Je šedé nebe a voní voda

za okny mračí se na lidi den

a v jazyk ticho třísky své bodá

nesmím já říci, že tady jsem.

To jenom oči smí vidět vysoko

až závrať padne do duše mé

a obzor stále zůstává daleko

jako když obejmout chci tělo tvé.

Ach lány široké táhnou se bez konce

sklání se obilí pod tíhou zrn

vydává hlína již právě své ovoce

stín můj ach černý je jak tisíc skvrn.

Čas ten se zastavil ve starých hodinách

kdosi je natáhnout zapomněl snad

i moře usnulo na chvíli v mělčinách  

a žebrák zapomněl cosi mi dát.

Možná, že darovat chtěl mi svá souhvězdí

a jeden milion zármutků jen

a kolej, po které dávno nic nejezdí

ze ztrát a nálezů čarovat sen.