ASTEROID CITY 5/

 

 

Hned na úvod zkoncipuji, že víceméně všechno zde příští se již odehrálo, nebo ještě v budoucnu průběžně poprvé odehraje, na odkazu https://www.facebook.com/iveta.rousova.94/ .

Snad tak skládám dohromady něco jako kybertext.

A zkouším si tak již po mnohokráté tímto způsobem a bez jakýchkoli realizačních závazků či povinností něco jako náběh k případné metodě koncipování scénáře hraného filmu, tedy realizaci – a to nejenom ve tvaru psaném, zatím čehosi jako literárního scénáře.

Vždyť film, jeho příběh, by nemusel být čímsi rigidně směřujícím (překlep: smečujícím) odkudsi někam, od zárodečnosti k neodvratitelné neodstranitelně jednoznačné konečnosti.

Jak vyhlížívá dramaturgická filmová struktura doposud.

Vždyť na překážku by vůbec nemusely být blanky na jeho pásu.

Popřípadě dějové odskoky zcela jinam.

 

Film po způsobu surfování.

 

Což sice zní jako nesmysl, když film, jak známo, je příběh navždy stále týž navždy uvízlý ve světě pokaždé týchž stínů exhibujících se na tomtéž pásu namotaném na cívkách.

 

V této souvislosti se snad dostávám k úsloví konceptuální film – s nímž se většina zdejších domorodců nesetkala.

Přičemž snad o důsledcích této až zhoubné chorobné absence velmi výrazně svědčí bilance obsažená v odkazu https://www.novinky.cz/kultura/mff-kv/clanek/spojene-staty-americke-dvouhodinovy-staticky-koncept-ktery-neznale-divaky-rychle-odradi-40401986?fbclid=IwAR20XOuTgZTWUG7knLQW91LHIVRfnPsuJrbDYhplnDmk1plJtJTs2CfVOsQ .

Použitý mnou již na zmíněné fejsbukové stránce Ivety.

Což bude teď, opakuji, po nějaký příští čas moje hlavní přípravná platforma – kvůli níž jsem již začala i korespondenci s autorem tamtoho odkazu.

Zatím však bez odpovědi z jeho strany.

 

Psal jste totiž recenzi na konceptuální film uvedený na varském festivalu.

A tak se vás ptám:

Psal a zveřejnil jste někde svou recenzi filmu Wese Andersona Francouzská depeše?

Pokud ano, pokud ne (a tu byste se mohl dodatečně pokusit), vysledoval jste v jeho struktuře alespoň náznaky toho, co oba považujeme za konceptuální film?

A dotřetice: Wes Anderson za pár týdnů uvede nový kus, Asteroid City, který doposud nikdo neviděl. Něco málo už o něm vyšlo, a z tohoto mála a recenze Depeše dokázal byste dát dohromady recenzi toho, co ještě není?

Snad by se i v tomto případě jednalo o cosi jako metodu, kterou by bylo lze nazvat konceptuální film – a vy byste dokončil, co jste načal v tom mnou zmíněném vašem karlovarském vývaru.

 

Na fejsbuku jsem již zveřejnila i odkaz další, předvčerejší, přímo již související s mým základním tématem, příštím filmem Wese Andersona Asteroid City, tedy jeho obsah, stručný vstup do příběhu, jak jej vůbec poprvé veřejně prezentoval sám režisér.

https://imarticlesonline.com/wes-anderson-sdili-podrobnosti-o-zapletce-pro-asteroid-city/?fbclid=IwAR0SfZgSFZm34v9bza4ncs2fxPW46E7KYQ6oE6u0m5Fw4RjPixw7YC6EgDo

 

Já si však nepřečetla, ba ani číst nebudu, pozůstanu i nadále u teze mého původního předpokladu, že se, bez znalosti jakýchkoli podkladů, pokusím sestavit příběh v jakési míře korespondující i alternativní tomu Wesovu.

Pozoruji tedy v posledních časech například protoherecké dovednosti Adriana Brodyho ve filmech, které předcházely poslednímu Wesovu gesamtkunstwerku – neboť i takové znalosti a posouzení jsou jako inspirace i případná omezení nutná již při psaní scénáře. Ač zrovna s jeho, třeba, Brodyho, obsazením já mohu uvažovat jen pouze hypoteticky, zatímco naopak Wes Anderson na Adrianův dovednostní potenciál i dispozice již při literární přípravě Asteroid City musel či mohl brát ohledy.

To ve smyslu nápomoci, nebo přímé inspirace.

 

Ač je mi obdobně k nepotřebě, s podobnou sympatičností pozoruji i potenciál repertoáru mimických dovedností, ba přímo grimas, jenž charakterizuje hereckou dispozice Sandry Bullockové, ač se i s touto nijak nikdy nesetkám, a ona ve Wesově filmu vůbec hrát nebude.

 

Co již tedy základního vím (co jsem se za uplynulý měsíc promýšlení dozvěděla) prostřednictvím takovýchto pozorování o případných postavách mého příběhu, prozatím stále nijak ukotveného – třeba jen v jejich vzájemných vztazích, prostředích a čase?

 

Přesto v té mé bídě odevšad vanoucí nerezignuji, neboť se přihodilo že mi napsal k mému andersonovskému záměru onehdy i jeden, jenž se kdysi (2007) možnostmi a mezemi konceptuálního filmu letmo zabýval: „to je zajímavý projekt, cos vymyslela...a rozhodně je to konceptuální film...v době, kdy běžně stačí vidět trailer a předávkovanost filmem se týká všech, protože filmy jsou všude a každej je kameraman sebe sama, je rozhodně super nápad tvořit si filmy, na které se čeká, ve vlastním nitru...o to vlastně v konceptuálním filmu šlo... já už se filmama moc nezabývám, jedu si širší příběhy, co z toho vychází...hlavně o síti a stroji a lidech v něm...“

 

Nabízím tedy postavu, zřejmě ženu, jedná-li se o žánr romantické komedie, která se zabývá následující aktivitou: Představte si ji, která si je vědoma, že stejně jako dýcháme, a ve vzduchu tak vydechlými molekulami po sobě něco neviditelného zanecháváme, tak stejně tak v případě počítače, který jsme po celodenní práci vypnuli, nebo někdo zničil, po nás obdobně zbudou v obklopujícím prostředí nějaké emise shluků jedniček a nul, které by mohly prozrazovat naši identitu.

Jediným problémem je ve druhém případě technologická možnost takové identifikace.

A tak si kdosi pro tento účel ve světě Asteroid City, jenž se může nacházet i na naší planetě, zkonstruuje pro účel něco jako mobilní anténu.

Nebo si ona žena koupí ve kterémsi obchodě cosi jako dekodér, neboť taková nabídka je už i dneska možná, jak se může každý přesvědčit na internetu po naprosto jednoduchém zadání.

Třebaže mi je každé takové zařízení technicky zcela nesrozumitelné – a jeho užitné souvislosti bych si musela stejně leda jen vymýšlet, konfabulovat.

 

Ale hledání kohosi/kýmsi zanechávané digitální identity v prostředí kyberprostoru by mohlo vést k zápletce.

 

„Cesta kyberprostorem je sice skákání mezi navzájem nesouvisejícími místy, mezi útržky stránek a vytrženými odstavci, mezi špatně načtenými obrázky nebo mezi slepými odkazy, ale je to stále vaše cesta, vaše brouzdání - vaše vypravování se, které si mění okolní scenérii zcela v intencích tlönské vizuální geometrie. Zároveň s tím, jak se pohybujete, vzniká virtuální text sestavený ze všeho, co jste potkali díky bezcílnému klikání do všech stran. Takový shluk informací nemá žádný jednotný smysl, žádné konkrétní sdělení - se smrtí celků zmizela i koherence a homogenita a také význam se vytratil, neboť najednou neví z jaké gramatiky a syntaxe by měl povstávat dříve. Místo toho se objevuje příběh, který vyšel z nějakého rozcestníku (odnikud), a který, aniž by někam směřoval, se odvíjel a přesto nikam nedošel, a který jste zažili, když jste si brouzdali po internetu, aniž byste se chtěli cokoli dovědět nebo něco pochopit. Jen jste používali odkazy, náhodně vytrhávali to, co vás zaujalo a vytvářeli si z toho něco jako text. Nebo něco jako film, pokud jste nic nečetli a jen jste si prohlíželi obrázky anebo něco jako konceptuální film, pokud jste si četli a občas něco viděli a pokud jste filmovým teoretikem jako já.“

 

Jaký by měla základní důvod takováto osoba kohosi hledat, sledovat či špehovat?

Navíc ve světě, jak jsem víc a víc odkudsi naváděna, jen ve světě žen – nejlépe jakési nadace nebo experimentální komunity, když případná sekta mě k líčení neláká.

 

Pro jednu možnou z nápovědí se tentokrát opět vrátím do prostředí pornografie, tentokrát již však té s otrockými parametry a prezentované na internetu bez jakéhokoli dodatečného trestněprávního zásahu patřičných institucí genocidně zločinného státu.

https://cz.pornhub.com/view_video.php?viewkey=ph5654429032f25

Poněvadž dokazuje, že jednotlivci ze sortimentu zdejšího obecenstva (a to v zásadní většině) kromě stavu konceptuálního filmu už stejně naprosto nechápou ani mravní stavy jako je třeba lidskost – takže se ani nijak košatěji neptám, k čemu by bylo nabídnout jim film s příběhem takovéhoto lidokupství sloužícího jen pouhé jejich zábavě?

Například třeba soudnímu vykonavateli Bělicovi, jeho nadřízeným, kteří všichni (jak za Hitlera, Stalina, v 50. létech, za časů normalizace) onehdy zničili 3 000 kusů knih, z nichž nejméně 200 bezprostředně o filmu.

 

Zmiňuji tento debakl, poněvadž, ač bloudím, tuším, že příběh filmu, jehož děj marně sháním, se musí odvíjet z knižního prostředí, a s oním tím jako naší současně absolvovanou, nikoli žitou, přítomností nemůže mít nic společného – a to nikoli jen v pouze tom smyslu, že žádný film ze skutečnosti nevzchází, třebaže je možno připustit, že tu a tam kterýsi čímsi takovým může být inspirován, ovlivněn, popřípadě naveden, či dokonce přímo zaveden.

 

Pornografie vyjevující se především jako násilnost, substituce mnohým zcela přirozeného, včetně tíže touhy po čemsi, čeho se ještě prozatím nemohou jen tak dopouštět za dne na ulicích – zatímco třeba zmíněný soudní vykonavatel obdobné lidskost brutálně devastující pornografičnosti zcela zákonně v pracovní době ano. Není tedy divu, třebaže ony zdánlivě seriozní zdejší hrané filmy tohle téma nereflektují: že se v této zemi ze všech na světě vyrábí vůbec nejvíc pornografické metráže připadající na jednoho jejího obyvatele, včetně hradčanského prezidenta, arcibiskupa s adresou hned vedle, v to.

 

A po téhleté bilanci si představte jako asteroid jedno místo na světě, v němž žijí jen pouze ženy vypadající jako ony z dalšího pornografického odkazu: https://cz.pornhub.com/view_video.php?viewkey=ph5e611ba2e30ee – a jeho okolí.

Pro ty, jež ani tato moje nabídka neláká, navnadím, že protagonistkami těchto pseudolesbických videí jsou jen a jen ženy, obyvatelky svého druhu asteroidu, pro účel zprvu navlečeny jako heroiny filmových komiksů. Ony se postupně v rolích víc a víc obnažují, zatímco já připomínám, že pokud bych se ve stejném účelu rozhodla zpodobovat, měla bych z domácích k dispozici zhruba tak ikonografické typy Rychlých šípů a Starých pověstí českých Aloise Jiráska, se Staroslovankami hned v prvním dílu na Řípu masturbujícími odkudsi z původní pravlasti přes hory a doly přinesenými gildy falických dřevěných folklorních dědků.

Pošklebuji se, ano, ovšem s hodně jinší vnější grimasou, nežli tamti původní autoři tamtěch superikonografických bakchanalií, kteří označili jejich pornožánr za parodie, zatímco já je cítím jako pastiše.

 

Ale asi bychom se nepřeli v tomto, stejně jako v následujícím, v němž takovéto shromaždiště napůl vesmírných postav označím za planetku knižního či časopisového druhu, na níž žijí jen pouze ženy mytologických postav, které by (původem z bordelů) s jednoduchými dialogy a elementárně základním hereckým kurzem obstály i před akademicky filmovou kamerou. Vždyť, kromě jiného, už přece za sebou mají o předlouhé tisíce metrů více nežli i ty nejzasloužilejší zdejší filmové umělkyně. Kromě snad Jiřiny Bohdalové, ňadry dmoucími dorostlé již do korzetu role Kněžny Drahomíry v příběhu legendy o zavraždění protolesbické kněžny, či kněhyně, Václavy.

 

Stálo by za to nominovat takový celovečerní pokus do všech kategorií Českého lva!

 

Vizte například začátek původního scénáře:

 

Náš příběh se začíná na kterési silnici.

Dokonce možná už dálnici.

Proto je jeho prvním hrdinou automobil s bíločerveným přívěsem, nad jehož střechou vlaje červenomodrobílá vlaječka navlečena na vztyčené drátové žerdi jakési anténky.

Na předních sedadlech interiéru kabiny sledujeme dvojici spokojeně zahleděnou do krajiny před sebou.

 

Sice němá, později přerostlá do gestikulace, vzápětí už ovšem probíhá mezi nimi běžně obvyklá hádka o tom, který z těchto dvou rodičů zavinil, že se automobil s přívěsem přes pomoc mapy a navigace mobilu ocitnul namísto plynulé jízdy na kterési okresce zrovna tady. Navíc už stojící s výhledem na provoz dálnice málem v samém ústí vozovky dálničního přivaděče.

 

Nezbývá, nežli začít couvat, a to i se souvisejícími manévry nebezpečnými jiným řidičům.

 

Po chvíli navazující jízdy krajinou zaznamenají oba pasažéři na předních sedadlech ohromnou navigující ceduli s velikou šipkou doplněnou obrázky stanů a nápisem CAMP CITY.

 

Automobil s bíločerveným přívěsem zastavil na prostranství už velmi zřetelně zaplněném dalšími podobnými vozidly.

V takovém prostředí může začít jakýkoli příběh.

Rodiče sesedli z předních sedadel, a po předchozích nejasnostech před pultem recepce, jež souvisely zejména s nečekanou výší pobytových poplatků, se nyní snaží připojit všechny nutné koncovky instalací přívěsu k inventáři jejich parkovacího místa na tábořišti – i jejich dvou děti, které se vydaly do prostředí kempu na první seznamovací výpravu.

Do prostředí, v němž se to, jak mimoděk zaznamenáváme, jen hemží vyzývavě pohlednými ženami.

 

Základní vlastnosti asteroidu, jako (z) čehosi odštěpku či odřezku, je jeho schopnost při dopadu zdevastovat patřičnou část Země, a následně tak zapříčinit vyhynutí některých dosavadních biotopů.

Z tohoto paleontologického ohledu jsem na příští film Wese Andersona zvědava.

 

Přičemž zavedení od hlavní masy zatím odtržených pornohereček do oboru oficiální filmové produkce by nárazem asteroidu svého druhu být mohlo.

 

 

---