Silver city

 

Emil Friedberg

 

Silver city

Jako každou noc jsem se proplétal mezi náhrobními kameny na hřbitově v Silver city. Cestu mi osvětlovala pouze matná záře hvězd, pronikající ke mě skrze čistý nevadský vzduch. Zachvěl jsem se zimou, noci v poušti jsou chladné.

 

Mohlo by se zdát podivné, co zde pohledávám uprostřed noci se dvěma Colty 1911, vybavenými dlouhými černými tlumiči. Ale já zde jen plním svoji povinnost správce zdejšího hřbitova. Úkol kterým mě pověřila armáda Spojených států amerických.

 

Svým zrakem, dokonale přizpůsobeným noční tmě, jsem tak jako vždy kontroloval každičký metr prostoru kolem sebe a porovnával ho s kopií ve své hlavě, pořízenou za denního světla. Již několik týdnů se nic nestalo, ale já cítil, že dnes v noci k něčemu dojde.

 

V odlehlé části hřbitova, kde stojí ty nejstarší hroby, jsem konečně spatřil nesrovnalost, která tu ve dne nebyla. Nad jedním z hrobů chyběl velký železný kříž.

 

Když jsem se dostal blíž, zjistil jsem, že onen chybějící kříž leží na zemi před rozrytým písčitým hrobem. Za sebou jsem uslyšel pomalé šouravé kroky. Otočil jsem se a spatřil postavu muže v obleku odhadem ze třicátých let minulého století. Oblek visel na jeho vysušené kůži a zdálo se, jako by mi chtěl něco říct. Díky suché písčité půdě, ve které dodnes ležel, byl muž v docela zachovalém stavu, ale jeho osmdesát let mrtvé hlasivky mu přeci jen mluvit nedovolily. Jeho výraz se z?překvapeného začal měnit na vzteklý a když si všiml zbraně v mé ruce, náhle zaútočil. Dvě suché, téměř nehlučné rány na okamžik narušily ticho nevadské noci. Nechal jsem jeho teď už definitivně mrtvé tělo, tam kde bylo. Až začne svítat a já si budu jistý, že už mě žádné překvapení nečeká, znovu ho pohřbím.

 

Je to již téměř rok, co si mě nechal do své kanceláře na Air Force Flight Test Center, známější spíše pod označením Oblast 51, zavolat velitel základny generál Baxter.

 

"Posaďte se seržante," řekl generál a chvíli si přerovnával dokumenty na stole.

 

Se svým pečlivě zastřiženým knírem a nažehlenou bílou košilí pod fešáckou modrou uniformou, vypadal tak, jak by správný generál letectva měl.

 

"Seržant Jeffrey Stone," spustil po chvíli generál. "Zelené barety z fort Bragg. Specialista na zbraně a boj z blízka. Odsloužil tři bojové mise v Iráku. Dvakrát vyznamenán za statečnost v boji. Na vlastní žádost převelen od speciálních sil. Od roku 2009 velitel strážní jednotky této základny. Svobodný. Bezdětný."

 

Generál dočetl výtah z mé složky a narovnal se ve své židli. Několik vteřin se mi upřeně díval do očí a já mu pohled oplácel. Jenomže z jeho kamenné tváře nebylo možné nic vyčíst.

 

"Prý si berete všechny noční hlídky," řekl nakonec, aniž by ze mě spustil oči.

 

"Ano pane. Od útoku na Mosul v noci nespím. Doktor tvrdí, že je to způsobeno stresem po boji pane. Ale já si myslím, že je to jen obrácený biorytmus, pane."

 

"Dobrá vojáku," řekl generál, jehož kamenný výraz zůstával stále neměnný.

 

"Co víte o Silver city, seržante?"

 

"Silver city je hornické městečko, asi 80 mil severozápadně od Las Vegas, 15 mil západně od nás pane. Chlapi ze základny tam jezdí za zábavou pane."

 

"A vy seržante?"

 

"Nikoliv pane."

 

"Dobrá vojáku."

 

A sakra, pomyslel jsem si. Začíná se opakovat. Co má asi tak za lubem, parchant starej.

 

"Jak by se vám líbilo sloužit v Silver city seržante?"

 

A už je to tady.

 

"Pane? Nevím o tom, že by byla v Silver city vojenská posádka, pane. Pouze rodiny vojáků z této základny a z?Nellis žijí v Silver city, pane."

 

"To nemáte tak úplně pravdu seržante," generál se postavil a pomalým krokem začal obcházet svou kancelář.

 

"Pro službu na této základně máte prověrku Alfa. Co víte o testování jaderných zbraní v této oblasti?"

 

"Asi jako všichni pane. V padesátých letech probíhala západně od nás série podzemních zkoušek. Některé testy údajně probíhaly až do skončení studené války. Nic víc nevím, pane."

 

"Dobrá vojáku."

 

A sakra. Už to řekl potřetí. To bude vážný. A rozhodně to nebude dobrý, jak neustále tvrdí.

 

Generál pokračoval.

 

"Ne všechny testy v padesátých letech probíhaly podle našich představ. Došlo k několika nehodám, při kterých byl zaznamenán únik radioaktivity do atmosféry. Ovšem nejhorší nehoda se odehrála v roce 1957."

 

Generál se zastavil za mými zády a já netušil, proč mi to všechno vlastně říká. Nechci to vědět. Ale generál bohužel pokračoval.

 

"V sedmapadesátém probíhal na Nevadské střelnici podzemní test taktické bojové hlavice, která měla být později použita v našich balistických mezikontinentálních střelách. Odhadovaná ráže této vodíkové bomby byla jedna megatuna TNT. Bohužel se inženýři z Los Alamos trochu přepočítali. Skutečná síla výbuchu dosáhla tří megatun a do atmosféry byly vrženy tisíce tun radioaktivního materiálu. Následný jaderný spad zasáhl plnou silou západní cíp Silver city. Naštěstí je v té oblasti pouze místní hřbitov. Tedy to jsme si mysleli tehdy, že máme štěstí. Později se ukázalo, že vysoká míra radiace, spolu s podložím bohatým na stříbro, má zvláštní vliv na zemřelé."

 

Generál obešel stůl a znovu se posadil na své místo. Opět se mi podíval do očí se stejným kamenným výrazem ve tváři. Chvíli mě mlčky pozoroval a já napjatě čekal na rozuzlení.

 

"Neptejte se mě jak seržante, protože to neví ani naši přední odborníci, kteří se touto problematikou zabývají už padesát let. Ale mrtvý na hřbitově v Silver city prostě v noci ožívají."

 

Tak a je to venku. V Silver city po hřbitově běhají zombíci, protože letectvo si nedokázalo ohlídat svoje hračky. Ale co s tím mám společného já?

 

Jako kdyby mi četl myšlenky, generál pokračoval.

 

"Od té doby, co jsme zjistili tuto skutečnost, máme na hřbitově v Silver city svého správce. Vždy je to příslušník elitních jednotek armády. A jeho úkolem je, aby to co patří na hřbitov, na hřbitově také zůstalo."

 

"Promiňte pane. Ale proč prostě ten hřbitov nezlikvidujete?"

 

"Bohužel synu. Jedná se o velice delikátní záležitost. A armáda si nemůže dovolit přiznat, že něco udělala špatně. A už vůbec nemůžeme přiznat, že nevydařené jaderné testy, zapříčinily zamoření rozsáhlých oblastí spojených států."

 

"Promiňte pane. Ale proč mi to všechno říkáte?"

 

"Náš poslední správce, seržant Jackman, slouží na stanovišti Delta už téměř čtyřicet let. Je to veterán vietnamské války. A i když je na svůj věk stále velice čilý, je čas nahradit ho někým mladším. Nebudu vám lhát seržante. Diky svým bojovým zkušenostem a obrácenému biorytmu, jak vy říkáte, jste ideálním kandidátem pro toto místo. Pokud úkol přijmete, plně se začleníte do komunity v Silver city jako správce místního hřbitova a převezmete tak veškeré povinnosti seržanta Jackmana. Samozřejmě máte lhůtu na rozmyšlenou, ale rozmýšlejte rychle, seržante."

 

A tak jsem rozmýšlel. A druhý den ráno už jsem seděl v civilním Jeepu Cherokee a uháněl po vyprahlé pouštní cestě, směr Silver city. Co taky na super tajné základně o které se točí filmy a seriály a tak tajná už dávno není. Jo Zombie city. To je něco.

 

Silver city.

 

Typické americké městečko, jehož centrum tvoří široká hlavní třída, táhnoucí se od východu k západu. Nejprve obchody a banky, sem tam proložené kavárnou, nebo holičstvím. Následovány úřadem šerifa, radnicí, školou, nemocnicí. Obchod s?obuví a elektronikou nesmí chybět. Poté pár restaurací a barů pro vojáky z jedenapadesátky, jak se tady jednoduše říká Oblasti 51. Několik průmyslových budov, čerpací stanice, autoopravna a nakonec zahradní technika pro bohaté důstojníky z Nellis Air force base. Dál už jenom vyprahlá nevadská poušť a za mírnou terénní vyvýšeninou, Silver city cemetery. Městský hřbitov s márnicí a domkem pro správce.

 

Jeep jsem nechal před hřbitovem obehnaným vysokou kamennou zdí s masivní kovanou bránou a k domku správce vyrazil pěšky. Ten hřbitov vypadal stejně, jako všechny ostatní hřbitovy, které jsem v?životě viděl. Až na zeleň. V?Nevadě toho moc neroste. Země je vyprahlá a téměř mrtvá. Není tu žádná tráva, ani stromy. Všude kolem je jen rozpálený písek. Kromě zdejšího hřbitova. Tedy jedné jeho části.

 

Samotný hřbitov vypadal jako poušť kolem. Všude jen písek a v?něm vyšlapané cesty. Ale o samotného správce bylo dobře postaráno, neboť jeho dům ležel uprostřed malé oázy, nalepený na severní hřbitovní zeď. Tohle muselo stát daňové poplatníky spoustu peněz. Nešlo o samotný dům. Ten byl postavený z?neomítnutých cihel. Jednopodlažní s?velkou dřevěnou terasou. Šlo o zahradu kolem. Tolik zeleně se v?tomhle státě dalo najít pouze v?Las Vegas. A to jen proto, že Vegas bylo velmi bohaté město, které si zeleň mohlo dovolit. Šlo totiž o vodu. Té byl v?celém Silver city nedostatek. Ale tady to neplatilo. Celou zahradu odděloval od zbytku hřbitova živý plot, kolem kterého se táhly květinové záhony. Zbytek zahrady byl pokryt perfektním, svěže zeleným trávníkem, ve kterém se jako modré oko skvěl kulatý, zapuštěný bazén. Udržovat tohle všechno v provozu, muselo stát spoustu vody. A voda tady stála spoustu peněz. Zdálo se, že letectvo si svého správce neobyčejně váží.

 

Zaklepal jsem na správcovi dveře a čekal, že mi přijde otevřít stařec v kostkované košili a khaki kalhotách. Jaké bylo mé překvapení, když mi nepřišel otevřít nikdo.

 

"Haló pane!" zaznělo za mými zády a já se otočil, abych spatřil ženu ve věku přibližně pětačtyřiceti let, mávající na mě z?průchodu v?živém plotu. Dlouhé černé vlasy jí splývaly na ramena a upřeně mě pozorovala inteligentníma i když trochu smutnýma očima.

 

"Mohu vám nějak pomoc?" zeptala se.

 

"A, ano. Já hledám pana Jackmana. Měl by tu být správcem."

 

"Ale mladý muži, tak to jste tu moc brzo. Pana Jackmana takhle brzo ráno nezastihnete. Pan Jackman je totiž místní upír," řekla ta žena trochu spikleneckým tónem, ale přitom se na mě dál vesele usmívala.

 

"Ve dne spí a v noci bloudí po hřbitově. Nevylézá dříve než ve tři odpoledne. Mohu vědět, proč ho hledáte?" dodala již vážnějším tónem.

 

Jak to říkal generál? Silver city je malé město. Místní se navzájem dobře znají a o vás se budou zajímat také. Musíte přistoupit na jejich hru. Začlenit se do komunity.

 

Jistě generále. Začlenit se do komunity. Je fakt, že jedna místní drbna by mi to mohla pokazit.

 

Srazil jsem paty a postavil se do pozoru, div nezasalutoval. Vystřelil jsem před sebe pravačku a představil se.

 

"Pardon madam. Jmenuji se Jeffrey Stone a přijel jsem, abych vystřídal pana Jackmana na jeho místě.

 

"Ale nepovídej. Tak vy jste náš nový správce?" začala se rozplývat. "Ale pana Jackmana se opravdu nedočkáte dříve než po třetí hodině. Starám se o domácnost pana Jackmana. Každé odpoledne mu nosím jídlo, které jsem mu připravila. Dnes po třetí hodině přijede má dcera Elisabeth, když je ve městě, nosí jídlo panu Jackmanovi ona. Můžete počkat u mne a pak jít za panem Jackmanem spolu. Já nezdvořák. Malém bych se zapomněla představit. Jmenuji se Margaret Parkerová a starám se o domácnost pana Jackmana, ale to už jsem vlastně říkala. Tak pojďte, nebojte se. Určitě musíte být po cestě vyhládlý. Dnes budu péct krůtu se švestkovou omáčkou. Je to vynikající recept moji matky. Jen pojďte, pojďte. Než bude oběd hotový, uvařím vám čaj. A pak mi třeba můžete vyprávět o tom, odkud jste k nám vlastně zavítal."

 

A já se bál, že ta ženská mluvit nepřestane. Ale zmlkla, hned jak nasedla do auta. Vypadalo to, že nemá k velkým džípům přílišnou důvěru. A tak vlastně začalo mé začleňování do komunity.

 

Dům paní Parkerové sice neležel v prominentní čtvrti důstojníků z Nellis a jedenapadesátky, ale i tak se před ním na vysokém stožáru třepotala americká vlajka.

 

Hvězdy a pruhy. Jako doma na základně. A když jsem vstoupil do obývacího pokoje paní Parkerové, hned jsem věděl proč.

 

Na krbové římse stála fotografie muže v uniformě US marines corps s výložkami štábního seržanta, jejíž horní roh překrývala černá páska a vedle krabička s Purpurovým srdcem. Také jsem jednu takovou měl.Takže i tohle je dům vojáka. Padnul nejspíš někde v Afghánistánu, nebo v Iráku. Stejně jako spousta dalších dobrejch chlapů, manželů, otců.

 

Co mé však zaujalo mnohem více, byla druhá fotografie. Na ní byla dívka ve věku asi dvaadvacet let. Měla dlouhé tmavé rovné vlasy a modré inteligentní a trochu zasněné oči. Na fotce se lehce usmívala. Byla moc hezká. Trochu podobná paní Parkerové.

 

"To je Elisabeth," ozvalo se za mými zády. "Má dcera. Studuje kalifornskou lékařskou fakultu. Bude doktorka," dodala paní Parkerová hrdě. "Jejím snem vždy bylo pomáhat dětem v místní nemocnici. Jezdí za svojí matkou jak jen jí to čas dovolí."

 

Mimoděk jsem pohledem sklouzl k druhé fotografii. Paní Parkerová si toho nemohla nevšimnout.

 

"James, můj manžel. Padl před šesti lety v Iráku. V bitvě o Mosul. Určitě jste o tom masakru slyšel," dodala paní Parkerová se záští v hlase.

 

Na chvíli se mi zatmělo před očima. Jasně že jsem o tom masakru slyšel. Tenkrát jsme dostali za úkol zajmout vysokého představitele Al-Kajdy. Hned jak jsme pronikli do cílové zóny, věděli jsme, že jsme padli do léčky. Obklíčila nás mnohonásobná přesila dobře vyzbrojených bojovníků. Když se potvrdilo, že náš cíl v obsazené oblasti skutečně není, vydal náš velitel rozkaz k evakuaci. Extrakce z bojové zóny měla proběhnout pomocí třech helikoptér Bell UH-1, přezdívaných Huey.

 

Přílet našich vrtulníků byla katastrofa. Ještě před dosednutím na zem byly všechny tři sestřeleny protiletadlovými střelami FIM-92 Stinger, dodanými v 80. letech do Afghánistánu americkou CIA. Byli jsme v pasti.

 

Zpočátku se nám dařilo držet obranný perimetr, ale nakonec nám po prudkých bojích začala docházet munice. Potom začalo peklo. Boj muže proti muži. Kalašnikovů proti nožům. Tma, křik a krev.

 

Trvalo šest hodin, než se k nám probili mariňáci z třiašedesátého a dostali nás z obklíčení. Tu noc padlo šestnáct chlapů z mé jednotky, šestnáct dobrých chlapů. Celkové americké ztráty: 264 mužů. Včetně štábního seržanta Jamese Parkera. Nejkrvavější americký den operace Trvalá svoboda.

 

Od té doby jsem v?noci nemohl spát. Celé noci jsem bloumal po základně v?Bagrámu a přes den byl nepoužitelný. Nakonec mě převeleli zpět do spojených státu. A protože jsem byl členem speciálních úderných jednotek s?bojovými zkušenostmi, nakonec jsem skončil jako velitel noční stráže Oblasti 51. A teď jsem byl tady. V?Silver city.

 

Musím uznat, že paní Parkerová vaří opravdu výborně. A doufám, že se o mě v tomto ohledu postará stejně jako o mého předchůdce. Po obědě jsem strávil čas na verandě před domem rozhovorem s paní Parkerovou a dozvěděl jsem se něco o historii Silver city.

 

Vznik města se datuje od roku 1859. Založila ho skupina dobrodruhů, kteří tudy procházeli, za vidinou rychlého zbohatnutí do Kalifornie. Podle legendy se traduje, že při průchodu tehdejším územím kmene Washoe, potkali starého indiánského náčelníka, který jim prozradil tajemství místa s vysokým výskytem zlata.

 

Nejdříve bylo nalezeno něco málo zlata, ale pak se ukázalo, že zlato pouze doprovází nesmírně bohaté naleziště stříbra. A tak v roce 1859 vzniklo Silver City a jak už to tak při podobných příležitostech bývá, téměř přes noc. Během jediného roku dosáhla populace 30000 obyvatel a v následujících dvaceti letech se Silver City se svými saloony, denními přestřelkami a atrakcemi všeho druhu stalo nejznámějším hornickým městem Západu. Kolem roku 1880 však bylo stříbro vytěženo a došlo k prudkému ekonomickému úpadku. Na začátku 20. století se však část bohatství vrátila v podobě dalších geologických nálezů stříbra, mědi a zlata. Spolu s rozvojem železnice byl těžební průmysl jedním, ale už ne jediným zdrojem obživy místních obyvatel. Pak ale přišla další rána v podobě hospodářské krize, krach téměř veškeré průmyslové výroby a státních bank. Obyvatel Silver city postupně ubývalo a hrozilo, že se promění v město duchů. Ale nakonec, v době druhé světové války, přišla armáda a sháněla se po vhodném místě pro testování svých nových zbraní. A tak vznikla nevadská testovací střelnice, jejíž vojenské zázemí se usídlilo v Silver city. Od šedesátých let minulého století se pak Silver city stalo centrem lidí lačnících odhalit tajemství nedaleké Oblasti 51, jakožto základny, kde se podle konspiračních teorii setkává americká vláda s návštěvníky z jiných světů. Tak se z proslulého hornického města divokého západu stala neméně proslulá a výborně prosperující turistická atrakce.

 

Nevím proč. Já v?Oblasti 51 byl a žádné zelené mužíčky jsem tam nepatřil.

 

Vzdálené houkání oznámilo příjezd silvercityjského expresu. Paní Parkerové se objevil úsměv na tváři.

 

Silver city nemělo civilní letiště, neboť díky Oblasti 51 a základně Nellis, byla nad celou oblastí vyhlášena bezletová zóna. A tu si nikdo porušit nedovolil, neboť protiletecká obrana umístěná v?Nellis neměla ve zvyku se ptát. Takže pokud jste se sem chtěli dostat z místa jako je třeba Los Angeles, nejjednodušší způsob byl letadlem na mezinárodní letiště v Las Vegas a odtud přímým spojením společnosti AmTrak do Silver city. Stejným spojem právě přijížděla dcera paní Parkerové, Elisabeth a já se v rámci sbližování s místními nabídl paní Parkerové, že s ní pro Elisabeth na nádraží dojedu.

 

Fotky lžou, hrozně lžou. Jestliže mi na fotografii přišla Elisabeth krásna, realita mě úplně ohromila. Elisabeth byla překrásná. Nádherné, modrooké stvoření s dlouhými tmavými vlasy a perfektní sportovní postavou. Byl jsem uchvácen. A když se pak objevila na verandě jejich domu, vlasy ještě vlhké po sprše, v?krátkých bílých letních šatech, s pokožkou nádherně opálenou kalifornským sluncem...

 

"Můžeme vyrazit pane Stone," řekla Elisabeth a jemně se na mě usmála svými dokonalými rty.

 

Vyskočil jsem a popadl oběd, který připravila paní Parkerová pro pana Jackmana. Vylovil jsem z kapsy klíčky od svého vozu, ale Elisabeth mě zastavila.

 

"Nevadilo by vám, kdybychom se trochu prošli, pane Stone?"

 

Opět se na mě usmála. Nečekala na odpověď a zamířila ke schodům z verandy. Vykoktal jsem ze sebe něco jako souhlas a vyrazil za ní.

 

Když jsme se vzdálili od domu Parkerových, dali jsme se s Elisabeth do řeči.

 

"Jak k tomu dojde, že se mladý muž, jako vy, stane správcem hřbitova v takovém zapadákově, jako je Silver city?" zeptala se mě Elisabeth.

 

Na takovou otázku jsem byl připravený a nemusel jsem si ani moc vymýšlet.

 

Narodil jsem se v New Yorku. S matkou jsme bydleli v pronajatém bytě uprostřed Queensu. Jako běloch jsem to v?Queensu neměl vůbec jednoduché a když nás otec opustil, k lepšímu se to nezměnilo.

 

V bytě naproti bydlel chlápek, kterému nikdo neřekl jinak než drsnej Harry. Kšeftoval se zbraněmi a bylo o něm známo, že vám sežene bouchačku za krabičku mentolek a karton piv.

 

Naproti v baráku sídlila banda, která tam ve velkém vařila crack. Pro tenhle gang dealoval i chlápek jménem Curtis.

 

Curtis zastával názor, že běloši si koupí matroš raději od bílého, než od negra a chtěl abych pro něj pracoval. Možná, že dnes by ze mě byl úspěšný dealer drog, kdyby Curtis náhle nezmizel. Slyšel jsem, že prý ho někdo rozstřílel před domem jeho prarodičů a že je mrtvý. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ho o pár let později viděl v MTV. Jen už si neříkal Curtis, ale 50cent.

 

Jednoho dne v naší ulici zastavily tři černé dodávky a asi milion policejních aut.

 

Z domu od naproti se několik minut ozývala střelba a pár zbloudilých kulek si našlo cestu i do mého pokoje.

 

Poldům trvalo celý den, než vynosili všechny černé pytle z domu od naproti. A když už byli v tom, nezapomněli vynést jeden černý pytel i z bytu od naproti.

 

A potom přišlo 11.září a já se rozhodl, že musím z tohohle pekla pryč. Bylo mi čerstvých osmnáct a já neviděl jinou možnost jak se odsud dostat, než vstoupit do US Army.

 

Už v přijímači si můj instruktor všiml mých vysokých střeleckých kvalit a doporučil mě na speciální výcvik. O svém působení u Zelených baretů jsem raději taktně pomlčel a pokračoval svojí krycí historkou.

 

Po návratu z Iráku jsem se bezcílně toulal po státech a živil se příležitostnou prací, až jsem nakonec narazil na místo správce hřbitova v Silver city. Usadit se v malém městečku, jako je toto, po osmnácti letech strávených na podlaze bytu v?Queensu, bylo vždycky mým snem. Vždyť nebyl den, aby se v naší čtvrti nestrhla přestřelka mezi místními gangy.

 

Na oplátku jsem se dozvěděl něco o Elizabeth. O tom jak těžce snášela otcovu smrt a jak jí to pomohlo s rozhodnutím stát se lékařkou. O jejím dětství v Silver city. O magorech v kostýmech Darth Vadera, kteří běhali po městě se svítícími plastovými meči. Dalších magorech v maskách Ítýho, kteří každou noc kousek za městem volali domů. O podivných světlech na noční obloze a strašidelném, světélkujícím hřbitově za městem.

 

O tom, že město zasáhl radioaktivní spad z?nezdařeného testu, nikdo nevěděl. V?Silver city sice byl mírně zvýšený výskyt rakoviny, který byl zcela oprávněně přisuzován jaderným testům. Ale jen díky blízkosti jaderné střelnice a Oblasti 51 město prosperovalo. Takže to nikomu nevadilo. Tedy kromě Elisabeth, která se právě chtěla zaměřit na léčbu rakoviny u dětí z?města. Ona byla prostě úžasná. Pomáhat lidem byl její životní cíl. A proto nebylo divné, že se nyní snažila pomoct i mě. Cizincovi v?cizím městě.

 

Cesta na hřbitov byla úmorná. Průměrná letní teplota v?tomto pouštním městě je 105 stupňů Fahrenheita, což je asi 40 stupňů Celsia. Dnes tomu nebylo jinak. Elisabeth to vůbec nevadilo. Na zdejší podnebí byla zvyklá. Ale já pocházel z?New Yorku a na základně jsem se pohyboval venku převážně v?noci. Zdejší vedro pro mě bylo vražedné. Dokud jsme nedošli do oázy pana Jackmana. Díky vzrostlým jilmům, které stínily dům a automatickému zavlažování trávníku, byla teplota v?oáze mnohem snesitelnější. Docela se mi tu začínalo líbit.

 

Na verandě stál stolek a na něm velký hrnek kouřící kávy. Vedle stolku stálo staré houpací křeslo a v něm Arnold Schwarzenegger s novinami v ruce.

 

To jako vážně?

 

Ty noviny jsem chápal. Všiml jsem si jich už ráno. Vykukovaly na mě ze schránky připevněné na hřbitovní bráně. Městský hřbitov Silver city, zajímavá adresa.

 

Ale Arnie? A tady? Jako by nestačilo, že se znám s 50centem.

 

Muž byl asi pětašedesátiletý, oblečený do modročerné kostkované košile a khaki kapsáčů, přesně jak jsem si ho ráno představoval. Byl mohutné postavy s vojenským krátkým sestřihem a prošedivělým strništěm na tváři. A vzdáleně se opravdu podobal Arnoldovi. Jeho zářivé modré oči mě bedlivě sledovaly, dokud jsme nevstoupili na verandu. Potom o mě ztratil zájem a svou pozornost soustředil na Elisabeth.

 

Po vřelém přivítání mezi mužem a Elisabeth došlo i na mé představení. Nabídku kávy jsem zdvořile odmítl. Poté jsem byl svědkem několikaminutového přátelského rozhovoru mezi mužem a Elisabeth.

 

Nakonec se Elisabeth rozloučila.

 

"Už musím jít. Jsem tu jenom na víkend a ráda bych byla co nejvíc se svou matkou. Ještě se uvidíme pane Stone," mrkla na mě a odešla.

 

Díval jsem se na ni, dokud nezmizela za živým plotem. Byla tak úchvatná. Jako černovlasá lesní víla. Jako bohyně Afrodité.

 

Seržant Jackman přinesl ke stolu jednu ze židlí, které stály u zdi pod oknem. Pohodlně se usadil ve svém houpacím křesle a vyzval mě, ať mu povím něco o sobě. A tak jsem mu převyprávěl ten stejný příběh jako před chvílí Elisabeth. Jenom o Zelených baretech a o totálně zpackané akci v Mosulu jsem mlčet nemusel.

 

Když jsem skončil, chvíli bylo naprosté ticho. Seržantovi vlhké oči hleděly do dáli, jako by se dívaly někam do minulosti.

 

"Víš synku," promluvil seržant po chvíli. "Je jedno jestli bojuješ proti zluťákům v džungli, nebo proti arabákům v poušti. Válka je svinstvo a je jedno na který straně stojíš. Ti co v?ní bojují, jsou nakonec jenom lidé. Ale tady je to jiný. Náš nepřítel už mrtvý je. Netřeba výčitek svědomí. Jenom je posíláme zpět, kam patří."

 

A potom mi vyprávěl o historii hřbitova v Silver city. O tom, jaké pozdvižení vyvolali první mrtví, potácející se ke konci šedesátých let ulicemi Silver city. O neschopnosti armády uvěřit tomu, co způsobila a snaze všechno utajit. O stavbě vysoké zdi kolem rozlehlého hřbitova. O jeho předchůdci. Prvním strážci hřbitova, veteránovi druhé světové války, poručíku pětisté šesté výsadkové skupiny, který prošel Evropou z Normandie až do Orlího hnízda.

 

"Tyhle dva Colty," seržant vytáhl z podpažních pouzder dva samonabíjecí Colty 1911 ráže 45, "s ním prošly celou válkou. Dostal jsem je od něj pro štěstí. A teď jsou tvoje," Colty mi podal. Kvalitní americká výroba s pažbičkami vykládanými slonovinou.

 

Nakonec mi ukázal dům. Skromné, ale útulné obydlí. A poslední věc, kterou jsem měl znát. Velkou dubovou skříň v rohu hlavní místnosti. Seržant sáhl pod košili a z krku sundal stříbrný klíč, kterým skříň otevřel. Dřevem byla jenom obložená. Ve skutečnosti se jednalo o masivní, ocelový trezor. Na stěně byly tři prastaré vypouklé obrazovky. Pod nimi pult s řadou tlačítek, vysílačkou, červeným telefonem a žluto černě šrafovanou zdířkou na klíč s velkým červeným tlačítkem nad ní.

 

"Dárek od letectva," usmál se seržant. "Přivezli to sem v?šestasedmdesátém. Tvrdili, že to má přímé spojení na NORAD. Poslední pojistka, kdyby se situace tady vymkla kontrole. Kdo ví, jestli je to vůbec funkční. Ze začátku jsem prováděl denní kontrolu funkčnosti, ale nakonec volat přestali. Nejmíň dvacet let to nebylo zapnuté. A nejlepší bude, když to tak zůstane."

 

Pak mi seržant ukázal, jak by ta věc měla fungovat. Trezor zamkl a předal mi klíč.

 

Poté si jednoduše zabalil věci, nasedl do stařičkého Buicku a odjel.

 

Tak to bylo hodně rychlý.

 

Má první práce přišla nečekaně. Seděl jsem k večeru na verandě s jednou plechovku Budvaru, kterou jsem si mohl dovolit. Seržant tvrdil, že přes den se není čeho bát. Mrtvý nevstávají z hrobů za světla. Nikdo nikdy nezjistil proč. A to prý se tu vystřídaly desítky různých vědátorů z celé země.

 

Slunce zrovna zapadlo a já dělal poslední kontrolu svých zbraní. V tom se na cestě, protínající živý plot, objevila postava. Pomalu se šourala ke mě a já zprvu myslel, že je to jen nějaký opozdilý návštěvník hřbitova, který si se mnou přišel popovídat. Ale pak, když se dopotácel blíž, jsem i v houstnoucím šeru rozeznal mariňáckou uniformu s výložkami štábního seržanta, pokrytou pouštním prachem.

 

Generál mě na to připravoval. Seržant taky. Ale potkat se s oživlou mrtvolou tváří v tvář. Na to vás nemůže připravit nic. Kromě výcviku Zelených baretů.

 

Bleskově jsem složil Colt a do komory vložil jediný náboj. Třeskla hlasitá rána. Takhle bez tlumiče musel být výstřel slyšet až v Silver city.

 

Mrtvolou to hodilo na záda, ještě párkrát cukla levou nohou a znehybněla. Pro jistotu jsem nabil obě zbraně. Seržant sice tvrdil, že většinou chodí jen jeden za noc, ale většinou není vždycky. Opatrnost byla na místě.

 

Prohlídkou těla jsem zjistil, že mrtvole chybí obličej. I tak jsem věděl do kterého hrobu musím tělo vrátit. Na náhrobku nejspíš bude něco jako - štábní seržant James Parker. Oddaný voják, milující manžel a otec. Právě jsem ustřelil hlavu Elisabetinu otci.

 

Tělo jsem nechal na místě. Není dobré vláčet se s tělem po hřbitově, když máte nekrytá záda. Pohřbím ho až se svítáním. Až to bude bezpečné. Teď vyrazím na obhlídku hřbitova. Zajistit vstupní bránu. Zkontrolovat, že na hřbitově jsou kromě mě už jenom mrtví. A hlavně začít brát svou novou práci vážně.

 

Tak ubíhala noc za nocí. Den za dnem.

 

Každé odpoledne jsem jezdil do města pro oběd k paní Parkerové. A také sbližovat se s místními, jak říkal generál.

 

O některých víkendech a svátcích mi jídlo nosila Elisabeth. A tak jsem dal na generálovu radu a sblížil se i s ní. A ona se mnou.

 

Veškerý možný čas, kdy byla Elisabeth zrovna ve městě, jsme teď trávili spolu. Někdy to bylo opravdu náročné, když jsem chtěl být celý den s ní a v noci jsem nemohl spát, protože jsem musel hlídat hřbitov. Ale mě to vůbec nevadilo. V její blízkosti jsem se cítil zvláštně lehký a plný energie. Myslím, že Curtis by mi na to řekl.

 

"Hej kámo. Ty ses do tý buchty zabouchnul, ty vole."

 

A měl by pravdu. Byl jsem zamilovaný. A nejlepší na tom bylo, že ona byla zamilovaná do mě. Ten vztah se z?roviny vzájemné náklonnosti, přesunul do roviny vzájemné nezměrné lásky. Pomalu jsme začínali plánovat naší společnou budoucnost. Ale nechtěli jsme nic uspěchat. Pro Elisabeth teď bylo nejdůležitější dokončit její studium. A já zase musel vymyslet, jak skloubit práci správce hřbitova s?rodinným životem, ve který jsem ani nedoufal, že ho někdy budu mít. Ale povedlo se. A já se těšil, jak po pekle v?Queensu a po pekle Iráku, konečně povedu klidný a spořádaný život vedle své lásky.

 

Vztah na dálku má samé výhody. Jen jsem netušil jaké. Na hřbitov nebyla zavedena telefonní linka. Bylo to zajímavé, protože elektřina do domu vedla. Samotná centrála letectva také musela mít svoji přípojku, ale telefon tu nebyl. A když jsem chtěl použít mobil, musel jsem vyběhnout na kopeček k městu. A to mi prostě nevyhovovalo. A tak jsem se seznámil s Georgem.

 

George se vůbec nejmenoval George. Jeho pravé jméno bylo Nguy?n T?n D?ng, původem vietnamec z Prahy, kde mu prý všichni říkali Jirka. Už to bylo samo o sobě zajímavé a když jsem se ho na to zeptal, sám mi nebyl schopen říci, jak se vietnamský kluk z Česka ocitl uprostřed Nevady, když původně mířil do New Yorku.

 

George měl na hlavní třídě obchod s kvalitní čínskou elektronikou. Ale když jsem mu vysvětlil o co mi jde, nabídl mi řešení šité rovnou na míru. Koupil jsem od něj obrovskou dotykovou placku s okousaným jablkem na zádech a patnáct metrů vysoký stožár se zesilovačem mobilního signálu. Účet na sedm tisíc šest set třicet čtyři dolarů a padesát šest centů jsem poslal generálovi se vzkazem, že i sbližování s místními něco stojí.

 

Za dva dny přijel George nainstalovat stožár. Poděkoval mi za provedenou platbu. Generál Baxter je vážně třída.

 

Od teď jsem byl plně online a s Elisabeth jsem se mohl skrze displej iPhonu vídat každý den. A pak, že vztah na dálku nemá budoucnost.

 

Blížil se 4.červenec. Nejuznávanějších to svátek v USA. Elisabeth měla přijet za tři dny a před návratem na kolej zůstat celý týden.

 

U místního funebráka, který poskytoval komplexní služby včetně odívání klientů, jsem si vyzvedl na míru šitý oblek a účet na dva tisíce dolarů poslal generálu Baxterovi.

 

A v pátek 1. července v jednu hodinu odpoledne už jsem zavěšen do paní Parkerové čekal na nádraží na příjezd silvercityjského expresu v 1:34 PM.

 

Ve 13:50 jsem začínal být mírně nervózní. Takové zpoždění nebylo zvykem ani u americké železnice.

 

Ve 13:56 se po druhé straně koleje, než bylo nástupiště, přiřítil v oblaku prachu obrovský Ford F150, nejprodávanější to auto v Americe.

 

Z něj vyskočil malý chlápek z kterého byl za kapotou auta vidět jen kovbojský klobouk. Než oběhl svůj obrovský pick-up, trvalo to snad týden. O to déle trvalo mé zlé tušení.

 

"Stala se hrozná nehoda!" zařval ten chlápek. "Vlak vykolejil! Asi tři míle odtud! Všude je spousta mrtvých!"

 

Na nic jsem nečekal. Předběhl jsem koleje a naskočil na korbu náklaďáku. Kovboj sedl za volant a sešlápl plyn na podlahu. Pětilitrová vé osmička zaburácela, auto se smykem otočilo a vyrazilo podél kolejí, tam odkud přijelo.

 

Na to co jsem spatřil za chvíli, mě nemohla připravit ani válka v Iráku.

 

Z vlakové soupravy zbyla jen hromada přes sebe naskládaných, zkroucených trosek. Další kouřící trosky byly rozházené daleko do pouště. Mezi nimi kusy zakrvácených lidských těl. Odevšad se ozývaly výkřiky raněných a umírajících.

 

Systematicky jsem začal prohledávat vlakové vozy, přičemž jsem se musel vyhýbat zraněným cestujícím, prosícím o pomoc. Ale mě teď zajímala jenom Elisabeth.

 

Našel jsem ji v posledním vagonu. Měla štěstí. Byl zničený nejméně.

 

Ležela na zemi a dokonce byla při vědomí. Měl jsem velkou radost, že jsem ji našel živou, ale to netrvalo dlouho. Z boku ji trčela velká ocelová trubka. Z pod ní se rozlévala kaluž tmavé krve. Věděl jsem, že umírá. A ona to věděla také. Chtěla mi něco říct, ale bolest ji mluvit nedovolila. Sedl jsem si na podlahu vozu. Dal si její hlavu do klína a hladil její vlasy, dokud světlo v jejich očích nezhaslo.

 

Dál si moc nepamatuji. Jen útržky. Blížící se sirény. Záchranáře, který se mě ptá, jestli jsem v pořádku. Paní Parkerovou jak se hroutí, když jsem z korby náklaďáku sundal tělo její mrtvé dcery. Smutek nad nezměrnou ztrátou.

 

Sedím na verandě svého domu. Je po pohřbu. Elisabeth, jako jediná, měla otevřenou rakev. Jediné viditelné zranění bylo to od trubky, které ji zabilo. Pod šaty nebylo vidět. Ležela v rakvi, oděná do bílých šatů. Tak pokojná. Jako nevěsta, která si potřebuje odpočinout před svým velkým dnem.

 

Sedím ve starém houpacím křesle po seržantovi Jackmanovi. V jedné ruce mám napůl prázdnou láhev whiskey v druhé svou zbraň s jedním nábojem v komoře. Jen jeden náboj. Jenom jeden stačí.

 

Jenže tady jsme v?Silver city. Tady to smrtí nekončí. A já vím, že Elisabeth se jednou vrátí. A vím, že to bude brzy.

 

Slunce už zapadlo, tak jako nesčetně krát před tím. Stále sedím na verandě s Coltem v ruce. Stále čekám na její návrat. Je mrazivá pouštní noc. Měsíc v?úplňku svým stříbrným svitem ozařuje trávník před mým domem. Je to krásné a děsivé zároveň.

 

Po cestě k domu přichází postava v bílých šatech. Její bledou tvář rámují tmavé rovné vlasy. Její modré oči září ve světle hvězd.

 

"Jeffe," promluví svým sametový hlasem a začnou se jí podlamovat kolena. Odhodím zbraň a zachytím ji do náručí před tím, než se sesune na zem.

 

"Jeffe, co se mi to stalo? Jsem tak unavená. Je mi taková zima."

 

Odnesl jsem ji do domu. Svlékl ji z jejích zaprášených šatů a oblékl do něčeho teplého. Neuměle sešité rány po trubce jsem se snažil zrakem vyhnout. Zabalil jsem ji do deky a uložil do své postele.

 

"Jsem tak ráda, že jsi tu se mnou, miluji tě," řekla ještě než usnula.

 

Lehl jsem si vedle ní. Nedýchala. Když spala, vypadala jako mrtvá. Ale ona přece není mrtvá! Nemůže být mrtvá! Před chvílí se mnou mluvila. Řekla, že mě miluje! S tou myšlenkou jsem poprvé po dlouhé době v?noci usnul.

 

Po mém probuzení Elisabeth v posteli nebyla. Našel jsem jí u lednice přežvykovat syrové maso, původně určené na steaky na Den nezávislosti. Úplně jsem na něj zapomněl. Nebylo už v nejlepší kondici, ale Elisabeth to vůbec nevadilo. Vypadala spokojeně.

 

Ještě jednu věc jsem záhy zjistil. Kromě toho, že nedýchá a nebije jí srdce a kromě toho, že se živí výhradně syrový masem, nesnáší sluneční světlo. Tím se asi vysvětluje, proč mrtví opouštějí své hroby jen v noci. Na co vědátoři z celých států za padesát let nepřišli, já zjistil hned za první dopoledne. Sice mi málem urazila hlavu, když jsem otevřel okno a na ní dopadly první ranní paprsky slunce, ale pak jsme si to vysvětlili a všechno bylo zase v pořádku. Česnek z kuchyně jsem raději vyhodil. Nikdy nevíš.

 

Ven jsme teď chodili jenom v noci. Pověděl jsem ji o svém poslání a jí vůbec nevadilo, že likviduji ostatní mrtvé. Hřbitov jsme hlídali spolu. Dokonce se těšila, že jednou zase uvidí otce. Neuvidí. Ale o tom jsem raději pomlčel.

 

Ale hlavní bylo, že byla šťastná. Na nehodu vlaku si vůbec nevzpomínala. A že teď nedýchá, je alergická na světlo a jí jen syrové maso? To ji vůbec nevadilo.

 

Zajímavé na tom bylo, že když měla dostatek masa, vypadala nádherně a zdravě a nemusela skoro vůbec spát. Když maso neměla, chřadla a byla stejně unavená, jako když jsem jí poprvé našel.

 

Jednoho dne jsem spal po noční hlídce, když mě ze sna vytrhl vyděšený výkřik.

 

Vyběhl jsem z ložnice s Colty připravenými ke střelbě.

 

Ve dveřích stála paní Parkerová, na rtech doznívající výkřik. Na podlaze kolem misky a rozsypané jídlo.

 

Když jsem se dlouho neukázal, rozhodla se, že je nejvyšší čas mě navštívit a přinést mi něco dobrého. Pokojem se nesla silná lahodná vůně krůty se švestkovou omáčkou. Věděla, že budu nejspíš spát a misky s krůtou mi chtěla nechat u dveří. Ale poté zevnitř zaslechla zvuky. Usoudila, že už nespím a vstoupila. Jaký to asi musel být šok, když místo mě spatřila svou mrtvou dceru.

 

Jenomže to nebyl důvod jejího výkřiku. Elisabeth teď zrovna nevypadala jako to krásné roztomilé stvoření. Ale jako krvelačná bestie, připravená zaútočit a zabít. Přesně takhle vždycky vypadali mrtví, než zaútočili na mě.

 

Elisabeth se vrhla na svou matku a snažila se jí prokousnout hrdlo. Snažil jsem se jí odtrhnout, ale měla obrovskou sílu. Paní Parkerové se nakonec podařilo uvolnit z dceřina sevření a vycouvat otevřenými dveřmi ven. Mě se povedlo hodit Elisabeth dál do světnice a přibouchnout zvenku dveře.

 

Zatímco paní Parkerová se křižovala a odříkávala otčenáš, Elisabeth se snažila vyrazit dveře i se mnou.

 

"Co jsi ji udělal!" začala na mě řvát paní Parkerová. "Co jsi ji udělal ty zrůdo!"

 

Na vysvětlení jsem samozřejmě nedostal šanci. Proklela mě před Ježíšem, Budhou, Aláhem a ještě asi třemi dalšími bohy, které jsem ani neznal. Samozřejmě jsem mohl jít za ní a pokusit se jí všechno vysvětlit. Ale jakmile bych pustil dveře, Elisabeth by je vyrazila a roztrhala svou matku světlo nesvětlo.

 

Další zajímavý poznatek. Jsem asi jediný živý člověk na světě, kterého Elisabeth snese ve své blízkosti. Je vidět, že láska vážně nezná hranice.

 

Jako by vycítila, že její kořist unikla, přestala likvidovat mé dveře. Pomalu jsem otevřel a vešel.

 

Ležela na zemi stočená do klubíčka a plakala. Poklekl jsem vedle ní. Lekl jsem se, když znenadání vyskočila, ale jenom mě chtěla obejmout.

 

"Co je to se mnou Jeffe? Proč jsem chtěla zabít vlastní matku? Co se to ze mě stalo za zrůdu?"

 

Dál už jsme nemluvili. Jen se objímali. Běsnění ji vyčerpalo. Usnula mi na ramenou. Odnesl jsem ji do ložnice a přikryl. Nechal jsem ji spát.

 

S lahví whiskey jsem se posadil na verandě a přemýšlel. Miloval jsem Elisabeth a ona milovala mě. O tom nebylo pochyb. Ale tady už jsme zůstat nemohli. Ne teď, když její matka znala naše tajemství. Budeme muset odejít. Zároveň jsem věděl, že jestli budu chtít s Elisabeth zůstat, sám se budu muset proměnit v?to co ona.

 

Nevím jak dlouho jsem na verandě přemýšlel, ale asi dlouho, protože z ničeho nic se nad mým skromným obydlím přehnaly dvě vojenské helikoptéry. Dvě mě tak dobře známé výsadkové helikoptéry Bell UH-1 Huey. Zakroužily nad hřbitovem a potom klesly na patnáct metrů nad můj trávník, tak akorát aby svými rotory neškrtly o můj stožár. Ze dveří helikoptér se na zem snesla tlustá černá lana a na nich osm po zuby ozbrojených výsadkářů. Z každé helikoptéry čtyři.

 

S pilotem a operátorem kulometu, kompletní útočná skupina speciálních operací.

 

Jedním skokem jsem proskočil dveřmi domu. Přibouchl dveře, svalil před ně skříň a klidil se z palebného pole. Právě včas.

 

Kulky výsadkářů začaly trhat dřevěné dveře. Další střely ráže 5,56 tříštily okna. Vzduchem létaly třísky, střepy a cáry těžkých závěsů, které jsem měl na oknech kvůli Elisabeth.

 

Co se to k čertu děje?

 

A pak mi to došlo. Paní Parkerová, jako vdova válečného hrdiny, měla jistě ve městě spoustu známých mezi vysokým důstojníky z jedenapadesátky. A nejspíš si šla postěžoval právě tomu, který o celé situaci se hřbitovem věděl. A tak se celá záležitost dostala až ke generálu Baxterovi. A jak dobře víme, generál Baxter je velice flexibilní. A tak se rozhodl situaci řešit okamžitě. Já říkal hned na začátku, že je to parchant.

 

Vysokorychlostní kulky z karabin M4 naštěstí neměly tu správnou průraznost, aby dokázaly prorazit cihlové zdi domu. Velkorážný kulomet na jednom z vrtulníku však ano. Ke všem těm střepinám plnícím místnost se tak přidali ještě úlomky cihel.

 

Náhle veškerá palba ustala.

 

"Seržante Stone!" ozval se něčí hlas z venku. "Jestli jste ještě naživu, pojďte ven. Postavíme vás před řádný vojenský soud. Budete se moc hájit."

 

"Vojenský soud? A za co?" odpověděl jsem já.

 

"Za bratříčkování s?nepřítelem!"

 

"S nepřítelem? Je to je jenom mladá, vyděšená holka!"

 

"Mladá, vyděšená a mrtvá!" zaznělo v odpověď.

 

A pak se stalo to, co jsem očekával nejméně. Dveře od ložnice se otevřely a do místnosti plné prachu, střepů, třísek a úlomků cihel vstoupila Elisabeth. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, dávka z kulometu ji poslala přes celou místnost. Doplazil jsem se k ní, ale bylo již pozdě. Elisabeth byla mrtvá. Tentokrát opravdu mrtvá.

 

Z očí mi kanuly slzy na její kdysi tak nádhernou tvář. A pak mě pohltil vztek. Vztek a hněv celého lidstva. Mé zlomené a zmučené srdce zachvátila touha po pomstě.

 

Vystřílel jsem zásobník svého Coltu oknem a přesunul jsem se do rohu místnosti kde stála trezorová skříň. Strhl jsem z krku stříbrný klíč a odemkl. Na pultu s tlačítky, vysílačkou a červeným telefonem už byla jen jedna klíčová zdířka. Zasunul jsem do ní svůj klíč, otočil a praštil do červeného tlačítka.

 

Prostřední vypouklá obrazovka na chvilku ožila. Zobrazila krátkou zprávu a zase potemněla. Stalo v ní jen jediné.

 

"MISSILE LAUNCH ACTIVATED."

 

Poté jsem skříň zamkl, vrátil klíč na krk a přesunul se zpět k Elisabeth.

 

V tu samou chvíli se v jedné nepoužívané místnosti Severoamerického velitelství protivzdušné obrany, známého pod zkratkou NORAD v Cheyennských horách v Coloradu, rozsvítil jeden monitor jednoho dlouho nepoužívaného pultu ovládání balistických střel s řadou tlačítek, vysílačkou a červeným telefonem. Na monitoru projela krátká zpráva s koordináty a zahájením odpočtu. Poté monitor zase potemněl.

 

Dveře mého domu vybuchly ve změti ohně a třísek Tlaková vlna mě zasáhla jen okrajově a já na chvíli ztratil vědomí. Když jsem se probral, ležel jsem na trávníku před domem, obklopen výsadkáři. Byli pěkně naštvaní. Má nazdařbůh střelba z oken trefila jednoho z nich do hlavy. Tenhle pohřeb s otevřenou rakví určitě mít nebude.

 

Všichni na základně si mysleli, že starý ovládací pult je jen muzejním kouskem ponechaným na místě z čisté nostalgie. Nikdo netušil, dokonce ani generál Hammond, plukovník O'Neill a Teal'c už vůbec ne, že je plně funkční a připojený na mnohem modernější ovládací systém té nejmodernější mezikontinentální balistické řízené střely, jakou armáda Spojených států amerických ve výzbroji měla. Příkaz k odpálení zamířil do Montany.

 

Malé ale výkonné rakety během zlomku sekundy odsunuly stranou dva tisíce tun vážící, jaderném útoku odolný, železobetonový kryt podzemního raketového sila v Montaně. Stlačený dusík vymrštil 87 tun těžkou a 22 metrů vysokou balistickou střelu LGM-118 Peacekeeper ze sila, jako by to bylo párátko. Když řídící systém, umístěný ve špici rakety, zaznamenal nulové zrychlení, vyslal příkaz k zážehu motoru prvního stupně. Ze zádě rakety vyšlehl oranžový plamen. Variabilní manévrovací tryska hlavního motoru srovnala příď rakety tak, aby mířila přímo k nebi. Za necelou minutu letu byla střela ve výšce 42 kilometrů a její rychlost činila necelých 17 tisíc kilometrů za hodinu. Už nebylo možné ji zastavit.

 

Někdo mě nakopl do žeber a já se převrátil na bok. Vedle leželo tělo Elizabeth. Její mrtvé oči se dívaly přímo na mě. Začal jsem se hystericky smát. Zešílel jsem. Další kopanec okovanou botou mě přetočil zpět na záda. Nekontrolovatelně jsem vykašlával krev. Ten poslední kopanec mi zlomil žebra, která mi prorazila plíce. Ale to nevadí. Ještě jednou, naposled jsem se podíval na Elisabeth. Teď už budeme navždy spolu, holčičko moje.

 

Oba stupně Peacekeeperu dokončili svůj úkol a odpadly, aby shořely při návratu do atmosféry.

 

Hlavice rakety se zbavila svého aerodynamického krytu a vesmírem se teď neuvěřitelnou rychlostí dvaceti sedmi tisíc kilometrů za hodinu pohybovala samotná nosná platforma s jedinou taktickou nukleární hlavicí MK-21 se silou ekvivalentu 475 Kt TNT, asi třicet krát účinnější, než bomba svržená na Hirošimu.

 

Platforma naposledy zaměřila hvězdy a slunce a zkorigovala svou pozici pomocí malých manévrovacích trysek. Potom odhodila hlavici která se nezměrnou rychlostí řítila vstříc zemi.

 

Kdysi jsem od jednoho rakeťáka na základně slyšel, že taková jaderná hlavice samozřejmě průletem atmosférou zpomalí. I tak ale dopadne na zem rychlostí čtrnácti tisíc kilometrů za hodinu, takže člověk ji nemůže ani slyšet ani vidět.

 

Ale já bych přísahal, že když jsem si tak umíral na trávníku před svým domem, že jsem ji viděl.

 

Velitel výsadkářů na mě stále něco křičel, ale já už ho vůbec nevnímal. Před očima se mi neodvíjel celý můj život, jen nádherné chvíle strávené s Elisabeth.

 

Vydrž lásko, za chvíli jsem u tebe, byla má poslední myšlenka, když celý svět kolem pohltilo spalující bílé světlo.

 

Generál Baxter stál u okna své kanceláře v osmém patře velitelské budovy základny Oblasti 51 a vyhlížel k 15 mil vzdálenému Silver city, jako by snad mohl zahlédnout výsledek akce, kterou teprve před necelou hodinou nařídil.

 

Náhle sezdarma! uští zrodilo nové slunce, jehož oslnivá záře odpařila generálovi oči. Jeho nažehlená uniforma vzplála, stejně jako betonové stěny budovy ve které stál. Ještě žil, když se přiřítila mohutná tlaková vlna, která ze supertajné testovací základny amerického letectva, učinila pouhou radioaktivní vzpomínku. 

emil-friedberg.webnode.cz

 

---