Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Můj Boss (je ledovec) 20.díl

24. 07. 2022
0
0
141
Autor
katt-chan

Můj Boss (Je ledovec) 20.díl

Diana:

Nejdřív Dan a teď Patrik. Mohla bych si vzít taky volno a firma se mezi tím rozpadne. Na co vůbec mysleli! Svírám křečovitě volant a snažím se soustředit na jízdu, ale v mysli mi to pořád šrotovalo. Jeden zkolabuje a druhý není k použití. Projedu těsně, než naskočí červená a odbočuju doprava. Musím se doslova vecpat do pruhu, jak ty hovada zase najeli blbě a teď blikají a chtějí přejet vedle. Musím nějak ventilovat nahromaděný vztek. Neudržím se a hlasitě zatroubím na dalšího magora co zůstal stát napůl v obou pruzích. „Kdo tě učil řídit!“  Nesnáším řízení v tuhle hodinu, kdy každý spěchá domů a nebo na nákup. Povzdychnu si a znovu zabočím. Je skoro tma, když se dostanu přes zacpané město na druhou stranu. Konečně vidím před sebou bar s nápisem dvou jedniček. Nechám auta ve vedlejší ulici. Nikde jinde není místo, zřejmě je tam narváno.

Před vchodem stojí pár pochybných existenci, které čekají, až je pustí dovnitř. „Pardon. Promiňte. Jdu vyzvednou ehm.. přítele. Trochu to přehnal s pitím.“ Snažím se probojovat dovnitř, ale není mi přáno. „To může říct každej. Do fronty.“ Dneska asi někoho zabiju! Cítím další nával zlosti, který co nevidět vybuchne. Dane tohle ti spočítám. Mumlám po půl hodině, kdy se konečně někdo zdekoval a pustili mě dovnitř. Jdu rovnou k baru, kde většinou Dan vysedává a nasává. Samozřejmě trefa do černého. Ležel na pultu jako poslední výstraha všem dosud ještě střízlivým. Pak jsem si všimla ženské v minisukni sedící vedle.

„Fešáku. Kup mi frťánka, když budeš hodnej můžeme si užít. Noc je ještě mladá.“ Šťouchala do něj, ale Dan odfukoval jako medvěd. Přistoupím k Danovi a dám mu ruku na rameno,  abych s ním zacloumala. „Dane. Dnes stačilo. Půjdeme domů.“ Ta harpie se na mě podívala. „Ten je můj, že jo krasavče?“ Zazubila se a přilepila na něj jako žvýkačka. Hrozně mě to naštvalo. „Nikdo mimo mě se ho nesmí dotknout. Je můj. Rozuměla si?“ Chytím její ruku a zkroutím za záda, až vyhekla bolesti. „Tady, abys nebyla škodná a teď vypadni.“ Hodím na pult bankovku, kterou pohotově schmátla a sedla si k někomu o pár stolů dál.   

„Dane! Dane?“ Snažím se ho probudit, ale dřív bych donutila mulu přejet poušť, než vzbudit tuhle trosku. Vypadal a smrděl přímo příšerně. Co to proboha pil? Podívám se na prázdnou láhev whisky pochybného názvu. „Madam, ještě nezaplatil.“ Informuje mě barman a podává mi účet. „To jako fakt vypil sám?“ Ptám se po prohlédnutí lístku. „Ano. Tady mám ještě skleničky. Divím se, že na tom není hůř. Tolik toho smíchal, než se odhodlal objednat celou láhev.“ Zaplatila jsem značnou sumu a snažila se ho znovu vzbudit, ale marně. „Brmm brmmm….chrrr.“ Nebyl schopný se postavit ani na nohy a pořád něco nesrozumitelného brblal.

Naštěstí mi vyhazovač ochotně pomohl a podepřel Dana z druhé strany, než jsem se pod jeho váhou zlomila. „Zabírá tady místo.“ Chápu. Z něj víc peněz nevytáhnou a bez placení ho taky nechtěli nechat jít, jinak by byl dávno venku na chodníku. Těžší bylo strčit Dana do auta. Nakonec jsem se rozhodla dát ho na zadní sedačku a zavolat náhradního řidiče. Pán dorazil na minutu přesně a po zadání adresy vyrazil. Dan byl jako bezvládná hadrová panenka. V každé zatáčce sebou hodil. Při další odbočce mu hlava klesla na moje rameno. „Jsi strašnej.“ Urovnám mu neposedné vlasy a srovnám ho, aby se mu líp leželo místo toho, abych ho nakopla. „Miluju… Dianku. Tak strašně moc ji miluju.“ Po tváři se Danovi skutálela jedna osaměla slza, kterou jsem zachytila. Ty slova ve mně rezonovala celou cestu domů.

Řidiči jsem připlatila, aby mi ho pomohl dostat domů. Aniž bych přemýšlela otevřela jsem dveře  od své ložnice. Položili jsme Dana do postele a pán odešel. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že je tu se mnou, jen on a leží v mé posteli!

Vyspím se v hostinském pokoji. Umanula jsem si, když se Dan pohnul.

Isabela:

„Pane Patriku pusťte mě. Bolí to.“ Sevřel moje zápěstí moc pevně. Jak prudce pustil neudržela jsem se a spadla přímo k němu na lůžko. Přistanu  na jeho hrudi. „Ale .. ale, copak to tu máme. Isabelo zase mi říkáš pane. To se mi nelíbí.“ Mě se zase nelíbila situace, ve které jsem se ocitla a nevěděla jak se dostat z jeho vlivu. Dívám se do jeho temných očí a jsem absolutně zhypnotizovaná. Byl, tak blízko.

https://povidkyodkat.blogspot.com/              


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru