Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 464 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Rozumová analýza citu - Nikola
datum / id27.07.2022 / 533800Vytisknout |
autor57188418432178751875
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaRomantické
zobrazeno144x
počet tipů5
v oblíbených0x
Prolog

Spíše ukázka než povídka.

Rozumová analýza citu - Nikola

 

Bez Sabiny mi připadal olomoucký byt prázdný a kouzlo, které s její přítomností prostupovalo všemi pokoji jako neviditelná, zvolna se kolíbající vibrace, bylo teď pryč. Sabina navíc, sotva co se vrátila z dětského tábora, odjela na dvou týdenní dovolenou do Říma se svým přítelem a několika známými. O rozptýlení v průběhu červencového měsíce se však navzdory všemu, co se dalo tehdy v mém životě považovat za srozumitelné a jasné, postarala úplně jiná žena.

  Nikola ještě na přelomu roku chodila s Dominikem – mým nejlepším přítelem. Kdysi jsem je seznámil a už brzy se mělo ukázat, že jsem možná současně představoval jeden z důvodů, proč se rozešli. Dominik žil déle než pět let v Praze, kam se za ním Nikola po několika měční známosti přestěhovala. Našla si tam práci v okruhu divadelní produkce a poté, co jejich vztah skončil, už v Praze zůstala. Do Přerova, což bylo jediné město, kde jsme se později se stále slábnoucí pravidelností setkávali, jezdila zřídka a jestliže už se tam objevila, nebylo zaručeno, že nebudu zrovna spoután nějakými povinnostmi v Olomouci.

  Naposledy jsem ji viděl v období Vánoc, kdy právě prožívala závěrečnou etapu svého vztahu s Dominikem. Tehdy po mně v opilosti vyjela, ale podobně jako v minulosti už několikrát neskončilo než u rozpačitých polibků a zdráhavých dotyků, takže jsem tomu celému nepřikládal příliš velký význam – rozhodně mě nenapadlo, že ke mně může něco cítit.

  Když mi od ní v první polovině července přišla zpráva, nebyl jsem překvapen ani tak samotnou skutečností, že se po déle než půl roce vůbec rozhodla napsat, jako spíše obsahem textu, jehož submisivní tón byl podezřelý. Nikola žádala, abych jí pomohl se sepsáním tiskové zprávy pro Kladenské městské divadlo, kde momentálně pracovala jako inspicientka. Doposud se na měžádnou žádostí profesního typu neobrátila, dalo se navíc předpokládat, že lidí, u nichž by mohla pro takový úkol hledat daleko erudovanější pomoc, zná z divadelního prostředí více než dost.

  Nikolu jsem poznal v době, kdy jsem dokončoval střední školu, a zřejmě proto, že jediným ženským elementem v mém životě byla tehdy matka, zapůsobil na mě její zemitý ženský důvtip přímo magicky. Ještě téhož večera, kdy náhoda svedla naše cesty dohromady, jsem poznal, že vládne schopnostmi, díky nimž se mohu naučit, jak si všímat všeho, co je ve mně a ostatních lidech živé. Navíc byla velice hezká.

  Začal jsem brzy zjišťovat, že máme mnoho společných zájmů, naneštěstí to bylo právě intelektuální porozumění, co postupně naše přátelství oslabovalo. Nikola vždy disponovala odhodláním stát si neústupně za vším, co si myslí, a žádného svého názoru se nikdy nevzdala, dokud nebyla dokonale přesvědčena o jeho nesprávnosti. Pokaž když se jí někdo snažil vymluvit nějaké míně, připomínalo to proceduru amputace, a Nikola stejně jako by se křikem bránila ztrátě končetiny, odmítala být zbavena svého přesvědčení. Zároveň chtěla o všem polemizovat, aniž toužila po kontrole nad věcmi, do nichž se názorově interesuje; stačilo jí, pokud bude tyto věci měnit svými neustálými zásahy; zůstane-li v nich její stopa. Tímto způsobem zanechala stopu i ve mně, neboť byla v kulturně zaostalém Přerově jediná, s kým jsem mohl hodiny diskutovat o všem možném.

  Nelze říct, že se mezi námi rozvinula láska, byl to spíše úžas, co námi zacloumalo. Avšak stejně jako zemětřesení, které znenadání pohne pevnými základy domu, aby se pak proměnilo pouze ve smutnou vzpomínku, byl také můj vztah s Nikolou jen dočasným působením nekontrolovatelné síly. Jeho nevyhnutelný rozpad způsobila jeho neúplnost. Protože jsme se do sebe nezamilovali, nebylo po čase kam pokračovat a naše intelektuální i emocionální možnosti se vyčerpaly. Když jsme se viděli tentokrát, od počátku bylo něco jinak. Dívala se na mě hlubokým, téměř prosebným pohledem, z něhož nápadně vystupovala dychtivá vyzývavost, kterou přede mnou až doposud skrývala buďto natolik důsledně, že se jí neobjevila ve tváři ani jako nepatrný náznak, natož aby jí vyzařovala z očí, nebo mě ze zatím neznámých příčin viděla v úplně jiném světle než kdy dříve.

  Od tiskové zprávy jsme brzy přešli k nám samotným a její pohled se stal ještě pronikavějším. Mluvili jsme ponejvíce o její práci, ale také o všem, co vytvářelo síť drobných zážitků, které jsme prožívali nezávisle na sobě. Dohodli jsme se, že se dalšího dne znovu sejdeme, koupíme víno a půjdeme na jedno odlehlé místo v přírodě několik kilometrů za Přerovem. Oba jsme toto místo občas navštěvovali, ale zatím nikdy jsme tam nebyli společně. Nejasně jsem tušil, kam to celé směřuje, ale snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že si pouze cosi nalhávám a podivné světlo v jejích očích je výsledkem proměny, k níž mohla v době našeho odloučení dospět zcela přirozeným způsobem, aniž si na mě během toho procesu vůbec vzpomněla.

  Ono místo se nacházelo na rozkvetlé louce. Byly to tři kamenné kvádry, na nichž se dalo sedět. Kolem se rozpínaly vysoké husté keře a chránily každého, kdo se tam rozhodl strávit nějaký čas, před hlasitým náporem okolního světa. Právě louka s kamenným odpočívadlem tvořila jakýsi pomyslný předěl mezi odhaleným obzorem plným kouřových provázků, které se z rozevřených tlam vysokých komínů líně nořily do mraků, a uzounkými polními cestičkami zpříma i křivolace mizejícími v lese, za nímž už se nacházela linie přilehlých přerovských vesniček. Když jsme přišli, byla už dávno tma a na obloze se kolébal měsíc. Chvíle uklidňující nočního ticha se střídaly s dlouhými pohnutými rozhovory, nápadně připomínajícími nejlepší léta našeho přátelství. Mluvili jsme mnoho hodin a za tu dobu jsme stačili vypít nejméně čtyři litry vína. Zatímco moji vnímavost alkohol otupil, Nikolu, jak se mělo ukázat, ještě více utvrdil v odhodlání dosáhnout cíle, s jehož vidinou naše setkání zosnovala.

  Zrovna ve chvíli, kdy jsem se nestřeženě zamyslel nad tím, že jsem se možná přece jen mýlil a vyložil si její počínání nesprávně, se ke mně naklonila a začala mě líbat. Vzpomněl jsem si krátce na Dominika, ale víno stačilo vykonat své, zatlačilo veškeré morální zábrany hluboko do podvědomí, a když mi Nikola sáhla do slabin, dokázal jsem se řídit už pouze jednoduchými vzorci animálního milostného chtíče. Roztřesenýma rukama jsem si uvolnil pásek, rozepnul knoflík a zip u kalhot, které jsem si spolu s trenýrkami stáhl až ke kolenům. Uchopila můj penis a začala jím pohybovat. Dlouze jsem ji políbil. Potom jsem jí vyhrnul halenku ke krku, pod podprsenkou našel její mohutná prsa a líbal ji na krku, na bradavkách a vzápětí jsem jí pravou rukou pronikl mezi nohy.

  Přestože se mi zdálo mé počínání velice neobratné, krátce poté, co jsem vyvrcholil, se zeptala: „Ty jsi za tu dobu už pár slečen měl, co?“

  „Cože? Jak tě to napadlo?“

  „Tak nějak víš, kam sáhnout.“ Líbezně se usmála a dala mi vřelý, uklidňující polibek. „A připadáš mi teď mnohem dospělejší.“

  Skutečnost byla však taková, že za celý svůj tehdejší život jsem spal pouze s jedinou ženou a v době, po kterou jsme se s Nikolou neviděli, se na tom vůbec nic nezměnilo. Ale snažil jsem se tvářit, že má pravdu.

  Když jsme se vrátili zpátky do města, rozhodli jsme se koupit ještě dvě láhve vína. Nejprve jsme šli k ní, kde jsme vypili první láhev. Potom Nikola navrhla, že bychom se mohli ještě projít.

  Vystoupali jsme na vrcholek nízkého kopce za řadou panelových domů, uzavírajících hranice sídliště, kde se nalézá ta přívětivější přerovská čáčst vypletená přírodními stezkami a obestřená lesíkem se skalkou. Položili jsme se do trávy a v tichosti popíjeli; začínalo už svítat. Najednou mě zprudka chytila za tváře a zuřivě se ke mně přitiskla ústy. Potom se na mě posadila, a přestože byla stále oblečená, začala se pohybovat, jako by už oblečená nebyla. Vsunula mé ruce pod halenku a přitiskla si je na prsa. Když mi začala rozepínat poklopec, ozval se psí štěkot – nejprve doléhal z dálky, která se nám zdála dostatečně bezpečná, abychom pokračovali, po chvíli se však proměnil do podoby, k níž už jsme nemohli zůstat lhostejní. Oba jsme se otočili a spatřili jen několik metrů od nás procházet starou ženu držící na krátkém vodítku malého, hystericky štěkajícího černého psíka.

  Nikola si spěšně upravila halenku, opřela se lokty o kolena, zívla a našla v trávě kousek od nás pohozenou láhev s vínem, ze které se dlouze napila. Pak si otřela ústa hřbetem ruky a prohlásila: „Půjdem?“

  Za dva dny jsme společně odjeli na Chvalčov k tetě Běle na oslavu osmnáctých narozenin mé sestřenice Anny. Nikola si Chvalčov pamatovala ještě z doby, kdy jsem je tam společně s Dominikem několikrát vzal. Tehdy si velice porozuměla s Annou, s níž zůstávala v kontaktu i poté, co se rozešla s Dominikem a na déle než půl roku de facto také se mnou.

  Byla nadšená z toho klidného místa, okysličovaného pravidelnými proudy čerstvého vzduchu z Hostýnských vrchů, stejně jako kdysi já. Už v autobuse se z nedočkavosti celá rozplývala, div jsem nemusel zasáhnout, když její vášnivost v jednu chvíli překročila rozumnou mez a několik cestujících se na nás ohlédlo.

  Teta Běla byla rozvedená, její rodiče byli už několik let po smrti a ona sama od mládí za volantem neseděla ani jedinkrát, takže není divu, že stará garáž na dvorku neukrývala ve svých útrobách žádný automobil, ale hojně se v té době využívala k setkávání s přáteli, večerním posezením nebo neplánovaným večírkům. Anniny osmnáctiny byly důležitou událostí nejen pro samotnou Annu, ale rovněž pro její matku, která byla v jistých chvalčovských kruzích vnímána jako symbol vysokoškolsky vzdělané a emancipované ženy, schopné přenášet do jednotvárně zaměřeného života prostých vesničanů bohatost zkušeností z velkého města. Přirozeně také obě dcery z rozmanité, avšak těžkým osudem vykoupené minulosti své matky cosi nasály a obyvatelé Chvalčova je tak právem považovali za bystré a běžným vesnickým strukturám nadřazené holčiny.

  Nikola si všechny tři okamžitě zamilovala a k mé tetě i jejím dcerám začala vzhlížet s kromobyčejnou uctivostí; současně se jí však dostávalo dostatečně drzého sebevědomí, takže tetu vnímala jako svůj předobraz a její dcery (zvláště starší Annu) jako své následovnice. Když se poprvé setkala s modelově příkladnou rustikálností jejich skromného domu, nemohla odolat představě, že se sem bude vracet a bude si všímat nejdrobnějších detailů, ale také obšírných celků oddělujících ideál městského úspěchu od tragicky krásného vyhoření na vesnici. Od mé tety se chtěla dozvědět o všech chybách, jež musí učinit pražská studentka scenáristiky s nejlepšími kariérními vyhlídkami, aby v druhé polovině života skončila zpátky ve své rodné vesnici, v rozpadajícím se domě svých mrtvých rodičů, bez manžela, bez kariéry a bez krásy nepřístupné intelektuálky. Naopak moji starší sestřenici chtěla před takovým životním vyústěním chránit. Nikola si Annu brzy takříkajíc vzala pod křídla a začala na ní páchat to samé, co se kdysi dávno v minulosti pokoušela páchat na mně: začala ji učit životu.

  Náš příjezd provázelo křečovité nadšení. Nikola dávala až poněkud přehnaným způsobem od prvních chvil najevo, jak ráda je po tak dlouhé době zase na Chvalčově a jak ji těší, že může konečně znovu vidět Bělu, Annu i Markétku pohromadě. V garáži zbavené přebytečného harampádí, které mohlo dříve sloužit k úpravám na autě nebo jiným opravářským pracím, zatím nikdo nebyl. Celá hloubka skromného obdélníkového prostoru byla vybavena do podoby improvizovaného domácího posezení: uprostřed byla dlouhá opotřebovaná pohovka a několik židlí utvářejících s ní kruh, po stranách stály skříňky a malé stolky na odkládání pití.

  Ještě před příchodem dalších lidí jsme se stačili propít do uvolněné nálady – zvláště Nikola působila dojmem, že na Chvalčově nestrávila tři nebo čtyři návštěvy, ale nejméně polovinu svého života. S Annou i mojí tetou se bavila naprosto bez zábran a nejmenších známek toho, že se znají teprve krátce, mě si naopak všímala s obezřetnou váhavostí ukrývající tajemství posledních dnů a jen velmi sporadicky zohledňovala moji přítomnost v přímé komunikaci. Když se garáž zaplnila chvalčovskými přáteli a oblohu přikryly podvečerní mraky, byla už opilá.

  Jen chvíli poté, co dosáhla vrcholu společenské euforie a dalo se tedy očekávat, že ještě nějakou dobu potrvá, než opadne její nadšení z nově poznaných lidí, Nikola vstala a několika rychlými posunky naznačila mně a Anně, abychom ji následovali. Obešli jsme dům, Nikola vytáhla krabičku a všichni tři jsme si vzali cigaretu. Protože tehdy ještě Anna před matkou tajila, že kouří, musel někdo z nás sem tam vykouknout zpoza rohu a ubezpečit se, jestli Běla náhodou nepojala podezření a neblíží se k nám. Dokouřili jsme a pak zcela intuitivně nasměrovali své kroky do pokoje, v němž jsem měl spát. Nikdo z nás to sice přímo nenavrhl, ale jakýsi podvědomý instinkt nás ponoukal zůstat ještě chvíli spolu.

  Sedli jsme si na zem a opilá Nikola se začala zčistajasna vyptávat, jak jsem na tom v současnosti se ženami. Protože jsem ale tehdy k tomuto tématu neměl příliš co říct, sama se rozpovídala o několika dávných milencích a především o svém rozchodu s Dominikem. Potom se obrátila na Annu. Ta na rozdíl ode mě mluvila o svých intimních žitcích velice otevřeně, brzy se tedy náš podivný noční sedánek proměnil ve vášnivou debatu o sexu. Nikola se pohotově, aniž to mně nebo Anně připadalo sebestředné, pasovala do role zkušené mentorky, usměrňující věcnými připomínkami nevyzrálé myšlenkové pochody svých žáků. Zatímco mě učila z pozice nenasytné požitkářky, které se dostal pod ruku přestárlý panic, s Annou od počátku vycházela jako s mladší a méně zkušenou sestrou, nicméně dost bystrou, aby dokázala držet tempo a krok se světem, z něhož sice zatím neupíjí plnými doušky, má už ovšem vcelku jasnou představu o hříšně lákavých chutích jeho šťáv.

  V jednu chvíli jsem se jen mimoděk podíval na mobil (bylo něco málo po jedenácté), čehož si Nikola všimla a vyložila si to tak, že se začínám v její přítomnosti nudit. Rychle vyrukovala s několika detaily ze svého sexuálního života v domnění, že si tím znovu získá moji pozornost – mluvila o svých oblíbených polohách nebo o tom, co má při sexu ráda, ale příliš často se jí toho nedostává, a pokaž když se na mě podívala, byl to úplně stejný pohled, jakého jsem si u ní poprvé všiml před dvěma dny v hospodě.

  Po našem návratu do garáže se Nikola náhle zklidnila. Nějakou chvíli nic neříkala a zamyšleně hleděla do prázdna. Potom mě chytila za ruku a odvedla až úplně dozadu ke dvěma židlím, které byly neobsazené a v jejichž blízkosti nikdo další neseděl.

  „Co je?“

  Namísto odpovědi se usmála. Byla dojemně opilá a v bezmocné snaze zformulovat, co má zrovna na srdci, zavřela oči a dále se usmívala.

  „Co je?“ zopakoval jsem pobaveně.

  Přitáhla mě k sobě a velmi dlouze a vášnivě mě políbila. Když se od sebe naše ústa oddělila, její tvář zvážněla.

  „Musím ti něco říct.“ Zhluboka se nadechla a stáhla obličej do smutné, prosebné grimasy. „Myslím, že jsem se do tebe zamilovala.“

  Nastalo mučivě neproniknutelné ticho. Nejenže jsme mlčeli my dva, ale jako by na okamžik utichl veškerý narozeninový ruch. Podíval jsem se na ni a potom přelétl očima osazenstvo garáže. Hosté se bavili a vůbec si nás nevšímali, přesto mi připadalo, že všichni mlčí a napjatě očekávají, jaká bude moje odpověď.

  Řekneš něco?“ Byl to spíše rozkaz než otázka, navíc se zdálo, že Nikolina roztrpčenost není způsobena tím, že tak dlouho mlčím, ale tím, že jsem nedokázal zareagovat spontánně. Věděl jsem, že teď už je pozdě a ať řeknu cokoli, tu chvíli, jedinečnou a rafinovaně ukrytou ve všednosti, chvíli, kdy se láska buď narodí, nebo navěky zemře, jsem promeškal.

  Aniž bych se jí dokázal podívat do očí, konečně jsem vyslovil to jediné, co mělo být vysloveno: „Promiň. Moc mě to mrzí. Ale já to tak necítím.“

  Ve tváři se jí objevil údiv, jaký jsem do té doby, ale ani později v žádné jiné ženské tváři neviděl. Vědomí naší společné minulosti, vž už několikrát nastaly situace, kdy se zdálo, že by mezi námi mohl vzniknout cit lásky, její úžas dovádělo téměř k absurditě. Začala se ironicky usmívat a nevěřícně kroutila hlavou.

  „Aha. Tak ale – proč – proč jsi předevčírem… Nechápu to. Proč jsi se mnou teda šel?“

  „Já nevím. Asi jsem nevěděl, že to směřuje k tomuhle.“

  „Hm, nevěděl. Jasně,“ utrousila uštěpačně a znovu bylo ticho. Všiml jsem si, že se třese, což bylo ještě patrnější, když zašátrala rukou v kapse džínových kalhot, aby vytáhla krabičku a zapálila si cigaretu. Vůbec jsem ji nepoznával a nikdy dříve by mě ani ve snu nenapadlo, že právě v ní mohu vyvolat takové pohnutí.

  „Takže ty ke mně opravdu nic necítíš?“ řekla nyní již klidněji.

  „Ne, to ne. Já tě mám rád, vždycky jsi pro mě byla jeden z nejbližších lidí, ale cítím to prostě jinak. Celou dobu tě beru jako kamarádku.“

  „No já jsem tě taky brala jako kamaráda. Sama nevím, co se stalo.“ Odmlčela se a po chvíli omluvně dodala: „Já neříkám, že spolu musíme hned začít chodit. Chtěla jsem ti prostě jenom říct, jak to teď mám.“

  „A co teda čekáš, že bude?“

  „Nic!“ vyjekla afektovaně. „Asi jsem myslela, že se budeme vídat – třeba aspoň častěji než doteď.

  „No popravdě nevím, jestli by to bylo úplně správný. Asi i kvůli Dominikovi –“

  „Jasně, kvůli Dominikovi!“ přerušila mě. „Ale vyhonit sis ho klidně nechal!“

  Nevěděl jsem, co mám říct, protože pravdu – tedy že miluji někoho jiného – jsem jí říct nemohl. Dokázal jsem v tu chvíli myslet pouze na Sabinu a vše ostatní mi připadalo druhořadé. Přitom právě tady a teď se otvírala možnost k něčemu opravdovému a dotknutelnému, ale jako bych byl myšlenkami zcela nepřítomný; byl jsem zpátky u svých milostných ideálů, a aniž bych vlastně tušil, jestli ke mně Sabina také něco cítí a mám-li u ní vůbec nějakou šanci, rozhodl jsem se vše vsadit na karty, na které jsem se před začátkem hry ani nepodíval, ale pouze slepě, s povahou nenapravitelného hazardéra, uvěřil v jejich hodnotu.

  Lehce jsem se dotkl Nikoly na rameni. „Promiň. Kdybych věděl –

  Prudce vstala. Naposledy se na mě podívala – velmi ostře a s téměř bytostným pohrdáním.

  „Půjdu si lehnout,“ oznámila. Potom se rozloučila s Bělou a Annou (Markétka už tou dobou spala) a odešla do domu. Já jsem zůstal a pil, dokud neodešli poslední hosté a ještě dlouho poté. Nakonec jsem přespal na gauči v garáži.

  Ráno se Nikola chovala, jako by se vůbec nic nestalo. Hýřila úsměvy a měla veselou náladu – byl slunečný den a foukal vlažný vítr. Když jsme se vraceli autobusem zpátky do Přerova, o tom, co mi řekla předešlé noci, nepadlo jediné slovo. Naopak netečně rozvíjela rozhovory o ordinérních tématech, dokonce v několika větách zhodnotila, jak se jí na Chvalčově líbilo, a naznačila, že by se tam v brzké době ráda ještě alespoň jednou podívala. Snažil jsem se její nenucenost napodobit, ale nešlo to. Už pro mě nebyla stejnou ženou. Ve chvíli, kdy přerušila naše přátelské pouto a nahradila je milostným citem, zničila nevědomky vše, co mezi námi bylo kdysi pevné. Kdykoli jsem jí pohlédl do očí, viděl jsem, jak je rovnováha našich citů rozkolísaná. Nedokázal jsem si představit, že bychom ještě někdy mohli být přáteli. Nikola to ovšem viděla jinak a v následujících týdnech za mnou ještě několikrát přijela do Olomouce, aby se pokusila navrátit něco, co mně už připadalo nenavratitelné.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.07.2022 17:35:10dát kritice tip57188418432178751875

Luzz: Díky. On ten text začně postupně přerůstat ještě trochu v něco jiného, ale úplně ti rozumím, o vztazích je to hodně. Nicméně dávám sem záměrně takové ukázky (Marie, Roman, Nikola), které lze v kontextu celku vnímat spíše jako epizodní (dotvářející celek spíše v rovině profilace hlavního hrdiny, jeho chování, vystupování v různých situacích apod. než motivicky), a u kterých se mi zdá, že mohou fungovat více méně i samostatně. Ta skutečná "dřeň", dá-li se to tak říct, leží jinde... Jinak to, že vypravěč zmiňuje, že se dalo s Nikolou bavit o všem možném, ti přijde jako vata? To mě překvapuje. Vždyť pak by podle mě nemohlo být vůbec jasné, proč byli v minulosti zřejmě tak dobří přátelé, co vypravěče k Nikole vůbec táhlo, když nic milostného spolu neměli...

 

Janina: Díky za čtení. Mrzí mě, že ti nesedl jazyk. Nicméně k prvnímu příkladu. Za srozumitelné a jasné se v jeho životě dalo považovat jednoduše řečeno to, že miloval Sabinu, která někam odjela, ztratila se mu z dohledu a navíc, v předešlé kapitole (což samozřejmě nemůžeš vědět), si konečně své city k ní (dlouho se jim bránil) plně připustil a vědomě se jim podvolil (o tomto vnitřním boji je téměř celá kapitola). Když vkládám tyto "ukázky", tak mi podobné detaily vůbec nedocházejí, protože je vnímám už v jiném kontextu, takže se omlouvám za zbytečné zmatení. V druhém případě by mělo být místo "nemohl" spíše "nedokázal", to je pravda.

28.07.2022 17:09:012 tipů dát kritice tipJanina6

Mám ze čtení rozporuplné pocity. Ne že bych nedokázala číst text, který není zrovna akční a plný zběsile pádícího děje. Ale přiznám se, že některá velmi rozvitá souvětí mě prostě začínala unavovat. Jiná souvětí nebyla tak spletitá, ale stejně jsem nad nimi musela dumat, jakou informaci mi vlastně přinášejí. Pro příklad:

„O rozptýlení v průběhu červencového měsíce se však navzdory všemu, co se dalo tehdy v mém životě považovat za srozumitelné a jasné, postarala úplně jiná žena.“ Pochopila jsem, že v červenci zažil něco zajímavého s jinou ženou. Fajn. Ale proč „navzdory všemu…“, to prostě čtenář nemá šanci pochopit. Co se tehdy dalo „v jeho životě považovat za srozumitelné a jasné“? Řekl o tom vypravěč něco, abych si mohla představit, jak myslel to své „navzdory“? Myslím, že ne. Prostě hezky znějící formulace, kterou mám asi nechat jen tak proplout. Ale to já dělám nerada. Potom mě to totiž začne svádět, abych takhle nechala proplout celý text.

 „Nevěděl jsem, co mám říct, protože pravdu – tedy že miluji někoho jiného – jsem jí říct nemohl.“ Tohle mi taky není moc jasné, proč jí zrovna tohle nemohl říct? Čemu by to mohlo uškodit? Potom, co jí řekl plno jiných brutálně upřímných věcí (např. že teda po všem, co spolu dělali, si neumí představit, že by byli něco víc než kamarádi…).

 Pár drobností k opravě (jen ze začátku textu, potom mi došlo, že korektora tady asi nehledáš :-) :

 „sotva co se vrátila z dětského tábora“ – „co“ bych škrtla: sotva se vrátila. Případně vyměnit za „jen co“. Formulace „sotva co“ se hodí spíš jako zápor (sotva co se mu zamlouvalo).

„odjela na dvou týdenní dovolenou“ – dvoutýdenní. Stejně tak „po několika měsíční známosti“ – několikaměsíční

28.07.2022 16:57:19dát kritice tipLuzz

jo, je to takový svěží, mladistvý... i když místy na můj vkus docela dost vaty a pro mě jako pro čtenáře nepodstatných informací (dokonce i když si představím text jako součást románu)  - např. jak píšeš, že se s Nikolou dalo mluvit "o všem možném", pak ty detaily o divdle a podobně...

trochu mi připadne, že Nikola je napsaná/popsaná tak nějak - schematicky - sebevědomá žena, ve které se něco hne a ona se zamiluje... jasně, stane se, ale tady je to podáno tak nějak... jednak nezáživně, jednak mi možná chybí důvod, proč k tomu došlo, po takové době, co se v ní zlomilo...

taky mi trošku vadí, že tento text, i tvoje předcházející (co si tak vybavuju) jedou jen tu jednu rovinu - a to popis milostných pletek, vztahů, co kdo cítí a tak podpobně, ale chybí mi nějakej... ehm... přesah (nerada používám toto zprofanovaný slovo, ale snad víš, co mám na mysli), případně nadstavba.

celý román psaný tímto způsobem bych asi přečetla, protože to plyne docela hladce (případný chyby ti opraví korektor), místy je tam hezkej postřeh, obrat... ale asi by ve mně nezanechal nějakej hlubší otisk, dojem.

28.07.2022 15:42:19dát kritice tipBiskup z Bath a Wells
redaktor prózy

Nebo to dej jako prózu na pokračování ... ;-)

pak by i ty informace třeba mohly zůstat, protože budou důležité potom...

28.07.2022 13:53:341 tipů dát kritice tip57188418432178751875

Biskupe, díky. Souhlasím s tebou v té přemíře informací. Vzhledem k tomu, že jde o kapitolu ze vznikajícího románu, ty informace se třídí velmi postupně a u mnohých zatím nejsem schopen jistě určit, zda budou například pro charakterizaci postavy či posun děje nezbytné. Třeba u Anny vím, že půjde později o důležitou figuru, ale nejsem zatím dějově v místě, kde bych ji rozpracovával, takže tebou zmiňovaná pasáž může být v budoucnu důležitá, protože si ji čtenář hned na první dobrou zařadí jako intelektuálku vyrůstající na vesnici, zvyklou být rozumově nad ostatními, anebo naopak tuto informaci uvedu úplně jinak a tím pádem to, co cituješ, bude opravdu zbytečné. Škrtání u mě probíhá hodně ve vlnách - kdy spolu s rozvíjejícím se příběhem sám zjišťuji, které popisy někam vedou a které nikoli. Ale to je asi normální, nevím. Nikdy jsem nic tak rozsáhlého nepsal a se škrtáním jsem měl problémy odjakživa, proto mi nikdy moc nešly krátké povídky a současně jsem ani nikdy nevyhledával literaturu cílící primárně na příběh.

Rem: Moc děkuji. Jsem rád, že se ti to četlo dobře - to je ostatně jeden z hlavních bodů, se kterými zápolím: abych čtenáře příliš nenudil dlouhými popisy a košatým jazykem, který už asi nezměním. Jinak prostě psát neumím a těžko se u tohoto stylu odlišuje, co je důležité pro čtenáře a co je jen pěkně napsáno. To souvisí i s tím, co píše Biskup. Jinak ti dva se do sebe právě nezamilovali - "Protože jsme se do sebe nezamilovali, nebylo po čase kam pokračovat a naše intelektuální i emocionální možnosti se vyčerpaly." ;)

28.07.2022 12:20:24dát kritice tipRem

Opravdu moc dobře se mi to četlo. To s tou amputací při vymlouvání nějakýho názoru je skvělý. Jen si nejsem jistá, že jestli když za večer vypili ve dvou 4 litry vína a další dvě flašky si koupili, jestli jde ještě něco dělat, krom ležení a opileckýho plácání, případně spaní, pokud teda nemaj 150 kilo a  to snad ne. Trochu jesm asi nepochopila jednu věc - na začátku vypravěč říká, že se do sebe s Nikolou zamilovali a na konci ji odmítá (ale spí s ní, i když jí nemiluje a miluje nějakou Sabinu, kterou teda výbec neznám :)) ... přemýšlím, jestli se jejich vztah ještě vyvine, ale ten závěr se mi zdál skoro definitivní. Každopádně napsané je to, myslím, dobře, takhle dlouhý texty tu většinou nedávám, ale tady mi to vůbec nepřišlo. 

28.07.2022 11:11:18dát kritice tipBiskup z Bath a Wells
redaktor prózy

Mně se povídka líbila, délka mi nevadila, oproti minulé povídce, co jsem od tebe četl - teď nevím, jak se jmenovala - je daleko živější a uvěřitelnější a za to jsem rád.

Co bych viděl jako mínus je přemíra informací, které přímo nesouvísí s dějem či s hlavními postavami. Pár informací/odstavců bych se nedal dát pryč, z mého pohledu zbytečně ruší a překáží, ale to bych se opakoval. Příklad takového odstavce uvádím níže.

Teta Běla byla rozvedená, její rodiče byli už několik let po smrti a ona sama od mládí za volantem neseděla ani jedinkrát, takže není divu, že stará garáž na dvorku neukrývala ve svých útrobách žádný automobil, ale hojně se v té době využívala k setkávání s přáteli, večerním posezením nebo neplánovaným večírkům. Anniny osmnáctiny byly důležitou událostí nejen pro samotnou Annu, ale rovněž pro její matku, která byla v jistých chvalčovských kruzích vnímána jako symbol vysokoškolsky vzdělané a emancipované ženy, schopné přenášet do jednotvárně zaměřeného života prostých vesničanů bohatost zkušeností z velkého města. Přirozeně také obě dcery z rozmanité, avšak těžkým osudem vykoupené minulosti své matky cosi nasály a obyvatelé Chvalčova je tak právem považovali za bystré a běžným vesnickým strukturám nadřazené holčiny.

Nešťastná láska je věčný leitmotiv a člověk si vždycky říká, proč ty dva nezůstali spolu, vždyť jim bylo tak dobře; to jenom dokazuje, že jsi to napsal dobře!

27.07.2022 21:39:52dát kritice tipBenetka

Láska. Neláska. Láska.

Na mě jakožto na burana a! Jo ještě je třeba zmínit opilce_! Moc dlouhé. Nedokážu to vnímat jako celek. Omlouvám se.

Ale - prečítam eščo adín raz.

Slibuju.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor