Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mrtví se někdy vraceji

22. 07. 2022
0
1
118

Emil Friedberg

Mrtvý se někdy vracejí

 

Tennessee

Mrtví se někdy vracejí. Vždycky jsem si říkal, že je to jen taková fráze, něco jako kostlivec ve skříni. A nebo možná knížka od Stephena Kinga. Nevím. Horory moc nemusím.

I když. Ležím v posteli a ač je venku poledne a okna nejsou zakrytá v pokoji je téměř tma. V nohou mé postele sedí můj přítel Johnny. Tedy přítel. Je to jen temný stín, jehož zářivá bělma bez duhovek mě upřeně sledují. Nic neříká. Mrtví nemluví.

 

Texas

Znáte to když se vám nechce? A mě se teď zrovna nechce. Po mexický fušce se mi nechtělo ani zpátky do Kalifornie, proto jsem to zapíchl rovnou v Texasu.

Nikdy jsem nebyl zbytečně aktivní, co se práce týče. Ale poslední prácička s Johnnym mi vynesla tolik, abych se nemusel starat o účty ještě nejméně další měsíc.

Jednoduchá věc. Dojet do Monterrey, nabrat náklad, dostat ho přes hranice, sbalit prachy a ztratit se do dalšího kšeftu.

Ležím na lehátku u bazénu hotelu Contessa v Texaském San Antoniu a pozoruji mladé dívky v bikinách.

Jasně. V Santa Monice na pláži, kde všechny holky vypadají jako z Baywatch, by to pokoukání bylo o něco lepší. A vzápětí na to byste měli na krku žalobu za sexuální obtěžování.

V Texasu je to jiné. Tady prostě holka buď chce, nebo nechce. Když nechce a vy si stejně nedáte říct, někdo to vašemu ksichtu vysvětlí osmatřicítkou, nejoblíbenější to místní ráží.

Pohrávám si se sklenkou Jacka Danielse a přemýšlím, že po další prácičce bych si mohl udělat výlet do Tennessee. Ale teď to bude muset počkat. Od bazénového baru po mě pokukují tři nádherné, mladé ženy a já si musím vybrat, se kterou z nich strávím dnešní noc.

Otočím do sebe sklenku Jacka a vstávám, abych se seznámil, když v tom zazvoní můj mobilní telefon. Není to taková ta dotyková placka, co má dneska každý. Je to stará dobrá americká tlačítková Motorola, bez foťáku a GPS a momentálně mám obrovskou chuť jí rozšlápnout na atomy a utopit v bazénu, protože tohle číslo nemá ani moje máma! Sakra!

"Nazdar brácho," ozve se ze sluchátka, "tady Johnny."

 

Johnny

Bydlet v Montaně není žádný med. Obzvláště, když je vám deset a váš otec je seržant Národní gardy.

Přines dříví ke krbu. Vyhrab sníh z příjezdové cesty. Pomoz matce s úklidem. Udělej si úkoly a do školy běž, i když je venku dvacet Fahrenheita pod nulou a třicet stop sněhu.

Jenže mě se nic dělat nechtělo už tenkrát.

A potom otec odjel na mírovou misi do Afghánistánu. A tam ho roztrhala mírová bomba, sestrojená z mírové plynové lahve afghánským pacifistou s mírovým hadrem na hlavě. Později jsem se dozvěděl, že strůjci atentátu, kteří zabili mého otce, byli mírově umučeni otcovými kolegy z jednotky, ale to už jsem v Montaně nebyl.

Když se moje matka konečně jakž takž probrala z šoku, rozhodla se přestěhovat zpět k rodičům do Nového Mexika. Mě naštěstí vzala s sebou.

V novém Mexiku není sníh. Není tam ani mnoho stromů, jejichž dříví bych musel každý den tahat ke krbu a konec konců, nebyl tam ani nikdo, kdo by to po mě požadoval.

Matka se ze smrti otce nikdy úplně nevzpamatovala. Sice brala v potaz mojí existenci, nikoliv však zájem o mojí budoucnost. A tak jsem se životem protloukal, tak jak se mi chtělo.

První, s čím jsem se v nové škole seznámil, byla Johnnyho pěst.

Po otci jsem byl vysoký a silný. Nováček odněkud z Kanady, jak mi tady říkali. Od prvního dne středem pozornosti. Johnny prostě musel ukázat, kdo je tady šéf.

Seděli jsme v lavicích ve třídě co nejdál od sebe a z nosů nám kapala krev. Čekali jsme, až si pro nás přijdou naši rodiče. Hlídal nás ředitel Skinner. Jasně, že se tak nejmenoval, ale nikdo mu neřekl jinak.

Dveře do třídy se rozletěly a na jejich prahu stanul Johnnyho otec. Byl snad ještě větší a silnější, než býval můj otec. Zato Johnny jako by se trochu srazil, když ho spatřil. Krátce promluvil s ředitelem. Potom nás oba popadl za límce a odtáhl do auta. To už jsem měl vážně strach. Mohlo mi dojít hned, že se zná nejen s ředitelem Skinnerem, ale i s mojí matkou. Všichni zde společně vyrůstali, takže když se dozvěděl, co se stalo, slíbil mé matce, že se o to postará. A postaral.

Hned za městem nás vyrazil z auta a pro jistotu nám ještě nakopal. Po té nás zbytek cesty nechal dojít pěšky.

Johnnyho otec měl malou benzínku. Taky autoservis, jídelnu, malý motel a obchod s lihovinami. To vše na hlavním tahu na Roswell.

Po příchodu nás nechal přerovnat sklad pneumatik a perfektně uklidit celou dílnu a motel.

Večer jsme s Johnnym padli na hubu, ale od té doby z nás byli nejlepší přátelé.

Protloukali jsme se spolu základkou a pak i střední v Roswellu. A šlo nám to celkem dobře, až do doby, kdy Johnnyho otec zemřel. Benzínka, servis, motel a chlast-shop prostě byly na jednoho muže příliš.

Johnnyho matka zemřela, když mu bylo pět. Prohlásil, že už ho v týhle díře nic nedrží a po pohřbu otce bez rozloučení zmizel. Dost mě to zasáhlo. Ve škole mě držel jenom Johnny. Když zmizel, zmizel i důvod pokračovat. Proto jsem se vykašlal na školu a našel si práci ve fastfoodu v Roswellu. Tak začaly nejhorší a nejnudnější tři roky mého života.

 

Zrovna jsem uklízel jídelnu a dával si ohromně záležet, neboť jsem před chvílí dostal ultimátum, že jestli ještě jednou přijdu do práce pozdě, dostanu padáka. Ne že by mi na téhle práci nějak moc záleželo, ale bez dokončeného vzdělání jsem si nemohl moc vyskakovat.

Cinkly vstupní dveře a ke stolu, který jsem právě leštil, se někdo posadil. Světlý, perfektně padnoucí oblek, košile nejmíň za tisíc dolarů a zlaté Rolexky na perfektně pěstěných rukou.

Blbeček, co neví co s prachama v jídelně pro socky. Provokatér, co ho za dvě vteřiny vykopu z kalhot od Gucciho, práce nepráce.

"Nazdar brácho," řekl Ken v botkách z krokodýla.

Tak tohle už jsem někde slyšel.

Johnny za poslední tři roky rozhodně nelenil. Z pohřbu svého otce zamířil rovnou do Kalifornie. Nejprve sehnal práci jako osobní řidič jednoho zbytečně bohatého parchanta z Malibu. Když pak ten parchant viděl, že je na Johnnyho spoleh, nechal ho doručovat některé menší zásilky po L.A. Později po státech a nakonec i po světě. Z Johnnyho se stal osobní kurýr šéfa losangeleské mafie. Podle hadrů, za dvacet tisíc dolarů, asi dobrej kšeft. A teď si přijel pro mě.A dlouho mě přemlouvat nemusel. Vypadnout z týhle díry? A rovnou do L.A? Kdo by odolal.

 

Kalifornie

V Los Angeles se žije skvěle, teda pokud máte prachy. A to my s Johnnym měli.

Po té, co se za mě Johnny zaručil u Šéfa (ano Šéf s velkým Š, nikdo mu jinak neřekl), jezdili jsme po světě a doručovali Šéfovi zásilky. Neptali jsme se co v nich je. Profesionální kurýr se nikdy neptá.

Jen Mexiko pro nás byl oříšek. Neboť Donaldova zeď a rozpočet na obranu jižní hranice, který by nějaké menší středoevropské zemi vystačil na deset let, nám komplikoval přeshraniční obchod. A při mé první mexické akci došlo i na kulky. Spoustu kulek. Ale práce pro Šéfa se vyznačuje i kompletním zdravotním pojištěním, takže když jsem se vrátil z Mexika s prostřeleným zadkem (a to doslova), strávil jsem tři měsíce léčby v šéfově haciendě v Malibu, kde jsem se seznámil s Elenou, Šéfovou krásnou pokojskou. Nejkrásnější tři měsíce mého života.

Jenomže to bylo před více než dvěma lety. Od té doby se sice rozšířila Donaldova zeď, ale zároveň i síť tunelů pod ní, takže dostat něco z Mexika už neneslo takové riziko jako dřív.

Ale když teď volal Johnny, měl jsem zlé tušení.

 

Americko-mexická hranice

Dostat se ze států do Mexika není nijak těžké. Dostat se z Mexika do států také ne. Tedy pokud jste američan a v kufru auta nemáte dva metráky koksu, jako jsme měli naposled.

Johnny na cestu sehnal Cadillac Eldorado ročník 1953. Obrovský červený kabriolet, nejnápadnější auto v celé severní Americe od severního pólu až k mexické hranici. Nikdo se špatnými úmysly by si přece nevzal na kšeft něco takového. Jsme jenom dva mladí bohatí znudění kluci, kteří jedou do Mexika za zábavou. Jen si udělají menší zajížďku do Los Ramones, díry asi dvacet mil západně od Monterrey, kde vyzvedneme černý kufřík s jistým artefaktem pro Šéfa. Nic ilegálního. Do druhého dne jsme zpátky v Texasu a já se zase můžu válet u bazénu hotelu Contessa se sklenkou Jacka Danielse v ruce.

 

Los Ramones

Carlos už na nás čekal v baru Titty Twister na hlavní losramoneské třídě.

Bar Titty Twister, černý kufřík s neznámým obsahem a Carlos. Tady už chybí jenom bratři Geckové, John Travolta a Salma Hayek. I když ta servírka za barem je jí dost podobná. Najednou jsem si uvědomil váhu svého Desert Eagle 50 a říkal si, jestli by to nechtělo něco většího, třeba bazuku.

Carlos byl jenom spojka. S majitelem kufříku jsme se měli setkat po setmění na hřbitově Všech svatých, asi dvě míle západně od města. Čím dál, tím lepší.

 

Cementerios de todos los santos

Ten hřbitov byl obrovský. Vůbec jsem nechápal, proč někdo postavil hřbitov uprostřed pouště, tak daleko od jediného většího města, které by snad mohlo takto velký hřbitov potřebovat.

Na hřbitov se nedalo zajet autem. Opustili jsme tedy náš prachem pokrytý, teď už spíše žlutý Cadillac. Sraz měl být u sochy Krista. Nešlo ji nenajít. Byla obrovská a tyčila se kdesi uprostřed hřbitova.

Zrovna, když jsme prošli hřbitovní bránou, slunce zapadlo za obzor. Na krajinu se snesl soumrak. Než dojdeme k soše Krista, bude už úplná tma. Šel z toho mráz po zádech.

Carlos nás ujišťoval, že nemusíme mít žádné obavy, prostě sbalíme kufr a za dvě hodiny už si budeme užívat zbytek večera v Carlosově klubu v Monterrey. Mám rád Carlosův klub v Monterrey. Hlavně Manuelu, jednu z jeho striptérek.

Ti s kufříkem vypadali jako nějaká evropská kapela z osmdesátek. V jejich středu stála vysoká žena oblečená v?hladké leštěné kůži. Vypadalo trochu jako Trinity na začátku Matrixu, jen měla ještě dlouhý kožený kabát s vysokým límcem. Po jejím boku pak postávali do kůže odění muži. Dlouhé vlasy, bundy pobité cvoky, ověšené řetězy, vysoké motorkářské boty, drsný výraz ve tváři. Málem jsme se s Johnnym neudrželi, aby jsme se nepotrhali smíchy. Ale jak se dále stmívalo, začalo na nich být něco divného. Jejich končetiny jakoby se prodlužovaly a podivně kroutili. Stejně tak jejich obličeje jakoby procházeli nějakou obměnou. Ale jelikož světla stále ubývalo, nebyl jsem si jist, jestli se mi to všechno jenom nezdá. Prostě jsem chtěl sbalit náš kufr a co nejrychleji odsud vypadnout.

"Vítejte pánové," promluvila Trinity, postoupila o pár kroků k nám a dostala se tak do světla svící z okolních náhrobků.

Wow! Vyvalil jsem oči. Krásnější ženu jsem v životě neviděl. Byla vysoká a štíhlá. Pod hladkou černou kůží, kterou na sobě měla, se rýsovaly její dokonalé ladné křivky. Nádherné boky, pevná velká prsa, dlouhé, uhlově černé rovné vlasy. Nadpozemsky krásné tmavé oči. A naprosto bílá, nepřirozeně bílá pleť. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Jednání se naštěstí ujal Johnny, který byl jako vždy nad věcí.

Trinity. Ne Trinity. Bohyně! Se zastavila asi deset stop od nás. Náhle se po zemi začala plazit mlha. Mlha v poušti? Obepnula naše nohy až po kolena. Chvíli se líně převalovala kolem a pak se zase znenadání stáhla. Na zemi před námi stál černý kufřík.

"Kouzlo," pronesla bohyně svým sametovým sexy hlasem.

Johnny vyndal z kapsy saka černý kožený váček, ve kterém zacinkaly starodávné, zlaté mince s vyraženými runami a hodil ho bohyni.

Ta ho otevřela a nahlédla do něj.

"Cena se změnila," pronesla poté.

"Cena je přesně taková, jakou jsi dohodla se Šéfem," odpověděl na to Johnny a udělal krok ke kufříku.

Bohyně pozvedla ruku. Johnny se zastavil.

"Kufřík je váš, můžete si ho odnést, ale pouze výměnou za jednoho z vás dvou."

Bohyně ukázala na mě a Johnnyho. Carlos, který stál kousek za mnou, si hlasitě oddechl.

Johnny se otočil a podíval na mě, nemusel nic říkat, byli jsme sehraní.

Zpoza opasku jsem vytáhl svůj Desert Eagle. Ještě než jsem stačil odjistit, Johhny střílel do míst, kde před okamžikem stála bohyně. Netrefil nic než vzduch.

"Cena stále platí!" ozvalo se odněkud zpoza sochy Krista. Jen ten hlas už nebyl sametový a už vůbec ne sexy.

Náhle se zpoza sochy začali rojit - tvorové? Ano, tvorové je to správné slovo. Lidé to rozhodně nebyli. Měli protáhlé zvířecí tváře. Dlouhé pavoukovité končetiny, každá zakončená lidskou rukou s dlouhými drápy. A šli po nás.

Johnny vyměnil zásobník ve svém Glocku za dlouhý, na třicet tři nábojů. Sebral ze země kufřík a pak už jsme utíkali k autu. Přitom jsme předběhli Carlose, který vzal čáru při prvním výstřelu. Bestie nám byly v patách.

Za námi se ozval výkřik. Bestie zrovna dohnaly Carlose. Jenže mi měli Carlose docela rádi. Vždy, když jsme přijeli pro zásilku do Monterrey, královsky nás hostil ve svém klubu.

Takže jsme se zastavili a zahájili palbu. Bylo to dobré, naše kulky zjevně bestiím dost vadily.

Kryly se za náhrobními kameny, což poskytlo Carlosovi dostatek času na útěk.

Johnnyho Glock měl nespornou výhodu v množství nábojů, které se vešly do dlouhého zásobníku. Ale jeho kulky se ve většině případů jen neškodně odrážely od žulových náhrobků na všechny strany.

Zato můj Desert Eagle.

Má zbraň má sice zásobník pouze na sedm nábojů, ale kousek žuly ji rozhodně nezastaví.

Její půlpalcové kulky trhaly náhrobní kameny, pokračovaly dál a z netvorů dělaly spolu s úlomky žuly, které fungovaly jako střepiny, sekanou.

A tak se nám podařilo prostřílet skoro až k hřbitovní bráně. A pak došly náboje.

Johnnyho, který byl jen kousek za mnou, svalila jedna z bestií na zem a za nohy ho táhla zpět na hřbitov. Skočil jsem po něm a zachytil kufřík. Johnny se ho křečovitě držel, stejně jako já, ale bestie nás táhla oba. Johnny křičel, ať mu pomůžu, ať ho tam za žádnou cenu nenechám. Ale já věděl, že když to neudělám, zůstaneme na hřbitově oba. Praštil jsem Johnnyho přes prsty, až se pustil madla. Sebral jsem kufr a zbaběle utekl. Svého nejlepšího přítele jsem jednoduše obětoval.

 

Texas

Sám velký Šéf už na mě osobně čekal kousek za hranicí. Když jsem mu vyprávěl o tom, co se v Mexiku stalo, jen lehce pokyvoval hlavou. Ten parchant nejspíš dobře věděl, co se na nás chystá. Když jsem se potom dostal k?tomu, jak bestie ze samotného pekla odtáhla Johnnyho, ani nehnul brvou.

Jeho gorila mi podala obálku s mou odměnou a druhou určenou pro Johnnyho. Později jsem zjistil, že si ho Šéf vážil dvakrát tolik, co mě.

Pak se bez rozloučení otočil a ve své limuzíně zamířil na letiště ke svému soukromému letadlu a s ním pak zpět do své rozlehlé vily v Malibu, zpět ke svým kšeftům s drogami, zbraněmi a lidmi.

Ani já na nic nečekal. V Texasu už mě nic nedrželo v Kalifornii také ne a tak jsem zamířil do rodiště té nejlepší whiskey na světě. Do Lynchburgu v Tennessee.

 

Tennessee

Ležím v malém hotýlku v Lynchburgu v posteli. V nohách mi sedí temný stín.

Nemohu se hýbat, nemohu křičet. Už to trvá pátý den. Vydržel jsem celkem dlouho, ale stále nikdo nepřichází, nikdo kdo by mi pomohl. Možná, že už ani nejsem zcela v našem světě. Venku za okny je nádherný slunečný den, ale v mém pokoji je tma a mráz.

Už dlouho nevydržím. Odejdu s Johnnym. Nevím kam, ale jsem si jistý, že se mi tam nebude líbit. Stane se ze mě temný stín, který bude navždy trpět za zradu svého nejlepšího přítele.

Zemřu přesně tak jak jsem žil.

Sám a bezejmenný. 


1 názor

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru