Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 464 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kapky rosy, část 1.
datum / id26.07.2022 / 533777Vytisknout |
autorRomanaN
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno39x
počet tipů0
v oblíbených0x
Kapky rosy, část 1.

 

Nalila jsem si do hrnku víno, stoupla si do vchodových dveří a rty smočila v rudé. Léto se pomalu začalo překlápět k podzimu a slunce babího léta přes den příjemně hřálo. Na krajinu pozvolna padal večerní mlžný opar. Světla nočního života i rodinné večerní pohody rozsvěcela okýnka v domech rozmístěných sem tam na okolních svazích.

Rodinné pohody… Možná na první pohled. Kdoví co se skrývá za zavřenými dveřmi? Přemýšleli jste někdy o tom? Ne, na pohodu to vždycky není, což víme všichni, ale málokdy si ve svém spěchu, starostech, či pokojné harmonii uvědomujeme, že v tom nejsme sami. Nic není dokonalé, ani nikdo z nás. A já, Eliška Nováková, také ne.

Byl skutečně krásný večer. Ze skříně v chodbě jsem vzala spacák s karimatkou a zamířila ven za dům. Odpoledne posekaná tráva stále krásně voněla. Na druhé straně dvora stál přístavek skládající se v přední části z garáže, na kterou navazoval sklad a kůlna, vpravo od domu byla zbudována stodola. Stavby dohromady tvořily uzavřený dvůr s venkovním posezením, studnou a vyvýšenou skalkou, která ukrývala vstup do malého sklípku. Ze skladu jsem vytáhla celtu, rozložila ji na zem, rozbalila karimatku a zachumlala se do spacáku. Tohle byla pravděpodobně jedna z posledních letošních možností přespání pod širákem, než pro mě budou noci příliš studené.

 

Probudil mě šum listů ve větvích stromů a chlad. Otočila jsem se na bok, pohladila trávu a chvilku si prohlížela kapky rosy zachycené na dlani. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a zamžourala do temného mlžného rána. Z harmonie mě vytrhlo rozbušení srdce. Na studni někdo seděl.

„Sakra, budu z tebe mít infarkt!“ ulevila jsem si směrem k Martinovi, mému sousedovi.

„Pročpak?“

„Sedíš tu, jako duch. Lekla jsem se.“

To abych tě nevzbudil, když tak hezky spinkáš.“

Skvělý.“

Vzbudila ses právě v čas. Vypadá to, že se za chvíli rozprší,“ konstatoval.

Kolik je hodin?“

Sedm.“

Sedm hodin neděle ráno. Co tu strašíš tak brzo?“

Jdu běhat. Zahlédl jsem tě, a tak jsem se musel pokochat, jak chrápeš.“

Jste drzý, mladý pane. Já nikdy nechrápu.“

Když myslíš.“

Běž, nebo špatně skončíš.“

Už se bojím.“

Rozhlížela jsem se kolem, protože bych po něm nejradši něčím hodila. „Za trest zmokneš,“ oznámila jsem nakonec. Jak originální. V dosahu bohužel nebyla žádná munice.

Nezmoknu. Já umím běhat mezi kapkami deště,“ mrknul na mě, zvedl se, přeskočil plůtek a dal se do běhu cestou k lesu.

 

Teploměr v kuchyni ukazoval patnáct stupňů, a tak jsem si zatopila v kachlových kamnech.

Jen si ten běh užij,“ šeptala jsem si o něco později při pohledu z okna na provazce deště, usmívala se, a postavila konvici vody na čaj na rozpálenou plotnu. Než se uvařila, vyběhla jsem po schodech na půdu a u komína zvedla hrnec s vodou. Střecha byla v tom místě děravá, dovnitř kapalo a já na vylití hrnce před deštěm zapomněla. Vodu jsem chrstla vikýřem ven na dvorek.

To si děláš srandu!?“ ozval se ze dvora Martinův výkřik.

Vyhlédla jsem ven, rozesmála se, vrátila hrnec na místo a sešla dolů. Stál na zápraží v louži vody.

Karma,“ prohodila jsem vesele.

Stáhl si mokré tričko a ždímal ho. Neodpustila jsem si rychlý pohled. Za celé léto, kdy pracoval venku, byl krásně opálený. Tělo měl od práce a sportu svalnaté. Tetování letícího orla na zádech, stromu života na pravé straně hrudi a kotvy na rameni, od které se mu provaz točil kolem paže až k zápěstí, kde se splétal v široký taktéž tetovaný náramek, jsem hodnotila, jako dokonalé dílo. K tomu tmavé dlouhé vlasy, vousy a modrošedé oči. Hm…

Nezlob se, to nebylo schválně.“ Podala jsem mu ručník.

Můžeš mi vysvětlit, proč čekáš na půdě a leješ na mě vodu? Víš, co mi dalo práce se vyhýbat kapkám?“ ptal se s hranou vážností, zatímco si sušil vlasy.

Já na tebe nečekala. Přísahám. Teče mi střechou, vylejvala jsem hrnec.“

Jistě, jistě… A to ti mám jako věřit?“

Jen se na střechu podívej, pomalu se rozpadá.“ Mávla jsem rukou vzhůru. „Šetřím na novou.“

Ty seš hrozná ženská. Pořád nějaký problémy. Pak se nahoru mrknu a něco s tím provedu, abys přežila zimu.“

Děkuju,“ špitla jsem a bylo mi trapně. Všechno to postupně nějak zvládnu.

Usadili jsme se s čajem a štrúdlem na lavici v kuchyni.

Do malého domku s větší obytnou kuchyní a ložnicí jsem se nastěhovala koncem jara, když můj vztah s bývalým přítelem skončil a prvně řešila koupelnu, která byla v zoufalém stavu. Také jsem si musela koupit starší autíčko na dojíždění do práce. Víc výdajů mi stav bankovního účtu nyní nedovolil a to jsem platila jen materiál na opravu koupelny, práci obstaral taťka. Na řadu přicházela střecha na domě a ideálně i na přístavku, stodola musí počkat. Naštěstí mi rodiče nějaké finance přispěli. Doufala jsem však, že střechy přežijí ještě alespoň tři roky, než budu mít plnou částku na nové a Martin odhadoval střechu na domě pouze na jednu zimu? Paráda.

Vzpomněla jsem si, jak mě rodiče přesvědčovali, abych zde nebydlela. Báli se o mě a přáli si, ať se vrátím domů. Představovali si, že se sem jednou nastěhuju s přítelem. Ale samotná žena na konci světa? To mi nechtěli dovolit. Jenže s bráchou Emilem jsme se již dřív domluvili, že já budu mít stavení po prarodičích a on se zabydlí u rodičů s tím, že jednou bude dům patřit jemu. S touto dohodou rodiče souhlasili.

A vůbec, nebyla jsem zde sama. Martinovi rodiče vlastnili statek naproti, kde chovali zvířata a vyráběli farmářské produkty. Měli jen dva stálé zaměstnance, protože všechnu práci zvládali sami a i díky Martinovi, který ale zároveň pracoval v nedalekém hotelu, aby mohl z farmy někam vypadnout, jak říkal; navíc do řetězce hotelů, pod který spadal i tento hotel, dodávali kozí sýry, tudíž ideální spolupráce. Na sezónu si Martinovi rodiče přibírali ještě brigádníky. Dál dolů po silnici stály další domy. Takže mám hromadu sousedů.

Jdu se převlíknout. Už neprší. Díky za snídani.“ Martin mě vytrhl ze zamyšlení, vrátil mi ručník, mokré tričko si hodil přes rameno a vyšel na cestu před dům.

 

Odpoledne se znovu objevil a vylezl na půdu. „Použil jsem posledních pár dobrých tašek a vyměnil je za ty prasklé. Víc už jich ale na výměnu není. Letos to střecha ještě vydrží, pak už asi bude potřeba nová,“ informoval mě Martin.

Dobře, děkuju.“

Snažila jsem se zvládat práci okolo domu sama, přesto mi přes léto hodně pomáhal. Martin zvládal snad všechno, co se péče o dům týkalo. I když na práci na farmě občas nadával, říkala jsem si, že ji má přesto rád. V podstatě se celé dny nezastavil, neustále něco dělal. Možná jen když pásl kozy dole na louce, chvíli se natáhl do trávy a užíval si klidu a ticha. Po večerech sedával u internetu, nebo nad knihou, a studoval. Vždy, když jsme spolu šli na procházku, vyprávěl mi o přírodě, až jsem se nestačila divit, jaký měl přehled. Rostliny, zvířata, kameny, či bylinky byly jeho témata. Martinově občasnému sýčkování, že půjde raději bydlet do bytu, jsem nevěnovala žádnou větší pozornost. On patřil sem, do domu na venkov.

Avšak člověk nikdy nemůže vědět, co se mu připlete do cesty a jaké důvody ho povedou k jeho rozhodnutím a činům. Já jsem taky vždycky bydlela v domě, přesto jsem se před třemi lety odstěhovala od rodičů k přítelovi do města do bytu. Pro bydlení u přítele jsem se rozhodla ze dvou důvodů. Za prvé, on do domu nechtěl, miloval městský pohodlný život. Když jsem po smrti mé babičky nabídla, že bychom se mohli přestěhovat sem, tak návrh rázně odmítl, nebude se přeci dřít kolem domu. A ještě k tomu bydlet na polosamotě? Ne, on si liboval v městském ruchu, každodenní zábavě, bezstarostnosti a v přítomnosti kamarádů. Když mě s domem poslal k šípku, byl to ten rozhodující přelom, kdy jsem si uvědomila, že se k sobě prostě nehodíme. Nebyl zlý, vždycky se ke mně choval slušně, ale naše povahy se neshodovaly. On miloval vzrušení, akci a hromadu lidí kolem sebe, já radši klid a občasnou samotu. Netrvalo to pak ani rok a rozešli jsme se. Jakmile jsem si sundala růžové zamilované brýle, viděla jsem tu propast mezi námi. Jak se říká: láska je slepá. Dlouho jsem se snažila přizpůsobit se mu a neviděla to. A ten druhý důvod ke stěhování: už mi táhlo na dvacet šest let a připadala jsem si trapně v mamahotelu; na domácnost jsem přispívala, ale… A je dobře, že jsem odešla. Brácha se švagrovou Petrou tam nyní mají alespoň místo pro sebe a budoucí rodinu.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor