Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 464 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Yucatán aneb „My vám nerozumíme.“
datum / id22.07.2022 / 533578Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategorieFejetonyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno154x
počet tipů9
v oblíbených0x
Prolog

1. Přílet (Letiště Praha, Letiště Paříž, Letiště Cancún, Hotel Reef, Restaurace, Pokoj)


2. Carmenina pláž (Pláže Playa del Carmen, La Quinta Avenida, Periferie, Obchody)


3. V ústech studny (Uayma, Hacienda Selva Maya, Chichén Itzá, El Castillo, El Caracol, Cenote Sagrado)


4. Jiný kraj, jiný mrav (Kraj, Knihy, Kalendář, Sisal, Hudba, Policie)


5. Místo želvy (Akumal, Xtun Cenote – Xibalba)


6. Město Zeď (Tulum, Stavby)


7. Na talíři (Jídlo, Placky, Omáčky, Tacos, Restaurace)


8. Ostrov žen (Isla Mujeres, Silnice, Cancún, Katamarán, Ostrov)


9. Trocha toho adrenalinu (Funpark Xcaret, Zip-line, All Terrain Vehicle Extreme Tour, Jeskyně)


10. V láhvi (Pivo, Tequila, Mezcal, Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum)


11. Odlet (Balíme)

Yucatán aneb „My vám nerozumíme.“

1. Přílet

*

Letiště Praha

Přijíždíme do matičky zlaté stověžaté, jejíž zhýčkaní obyvatelé kromě všeho ostatního mají i letiště, a jsme nadmíru spokojeni, jelikož terminály jsou téměř pusté. Nepobíhají zde hordy zmatených Číňanů, nevříská tu banda nezvedených harantů a nepočetný personál ukrývá své znuděné tváře za respirátory. Idylka pastorální. Svěřujeme kufry do rukou letecké společnosti Air France, dopíjíme zbytky slivovice, vyhazujeme zbytky minerálky, bezpečnostním rámem procházíme bez pípnutí a čekáme na otevření nástupní brány.

Milovníci stísněných prostor, sado maso praktik a bondage techniky můžou mít jiný názor, ale vzdálenosti mezi sedadly dopravních letadel by neměly být určeny pouze pro pygmeje. Prostor pro nohy se nenápadně zmenšuje již přes deset let a za tu dobu už ubylo víc než 7,5 centimetru. Inu někde se šetřit musí. Třeba American Airlines ušetřily v roce 1987 neskutečných 40.000 dolarů za to, že z každého salátu, který se podával v první třídě, odstranili jednu olivu. Společnost Air France pro jistotu zrušila jídlo úplně. Cesta Airbusem A319 francouzských aerolinek byla sice inzerována jako nízkonákladová, přesto dostáváme k občerstvení pytlík buráků a nápoj dle vlastního výběru - vodu, čaj nebo kávu. Když namítám, že jsem nežádal kafe, pouze vodu, ujišťuje mě nerudná letuška, že ta teplá kalná tekutina v kelímku je opravdu voda. S prvním douškem, který zavání, jako obsah dlouho nečištěného akvária, usuzuji, že se jedná o nezvyklý, nicméně výživný nápoj s vlastnostmi, které dokonale připraví mé útroby na záludnosti mexické pouliční kuchyně a tvářím se spokojeně. Po dvou hodinách nevídaně turbulentního letu, připomínajícího spíše jízdu traktorem na zmrzlé oranici, poskytuje nám azyl největší vzdušný přístav Paříže. Letiště, nazvané po generálu de Gaullovi, je vojensky strohé, kasárensky uniformní a neposkytuje mnoho možností k rozptýlení.

*

Letiště Paříž

Na většině letišť bývá čas před nástupem do letadla určen k tomu, abyste mohli navštívit četné duty-free obchody a utratit tam co nejvíce peněz. Ne tak v Paříži. Převaha krámků je v rekonstrukci, zbývající nabízejí ponejvíce plyšové medvídky v modře pruhovaném tričku s lahví vína a bagetou v ruce za ceny, které si nemůžu dovolit, nebo staré, plesnivé, velmi přezrálé sýry, tak silně aromatické, že by mě s nimi na palubu letadla nepustili, ani kdybych je před tím snědl. Na přestup máme čtyři dlouhé hodiny. Naštěstí je ještě nutno zodpovědět záludné kvízové otázky, které prostřednictvím chytrých telefonů klade online příjezdový formulář. Celé se to podobá obzvláště rafinované únikové hře. Nakonec společnými silami vítězíme nad úředním molochem a těsně před vypršením departure time z budovy úspěšně unikáme do Boeingu 777. Těžko posoudit co je horší. Jestli jedenáct hodin ponižujícího mačkání v těsné sedačce zcela zaplněného letadla, nebo čtyřhodinová nuda v prostorách ohyzdného, chladného a neosobního letiště. Dokážete pochopit, že na tomto letišti chlápek jménem Mehran Karimi Nasseri dokázal žít celých osmnáct let? Údajně zde uvázl kvůli změně režimu v jeho rodném Íránu a ztrátě dokladů uprchlíka. Příběhem se později inspiroval režisér Steven Spielberg pro natočení filmu Terminál s Tomem Hanksem. I tento film si pro ukrácení dlouhého letu můžeme pustit v aeroplánu, který míří do města Cancún, ležícího v mexickém státě Quintana Roo na severovýchodním pobřeží poloostrova zvaného Yucatán.

Ke svému jménu přišel poloostrov komickým nedorozuměním. Španělští dobyvatelé žádali domorodce, aby jim řekli, jak nazývají místo, na kterém žijí. Mayové si zaťukali na čelo, zakroutili hlavami a odpověděli: „Ma`anaatik ka t`an,“ což conquistadorům znělo jako Yucatán. Ovšem v mayštině to znamená: „My vám, chlapci oplechovaní, nerozumíme“.

*

Letiště Cancún

Cancúnské letiště je obléháno hordami taxikářů, pro něž je naše bílá kůže rozpoznávacím znakem snadné kořisti. Jsme jednoznačně identifikováni coby bohatí gringos, kteří jistě rádi zaplatí hromady peněz, aby se mohli povozit taxíkem. Dělám klasickou chybu začátečníka, když zdvořile a trpělivě vysvětluji, že se jejich služeb musíme s politováním vzdát, neboť na nás čeká autobus, ovšem jakýkoliv začátek konverzace je vodou na jejich mlýn. Okamžitě mě jeden přes druhého ubezpečují, že u letiště mohou stát pouze taxíky, autobus by na parkoviště rozhodně nevešel a vlastně v celém Mexiku skoro žádné autobusy ani nemají, protože těmi jezdí jenom chudina, a taková honorace, která přicestovala letecky, by se přece nějakého umouněného smrdutého autobusu nedotkla ani klacíkem, ale to už mě z jejich spárů vytrhuje usměvavý pán ve slušivé šoférské uniformě s cedulí Aldekon v ruce a ukazuje mně, i ostatním členům výpravy, kde parkuje autokar hotelu The Reef Coco Beach z městečka Playa Del Carmen, kam máme namířeno, tak rychle nastupujeme, protože venku už se začíná stmívat.

Ve voze funguje klimatizace a pan řidič se tím neváhá pochlubit. Mexické autobusy jsou vybaveny nejen posilovačem brzd a řízení, ale zřejmě i posilovačem chlazení. Z počátku čerstvé ovzduší vítáme. Krátce po opuštění parkoviště se však teplota ze sedmadvaceti stupňů prudce snižuje na deset a stále klesá. Z autobusu se stává chladicí vůz. Pára, vycházející z našich úst, se na okenních sklech začíná měnit v ledové květy. Ze zadních sedadel kdosi opakovaně žádá řidiče, aby klimatizaci zmírnil, pak ještě víc zmírnil a nakonec vypnul. Teprve po hodině jízdy s naplno puštěným topením se ve voze dělá jakž takž příjemně. 

Mexiko je země sopek, pouští a pralesů. Země, kde se mísí mnoho kultur a náboženství. Země, kde ruiny pyramid dokazují moc a schopnosti dávno zaniklých říší. Ale hlavně, Mexiko je země, kde je teplo i v zimě! Tedy pokud zrovna nejedete autobusem.

*

Hotel Reef

Do hotelu The Reef Coco Beach v městečku Playa Del Carmen přijíždíme už po setmění.

Vždy, když dorazíme na nějaké nové dovolenkové místo, připadáme si jako nejoblíbenější lidé na zemi. Okamžitě se odněkud vyrojí dav nejlepších kamarádů, kteří to s námi myslí jen dobře, chtějí nás ubytovat, nakrmit, napojit, ošatit, ozdobit, povozit po pamětihodnostech a co já vím co ještě. Vše samozřejmě za nemalou provizi. Jako klienti hotelového resortu doufáme, že těchto dravců budeme ušetřeni. A jsme.

Už v recepci nás vítají usměvaví zaměstnanci, kteří celou dobu natěšeně a netrpělivě čekali, že přijedeme až tak za hodinu nebo za dvě, jak už to v Mexiku chodí. Narychlo přivolaný pikolík nám z rukou trhá kufry, z letargie procitlý barman zanechává leštění sklenic a nalévá do nich welcome drinky, přičemž zástupce vedení hotelu, jako správný obchodník, vychvaluje své zboží:

„Nově zrekonstruovaný čtyřhvězdičkový hotel The Reef Coco Beach Resort se sto devadesáti šesti pokoji, rozmístěnými ve čtyřpatrové budově uprostřed tropické zahrady, leží přímo u pláže s jemným bílým pískem. V areálu se nachází bufetová restaurace, mexická restaurace, italská restaurace, čtyři bary, bazén, obchod se suvenýry, dětský klub, hřiště na tenis, fitness centrum, hřiště na basketbal, půjčovna kol, potápěčské centrum, masáže a lázeňská terapie. Možnosti využití a ochota personálu se liší dle barvy náramku, ale vy máte žlutý, což znamená all inclusive. Gratuluji!“

Po prezentaci dostáváme propagační letáček s plánkem hotelu, heslo na Wi-Fi, elektronický klíč od pokoje a hlad.

*

Restaurace

Mexiko je v médiích prezentováno jako extra covid friendly, přesto nás hosteska u vchodu do restaurace nevítá chlebem a solí, nýbrž teploměrem a desinfekčním gelem. Roušku si můžeme odložit, až s vybraným jídlem přijdeme ke stolu. V restauraci bufetového typu to chápu, máte jistotu, že vám vybrané sousto nepoprskalo sto cizích lidí, ale často dochází až k absurdním situacím, kdy před vstupem k nějaké památce moknete na dešti, lovíte po kapsách respirátor jen proto, abyste překročili provaz, po pár metrech si ten mokrý hadr zase sundáte a personál září spokojeností. Mexičané jsou náruživými nosiči roušek. Nosí je všichni prakticky nepřetržitě, někteří dokonce i při potápění v moři. Také mají perverzní zálibu v používání vlasového gelu. A sítěk na vlasy. Ale ty jim nejspíš předepisuje hotelový dress code. Dokonce i plešatý barman nosí poctivě vlasovou síťku.

Hosté zde mají na výběr ze tří restaurací. Dvou à la carte a jedné samoobslužné. Hlavní restaurace formou bufetu, zastarale nazývaného švédský stůl, nabízí šest druhů studených předkrmů, dvě polévky, šest hlavních chodů, několik různých příloh, zeleninové saláty, rozličné druhy sladkých dezertů, nealkoholické nápoje, uzeniny, sýry a ovoce. Tvoří ji arkticky vychlazená vnitřní jídelna, bufetový bar a vzdušná vnější jídelna, od pláže oddělená pouze skleněnou stěnou. Výhled na cíp zlatavého písku omývaného tmavě modrým oceánem, nad kterým se nesměle rozsvěcují první hvězdy, je naprosto úžasný. Stranou od pultů s hotovými jídly připravují kuchaři sezonní, nebo krajové speciality formou kuchařské show, o nápoje se stará armáda pikolíků. Ke každému chodu nám sommelier páruje vhodné drinky - buďto žlutou Tequillu nebo bílou Tequillu.

Jediné zklamání pro mě jako milovníka všelikých pálivostí je, že ani po nestřídmé aplikaci zelené a červené omáčky pikantnost jídla příliš nevzrostla. Ptám se proto jednoho z exhibujících kuchtíků:

„Excuse me, Mr. Chef, do you have any spicy seasoning?“

„No comprendo.“

„Do you have hot peppers?“

„No comprendo.“

„Chili? Red hot chili peppers?“

„No comprendo.“

„Do prdele tak Habanero, amigo, máš Habanero?“

„¡Oh, sí! Entiendo. Vy posadit, já poslat Habanero.“

Pravda, orosil jsem se už při tom rozhovoru, a to se běžně nerosím, ale od té doby pokaždé na pultě vedle omáček stojí i sklenička s nasekanými papričkami Habanero. Skutečně uspokojivá péče o klienta. Personál je na úrovni, velmi ochotný, úslužný, nevtíravý a jakkoli je člověk zpočátku přesvědčen o opaku, na mexické poměry i rychlý. Hostům lačnícím po konverzaci se však před cestou na Yucatán rozhodně vyplatí absolvovat intenzivní výuku španělštiny. Nebo alespoň kurz pantomimy.

*

Pokoj

Vše je perfektně připraveno, zorganizováno, všechno klape podle našich představ. Něco dokonce nad naše představy. Například air-condition slyšíme, i když není v chodu. Za jiných okolností by nám tato záhada nedala spát, ale jsme tak unavení, že usínáme i přes hlasitý lomoz klimatizačních jednotek. Množné číslo je na místě, protože veškeré pohony klimatizací pro celý hotel jsou umístěny právě pod pokojem číslo 303. Ano, pod naším pokojem.

Ráno potkáváme samé milé a usměvavé zaměstnance. Na každém kroku nás zdraví: „Holáá“, na zahradě neustále něco zametají, sbírají lístečky, rovnají lodyhy, vše se snaží vyladit k dokonalosti, pořád se ptají, jak se máme, jestli něco nepotřebujeme a tak jim odpovídáme, že ano, že potřebujeme vyměnit ten hlučný pokoj za nějaký tichý. To nečekali. Mexičan je člověk živelný, energický, otevřený, srdečný, veselý a v první řadě myslí pozitivně. Otázku "Jak se máte?" pokládá za zdvořilostní a na rozdíl od Evropana nezačne bědovat, že má vysoký cholesterol, nízký plat nebo nedejbože potřebuje vyměnit pokoj!

Doprovázím tedy manželku k hotelové recepci. Ta se ujímá přesvědčování personálu, neboť je již značně rozezlena a tento stav mnohonásobně zvyšuje její vyjednávací schopnosti. Po dohodě s paní recepční přesně za hodinu stojíme u přepážky se zabalenými kufry. Trpělivě očekáváme klíče od nového pokoje. Po půlhodině už očekáváme netrpělivě. Ne, ani po hodině se nic neděje, stále očekáváme. Míří k nám zřízenec. Bez klíčů. Odpovědný zaměstnanec se dvě a půl hodiny nepravidelně zjevuje a zase mizí, při čemž používá frázi “el momento”. Další hodinu hlásí „quaranta minutos“. Za čtyři hodiny s úsměvem přináší čipové karty. Při pokusu o vstup do pokoje nastává problém - dveře nelze otevřít. Přivoláváme pokojskou. Ta zámek zkouší odemknout. Neúspěšně. S úsměvem nás posílá na recepci. Recepční nám s úsměvem vyměňuje elektronický klíč. Dveře se otvírají.

Spolurekreanti už obdrželi první spáleniny, mažou si břicha Panthenolem a převlékají se k obědu. My teprve vybalujeme kufry. Ale s úsměvem. A s poznáním, že práci, kterou zastane našinec za pět minut, vykonává pět Mexičanů pět hodin. Pro Mexičana není nikdy nic tak důležité, aby to nemohlo ještě chvíli počkat. Upjatý a formální Evropan se zpočátku může cítit poněkud zaskočen. Pokud se mexickému způsobu myšlení nepřizpůsobí, může jej to přivést k zoufalství, beznaději, často i myšlenkám na vraždu.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.07.2022 12:27:56dát kritice tipOrin

Květoni, fejetonisto zdatný

Musím to napsat, málo platný

O Tvých cestách, cestovním ruchu

S úsměvem čtu zde od ucha k uchu

 

Ač sám nejezdím do zahraničí

Tvé zážitky mě vždycky zničí

Dovedeš cesty popsat tak živě

Přitom však s humorem a čtivě

 

Že pocit mám, že i já tam byl

V zahraničí strávil pár chvil

Třešničkou na dortu je včíl

I na cestovném jsem ušetřil  :-)

27.07.2022 10:06:25dát kritice tipLuzz

ach, náš prorok utgard samozřejmě žije v jeskyni a žere kořínky a jeho ekologická stopa je určitě záporná.

pardon, neudržela jsem se

ale ty jeho pokrytecký žvásty jsou fakt neskutečný

 

cestopis je v rámci žánru sepsanej hezky, mexickou povahu docela vystihuje - tedy povahu lidí v podpobných letoviscích. mimo ně jsou mexičani... vlastně docela podobní komukoliv, koho znát třeba přes ulici...

27.07.2022 07:17:592 tipů dát kritice tipKvětoň Zahájský

Utgarde, „odtrženost od reality“ je hezká fráze, ale oba víme, že realita je všechno, co se právě děje, tedy i moje hanebně ekologicky nezodpovědné chování jest realitotvorné. Od reality se žádným úsilím odtrhnout nelze. Ovšem je třeba vidět i to, že i kdybychom sečetli ekologické stopy veškerých klientů všech cestovních kanceláří, a přidali i osamocené ekologické stopy divokých trampů a rodinných výletníků, nikdy nedosáhnou nestvůrné gigantičnosti ekologické stopy jediné těžařské společnosti.

Ale co je hlavní, nepíšu tyhle fejetony, abych proklamoval své názory, ale proto, abych čtenáře pobavil. Ale to ty víš, a popichuješ mě jen tak na oko, abys mě nasral, že. Já tě znám.

27.07.2022 07:17:37dát kritice tipKvětoň Zahájský

Štírko - Až budu mít vlastní cestovku, tak se ozvu.

27.07.2022 07:17:18dát kritice tipKvětoň Zahájský

Diano - Cancún je zvláštní město, kde si člověk v šortkách, sandálech, s baťůžkem na zádech a bez zlaté kreditky v kapse připadá jako mimozemšťan.

27.07.2022 07:16:481 tipů dát kritice tipKvětoň Zahájský

annnie - Mám k e všem dílům i příslušné fotky, ale sem se to nehodí. Možná tak na Facebook. Písmácký čtenář má fantazii.

27.07.2022 01:18:58dát kritice tipUtgard-Loki

Člověče, ty musíš mít ekologickou stopu jako stádečko tyranosaurů. Ne, že by na tom záleželo - lidstvo stejně proflákalo svou možnost transformace a teď ho čeká pád na ústa, ale ta naprostá odtrženost od reality je fascinující. 

27.07.2022 00:57:28dát kritice tipŠtírka

Moc fajn se mi s tebou cestovalo a tafa si kdykoli zopakuji...

25.07.2022 11:14:12dát kritice tipDiana

Pobavilo. Zavzpomínala jsem na Cancún, kde jsem byla před lety - služebně. Zdá se, že nic nezměnilo -  Ale domluvit se mimo hotel anglicky? No comprendo! :-)))

22.07.2022 15:00:03dát kritice tipannnie

Comprendo! Prostě paráda. Je to tak barevný, že už není ani nutný převést to do filmový podoby. Tip a.

22.07.2022 08:21:45dát kritice tipAru

to se mi taky stává, sbalím si půl knihovny, abych si nepřečetl vůbec nic :))

22.07.2022 08:16:411 tipů dát kritice tipKvětoň Zahájský

Když nějaký kraj popisuju já, většina lidí si pak myslí, že se jim tam nebude líbit. Ale nesmíte to brát jako bedekr. Nakonec to byla další dovolená, na kterou jsem si přibalil knihu a ani jednou jsem ji nemusel otevřít.

21.07.2022 10:58:03dát kritice tipAru

konec pobavil, ale není to přeci jen lepší, než uspěchanost

20.07.2022 17:41:16dát kritice tipvesuvanka

Květoni, díky za další pěkný cestopis, jemuž nechybí humor. TIP a těším se na pokračování :-)))

20.07.2022 16:34:12dát kritice tipblacksabbath

Dokonce i plešatý barman nosí poctivě vlasovou síťku. „Do prdele tak Habanero, amigo, máš Habanero?“„¡Oh, sí! Entiendo. Vy posadit, já poslat Habanero.“....ráda s tebou cestuju:-)))))))))))))))))))))

20.07.2022 12:38:511 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Také jsem přesvědčena, že při cestování "trpíš" vlastně rád. I za nás, kdo mají na nohou papuče...

Další vydařený humorný cestopis, který stojí za návrat.

20.07.2022 12:31:45dát kritice tipKvětoň Zahájský

Andreina - už jsem to vysvětloval mockrát, ale ono to jenom vypadá, že se mi tam nelíbilo. Naopak, každá komplikace znamená nové poznání a dobrodružství. Ten kritický pohled je samozřejmě skrytá ironie. Spíš je to takový lehký výsměch těm cestovatelům, kteří si neustále stěžují, že je moře moc slané, jso v něm chaluhy, toaletní papír je moc tenký a míchané nápoje nejsou dostatečně zamíchané.

20.07.2022 12:15:44dát kritice tipAndreina

Začá to přesně v souladu s mojí zkušeností s letištěm Ch. de G.. Poznala jsem hodně letišť, ale tohle patří mezi ty nejhorší po všech stránkách. Chdák generál musí v hrobě imitovat ventilátor. Letiště v Cancúnu neznám, což vůbec nevadí, protože na kontinentu s přídomkem Latinská jsou si všechny až nepříjemně podobné, včetně těch taxíářů. Soucítím.

No comprendo. Po třetím sdělení bych mu asi kapku proklepla mozkovnu a jsem si jistá, že by rozuměl okamžitě. S takovým přístupem jsem se setkala v Mexiku dost často. Není to tím, že by nerozuměl, ale jednoduše leností něco řešit. S tím pokojem je to stejné. Dlouho jsem si myslela, že násilí k vyjednávacím praktikám nepatří, ale Mexikáni patří k těm, kteří mne přesvědčili o opaku. 

Dílky za humorné (já vím, je to trochu škodolibé s ohledem, že vše nešlo jako po másle) vyprávění a pohled na kousek návštěvy Mexika ze strany trpitele. Těším se na pokračování.

 

20.07.2022 12:13:35dát kritice tipKvětoň Zahájský

Vstupte!

Díky Kočkodane, jsi vždycky vítán.

20.07.2022 11:35:43dát kritice tipKočkodan

„může jej to přivést k zoufalství, beznaději,

často i myšlenkám na vraždu“ – zaklepu to, ale něco podobného u mě čtení tvých dílek zatím nevyvolalo. (ťuk ťuk ťuk)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor