dokazují mé kompetence. O otvírání kokosu jsem už také lecco četl. Někdo doporučuje okružní pilu, jiný zase svěrák a kladivo, případně zašpičatělý sochor ze zvláštního druhu oceli. Dokonce, je-li nutno improvizovat, lze údajně použít i kovový stojan na vánoční stromek. Nezdálo se mi pravděpodobné, že bych uprostřed džungle v muslimské zemi našel stojan na vánoční stromek, tak ženu ženu do lesa pro nějaký větší kámen s ostrou hranou a sám zahajuji sklizeň.

Bylo by samozřejmě pošetilé dobývat se do zralého ořechu. Skořápku má tvrdou a vody málo. K osvěžení slouží jen ořechy mladé, s dosud svěží a zelenou slupkou. Pod ní se ukrývá několik vrstev silných vláken, pevná skořápka a pak teprve čirá tekutina, jíž je v ořechu tím víc, čím je plod mladší. Kokosová voda je od nepaměti spásou znaveného poutníka. Nejhygieničtějším nápojem v krajích, kde bývá o vodu nouze. Za druhé světové války byla dokonce používána jako rychlá transfuze pro zraněné vojáky, jelikož je identická s krevní plazmou, čistá a sterilní. Výhodou šťávy z kokosů je, že báječně hasí žízeň. Také dodá tělu elektrolyty ve formě draslíku a sodíku, které se odplavují s potem. Ovšem její největší výhoda spočívá v tom, že je zadarmo.

*

11) Zamlžená historie

Každý by chtěl žít na Maledivách. Kromě těch, co se zde už narodili.

Převážná většina domorodců nejen že nikdy nebyla v zahraničí, ale často ani na jiném ostrově vlastní země. Poměrně komplikovaná vnitrostátní doprava a extrémní vzdálenosti znesnadňují pohyb každému, kdo není majitelem hydroplánu, jachty nebo alespoň velmi zdatným plavcem. Ani turisté lační pamětihodností nemají mnoho důvodů mezi ostrovy cestovat. Stěží by hledali starobylé chrámy, historické monumenty, skulptury, pomníky, archeologická naleziště či památky lidové architektury.

Nejstarší dějiny této země jsou nejasné. Předislámskou dobu obestírají mlhy bájí, pověstí a mýtů. Prvními obyvateli Malediv byli pravděpodobně přistěhovalci z nedaleké Indie a Srí Lanky, ovšem nejstarší doložené zmínky o tomto souostroví pocházejí až z druhého století před Kristem od arabských obchodníků. Nejspíš pod jejich vlivem léta Páně 1153 panovník odvrhl panteon zastaralých hinduistických božstev a vyhlásil cestu šťastného zítřka, cestu radostného budování islámu. Indičtí velmožové byli mistry ve výnosné kolaboraci s mocnějšími cizinci. Jenže obrácení ze strany obyvatelstva nebylo tak spontánní a vděčné jak tvrdí politicky korektní legenda. Dochovaly se dokonce zprávy o popravách buddhistických mnichů, kteří neprojevili dostatek nadšení pro nové pořádky. Ovšem vichřice kulturních a společenských změn, která se krajinou přehnala v dalších staletích, byla zrovna tak pustošivá. Zemi postupně plenili Portugalci, Holanďané, Britové a nakonec roku 2004 ničivá vlna tsunami. Za ní se vzedmula další vlna, tentokrát rebelií a občanských nepokojů. Po osamostatnění se Maledivy staly republikou. Hospodářsky se opíraly převážně o rybářství, nicméně vytouženou prosperitu zemi přinesla až nastupující éra luxusní dovolenkové destinace. Není divu, že obyvatelé dnes podléhají jakési kulturní schizofrenii. Fyzicky žijí na rovníku, duchovně na středním východě ale ekonomicky na západě.

Je-li nějaká země plně islamizovaná, nenajdete v ní téměř žádné stopy po původní civilizaci. Mezi nemnoho zachovaných památek patří budova bývalého sultánova paláce v Malé, který byl postaven ve dvacátých letech 19. století v arabském stylu. Dnes je z něj muzeum. Množství vystavených předmětů snad ani nepřekračuje počet zaměstnanců. Něco zbraní, několik hrnců, pár kousků nábytku bývalých sultánů, trocha kostí, expozice koránů a úlomek měsíčního kamene darovaný americkým prezidentem Nixonem. I z buddhistické historie ostrova se původně cosi uchovalo, ale patnáct set let staré exponáty byly v roce 2012 zničeny rozdivočelým davem islámských extrémistů, protože sošky znázorňovaly postavy a tváře. Poblouznění fanatici strhali i piktogramy s panáčkem a panenkou na WC. Když se v místním tisku a jiných mohamediích objevila zpráva o podivném útvaru na Marsu v podobě lidské tváře, ihned začaly padat návrhy na zničení celé rudé planety, nebo alespoň důsledné vybombardování oné hříšné části. Naštěstí Maledivané neumí postavit ani pořádnou námořní loď, natož kosmickou. O tom se následující den přesvědčujeme při výletu za mantami obrovskými.

*

12) Ďábel z hlubin

Ráno stíháme rychlou snídani a přesně v osm vycházíme před hotel na hlavní ulici, kde má čekat odvoz do přístavu. Navzdory domluvě nicméně v souladu s místními zvyklostmi tam přesně v osm nikdo není, proto nasazujeme úsměv typu „škoda, že jsem se nevsadil“ a jdeme těch pár set metrů pěšky. V přístavu nás vítá zástupce potápěčského centra Go Divers, tváří se překvapeně, ukazuje na hodinky, pak kamsi do dálky a nakonec na betonový sokl stíněný palmou na kterém se ledabyle rozvaluje. Chápeme, že člun ještě nedorazil a děláme si pohodlí, stejně jako domorodec. Z místních obyvatel přirozeně vyzařuje ohromná, samozřejmá a stálá pohoda. Nevím, jestli tady někdo zná význam slov spěch, problém, stres nebo deprese.

Zhruba po hodině, když už mlčenlivý mužík na mobilu prolustroval všechny sociální sítě a my jsme vypili zásobu vody na celý výlet, kotví u mola loď. Chlápek schovává mobil, ukazuje prstem na palubu, pak na naše boty. Jakmile se dovtípíme a před naloděním se zouváme, tváří se spokojeně, mává na rozloučenou a odchází domů. Člun se pomalu dává do pohybu. V dostatečné vzdálenosti od mola kapitán přidává plyn, motor řve na plný výkon a brzy se ocitáme se na volném oceánu. Mírný jihozápadní vítr žene po hladině zčeřené vlnky, plavidlo po nich hezky poskakuje a občas jsme pokropeni sprškou slané vody. Plujeme na jih podél vnější hrany útesu. Když dosáhneme protáhlého písčitého konce ostrova Dhigurah, člun náhle snižuje rychlost a jeho posádka něco vyhlíží. Ne však na hladině, jak by se dalo očekávat. Námořníci se tváří starostlivě až zachmuřeně, vrhají nechápavé pohledy do podpalubí, kde se ukrývá hnací mechanismus lodi a bouřlivě diskutují. Využíváme této chvilky (bude to jenom chvilka, že jo) k tomu, abychom udělali nějaké fotky a prohlédli si i horní opalovací palubu. Ani nejvyšší paluba ale není dost vysoko. Pořád slyšíme kašlavé zvuky motoru, údery kladiv, skřípot kovu o kov a temné kletby v jazyce divehi. Když už se začínáme trochu bát, že kapitán zavelí: „Všichni vystoupit a tlačit!“ motor párkrát škytne, výfuk vyplivne vodu a stroj se plynule rozbíhá.

Zanedlouho opět brázdíme klidné vody oceánu. Ještě zhruba půlhodinky sledujeme známé pobřeží našeho ostrova, když hlídač na přídi dává pokyn kapitánovi, že jsme na místě. Navlékám si ploutve, potápěčskou masku a zapínám svůj vodotěsný fotografický přístroj značky Rollei Sportsline 6 na funkci podvodní foto. Někde pod námi, v hloubce patnácti metrů, se nachází útesová plošina – čisticí stanice mořských obrů. Královnou tohoto místa je manta obrovská, která je pro svůj podivný tvar a dvojici laloků na hlavě připomínající rohy nazývána ďábelskou rybou. Její vznešená dokonalost snoubící se s hravou zvědavostí ohromuje potápěče od nepaměti a lze doufat, že tomu tak bude i v budoucnu. Místní rybáři naštěstí pochopili, že když mantu snědí, nasytí se jednou, zatímco když ji budou ukazovat turistům, může je jedna ryba sytit řadu let.

Všichni skáčeme do vody. Pod sebou vidím jen nekonečnou modř oceánských vod. Přístrojoví potápěči se noří do hloubky a my šnorchlaři se plácáme na hladině. Na palubě zůstal jen kapitán. Skepticky hledím do propadliny a dlaněmi rozháním bubliny vycházející z dýchacích aparátů. Vtom spatřím jednu mantu, jak poklidně plave kousek pode mnou. Pomalu ji sleduji. Občas se k ní potopím, ale jen tak, abych ji nevylekal. Vznáším se metr nad rejnokem, vidím ty jeho ďábelské rohy, mohutná křídla a dlouhý bičíkový ocas. Chvíli spolu plachtíme oceánem. Jeden elegantní a rychlý mořský tvor a jeden nemotorný a pomalý Hanák. Jen já a ryba. Dobrá, tak pro hnidopichy - paryba. Přestávám si uvědomovat čas, vzdálenost a prostor. Stále sleduji mantu a fotím jako o život. Uplyne hodně času, než si uvědomím, kam jsem se to s ní dostal. Vystrčím hlavu nad hladinu, ohlížím se a marně hledám loď. Nikde ji nevidím. Až pak ji spatřím nečekaně ve směru, kam mi rejnok upláchl. Jsou tam i ostatní šnorchlaři. U nich se houpe i signální bóje hloubkových potápěčů. Kapitán samozřejmě věděl, kam nás mořský proud zanese, proto loď zkušeně přeparkoval.

Potápěči z Go Divers nám ukazují ještě jiná místa vhodná pro potápění, ale nenacházíme rozdíl, všude si připadáme jako v přírodopisném dokumentu. Šnorchlování v mělkých vodách Indického oceánu u korálových útesů plných života je prostě nezapomenutelný zážitek. Voda je teplá a křišťálově průzračná. Míjejí nás hejna korálových ryb. Poznáváme pomce císařské, chrochtaly východní, klipky hrotcové, bodloky bělohrdlé, klauny černoploutvé a bodloky proužkované. Najednou se objevují o něco větší jakoby jednorohé ryby. Bluespine Unicornfish. Potápím se dolů tak často, jak jen je to možné a zuřivě mačkám spoušť fotoaparátu. Hluboký nádech, pak mocně zamávám ploutvemi a vždy na okamžik se ocitám v akváriu a v euforii.

Z lodi při zpáteční cestě sleduji nepříliš vzdálený břeh ostrova a shledávám, že jsme se potápěli prakticky na stejném místě, kde jsme včera koupali. Došli jsme tam pěšky za pět minut a zadarmo. Dnes nás to stálo pět hodin času a osmdesát dolarů na osobu. Pravda, na palubě máme suché ručníky, pitnou vodu a sušenky v ceně. Ještě netrpělivě kontroluji svůj vodotěsný fotografický přístroj značky Rollei Sportsline 6 a zdá se, že významnou část podmořského akvária si odnáším sebou. Ano, je plný vody. Šmejd jeden. Z promáčené SIM karty jsem nakonec zachránil pouhých šest fotografií. Ale ten zážitek stál za to.

*

13) Island Buzz Café

Na každém obydleném ostrově je alespoň jedna malá kavárnička, kam místní chodí popít odpolední čaj, něco malého zakousnout a utahovat si z turistů, kteří v krámku naproti přes ulici nakupují předražené suvenýry. Zde na Dhigurahu se hospůdka zove Island Buzz Café a v současné covid-době nezakouší zrovna nejlepší časy. Nakukuji z ulice přes plot restaurační zahrádky a u stolku sedí jen tři mladí muži. Číšník, kuchař a majitel podniku. A jelikož u vody člověku vytráví, a tady na Maledivách je hodně vody, necháváme se zlákat ilustrovaným jídelníčkem u vchodu. Neohroženě vstupujeme s přesvědčením, že náš čin poslouží k rozkvětu hostinské živnosti a takříkajíc roztočí zadrhnutá kola ostrovní ekonomiky.

Obsazujeme místa s výhledem na hlavní třídu, který je stejně příjemný jako ceny. Objednáváme si smažené nudle s hovězím masem, espresso a mangový fresh džus. Číšník nám ještě vnucuje maledivský salát a nápoj s názvem Jugo, nepřipouští odpor, tváří se, že když si to nedáme, šéf ho okamžitě vyhodí a tak mu děláme radost, objednáváme si ještě dva mladé kokosy, mládenec se tetelí blahem, spiklenecky mrká na moji ženu a z vděku jí do ucha šeptá heslo na WiFi. Zakrátko je z útrob kuchyňky slyšet, jak si kuchař zvesela pozpěvuje na arabsků notečku „Bismi lláhi wa Alláhu Akbar“, číšník sám sebe předhání v distribuci pokrmů a majitel vyšňořený svátečním respirátorem s nepředstíraným zájmem vyzvídá, zda jsme spokojeni, jak nám chutná a jestli budeme platit v dolarech.

Zdejší oficiální měnou jsou maledivské rufie (MVR), ale americkým dolarem nikdo nepohrdne. Pevný kurz stanovuje vláda a státní banka: 1 USD = 15,42 MVR. Ostatní kurzy se mění a 1 CZK je cca 0,74 MVR. Některé hotely berou i platební karty, účtují si za to ale poplatek až 4 % z ceny. Za platbu bankovkami si účtují pouze 2 %, pokud to projde. Service Charge neboli spropitné je standardně 10 % a spolu s daní ve výši 12 % jej vždy rovnou započítávají do konečné ceny. Když ale někomu tuzér omylem dáte, málokdy vám jej vrátí. Brzy odhalíte další úsměvný zlozvyk, totiž, že si nechávají platit dolary, vracejí však zatvrzele místní čmrndlíky. Plusem je, že maledivské bankovky jsou nesmírně půvabné a byla by škoda je v rukou nedržet. Je zde vidět neskutečná úcta k penězům. Ani jednou jsme nedostali zpět jakkoli poničenou nebo ušmudlanou bankovku. Z části je to i tím, že jsou vytištěny na polymeru. Plastové peníze jsou krásné, pevné, nemačkavé a voděodolné. To ovšem ulity zavinutce penízkového (Cypraea moneta), kterými se zde platilo až do 13. století, bývaly taky.

Navíc byly ekologicky nezávadné, ftalátů prosté a biologicky rozložitelné.

*

14) Vetešníkův krám

Zdá se, že živý turista vesnicí už dlouho neprošel, neboť z okolních domů bázlivě vykukují obyvatelé, aby si nás prohlédli. Dokonce se otevírají i dveře obchodu se smíšeným zbožím, kam, jak už víme, turisté nesmí. Navzdory tomu, že jsme v Asii, nevybíhá z krámu majitel a netahá nás dovnitř za rukáv. Obchůdek vybavením i sortimentem připomíná samoobsluhu mého mládí, ve které však zákazníky nevítá usměvavá Anička Holubová za pultem, ale obezřelý Mustafa Ibrahim přede dveřmi. Ten se velice, ale velice omlouvá, že nás dovnitř opravdu, ale opravdu vpustit nemůže, nicméně se zdvořile táže, čeho si panstvo žádá. Žádáme repelent proti komárům a láhev minerálky. Hokynář za okamžik přináší zboží s účtenkou, odnáší desetidolarovou bankovku a po delší chvíli přichází vrátit drobné. Samozřejmě v rufiích.

Ovšem největší překvapení nás čeká, když se znaveni usazujeme na zídku u jednoho ze zavřených obchodů se suvenýry. Netrvá dlouho a před vchodem zastavuje skútr, sesedá z něj neobvykle vytáhlý domorodec, chrastí klíči v zámku a nenápadnými posunky signalizuje, abychom jej následovali dovnitř. Za námi opět zamyká, stahuje roletu, ubezpečuje se, že není do kvelbu z ulice vidět a jak postupně rozsvěcí, police a stojany se rozblyští pozlátkem lidské marnivosti. Prodavač jest povahy lstivé, ducha úskočného a krám má plný turistické veteše. Hned za dveřmi poznávám, že jsme upadli do zajetí. Do zajetí, ze kterého není jiného vyváznutí, než vykoupením. Přesněji řečeno vykoupením veškerých cetek, jimiž obchod oplývá měrou nadbytečnou. Už jenom pohled do regálů odnímá chuť k životu. Tohle že je tradiční lidové umění? Buďto se místní kumštýři už stihli vyšvihnout na celosvětovou vlnu tuposti a podlehli zdegenerovanému zaoceánskému vkusu, nebo jsou zaručeně maledivské řemeslné produkty dovezeny z Číny, která je na globálních záchvatech imbecility ekonomicky závislá. No ale nekupte to, že, když vám to dá za polovinu ceny.

Sklání se k večeru. Obyvatelé se uchylují pod střechy svých příbytků, kaloni se slétají do korun palem k nočnímu odpočinku a nám, turistům, zbývá do večeře ještě spousta času. Když se procházíte po ostrově, ať jdete kterýmkoli směrem, stejně dojdete na pláž. A málokde na světě si nebe dovede zahýřit barvami zapadajícího slunce tak, jako na maledivské pláži. V jednu chvíli hoří nebe, země i moře. Je s podivem, jak dlouho vydrží člověk žasnout. Na tomhle čarovném místě ale plane požár západu až nespravedlivě krátce. Několikrát stisknete spoušť fotoaparátu a je po všem. Ostrov pohltila tma a městská pláž ožívá divokým nočním životem typickým pro tuto oblast. Projevuje se to tak, že prázdné pobřeží se ještě více vylidní. Pouze jedno osamělé děvče, zahalené mlžným oparem a nikábem, nicméně lascivně bosé, s chodidly zabořenými v mokrém písku zasněně hledí do dáli, naslouchá šumění oceánu a nechává si kotníky laskat hřejivými vlnkami příboje. Maledivané chodí bosí často a rádi. Když bydlíte na ostrově, který je kompletně pokrytý jemným vyhřátým pískem, nepotřebujete najít na každém rohu obchod pana Bati, jak je to běžné v Indii, na Srí Lance a u nás. A mimo to – do nohy díru neprochodíte.

*

15) Hlavně opatrně

Rozmanité cestovní příručky se liší ve svých doporučeních. Co však společně a jednohlasně svým klientům doslova vnucují, je opatrnost. Dozvíte se, že po setmění mohou být neopatrní chodci okradeni, v pouličních jídelnách neopatrným strávníkům hrozí zažívací potíže, na prudkém slunci neopatrní rekreanti dostanou úžeh nebo úpal, moře se vyznačuje silnými proudy a každoročně v něm utone řada neopatrných plavců, žralok zákeřně číhá za útesem a žere neopatrné potápěče a mnoho dalších poplašných zpráv.

Dobrá, dobrá, nic proti obezřetnosti. Znamená to však, že když mě uloví žralok a zjistí, že jsem opatrný, tak mě s odporem vyplivne? Nebo že se proud s omluvou obrátí a zanese mě zpátky ke břehu? Ne. Znamená to, že mám jíst v hotelové restauraci, koupat se v bazénu a odpočívat pod slunečníkem poblíž plážového baru. Z toho je vidět, s kým jsou autoři bedekrů spolčeni a komu tyhle rady ženou vodu na mlýn. Pravý dobrodruh se zastrašit nenechá.

O poledni, kdy slunce pálí nejvíc, chystáme s manželkou brýle, ploutve, šnorchly a jdeme se osvěžit do moře. Kam taky jinam. Trošku mě znepokojuje, že při odlivu je u břehu hloubka mezi třiceti a padesáti centimetry, pročež drhnu břichem o dno a zanechávám za sebou brázdu plnou drcených korálů, škeblí a slisovaných ryb. Myslím, že ani nejstarší rybáři ještě neviděli tak ploché platýse.

Korálů je tu spousta druhů, velikostí, barev i tvarů. Na první pohled připomínají rostliny. Jde však o živočichy, kteří zůstávají ve stádiu polypa, žijí v obrovských koloniích, živí se planktonem a vylučují uhličitan vápenatý, který tvoří jejich tvrdou schránku, schránky pak po nějakém čase celý útes. Obývá jej, kromě ryb, nesčetné množství dalších bezobratlých mořských organismů. Mezi nimi jsou houby, žahavci, kroužkovci, korýši, měkkýši a četní ostnokožci. Společenství korálů se rozrůstá a v cestě za světlem se stále více přibližuje k mořské hladině. Takto nenápadně vzniká bariérový útes a prstenec korálových ostrovů – atol. Celý proces trvá miliony let. Atol však není konečnou fází přeměny korálů. Kámen z jejich schránek je významným a donedávna vlastně jediným stavebním materiálem na domy zdejších obyvatel. Tradiční maledivská vesnice se vyznačuje elegantním a geometrickým uspořádáním s širokými písečnými uličkami v pravidelných obdélníkových vzorech.

Oproti tomu korál roste chaoticky a nepřehledně. Proplouváme se ženou labyrintem vápencových útvarů hledajíce průchod na volné moře a po několika minutách kličkování se pod námi konečně dno propadá do temné hlubiny. Vznášíme se nad okrajem korálového útesu. Dohlednost ve vodě je znamenitá a žádný záludný proud s námi necloumá, vydáváme se tedy na obhlídku podél srázu. Opatrně, pochopitelně. Cítíme se jako jediní lidé na světě. Vlny krásně houpají a kolem krouží hejna ryb bizarních tvarů a fantastických barev. Kdepak, tenhle zážitek se nedá vůbec srovnat s návštěvou mořského akvária, co mají v Dubaji, v Atlantě nebo v Olomouci. Tohle je příroda, tohle je naživo. Najednou mi zatrnulo. Hluboko pod hřbetem korálového hřebene mezi obrovskými vápencovými deštníky vidím siluetu žraloka. Ale tentokrát to není neškodný a plachý žralok černocípý, který nám obvykle dělá společnost na pláži. Připlouvám trochu blíž, abych si mořského predátora lépe prohlédl. Dravec je asi tak stejně velký jako já, špičky hřbetní i ocasní ploutve jsou bílé. Mám tu čest se seznámit se žralokem lagunovým (Triaenodon obesus). Zvláštní pocit, být v blízkosti tohoto tvora v jeho přirozeném prostředí.

Na rozdíl od žraloků černoploutvých neprojevuje žádnou plachost. Otáčí se hlavou ke mně a já zírám do jeho chladných očí. Žralok je překvapený stejně jako já. Zatímco on přemýšlí, jestli už je čas k večeři, já přemýšlím, jak se správně zachovat. Statistiky praví, že již čtyřicet let ve zdejších vodách žralok nikoho nenapadl a vyprovokovat ho k útoku může jen velmi vytrvalý idiot, který si s ním chce udělat selfie. Stojím jako socha ve vodním sloupci a hlavou mi projíždí možné scénáře dalšího vývoje. Mám zatnout bicepsy, abych ho vyděsil? Mám ještě víc nafouknout břicho, abych ho rozesmál? Mám mu podstrčit manželku, která je libovější? A vůbec, kde vlastně mám manželku? Žralok po chvilce usuzuje, že je pod jeho úroveň se se mnou zahazovat, ztrácí zájem a ladným pohybem mizí v hlubině korálové laguny. Já si v duchu odškrtávám další položku na seznamu živočichů, s kterými jsem se chtěl během pobytu na Maledivách setkat. A pak už si připadám dostatečně vlhký a nasolený, obracím se zpátky ke břehu, na kterém se žena už dávno bezstarostně sluní a netuší, že ji od vdovství dělilo jen pět metrů mořské vody.

*

16) Kraviny

Donedávna neměli turisté ponětí, jak se žije skutečným Maledivanům. Selanka luxusních resortů byla v příkrém rozporu s nuzným životem skutečných obyvatel ráje. Díky nové vládní regulaci z roku 2010, umožňující otevření penzionů na obydlených ostrovech, mají cestovatelé jedinečnou šanci vidět maledivský modus vivendi v podobě, kterou zatím ještě masová turistika nezničila. Život zde plyne pomalým tempem. Lidé jsou chudí, přesto skromní, svým způsobem šťastní a spokojení. Kdyby spokojení nebyli, stejně by jim to nepomohlo, tak raději jsou. Nejlepší způsob, jak se vyrovnat s nějakým problémem, je oblíbit si jej. Přesto zde nacházíme překvapivé sociální paradoxy. I ta nejchudší domácnost se pyšní satelitním přijímačem s plochou televizí, Wi-Fi připojením a každý dospělý vlastní nejnovější verzi chytrého telefonu. Přitom nemají skoro co jíst. Ženy občas plaše přejdou z domu do domu, muži pracují v loděnici nebo vyplouvají na moře lovit ryby.

Ti nejchudší rybáři, kteří nemají svou vlastní loďku, k rybaření používají důmyslné plavidlo sestrojené ze tří desetilitrových plastových kanystrů. Do jednoho, s uřezanou horní částí, dávají úlovek, další dva uzavřené slouží jako plováky dřevěnému prknu, ke kterému jsou na obou jeho koncích přivázané. Celek tak tvoří úzký vor, na kterém rybář obkročmo sedí. Tento způsob rybolovu má společné jmenovatele: rychlost, jednoduchost, účelnost. Rybáři mají společný rys života: chudobu, nejistotu, nebezpečí. A prakticky v jednom kuse mokrou prdel.

Protikladem k tomuto unikátnímu plavidlu je Clear Water Canoe, tedy člun, který je kompletně celý vyroben z průhledného plastu. Nevím, komu patří, viděl jsem jej ležet v křoví u přístavu, ale při pádlování si může kanoista prohlížet pestrý mořský život pod sebou a vytvářením vln zvrhávat rybáře na vratkých kanystro-vorech, což je dostatek zvrhlé zábavy na celé odpoledne. Kravina, ale půvabná. Kraviny zmiňuji hlavně proto, že na Maledivách nic mimořádného k vidění a vyprávění není, tudíž každá kravina stojí za zmínku.

Třeba počasí. To není vždy tak báječné, jak si našinec představuje. Denní teploty se díky blízkosti rovníku celoročně pohybují mezi 25 a 35 stupni Celsia. Noční pak dosahují 20 až 25 stupňů. Nicméně devět měsíců v roce zde překvapivě často prší. Silné dešťové přeháňky a bouřky nelze předpovídat, neboť jsou namnoze lokální a krátkodobé. A otravné. Sotva si na pláži rozložíte ručník, na něj dáte sušit promočené tričko a šortky, pečlivě se namažete ochranným krémem proti slunci a vlezete do vody, přivalí se od západu mrak a začne pršet.

Slunce zase nemilosrdně opaluje. Už po pár dnech se budete dobrovolně a rádi koupat oblečení, protože rudohnědou puchýřovitou pokožku grilovaného selete vám nikdo závidět nebude. Tady frčí bílá. Bledá pokožka turistek je pro místní paní a dívky vytouženým a nedosažitelným ideálem. Veškeré asijské krémy a kosmetické přípravky proto slibují bělicí účinky. Sprchové gely, pleťové vody, masky, tělová mléka, dokonce i samoopalovací krémy zde obsahují bělicí složku.

Možná i proto se ženy tak ochotně balí od hlavy k patě do čádorů, burek či nikábů, a domy prakticky neopouští. Touží po hebké světlé pleti, která, dle jejich mínění, odlišuje městské intelektuály od vesnických buranů. Módní trend a státní politika si v tomto jdou hezky na ruku. Tak, jako si ovčácký pes, který je od štěněte vychováván se stádem, nakonec myslí, že je ovcí, stejně i důsledným pomuslimšťováním je Maledivanům vnucováno přesvědčení, že jsou vlastně Araby. Vědí přesně, kterým směrem leží Kaaba v Mekce, aniž by tušili co to je. Ale pětkrát denně se v tu stranu obracejí s modlitbou. Jedná se o jediné náboženství, jehož stoupenci se klaní vektoru.

A jak by jim bylo krásně nahatým na pláži. Je těžké to přiznat, ale i Mohamed se s velkou pravděpodobností narodil nahý. A kdyby se to přihodilo tady na rovníku, téměř určitě by nahý zůstal až do smrti. A všichni jeho následovníci rovněž. Když se to tak vezme, můžou vlastně tito rovníkoví muslimové mluvit o velikém štěstí, že prorokovi rodiče nebyli Eskymáci.

*

17) Snídaně přes palubu

V noci pršelo. Poznáte to tak, že vaše plavky, ručníky a vypraná trička jsou na balkonovém sušáku ráno o mnoho mokřejší, než když jste je tam večer věšeli. Naše představa, že po dešti bude vedro snesitelnější, vzala však za své. Venku je jako v prádelně. Zdejší klimatické výstřednosti zkrátka neberou konce. Naštěstí máme s potápěčským centrem Go Divers dohodnutou výpravu za největší parybou na světě, kterou je žralok velrybí (Rhincodon typus).

Po snídani odevzdáváme klíče v recepci a světe div se, ve dveřích nervózně podupává šofér poněkud výstředního vozidla. Vlastně je to takový tuk-tuk s vlečkou. Je vidět, že si pan řidič potrpí na dochvilnost. Před vchodem do hotelu je nachlup v osm. Co na tom, že o tři dny později. Sotva v duchu přepočítal pasažéry a zjistil, že je nás opravdu pět, už přes postranice vozíku pokládá tři fošny, abychom se měli kam posadit. Ihned po startu se k němu Iveta naklání a volá: „To je dost, žes nás taky jednou vyvez, dědku! Žes udělal něco pro rodinu!“ Řidič se směje, jako by jí opravdu rozuměl a přidává plyn.

S botami v jedné a šnorchlovacím vybavením v druhé ruce se tentokrát už zkušeně naloďujeme na bárku potápěčského centra a vyrážíme na moře. Hladinu čechrá čerstvý západní vítr, ovšem jak loď opouští závětří přístavu, příboj znatelně sílí. Příď hbitě proráží zpěněné hřebeny vln a člun neohroženě nabírá na rychlosti. Na chvíli se dokonce přistihuji při obavě, zda se nejedná o únos. Míjíme korálové mělčiny a vody se najednou počínají vzdouvat jako obří válce. Paluba se pod nohama prudce zvedá a pak se nenadále propadá, jak škuner sjíždí po skluzavkách vln, až se člověk a zejména jeho žaludek chvílemi ocitá ve stavu beztíže. Mocné vlnobití poskytuje pasažérům hezkou příležitost pozvracet cizí loď a mnozí této možnosti bez okolků využívají. Někteří se loučí se snídaní, jiní přímo se životem a shánějí se z posledních sil po papíru, chtíce psát závěť. Jsou i tací, kteří si přejí, aby se loď už konečně potopila a oni měli pokoj. Mně to zase až tak nevadí, protože jezdím denně do práce MHD a zažil jsem už kdeco, ale i sám kapitán lodi se nechává slyšet, že dnes je moře obracení žaludků značně nakloněno a otáčí loď zpátky k přístavu s úmyslem vyložit ty zelenější z nás. Snaží se najíždět na pěnící hřbety vln citlivě z boku. O co méně loď skáče, o to více se začíná houpat. Plavčík hledá v podpalubí plovací vesty. Když nějakou najde, dá ji vždycky tomu pasažérovi, který je přes zábradlí nakloněn nejvratčeji. Nic jiného nepomáhá. Léků na mořskou nemoc je sice celá řada, ale podle údajů v příbalovém letáku musíte pilulku spolknout často i několik hodin před vyplutím. Jak vám začne být špatně, žádný prášek v sobě neudržíte. Výjimkou jsou snad jenom čípky, ale při představě, jak si na otevřené palubě mezi zvracejícími lidmi zavádím čípek, bych jej smíchy taky neudržel.

Poté, co jsme v přístavu zamávali spoluvýletníkům ochořelým mořskou nemocí, my pozůstalí se zase vydáváme na moře a opět křižujeme podél dlouhého útesu. Tam a zpět, tam a zpět. Vodní bungalovy rekreačního resortu LUX* na ostrově Dhidhoofinolhu vidíme už poněkolikáté, vlnobití polevilo, nudí se i posádka. Hledat velrybího žraloka v Indickém oceánu je jako hledat jehlu v kupce sena. Loď, která po žraloku velrybím pátrá, poznáte už z dálky. Na její prodloužené přídi stojí pozorovatel, který bedlivým zrakem kontroluje okolí, kouří jednu cigaretu za druhou, protože mimo pevninu to nejspíš není hřích a z času na čas si nenápadně z plastového pytlíku uzobne a žvýká malý zelený lístek, o kterém já ani Alláh raději nechceme vědět, z jakého keře pochází. Zažil jsem vládu jedné strany, proto vím, že i vláda jednoho náboženství musí mít své tiché odpůrce. Z čnělky na přídi lze monitorovat opravdu rozsáhlý prostor, ale žraloka spatříte pouze, pokud pluje těsně pod hladinou. Jak člun dorazí k severnímu konci útesu, zase se otáčí a míří na jih. Pořád dokola. A najednou je to tu.

„Fehurihi, fehurihi! Whale shark!“ křičí hlídka a na palubě vypuká zuřivé nazouvání ploutví, masek a šnorchlů, zvoní vzduchové láhve a vrže neopren. Skáču do bouřící vody a držím se v patách dive masterovi, který pomalu klesá do hlubiny. On se ohlíží, bere mě za loket a napřaženým prstem divoce píchá směrem, kde tuším dno. V temné modři se rýsuje typický obrys žraloka velrybího, rozplývá se v nekonečnu, dive master se za ním dál noří, já kolem něj začínám vidět srandovní barevné kruhy, jak už mi v plicích dochází kyslík, a tak musím zpět na hladinu. V tu chvíli přístrojovým potápěčům nepokrytě závidím. Jako každá jiná bytost i žralok chce svůj klid. Pokud na vás zrovna nemá náladu, mávne ploutví a zmizí. Dávám stínu sbohem a otáčím se. Plavu ke člunu, který již opodál vyčkává na náš návrat. Nadšené osazenstvo usedá na lavice a dožaduje se dalších zastávek. Všechny ponory si s gustem užíváme. Potkáváme kranasy duhové, čtverzubce, ostence, bodloky, pruhatce, chrochtaly, mořské okurky i želvy, na obřího žraloka už ale nikde nenatrefíme. Inu, opravdový svět není dokumentem National Geographic.

*

18) Na ryby s bubnem

Pronájem celého soukromého ostrova Ithaafushi stojí 80 tisíc dolarů na noc, tedy více než 1,7 milionu korun. Postačí-li vám bydlení ve vodní vilce ve Four Seasons resortu s all inclusive a dopravou hydroplánem, počítejte s půl milionem za týden. Nečekaně levným případem rekreace na Maledivách je pak ubytování v backpackers hostelu na lokálním přelidněném ostrově Maafushi, kde půl ostrova zabírá skládka a vězení, zatímco na druhé půlce se mezi odpadky a rozestavěnými hotely tísní stovky baťůžkářů.

Ostrov Dhigurah je, zdá se, hezkým kompromisem mezi těmito dvěma extrémy. Ostatně i tady lze ušetřit. Zdarma zde můžete například sledovat východ a západ slunce, šnorchlovat přímo z pláže, nebo bloudit uličkami a v prázdných dvorcích okukovat sušící se prádlo. Zadarmo se dá i běhat při odlivu po pláži, cestou skrz vesnici a také pěšinami v džungli z jednoho konce ostrova na druhý. Večer smíte zcela gratis pozorovat hvězdy, o které nás světelný smog doma připravuje. Bezplatně je možno na střídačku obcházet a obeplouvat celý ostrov kolem dokola a nepotkat při tom živou…

„Ale ne! No to se podívejme, támhle na pláži někdo je,“ nevěřícně na sebe se ženou mrkáme, rychle si oblékáme alespoň trička a přidáváme do kroku, vábeni rytmickým duněním. „Že bychom byli svědky tradiční hudby hrané na bubny bodu-beru?“

Kdepak. Na pláži sedí chlapík vyššího středního věku a klackem otlouká umělohmotný kbelík. Vedle něj stojí ženština a právě vytahuje z vody vlasec s ulovenou rybou. Je to krásná jehlice rohozobá (Belone belone). Tělo má úzké jako úhoř, kůži trochu jako makrela a dlouhé čelisti plné malých ostrých zoubků. Ta ryba. Žena je pochopitelně způsobně zahalená, snad i víc než by musela, pročež ji blíže popsat nelze. Jediná jistota je, že se jedná o ženu, protože žádný chlap by v podobné róbě tohle horko nevydržel.

Spatřený rituál není ničím jiným, než další specifickou formou maledivského rybolovu. Celá metodika je lišácky rafinovaná. Příprava totiž začíná doma v kuchyni už mnoho dní předem. Zakládá se na tom, že hospodyňky všechny odřezky masa a rybí vnitřnosti dávají do plastového kýble. Ten pak přinesou na pláž, mrsknou s obsahem do vln, vyplachují nádobu a buší s ní o kameny, moře se zbarví rudě, ale jen na chvíli. Téměř vzápětí se voda začne vařit rybami a v dalším okamžiku už je zase čistá jako křišťál. Každodenní krmení se však neodehrává z žádného altruismu. Když se v pátek odpoledne rodinka rozhodne povečeřet na pláži, pantáta rozštípe suchou palmu, zatopí pod roštem a panímáma vytáhne z kapsáře pod burkou prázdnou láhev od Coca-Coly, kolem které je namotaný vlasec s háčkem. Na ten napíchne ždibec flákoty, nahodí do vln a pak mohutně zabuší do prázdného kýble. V tu ránu má záběr. Tímto způsobem během dvou minut uloví až šest ryb a může se grilovat.

My už ale musíme spěchat, protože odpoledne nás čeká předodjezdový PCR test v improvizované ordinaci sousedního hotelu a divoký rozlučkový večer plný džusů z čerstvého ovoce a Coca-Coly z odsolené mořské vody.

*

19) Domů, do Prahy…

Závěrečný den dovolené jen blaženě poleháváme na pláži za příčinou chytání posledního bronzu. Následující ráno se už veze na vlně smutku a balení zavazadel. Dáváme si poslední oběd, naposled si zoufáme nad jeho nedostatečnou pikantností, pikolík naposled bezradně krčí rameny, ale když vidí, jaké starosti nám absence chilli v pokrmu působí, přináší alespoň Tabasco.

S výrazem křesťanských mučedníků, jdoucích do arény, loučíme se s hotelovým personálem, nasedáme do hotelového automobilu, z přístavu míříme rychlolodí k letišti na ostrově Maamigili, při čekání na let vyplňujeme maledivský, tentokrát odletový formulář a k tomu i příjezdový domů, do Čech, ukládáme oba formuláře s QR kódy do mobilu a pak už nás přeplněný aeroplán místní společnosti FlyMe odnáší na maledivské mezinárodní letiště Velana.

Před odbavením nám zřízenec měří teplotu, skenuje z mobilu QR kód, osobní kontrola se přesvědčuje, že nepašujeme korály, krokodýlí kůže, želví krunýře, mušle nebo písek a pak už se po hlavě vrháme do plenění duty-free shopů. Na letišti lze nakoupit hromady suvenýrů, kterými příbuzným doma způsobíte nemálo radosti. Kromě magnetek, polštářků, koberečků, lapačů snů a jiných lapačů prachu naleznete bohatý výběr plyšových žraloků, želv, mant a korálových rybek. Sortiment tajných přání každého Středoevropana, že. S plnými taškami a prázdnými peněženkami míříme k nástupní bráně. Podle obsazených sedaček to vypadá na poměrně plný let do Kataru. A také že ano. Kdo by si před pár lety pomyslel, že malý výběžek kdesi v Perském zálivu se stane jedním z nejrušnějších aerodromů světa.

Letiště v Doha překypuje mnoha různými plastikami ve tvaru postaviček a nedosti na tom, samo je architektem navrženo ve tvaru postavičky s rozpaženýma rukama a nohama. Doprava mezi jednotlivými končetinami probíhá díky vlakům APM – Automated People Mover, které jezdí úplně samy, bez mašinfíry. Ten pokrok, kde se to zastaví. Na přestup čekáme osm hodin. Nikdo nevydrží osm hodin nakupovat nebo jezdit sem a tam automatickou mašinkou, pročež se uchylujeme do odpočívárny. V salonku Al Maha tranzit lounge je možné uvelebit se v tiché místnosti, něco teplého nebo studeného zakousnout, občerstvit se sklenkou vína, šálkem kávy a na chvilku zavřít oči. Děti se v křeslech smotávají do klubíčka a v tu ránu jsou v limbu. A to mám zkušenost, že dítě vydrží víc než člověk. Neuvěřitelné. Večerní bufet se po třech hodinách změnil na snídaňový a vábí novými laskominami, ale ani takový obžera, jakým jsem já, nedokáže osm hodin v kuse jíst. Personál letištní útulny neustále desinfikuje sedačky, stoly, podlahy, záchody po každém použití, sice šetrně ale pořád něčím chrastí, řinčí, rachotí a tak cestujícím dovolí jen neklidně podřimovat. Nejhorší je to těsně před rozbřeskem. Člověk si zoufale přeje konečně už usnout. Nebo umřít.

Let z Kataru do Prahy je téměř prázdný. Sedáme si každý do jedné z neobsazených řad sedadel a upadáme do bezvědomí.

V Praze, matičce naší stověžaté, na mezinárodním letišti Václava Havla, největším a nejmodernějším vzdušném přístavu České republiky nás vítá nerudný personál a nepokrytě dává najevo, že mu v kantýně stydne oběd. Stojím ve čtvrté frontě a těsně přede mnou pasový úředník zavírá okénko. Posílá mě ke kolegovi. Přecházím do vedlejší fronty, ale kolega to také balí. Stavím se na konec poslední řady. Úřednice žádá pas a vyplněný příjezdový formulář. Nastavuji k okénku mobil s QR kódem a chci pokračovat, ale babizně to nestačí a dožaduje se tištěného dokladu.

„Nepřibalil jsem si na cestu počítač a tiskárnu,“ vysvětluji trpělivě, „postupoval jsem přesně podle instrukcí na vašem webu, vyplnil jsem úspěšně elektronický příletový formulář, ten mi vygeneroval QR kód a tady jej máte,“ strkám mobil znovu do kukaně příslušnice celní zprávy.

„Já ale chci vidět celou listinu,“ trvá megera neoblomně na svém.

„Na každém letišti, dokonce i na malém ostrůvku Maamigili, si prostě ten kód z displeje mobilu oskenovali čtečkou,“ snažím se poradit nezkušené státní zaměstnankyni, „tak mohli nahlédnout do uloženého dokumentu.“

„Ale my tady žádné skenery nemáme!“ vybuchuje semetrická byrokratka.

„A na co potom nutíte cestující, aby vyplňovali příjezdovou listinu elektronicky, když ji nakonec chcete vidět fyzicky? To v pokynech zmíněno nebylo. Já jsem udělal všechno správně a za tím si stojím!“ buším už podrážděně mobilem do umakartu přepážky a hlas mi chvílemi přechází do fistule. „Já tady klidně zůstanu a počkám, až vám pracoviště vybaví skenerem. Nebo mi sežeňte počítač s tiskárnou a připojením k internetu. Já mám času dost. Do tohoto způsobu domova já nespěchám!“ už skoro vyhrožuji a konečně začínám chápat smysl neprůstřelného skla u okénka. „Ale uvědomte si, že takové počínání je nejen zrůdně nečestné ale i nezákonné. A odporuje to Ústavě České republiky!“

„Proboha už jděte,“ strká mi úřednice pas a otvírá průchod do příletové haly.

Tam se konečně ujímám kufru, který už na páse projíždí dvanáctý okruh, a přidávám se ke svým vystresovaným spolucestovatelkám.

Letiště se snažíme opustit co nejrychleji maličko znepokojeni poznáním, že člověku stačí zahartusit a na výsostné území České republiky se hravě dostane i s QR kódem ofoceným z krabice od banánů.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

31.07.2022 00:06:57dát kritice tipOrin

Na Maledivy, na Maledivy

Květoň cestuje jako divý

Ač cestopisy moc nemusím

Tuhle exotiku rád okusím

 

Kdy se vrátím ještě nevím

I začtu se a už se tlemím

Tvůj styl psaní mi asi sedl

Popravdě mi už zase zvedl

 

Náladu, ... neboj se nic

Rozepsal ses trochu víc

Dovolenka byla jako sen

Vracím se snad i opálen

 

Odpočatý a dojmů plný

Jo, byly tam fajné vlny

Jak mi někdy zbyde čas

Přečtu si Tě nejspíš zas  :-)

22.07.2022 16:25:10dát kritice tipblacksabbath

Hulhule....helhulá.....Květoni.......s tebou se tak parádně cestuje!!!!! Hned mám lepší náladu......dívám se na svět skrz slzy smíchu:-))))))))))))))))))))))))

22.07.2022 15:19:21dát kritice tipannnie

Tenkrát jsem tím byla nadšená, dnes se mi zdá, žes to ještě vyšperkoval. Takže buďto ty se lepšíš nebo já blbnu. Koneckonců, jedno nevylučuje druhý :) Závěr: souhrnný tip a.

20.07.2022 17:26:36dát kritice tipvesuvanka

Květonim, Maledivy jsem četla už dříve po částech a teď jsem si je ráda připomněla, děkuji. TIP

20.07.2022 15:00:38dát kritice tip8hanka

Opätovne som si zgustla na vtipnom cestopise, opätovne si ma presvedčil, že exotika nie je nič pre mňa...

patríš k autorom, ktorých diela si rada prečítam viackrát, aj keď som sa najskôr pri čítaní zľakla, či nie som zrelá na liečenie, podozrivo veľa deja vu...

a tak som si potom mohla škodoradostne užívať tvoje vtipné hlášky typu

slaný vítr duje do vlasů těm, kteří je mají...ja ešte stále nejaké mám...

premýšľam, prečo som nervózna z blížiacej sa cesty(v rámci EU), naviac pod dozorom syna, stačí keď budem pozerať pod nohy a zároveň sledovať, kade vedú tie jeho...

20.07.2022 11:23:02dát kritice tipAndreina

Ano, Maledivy už tu jednou byly, což mi nebránilo si Tvůj úsměvný cestopis přečíst znova. Už jenom proto, že si opět uvědomím, jak rozdílný je pohled turisty a člověka, pro něhož nění nic z toho vzácností. Na druhou stranu si myslím, že i krátký pobyt na takovém místě (nemyslím teď luxusní resorty, kam turistu zavřou a vypustí po skončení dovolené) člověku ukáže, že existuje docela jiný svět mimo jeho komfortní zónu. To však vyžadu umění se dívat a to Ty ovládáš. 

Díky za zpříjemnění rána.

20.07.2022 09:58:051 tipů dát kritice tipKvětoň Zahájský

Ano, už to tady bylo po částech, ale potřeboval jsem uklidit na ploše. Všem, kteří mají pocit, že už tohle četli, se omlouvám.

20.07.2022 09:13:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Květoni, radost číst tvůj zábavný cestopis. Čtenář se o Maledivách dozví vše podstatné jen tak mimochodem...

Trochu mě překvapilo, že jsi jej vložil celý najednou. 

Skvělé dílo...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor