Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 464 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Tam
datum / id30.07.2022 / 533873Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno309x
počet tipů10
v oblíbených1x
Prolog

Postavím si sen
řekl slavný architekt -
a dal se do práce

Tam

Jan Reiner dopil sklenku vína.

Poslední obraz, jenž měl před sebou, patřil jí. Teď to bylo podobné denně. Každou chvíli ji viděl a slyšel:

Obleč se, půjdeme na procházku...“

Jak rád by šel.

S mírně rozšířenou myslí ulehl do postele a přikryl se. Nebyl nevyspalý, jenom unavený a otrávený, takže se do spánku nepropadl přímo, nýbrž spíš se dostal do takového stavu polospánku, kdy jednou nohou byl ještě tady, zatímco druhá už byla kdesi na druhé straně - ve snu.

Před okamžikem krátce přemýšlel o tom, co se u něho v uplynulé době stále častěji odehrávalo. Vlastně nic moc. Přijely děti s vnoučaty. To bylo v pořádku. Promluvil s nimi jako vždycky o všem možném. Mluvily hlavně o sobě. O svých úspěších a splněných přáních, ale ani trochu je nezajímala jeho přání a co dělá on. Jenom to otřepané: „Jak se máš a co děláš?“

S obvyklou setrvačností se ho zeptaly, zda nepotřebuje s něčím pomoct, a nezapomněly mu předat malý dárek; většinou hloupost kterou nepotřeboval; a zase odjely.

Na odpovědi nečekaly. Věděly sice, že píše ty své povídky, o kterých si samozřejmě myslely své. Určitě se nelišily od jeho raných pokusů. Stejně to nikdo nečte a nevynese mu to ani korunu. Proč si od něho nepřečtou něco novějšího? Proč se ho nezeptají, co to píše? A o čem? Co ho k tomu vede, že píše? Co z toho má?

Jejich nezájem ho pomalu ubíjel. Čas plynul nezadržitelně dál a byla škoda trávit ho nesmyslnými způsoby. Na co mu kupují knihy, které nikdy číst nebude? Aby mu ukázaly, jak má psát? Přitom nechápou, že kupují škvár. Kolikrát jim říkal, ať mu je víckrát nevybírají, že si je vybere a koupí sám. Alespoň se mohly zeptat, co čte rád a jací jsou jeho oblíbení spisovatelé. Ovšem že by si s nimi o tom všem povyprávěl, kdyby mu daly příležitost...

Naposledy mu přivezly indiánský lapač snů.

Proč proboha indiánský lapač snů? Na co? A z Číny. Jak směšné.

Byla to docela jemná, málem pavoučí síť s peříčky zavěšenými kolem dokola, jež měla zachytávat špatné sny. Ty hezké a příjemné mu měly naopak po peříčkách sklouznout přímo do nitra.

To mu nedávalo smysl, vždyť je to ve skutečnosti přesně naopak. Sny přece z nitra vycházejí, a jak může nějaká síť vědět, který mu je příjemný a který ne?

Nakonec mu ji vnoučata zavěsila nad postel, ale nemohl si na ni zvyknout. Kolikrát se za svítání vzbudil a lekl se jí. Jako kdyby se z ní na jeho hlavu měl spustit ohromný osminohý křižák. Prostě příšerné.

A stejně se mu nic nezdálo.

Za několik dní síť bez zájmu strhl a hodil pod postel.

Až druhý den navečer ho upoutala krabička, ve které byl lapač zabalený. Byla hezky barevná, s indiánskými vzory. Líbila se mu víc než její obsah. Klížily se mu při tom oči. Sotva přečetl nezbytný návod k použití. Na opačné straně bylo něco připsáno tenkou černou fixou, ale toho si nevšímal. V myšlenkách ho to ve skutečnosti táhlo někam jinam, ani nevěděl kam. Zkrátka někam.

Tam.

Jen podvědomě cítil, že do míst, která ho lákala odmalička. Jezero, lesy, hory, volná krajina. Příjemní cizí lidé, kteří by byli cizími jen krátce, aby se z nich záhy stali přátelé, jež by spolu s ním sdíleli podobné názory na politiku, na umění, na přírodu, zkrátka na celý svět. Jaké by to bylo?

Nasycen těmito představami usínal.

Ani nevěděl, jak to přišlo...

 

---

 

Prodíral se úzkou stezkou, která jen s obtížemi stačila jeho statné postavě. Když se konečně dostal do míst, kde se mohl pohodlně a vzpřímeně pohybovat, vynořil se proti němu z lesa muž s puškou. Jan zastavil a čekal, co se bude dít.

Lovec si uvědomil, že Jan není ozbrojen, a sklonil hlaveň k zemi.

„Pokud přicházíte v dobrém úmyslu, nemusíte se bát a můžeme být přáteli,“ řekl přívětivě.

„Jistěže přicházím v dobrém úmyslu. Bohužel víc vám o sobě nemohu říct.“

„Nevadí, snad později, budete-li chtít. Tady nikdo na nic nespěchá.“

„To jsem si vždy přál, být pánem svého času.“

„Omyl, příteli,“ zavrtěl muž odmítavě hlavou. „Tady je to právě naopak. Čas je naším pánem. Ale nám stačí se mu přizpůsobit. Na zimu musíme mít například zásoby dřeva.“

„Ach tak, rozumím. Kde to vlastně jsem?“

„Nacházíte se v Severní Karolíně. Domorodci ji nazývají Země Čerokíů, anebo také Tekumsehova země. Je sympatické, že mluvíte česky, ale ani jsem si nevšiml, odkud jste přišel?“

„To je právě to, co mohu jen těžko vysvětlit. Připadám si jako průvodce ve svém snu. Je to moc zajímavé a zvláštní. Jenom si nejsem jist, zda je teď skutečnost, nebo zdání. Trochu se tu porozhlédnu, jestli dovolíte.“

„Jistě. Bydlíme tam, na jižní straně jezera. Vidíte ten srub?“ ukázal rukou. „Kdykoliv budete chtít, stavte se na kus řeči, budete vítán.“

„Děkuji. Velmi rád se stavím.“

Když se rozloučili, sestoupil Jan dolů k jezeru. Zaclonil oči a všiml si množství ryb. Vodní plocha se pod sluncem třpytila. Připomínala mu obří naleštěný pivní tác. Zkusil teplotu vody. Byla příjemná. Měl ohromnou chuť do ní skočit, ale v první řadě musí prozkoumat okolí. Pomalu šel lesní pěšinou dál podle břehu. Uběhlo přibližně čtvrt hodiny a Jan zahlédl starou chatrč. Byla už ve špatném stavu. Přistoupil ke dveřím a zaklepal. Nikdo se neozval. Vzal zlehka za kliku…

 

---

 

Otevřel oči a v nočním šeru spatřil strop své ložnice. Byl si vědom, že se mu zdálo něco, čeho se nechtěl vzdát. Měl pocit, že příjemnější sen dávno neměl. Ale probudil se příliš rychle a nemohl se rozpomenout na jeho podrobnosti. Potkal v něm muže u jezera, ale to bylo všechno. Ovšem ten zvláštní příjemný pocit. Snažil se vzpomenout na podrobnosti. Rychle zavřel oči v marné snaze to zopakovat a pokračovat v tom, ale marně. Byl z toho celý rozmrzelý.

Příští večer zjistil, že již nemá z pavouků takovou obavu, a lapač si nad lůžko opět natáhl. Pokoušel se usnout a vrátit se tam zpátky, navázat nit. Dlouho se nemohl zabrat. Vzal rozečtenou knihu a snažil se unášet jejím dějem. Konečně ho začala přemáhat únava. Knihu tedy odložil na noční stolek a zhasl.

Něco přitom spadlo na zem. Znovu rozsvítil, aby se podíval. Byla to ta barevná krabička od lapače. Naklonil se, zvedl ji a zas ho upoutal onen fixou načmáraný nápis - Vrať se! - A za ním navíc asi šest čísel. Nevědomky si to celé uložil do paměti. Potom krabičku hodil do šuplíku.

Zatímco usínal, v hlavě mu jako ze setrvačnosti čísla naskakovala: Tři, devět, sedm…

 

---

 

Stál u dveří té divné chajdy. Zaklepal podruhé.

Nic.

Vzal za kliku, dveře povolily a on vstoupil. Od zavřených okenic tam byla skoro tma.

Dveře za ním vrzly...

S úlekem se otočil a rozeznal postavu.

„Promiňte,“ řekl směrem k ní, „klepal jsem.“

Místo pochopení zaznělo stroze: „Vyzývám vás na souboj! Na život a na smrt!“

„Proboha proč?“ zděsil se Jan Reiner.

„Dostal jsem úkol a já ho musím splnit, abych mohl být dospělým. Vyjděte ven na světlo! Budeme spolu bojovat!“

Vyšli ven, dál od chatrče a postavili se proti sobě. Jan měl před sebou sotva čtrnáctiletého kluka.

„To je hloupost,“ snažil se změnit jeho rozhodnutí, ale marně.

„Můžete si zvolit zbraň.“

„Žádnou nemám.“

„Vy nemáte zbraň? Co kdyby vás napadla puma nebo medvěd? Půjčím vám tomahawk.“

„A co bys měl ty?“

„Mně stačí nůž. Byl bych zbabělcem mít výhodu.“

„Ty si se zbláznil, to nemá smysl, ani mě neznáš. Tak jo. Budeme se bít. Ale beze zbraně. Souhlasíš?“

„Beze zbraně? Jak?“

„Jen tak holýma rukama, pěstmi.“

„Pěstmi?“ vytřeštil oči. „No dobrá...,“ souhlasil nejistě.

Zaujali bojové pozice.

„Dřív než vás zabiju, musím znát vaše jméno,“ konstatoval mladík.

„Jan Reiner.“

„To zní divně,“ pobaveně se ušklíbl. „Já jsem Tanamara, Osamělý vítr.“

„Jsi indián?“

„Čerokí, moje celé jméno je Tanamara Moravec...“

„Cože?“ udiveně zareagoval Jan.

„Můžeme začít,“ poznamenal hoch bez odpovědi. „Až do úplného konce jednoho z nás. Souhlasíte?“

„Jak chceš.“

Tanamara ale patrně nevěděl, co s rukama. Až poté, co Jan zaujal boxerský postoj, trochu komicky ho napodobil. Chvíli kolem sebe kroužili, a když se k němu mladý indián přiblížil na dosah, Janova pravačka vystřelila a tvrdě ho zasáhla do ramene. Hoch zkřivil tvář bolestí a stáhl se do obranné pozice. Jeho paže se stala neovladatelnou. V koncích ale nebyl. Nečekaně se vymrštil a plnou vahou svého těla do protivníka narazil takovou silou, že ho porazil k zemi. Záhy ho levačkou zasypal několika ranami. Ty mu ale moc neublížily a stačil se rychle zvednout. Zneškodnil další soupeřův úder a srazil ho k zemi. Skočil po něm a přitiskl ho koleny pevně k zemi. Načež mu vytrhl z pouzdra nůž.

„Zavři oči! Jestli chceš, zabiju tě!“ vyzval ho rychle.

Indiánský kluk nešťastně přivřel oči, zatnul zuby a ani nedutal.

Jan sevření povolil a zlostně se na něho obořil: „Tohle by Manittou nikdy nedovolil, zabíjet mladý kluky! Měj rozum! Vstaň a podej mi ruku. Jsem mírumilovný člověk. Můžeme být přáteli.“

Hoch nechtěl věřit, že je živý. Pomalu vstal a styděl se, že se nechal tak snadno porazit.

„Už sis to rozmyslel? Podáme si ruce?“ vyzval ho ještě jednou přátelsky Jan.

Tanamara kývl, ale musel si bolavou paži podepřít levou rukou, aby to dokázal.

„No vidíš, málem jsem tě zabil.“

„Zasloužím smrt.“

„Ale vždyť jsi nic špatného neprovedl. Bojoval jsi čestně. Radši mi pověz, co znamená tvé jméno.“

„Tak jo. Čerokíská jména musí vystihnout svého nositele. Za větru mě to táhne ven a nutí mě to běžet s ním. A osamělý proto, že se ve velké společnosti necítím příjemně.“

„To máme hodně společného. Jsem bývalý sadař. V sadě jsem byl za každého počasí, krom toho jsem závodil v běhu,“ odmlčel se. „Ale mě spíš zajímá tvoje české příjmení...“

„Moravcovi jsou moji nevlastní rodiče,“ odpověděl Tanamara. „Vzali si mě do opatrovnictví. Vy jste sadař? Máme tu broskve.“

„Opravdu?“ podivil se Jan.

„Když půjdete tímhle směrem dál podle jezera, projdete údolíčkem a přebrodíte potok, narazíte na ně.“

„Podívám se tam. Žasnu, jak ti jde čeština.“

„Za to můžou právě Moravcovi.“

„To bude možná pán, kterého jsem tu potkal. Pověz mi, je tu hodně indiánů?“

„Nerozumím?“

„Jestli to tu není příliš nebezpečné.“

„Tady jsou přece samí indiáni. Je to tu bezpečnější než kdekoliv jinde. Divoká zvěř se v blízkosti obydlí nevyskytuje.“

 

---

 

...“Dědo, dědo, vstávej, už jsi měl být dávno vzhůru.“

Co je? Že je osm hodin? Nějak jsem si přispal, no a co?“

Pojď se podívat, něco jsme ti přivezli.“

Co? Mám těch krámů plný byt.“

Slunečník. Ten přece na terase potřebuješ, aby na tebe nepražilo slunce.“

Ale já ho mám rád. Kvůli němu tam chodím. Nevadí mi právě proto, že se mu nevyhýbám.“

Co děláš celé dny? Já měním zaměstnání, polepšil jsem si, budu teď šéfem a nebudu mít tolik času. Brzy zas přijedeme; když mi to vyjde, zryju zahradu.“

Na to stačím sám, ale proč spěcháte, pojďte posedět. Můžeme si otevřít láhev vína.“

Dnes to nejde. Snad příště.“

Příště, příště.“

Sotva odjeli, sedl si na kanape a opřel hlavu o dlaně.

No nic, no,“ zabroukal si smutně.

Uvařil si lehký oběd a šel do lesa. Tam se mu zlepšila nálada.

Stále živý sen se mu honil hlavou. Přistihl se, že v lese je ve střehu, jako by ho mělo napadnout nějaké zvíře. Vrátil se ve čtyři hodiny. Sedl si a psal. Měl rozepsanou povídku a chtěl by ji co nejrychleji dokončit, neboť už ho lákal odlišný příběh. Psaní mu ale nešlo. Myšlenkami se vracel do kraje, kde žijí samí indiáni, jak říkal ten kluk. Tam si připadal tak lehký. Na nic nečekal, rychle se umyl a vlezl do postele.

Tři, devět, sedm…

 

---

 

...Rozhlédl se bedlivě kolem sebe. Mohl by odněkud přiletět okřídlený šíp, nebo dokonce tomahavk, který by mu roztříštil lebku. Ale nic z toho se nestalo. Měl v úmyslu obejít jezero kolem dokola. Postupoval opatrně, směrem od chatrče. Po půl hodině les nečekaně skončil a objevilo se množství různě poskládaných políček a záhonů. Odtud vedla širší udržovaná cesta do dalšího lesa, ale i ten postupně řídl, až zmizel. Byla to veliká paseka, uprostřed které spatřil oplocený broskvoňový sad. Stromy byly obtěžkané množstvím dozrávajícího ovoce. To bylo něco pro Jana. Srdce se mu rozeběhlo na plné obrátky. Láskyplně si prohlížel haluze s barevnými plody.

Když míjel malou branku, všiml si zámku pověšeného na plotě. Pochopitelně ho napadlo, že je někdo uvnitř. Vešel a procházel napříč mezi dvěma asi sto metrů dlouhými řadami. Na konci někoho zahlédl. Byl to muž, se kterým se už setkal. Zkoušel pevnost dužniny.

„Dobrý den,“ pozdravil ho.

Muž se otočil a obličej se mu vyjasnil.

„To je náhoda; zrovna před chvílí jsem si na vás vzpomněl. Rád vás tu vidím, pojďte je zkusit,“ vybídl ho, „některé již dozrávají.“

Jan se nenechal pobízet a přistoupil.

„Jsem Jan Reiner.“

„Michal Moravec,“ řekl své jméno i muž. „To je stará čerokíská odrůda,“ podal mu obzvlášť veliký a šťavnatý plod. „Zítra se musejí probrat.“

„Jak často je sklízíte?“

„Záleží na odrůdě. Většinou obden. Tyhle se ještě netrhaly. Jsou pozdnější. Ale víc by vám k nim řekl můj starší syn, to je jeho hájemství.

„Je to tu samé překvapení. Nejdřív indiáni a teď k tomu broskve… Nečekal jsem to. “

„Na tom není nic zvláštního. Čerokíové jsou odjakživa zemědělci, mají k tomu blízko.“

„To jsem nevěděl.“

„Jste taky zemědělec?“

„Byl jsem ovocnář. U nás jsme měli pro změnu plantáže jabloní.“

„Říkáte byl. To znamená, že už nejste?“

„Už jsem v penzi, ale pořád občas vypomáhám. To víte, nemoc z povolání.“

Muž si ho začal zkoumavě prohlížet.

„Hádal bych vám čtyřicet.“

„To mě těší, jestli si neděláte legraci.“

„Myslím to vážně, ale pojďte, zvu vás k nám na oběd, je to kousek odtud. Jabloní máme sice jen dvacet stromů, ale můžete mi ukázat jak na to. Řežu je hlava nehlava, nemám systém. Budu vděčný za radu.“

Pohybovali se dál po cestě stejným směrem.

Došli k řídkému lesíku a za ním se naskytl výhled na jižní svah s malou vinicí. Přešli rovinu asi pět set metru k úpatí svahu. Vystoupali na něj a zastavili. Přibližně dvě stě metrů daleko měli před sebou roubenou budovu s množstvím dalších menších přístavků.

Před domem věšela domácí paní prádlo. Zrychlili.

„Danuš, máme návštěvu,“ zvolal pan Moravec.

S údivem se otočila a mile se usmála. Počkala až přijdou blíž.

„Že bychom měli po dlouhé době hosta? Dobrý den.“

„Váš manžel to zpunktoval,“ usmál se Jan.

„A správně udělal. Rádi si popovídáme s někým, kdo mluví česky.“

„Děti, pojďte ke stolu,“ zvolala, „máme hosta.“

Přiběhla holčička, mohlo jí být osm let.

„Kde jsou kluci, Emmo?“

„Nevím, šli za mnou.“

„Tak pro ně skoč,“ vyzvala ji máma.

Děvče odběhlo. Za moment bylo slyšet tichý hovor a smích, načež se vrátila a s ní i usměvavý o něco starší kluk.

„Dobrý den,“ pozdravil pana Reinera.

„Mami,“ otočil se. „Tano se bojí.“

„Ale neříkej, vždyť už je velký.“

„Toho pána,“ smál se chlapec.

„Kubo, nedělej si legraci.“

„Nebojím se ničeho,“ ozvalo se od dveří.

Ve dveřích stál starý známý Tanamara. Oblečený do pracovního oděvu.

Pan Reiner se zarazil, vzápětí mu však sám vyšel vstříc: „Nemusíš nic povídat. Mezi námi je všechno v pořádku.“

Tano, trochu červený v obličeji, přišel blíž.

„Byla to jenom hra,“ omlouval se, „nikomu bych neublížil.“

Podíval se přitom vyčítavě na Jakuba, který se provinile usmíval.

„Má pravdu, ale nějak se nám to zvrtlo.“ potvrdil. „V rámci zkoušky odvahy plnil můj úkol.“

Emma se docela bezostyšně zachechtala a pronesla: „Kuba by si chtěl pořád hrát na indiány.“

Tano se k nim posadil a hleděl zamyšleně do prázdného talíře.

„Jakube, už bys měl mít rozum,“ zlobil se táta. „Máš štěstí, že máme návštěvu.“

Počkal až se všichni ztiší a chopil se příboru. Začalo se jíst. Podávala se pečená kukuřice obložená zeleninou s tmavými plátky žitného chleba. Jana překvapilo, jak to bylo chutné a voňavé. Potom paní domu přinesla džbán zázvorového piva a limonády.

„Buďte tak laskav a povězte nám něco o sobě,“ vyzvala ho.

„Nevím co. Jsem ovocnář. Vždy jsem tu práci měl rád a nikdy bych ji neměnil. Mám však spoustu dalších zájmů. Příroda, umění, film a hlavně knihy mě zajímají a psaní.“

Zamyslel se.

„Nejvíc volného času, kterého se mi stále nedostává, strávím psaním. To mi v současnosti způsobuje největší radost. Víte, píšu povídky…“

„Jéé,“ vykřikl vesele Jakub.

„Náš Kuba taky věčně něco píše,“ usmála se Emma. „Ale nechce nám to dát přečíst. Stydí se za to.“

„To není pravda,“ ohradil se lítostivě Kuba. „Píšu si to jenom pro sebe. Ani by vás to nezajímalo a nic by vám to neřeklo.“

„Takhle nemluv, Kubo,“ hubovala ho máma. „Nás zajímá, co dělají naše děti. Nemusíš mít strach, bez tvého dovolení ti to nikdo číst nebude. “

„Z toho si nic nedělejte, byl jsem stejný,“ zastal se ho Jan. „Moje máma by to moje taky ráda přečetla. Milovala knihy. A mrzelo ji, že jsem to schovával. Já jsem se za to ale opravdu styděl, protože jsem si nevěřil. Když už nebyla na světě, bylo pozdě. Mrzelo mě to. Vím, že by jí to udělalo radost. Ještě teď je mi z toho smutno. Vašeho syna chápu. Má nejspíš obavy, že vy učitelé, byste na něj byli příliš přísní.“

Jakub se na Jana Reinera s vděkem podíval.

„Je to zvláštní,“ pokračoval Jan. „Psaním si dokážu plnit sny. Dostanu se do míst, kam bych se nikdy nedostal. A prožívám to, co bych prožít nemohl.“ Zarazil se. „Věřím si. Ale někdy mám pochybnosti i já. Je hodně těch, kteří vás chválí, a pak přijde někdo, kdo je rozcupe na padrť. Takže nakonec nevím, na čem ve skutečnosti jsem.“

„Je to se vším stejné,“ podotkl pan Moravec. „Teprve časem poznáte, jestli jste obstál. Důležitá je ta víra v ně. Jsem přesvědčen, že i kontroverzní ohlas něco znamená.“

„Právě to je zajímavé,“ souhlasil Jan. „Časem se zdokonalíte a rozeznáte svoje předešlé chyby, avšak nacházíte jiné, kterých jste si dříve nevšiml. Zdokonalování nemá konce.“ Otočil se na Moravcovi: „Kde jste se tu vzali vy?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ odpovídali mu. „Jsme holt blázniví a nerozumní. Zkrátka chtěli jsme pro ně, pro indiány, něco udělat. Vybrali jsme úspory a přesunuli se sem. První co nás napadlo, bylo založit tu pro ně školu. Vůbec jsme netušili, jaký bude zájem. Vyučujeme tu i češtinu. Je tu oblíbená. Čerokíové mají naši řeč rádi a nás, Čechy, ctí. Podle nich právě my dokážeme nejlépe ocenit indiánskou mentalitu a moudrost. Snažíme se vyučovat podle představ Komenského. Škola pro každého a škola hrou jsou naše zásady. Jeho myšlenky tu všichni znají. Berou ho jako následníka svého učence Sequoyaha. I on byl zpočátku nepochopený a byl nucen opustit svůj rodný kraj...“

Jana tohle nesmírně zajímalo.

„Až budete mít víc času, musíte mi všechno vyprávět.“

 

---

 

Procitl. Byl z toho snu nebývale rozrušený. Dlouho o něm přemýšlel.

Nakonec vstal, vyvětral a dal se do uklízení. Nebavilo ho to.

Pro koho to dělám?“

Uvařil si kafe: „Mohou sem ke mně jít obě rodiny. Říkal jsem jim to přece několikrát, tak na co čekají? Celý dům nepotřebuji. Nepřekážel by jim. Stačil by mu malý pokojíček...“

Přemýšlel o tom místě, ve kterém žijí přátelští lidé.

Vrať se mi.

Rychle dopil a na nic víc nečekal: „Tři, devět, sedm...“

 

---

 

Zrovna dojedli, když se k panu Reinerovi otočila Emma: „Kuba slíbil Tanovi, že až bude starší, napíše povídku o Stezce slz.“

„O Stezce slz?“

„Vy neznáte Stezku slz,“ divil se pan Moravec s hořkostí v hlase. „Velectěný Andrew Jackson nechal násilně vystěhovat celý jejich národ, přestože se jako jedni z mála dokázali adaptovat. Znali angličtinu. Žili ve vesnicích a městech a preferovali vzdělání.“

„Neznám podrobnosti toho odsunu.“

„Bylo jich sedmdesát tisíc. Mnozí šli bosi a bez jídla. Tisíc kilometrů. Padali únavou a hlady a při tom byli týráni a bičováni. Vojáci nešetřili ani malé děti, ženy a starce. Čtvrtina pochod nepřežila.“

Tanamara zarytě koukal do stolu. Po chvíli se zvedl a odešel ven.

„Jdu za ním, aby mu nebylo smutno,“ zvedla se i Emma a brzy po ní i Jakub.

„Tano o tom nerad mluví a my se mu nedivíme,“ řekla paní Moravcová.

„Celého vyzáblého jsme si ho vzali ze sirotčince. Byly mu čtyři roky. O vlastních rodičích nic neví, odebírali jim je násilně,“ doplnil ji tlumeně manžel. Koupili jsme trochu půdy a další postupně přikupujeme. Patří nám pozemky kolem celého jezera. Víte, že se svým starým jménem si nemohl koupit zem, která mu patřila? S novým už to ale jde. Pokrok je velmi zvláštní a vzácný tvor. Přichází pomalu.“

„Pár měsíců poté,“ vyprávěla vzrušeně paní Dana, „co jsme si vzali Tanamaru, se nám narodil Kuba a dva roky po něm Emma. Jako kdyby nám Tano přinesl štěstí. Máme ho všichni moc rádi. On se ale stejně cítí dlužen nám. Ta políčka i sad s broskvemi, to je jeho práce. O všechno se stará většinou sám. Neustále se je snaží všelijak vylepšovat.“

„Mohl bych se opláchnout?“ požádal Jan.

„Jistě, tamty dveře,“ ukázala paní Moravcová.“

Osvěžil se chladnou vodou a nevědomky pohlédl do zrcadla. Nemohl od něho odtrhnout zrak.

„Měl jste pravdu,“ řekl s podivem, když se vrátil. „Jako bych hleděl na někoho jiného, dost dobře to nechápu.“

Pan Moravec se jen zúčastněně usmál.

„Do podzimu byste mohl pobýt s námi v domě. Kluci spí celé léto venku. Pojďte se podívat.“

Vyšli ven, obešli dům a objevil se zvláštní příbytek.

„To je jedno z původních stavení Čerokíů.“

Byla to okrouhlá, nahoře zúžená stavba. Kolem dokola z dvou koster. Obě jejich vrstvy byly sestaveny z ohnutých mladých kmínků břízek a jasanů, svázaných uprostřed koženým popruhem. V horní třetině byly mezi kostrami z kmínků vloženy velké části kůry starých stromů, poskládané přes sebe tak, aby mohla stékat dešťová voda. Ve svislých dvou třetinách kúru vystřídaly už jen vrstvy z rákosu.

 

„To stavěl Tano s Kubovou pomocí. Nevěřil byste, jak krásně se tam spí. Na léto ideální. Kdyby se přidala navíc jedna vrstva a místo rákosu kůže nebo silná kůra, dalo by se tu přebývat celou zimu.“

Nahlédli do malých otevřených dvířek.

Děti seděly ve středu v kruhu na zemi a byly zticha. Emma si dala ukazováček ke rtům. Pozorovali Tana. Byl o hlavu větší než Jakub a Emma o půl hlavy menší než on.

Ruce měl dlaněmi přiložené na prsou. Za chvilku a s úsměvem se uklonil. Když skončil a uviděl příchozí, pozval je dál.

„Tano mluví se svými duchy zásadně v duchu,“ referovala Emma.

„A my ho nerušíme, protože on neruší nás,“ přidal se Jakub.

„Nevnucujeme si navzájem v žádném případě svoje víry,“ řekl Janovi pan Moravec. „Necháváme si každý svou. Tak spolu souzní.“

„To se mi moc líbí,“ vykřikl nadšením potichu Jan Reiner. „Jak si rozumíte. Musí tu být mezi vámi báječná atmosféra.“

„Taky že je, ale všude to zdaleka není. Mezi lidmi je ještě spousta předsudků. My s Dankou jsme si jenom splnili dávný sen.“

„Jako já.“

„Můžete se tu usadit jako my. Třeba si někoho najdete a…“

To Jan kategoricky zamítl, ale vykřeslou jiskřičku tím neuhasil. Vzpomněl si na dívčí úsměv a zmocnila se ho touha, která ji proměnila v plamen.

 

---

 

To je dost, že jsi se probudil.“

Otočil se za tím povědomým hlasem.

Víš to, že máš zítra narozeniny?“ mluvil na něho syn. „Přišel jsem ti popřát.“

Děkuju, málem bych zapomněl.“

Tak to jde s tebou z kopce.“

Kde jsou ostatní?“ zeptal se Jan.

Dnes se jim to nehodilo, jsou na pouti.“

Aha, tak na pouti. Dáš si kafe?“

Rád bych, ale musím něco důležitého zařídit.“

Chápu, nebudu tě zdržovat.“

Stejně ho uvařil dva šálky. Sedl za stůl a mezitím co začal pomalu míchat a upíjet, promlouval k druhému, jejž postavil proti sobě:

Já vím, často jsme se hádali, ale vždy jsme se udobřili. Však víš, měli jsme na různé věci různé názory, ale tak to bývá. Zkrátka rozdílné povahy. Ve své podstatě jsem tě měl celou dobu rád, jenom jsem ti to nijak nedokazoval. To mi nikdy moc nešlo. A opravdová příležitost se mi ani nenaskytla. Pořád vidím tvůj zvláštní úsměv; myslím ten dívčí; měla jsi ho stále v sobě. Málo kdy jsi ho dávala na odiv, ale pokaždé jsem si ho všiml. Kolikrát se ti jen mihl ve tváři, a to mi stačilo. Ale ty doby jsou pryč. Samotný stesk nepomáhá.“

Neměl chuť se tu déle zdržovat:

Tři, devět, sedm...

 

---

 

„Docela by se mi to tu zamlouvalo, ale nevím, jak to provést.“

„Chata, co jste se s ní seznámil, se dá na zimu lehce zateplit a proměnit ve srub. S naší pomocí pochopitelně. Tanamara je v tom nejzběhlejší.“

„Stačí k ní přibít přístřešek na dřevo,“ zvedl Tano k Janovi hlavu. „Jestli chcete, můžeme se na ni podívat teď hned.“

„Budu rád,“ souhlasil Jan.

Na nic nečekali a zvedli se. Před chvílí dva soupeři šli nyní svorně pospolu.

Pěšina tu byla poměrně široká, ze svahu se klikatila v příjemné klesání. Najednou Jan dostal ohromnou chuť běžet.

„Tano, běžíme.“

Indián ani neodpověděl, jen se usmál a rozeběhl se. Byl rychlejší, ale Janovi se zdálo, že mu narostla křídla. Svaly na nohou se prohřály, zvláčněly a cítil lehkost jako dávno ne. K broskvím to mohlo být tisíc metrů. U sadu zastavili.

„Nesklízí se naráz ale postupně, jak dozrávají,“ vysvětloval zadýchaně Tano.

„Já vím.“

Každému jednu utrhl.

„Vidíte tu červenou dužninu? To je jejich typický znak.“

Větve se pod vahou plodů ohýbaly k zemi.

„Je jich příliš, budou malé,“ varoval ho Jan. „Po sklizni ti ukážu, jak je správně řezat. Broskve potřebují pravidelný hluboký řez. Potom jsou třikrát takové a větve neprosychají, naopak prorůstají zdravým dřevem.“

„Rád se to naučím. Ale doběhneme dál, až na pole.“

Dali se znovu do běhu.

Proběhli lesem asi tři kilometry až na konec. Objevily se obrysy hor. Jan se na ně udiveně zadíval. Předtím si jich nevšiml. Chtěl se zeptat, ale Tano začal sám: „To jsou Veliké kouřové hory. Bývají zahalené v mlze. Kdysi patřily celé Čerokíům a Šavanům. Bohužel se z našich hor stala rezervace.“ Zachmuřil se: „Protkaná cyklostezkami a plná turistů, kteří se chodí dívat na zbytky indiánských vesnic jak na pouťové atrakce. Už bych tam nemohl žít.“

„Jak se znám, Tano, byl bych na tom podobně.“

„Až budu starší,“ rozhovořil se indián, „založím tu jinou rezervaci. Přírodní. Nechám ji žít po svém. Bez nás jí bude líp.“

Následovalo pozvolné klesání až do údolí k potoku. Na obou stranách Tano pěstoval zeleninu. Podle brázd poznal Jan brambory, batáty, vedle nich různé druhy barevných fazolí pnoucích se po červené kukuřici. A nepřeberné množství tykví. Políčka byla ve spádu ohraničena houštinami topinambur, jež zabraňovaly erozi. Navíc byla důmyslně oddělena různě hlubokými strouhami, které zadržovaly vodu. V každém třetím řádku si Jan všiml ještě ve strouhách hlubších jamek.

„Snažím se, aby voda zůstala,“ vysvětloval Tano. „Půda je tu jílovitá, jen pomalu se vsakuje. Za velkých dešťů ta přebytečná odteče do jezera, ale v jamkách se zadrží na horší časy. Baví mě si s tím hrát.“

Běželi kupředu k chatrči, kde to všechno začalo.

Rozmlouvali spolu, co by bylo potřeba s ní provést.

Bylo toho dost.

„Nejdřív se musí pokácet vhodné stromy na kůly a nechat je vyschnout.“

Jan se zhrozil množství práce, ale Tanovi se toho nezdálo příliš.

„Když si navzájem vypomáháme, je to snadné,“ vysvětlil a hned nato se rozeběhli, až oběhli celé jezero. Zastavili zase až u Reinerovy usedlosti.

„Takhle jsem se dlouho neproběhl,“ poznamenal Jan.

Na chodbě si všiml pootevřených dveří do Jakubova pokojíku. Chlapec seděl za stolem, paže opřené o lokty, hlavu v dlaních.

Zaklepal.

„Mohu na chviličku?“ zeptal se ho.

„Jestli chcete.“

Přivřel za sebou dveře.

„Zajímá mě, co píšeš.“

„Momentálně nic. Vím, co chci, ale nevím, jak začít.“

„Dáš mi něco přečíst? Nemusíš mít strach. Tajil jsem to jako ty. Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl. Bál jsem se, že se mi vysměje... Časem jsem přišel na to, že je dobré mít svého prvního čtenáře. Někoho, komu důvěřuješ a dáš mu to přečíst dřív, než ostatním, a který ti dokáže bez servítek říct, co si o tom myslí. A taky jsem pochopil, proč to píšu. No přece pro čtenáře v první řadě a až potom pro sebe. Každý tvůrce by si to měl přiznat.“

Malý spisovatel svázán emocemi nebyl schopen slova.

Až když se zklidnil, svolil: „Dobře. Dám vám přečíst tohle,“ rozhodl se překvapivě a podal Janovi z obou stran popsaný papír. „Tyhle dvě stránky. Schválně...“

Jan je měl za pár minut přečtené.

„Jak jsi přišel na takový zajímavý nápad, Kubo?“

„Ani nevím. Často mě něco napadne a začnu o tom psát.“

„Mít svůj pohled je dar.“

„Většinou nevím, jak dál.“

„Z toho si nic nedělej. Hlavně rozepsané věci nevyhazuj. Uvidíš, že se k nim rád vrátíš. Máš tam dost pravopisných chyb. Kup si na pomoc slovník cizích slov a slovník synonym. Neboj se zeptat rodičů. Jsou rozumní. Pečlivě rozmýšlej slova, která se do vět hodí. Když opravuješ, škrtej zbytečná zájmena a všechno, co se ti bude zdát navíc. Musíš číst do omrzení, dokud si nebudeš jistý, že teď už je to ono. Zatím nemáš dost vypsanou ruku, ale to přijde časem samo. Poznáš to. Nejdůležitější je mít chuť něco napsat. Sleduj, jak píší ostatní. Můžeš se od nich učit. Ale nikoho nenapodobuj. Nejvíc se naučíš od klasiků. Psali vlastním, jedinečným způsobem, a proto se z nich stali klasici. Nech pracovat fantazii. Představivost je to nejcennější, co máš. Nenech se ovlivňovat módou a nenech se jen tak odradit. Neboj se jít hlavou proti zdi. Klidně i proti všem. Je to tvrdé, ale vyplatí se to. V literatuře je pořád dost neprobádaných míst...“

Jakub poslouchal jako u vytržení. Tohle potřeboval. Uvědomil si už i malou víru v sebe. Cítil tep.

„Jenom se divím, že to nedáš přečíst rodičům,“ zavrtěl pochybovačně hlavou Jan. „Určitě by ti poradili.“

„Jsou učitelé. Mám strach, aby mě místo učení nezačali poučovat.“

„Nemáš kus papíru? Něco ti napíšu.“

„Můžete sem,“ podal mu Kuba sešit.

„Tuhle básničku jsem napsal pro mámu. Ale v té době byla již po smrti. Přečti si ji a možná změníš názor:“

 

Nevděčník

Lehké jsou tvé kroky

když trháš luční kvítí

Letmé jsou tvé pohledy

s úsměvem ve tváři

když promluvíš.

 

Ode mě však

milá slova neslyšíš

jsem dítě nevděčné.

 

Teď bych je rád vyslovil

marně se rozhlížím...

 

Moc dobře vím

že všechny hlouposti

co jsem tajně psal

jsi stejně tajně četla

Nejspíš jsi čekala

že se přidám

Já vím

četli bychom spolu

a bylo by nám fajn

Teď už to neskrývám

Když jsem to skrýval

býval jsem nevděčník

 

 

Kuba na text dlouho zamyšleně hleděl myšlenkami ponořen do sebe. Až za chvíli byl schopný souvisle hovořit: „To je smutné, děkuju,“ řekl potichu. „Až napíšu něco, o čem si budu myslet, že je to dobré, mohu to dát přečíst poprvé vám?“

„Můžeš. Povím ti, co si o tom myslím.“

„A dáte mi přečíst něco od vás?“

„Samozřejmě. Něco si pamatuju skoro zpaměti.“

„Moc mě to zajímá...“

 

Celý ten závěr večera, jenž měl přesah hluboko do noci, dala dohromady všetečná Emma, příčina všech

ne-svárů. Na svůj věk mimořádně vyspělá organizátorka se nebála říct, co měla zrovna na jazyku. Příjemné i nepříjemné věci, ale kdo by se na ni mohl zlobit, když měla pravdu. Běhala od jednoho k druhému, domlouvala a „plánovala." No dokázala by jednoduše obrátit celý dům vzhůru nohama. Nakonec to všichni vzdali a bylo po jejím. Sesedli si k velikému jídelnímu stolu.

Načež přinesl pan domácí demižón vína a basu limonád.

„V televizi dávají samý brak,“ zabručel potutelně. „Můžeme posedět a diskutovat. Dětem to pro jednou neuškodí.“

Tak se stalo, že seděli všichni pospolu a rozebírali různá témata. Vrátili se i ke Stezce slz a k Andrewu Jacksonovi, Martinu Van Burenovi, Tekumsehovi. K Sequoyahovi a Johnu Rossovi. K Williamu Hollandovi Thomassovi a mnohým dalším. Dokonce i Tano roztál. Najednou z něj byl docela jiný člověk. Jan si uvědomil, že kupodivu stejný jako všichni ostatní. Veselý, hovorný, vstřícný a mnohomluvný se otevřeně zapojoval do diskuze. Emma na něm mohla oči nechat.

Pak se podívala na Jana.

Jediný vhodný okamžik jí stačil na to, aby se ho přede všemi zeptala: „Pane Reinere, nemohl byste nám vyprávět některý váš příběh?“

To ho zaskočilo. Neměl podobné akce rád a nebyl na to připravený. Autorská čtení považoval za snobská.

Ovšem tohle bylo něco jiného. Ne, to nešlo odmítnout. Ona byla taková hodná a milá. Viděl, že i všichni ostatní na něho hledí plni očekávání.

„Ale já nevím, zda jsem dobrý vypravěč,“ omlouval se. „Nejsem na to zvyklý. No dobře, zkusím to. Radši zhasněte světlo, nebudu mít takovou trému. Stačí lampička, tak. Budu vám vyprávět jeden příběh. Jmenuje se:

 

Bubák

Je to již strašně dávno, vím že bylo dusné a horké léto, ale přesto si poslední chvíle u svých rodičů pamatuji poměrně přesně. Bohužel, rodiče samotné nikoliv. Snad jenom jejich vzdálenou podobu. Čas otupí vjemy, a nemáte-li žádnou fotografii, ani sebemenší portrét, který by vám je přiblížil, ani sourozence, jenž by je svou podobou trochu připomínal, nechtěný proces zapomnění se urychlí. Žádnou podobiznu jsem si nestačil s sebou vzít.

Miloval jsem je. Rodiče a bratříčka. Na toho když si vzpomenu, tak mě zamrazí. Byly mu dvě léta. Ve své fantazii si občas vymodeluji jeho tvář a postavu, jak by asi vypadal v pěti, deseti, dvaceti letech…

Ale děj, co se udály těsně předtím, než jsem odešel, se nedá zapomenout.

Stalo se to několik hodin po tom, co jsme se do domu nastěhovali. Pořád jsme se ještě s malým Filípkem seznamovali s bytem. Neustále jsme otvírali rozličné dveře a prohlíželi tajemná zákoutí za nimi. Naši mezitím vybalovali a uklízeli nádobí, skleničky a příbory. Poslední dveře na chodbě patřily menšímu pokoji.

„To je váš dětský pokojík,“ volala máma přes chodbu, „tam budete s Filípkem spát.“

Vstoupili jsme dovnitř. Přímo proti dveřím okno na ulici. Po obou stranách postele. Tu nalevo jsem si ihned zamluvil. Pravá byla ve výklenku. Výklenek tvořila na dvou metrech zesílená zeď osazená dvířkami. Napadlo mě, že je prozkoumám, ale nijak jsem se k nim nehrnul. Zato Filip ano. Neváhal a přistoupil k nim. Ohlédl se po mně a šibalsky se usmál. Naposled, jak si pamatuji.

„Co je tam, Filípku?“ zeptal jsem se ho.

Ukázal na dvířka a zvolal: „bubák!“

Vzal za kliku, ale škubl rukou, jako by se spálil. Zůstal strnule stát, a když se otočil, přiběhl ke mně a s vážnou tváří zašeptal: „bubák.“

Chytil se mě za ruku. Ale já jsem se z jeho sevření vyprostil, došel jsem ke dvířkám a zacloumal jimi.

„Otevři, bubáku!“ zvolal jsem. Pak jsem se otočil zpátky k Filípkovi, ale ten už běžel do kuchyně.

„Tomáši! Filípku!“ volala máma. „Jdeme na večeři.“

Na večeři v blízké restauraci Filip vůbec nejedl. Přitom jsme obědvali bůhví kdy a od té doby jsme nejedli. Já dostal plný talíř krupicové kaše, kterou on měl rád, ale tentokrát jenom seděl zahloubaný do sebe. Táta se ho snažil rozveselit, máma taky, ale nic naplat. Tvářil se stále vážně.

„Filípku, bubáci nejsou,“ opakoval jsem několikrát, ale nepomohlo to, spíš naopak. Trochu ho uklidnil až pudinkový pohár, který jsme dostali...

 

Jan vyprávěl pomalu ale zřetelně, s důrazem, aby mu bylo rozumět. Brzy se do příběhu začal sám propadat a znovu ho celý prožíval. Celé vyprávění mu trvalo bezmála dvě hodiny, a když skončilo, zůstalo ticho, jež nikdo nechtěl přerušit. V myslích přítomných tak jeho děj pokračoval dál v různých verzích, jak si ho ve své fantazii dokázali představit.

 

-

 

Co se to děje?“

Měl pocit, že je na vrcholu stromu, s nímž cloumá zběsilý vítr z jedné strany na druhou. Už, už se bál, že se neudrží a zřítí se z něho dolů...

V místnosti byl hluk. Poznal své děti, které když si všimly, že procitl, ztichly.

Už jsme se lekli že se ti něco ošklivého zdálo.“

Proč mě budíte?“

Potřebujeme s tebou něco důležitého probrat.“

Ale… co? Tak najednou...“

Bavili jsme se o domě, co s ním a tak,“ řekla nejstarší dcera.

O jakém domě?“

O tomhle přece.“

No, a…?“

Došli jsme k závěru, že je to tu pro tebe zbytečně velký.“

To je pravda, ale neříkal jsem vám to? Mohli jste se sem dávno přestěhovat. Vejdeme se pohodlně všichni. Mně stačí tahle malá místnost.“

Jistě. My jsme o tom všem přemýšleli a napadlo nás něco jiného,“ přidal se syn. „Nemyslíš si, že by ti stačila naše garsonka s kuchyňským koutem? Měl bys svůj klid.“

Ale já chci zůstat tady, jsem tu zvyklý.“

My jsme mysleli,“ vzala si zpátky slovo dcera, „že by se dům prodal a za peníze by se koupily dva byty. Tobě by zůstala naše garsoniera.“

Aha.“

Budeme to mít k sobě blízko, a když budeš něco potřebovat, obrátíš se na nás.“

Zase o mně beze mě?“ zachmuřil se.

Dostali jsme výhodnou nabídku, nebyl čas tě dřív informovat.“

Pomalu se ho zmocňoval hněv.

Není to poprvé,“ řekl jim nakonec docela klidně. „Přijďte zítra, rozmyslím si to.“

Když odešli, musel si opět uvařit kávu. Přidal lžičku navíc.

Byl tak rozechvělý rozdíly mezi tím tady a mezi tím tam, že usoudil vložit obě možnosti na misky vah.

Rozhodl se okamžitě.

Tak já vám to tedy povím,“ napsal na list papíru, „když už to musíte tak mermomocí vědět. Dělejte si s tím tady, co chcete. Tělo můžete pohřbít nebo ho spálit a popel rozprášit po zahradě. Ta mi dělala radost. Na tom ale nesejde. Já žiju. Když ne tady, někde jinde. O kus dál.“

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.08.2022 16:45:38dát kritice tipJanina6

Jo jo, ten svět "tam" se vlastně tak trochu jako "onen" svět tváří. Bylo by to moc hezké. Člověk by se na smrt vlastně mohl docela těšit :-)

09.08.2022 13:40:56dát kritice tipK3

Jano, děkuju za tvůj komentář, mám z něj radost, a za chyby - opravím. K textu: u nás v rodině to funguje tak jak má, vždycky se na ně těšíme. Všude to tak ale není, většinou to způsobuje honba za penězi, kariéra, na děti není čas, vychovávají je spíš stroje... A tam? Pan Reiner přece říká "všude to tak není..." Ale máš pravdu chtěl jsem tam pohodu a souznění. S trochou fantazie by se to dalo vyložit i jako posmrtný život, nebylo by to fajn? Díky moc, jsem rád že tě neunavila délka.

09.08.2022 11:27:331 tipů dát kritice tipJanina6

Karle, díky za čtenářský zážitek. Přiznám se, že mi trvalo dlouho, než jsem si našla dost času, abych povídku zvládla celou (i tak jsem ji četla na dvě pokračování), ale stálo to za to. Je to pro mě velmi zvláštní „dialog“ dvou světů, který mě bavil a zajímal. Z textu je cítit pro tebe už asi typické silné morální poselství. A taky to kouzlo dobrodružných výprav do vzdálených krajů, které jsme se možná naučili milovat už v dětství... Četlo se mi opravdu dobře a byla jsem zvědavá na pointu, trochu jsem se jí obávala, protože mi bylo jasné, že „jednoduchý“ happy-end v tomto případě asi nepřichází v úvahu. Nakonec jsi řešení naznačil, čtenář si asi může dopředstavovat sám, jak to „odstěhování“ vlastně proběhlo... stačilo se jen rozhodnout, že už se do reálu nevrátí, a fungovalo to? Nebo se muselo stát něco drastičtějšího? Každopádně poutavý příběh k zamyšlení. Místy mi trochu vadilo, že „tam“ bylo všechno tak dokonalé, lidé tak hodní a moudří, zatímco v realitě jeho děti říkaly a dělaly všechno špatně. Chápu, žes to tak zvolil kvůli kontrastu, ale na mě to chvílemi působilo už příliš černobíle.

V textu je pár drobných chybek a překlepů, ale dotknu se jen dvou míst, která by si podle mě opravu zasloužila:

„Říkal jsem jim to přece několikrát, tak na co čekají? Celý dům nepotřebuje.“ Tohle je výňatek z přímé řeči, ve které promlouvá hlavní hrdina sám k sobě. Myslím, že celá ta promluva by měla být ve stejné osobě, tedy v tomhle případě v té první: (já) „Říkal jsem jim to... celý dům nepotřebuji.“ Kdybys to ale chtěl konstatovat bez uvozovek, jen ústy vypravěče, mohlo by to naopak celé být ve třetí osobě: (on) Říkal jim to přece... celý dům nepotřebuje. 

(K části, kde proti sobě postavil dva šálky): „Sedl za stůl a mezitím co začal pomalu míchat a upíjet, promlouval k druhému, jenž postavil proti sobě.“ Správně jejž (ten šálek).

09.08.2022 11:18:02dát kritice tipK3

Písmo se dá zvětšit, Jardo:).

09.08.2022 10:18:27dát kritice tipkvaj

Tuto povídku si nechám nakonec. Dlouhý text a mrňavé, husté písmo, to bude nápor na mé oči.

05.08.2022 18:11:58dát kritice tipK3

Jsem rád blackie, asi mi rozumíš a já tobě taky. Dík.

05.08.2022 16:24:34dát kritice tipblacksabbath

Už jsem tady zase....tip jsem sice dala, ale....nedalo mi to......:-)))

02.08.2022 20:44:34dát kritice tipK3

Děkuji, Aleg., jsem rád že se ti to líbilo.

02.08.2022 17:37:301 tipů dát kritice tipAlegna

Konečně jsem si udělala čas na přečtení a stálo to za to.

01.08.2022 22:12:491 tipů dát kritice tipK3

Ne, máš pravdu. To kňourání vzniklo asi po válce, nikdo si pochopitelně nepřeje, aby ji jeho děti prožily...; a už nám to zůstalo. Dík.

01.08.2022 21:51:44dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ano, to se mi na tom rozhovoru taky líbilo. My chceme neustále, aby se naše děti měly líp než my, zatímco Indiáni chtějí, aby se měly stejně jako oni. Položme si tedy otázku: proč vlastně chceme, aby se děti měly líp? Z toho by potom vyplývalo, že o sobě soudíme, že jsme se měli špatně! Je to určitý druh pesimismu a negativismu. To "líp" si představujeme tak, aby děti studovaly, když my jsme nemohli, aby děti víc vydělávaly, protože my jsme třeba měli málo peněz apod. Není to ale jedno? Nám by především mělo jít o to, aby děti byly šťastné, aby dělaly věci, které je naplňují, aby byly obklopeny lidmi, kteří je mají rádi atd. Ale nemusí to být to naše "líp". Je to jejich pojetí "dobře". Když je tlačíme do toho našeho "líp" a nutíme je studovat, když oni nechtějí, tak nežijí to svoje ůdobře"...

No, vidím, že jsem se zakecala a trochu zamotala. :-)

01.08.2022 21:41:02dát kritice tipK3

Renato, dík za obsáhlý komentář, je vidět že jsi opravdu pochopila co jsem chtěl říct. Pana Zeleného si velmi vážím a rozhovor jsem pozorně vyslechl. Plně se s ním ztotožňuji. S povídkou už nic dělat nebudu, dalo by se ledacos, ale nechám to být. Pan Zelený vystihl rozdíl mezi naší a jejich civilizací. Když mluvil o tom že se chceme mít pořád líp a líp, tak trochu mi běhal mráz po zádech. My máme zahradu a sad, žijeme víceméně ze svého a v určité harmonii. O to mi v povídce hlavně šlo. O harmonii mezi námi, přírodou a lidmi jiných národností. A chtěl jsem se taky podívat do Ameriky, tak jsem to zkusil takhle:). Dík.

01.08.2022 20:17:561 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Povídka mě velice zaujala, odráží nejen Tvoje autobiografické zážitky, tedy zkušenost z ovocnářství a psaní, ale i vztah mezi generacemi, který je bohužel dnes často konfliktní a vůči starší generaci bezohledný. Snové pohodové pasáže s Indiány a Moravcovými dobře kontrastují s realitou a návštěvami dětí. Prostředí ve snu je přitom mnohem detailněji popsané, možná by popis v realitě mohl být dalším kontrastem kromě dárků, které od dětí dostal, včetně lapače snů. Protože ve snu převažuje právě ono pohodové prostředí, do kterého nakonec hrdina v závěru prchá, postrádala jsem trochu větší konflikt. Ten by mohl vzniknout tehdy, když by se v onom indiánském prostředí najednou objevil jnapříklad eho syn, což by ve snu nebylo tak nemožné.  Ale to je jen můj pocit, povídka je výborná, má rozhodně víc vrstev a provokuje k obecnějšímu přemýšlení o mezilidských vztazích a životním poslání či životní náplni.

Rozhovor se znalcem Indiánů:

Mnislav Zelený: Západní společnost z podstaty nikdy nezvolí nejlepšího kandidáta - YouTube

01.08.2022 14:26:18dát kritice tipK3

Nami 99, děkuji za čtení a komentář. Ano máš pravdu.

01.08.2022 12:11:54dát kritice tipNami 99

Povídka se se dobře čte, je hezky napsaná a sama příjemně odsýpá v očekávání dalších událostí.

Člověk, který se umí radovat z každodenních drobných radostí je šťastný a bohatý životem.

Setkání s Indiány, trochu snu a trochu reálu, hodně zajímavých zážitků i rozhovorů.

 

01.08.2022 09:20:171 tipů dát kritice tipK3

Budu samozřejmě rád.

31.07.2022 22:24:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Několik motivů se mi v povídce /nejspíš částečně autobiografické/ hodně líbí -  střet generací /spěch, nepochopení mládí x rozvaha zralého věku x spontaneita odrůstajícího hocha/

- zápletka se snem na pokračování - s něčím podobným je možné se setkat a soustředěním sen opět přivolat/

- nakonec i indiánský prvek - divila bych se, kdyby ve tvé rozsáhlé povídce chyběla zmínka o nespravedlnosti, porobě...

- radost z obyčejných lidských věcí.

Nejspíš by se některé pasáže mohly zkrátit, omezit "přebíhání" z reality do snu, vím však, že je tenhle styl tvá "značka" a mně je to celé blízké.

Díky za povídku, Karle, a mohla bych ji rovnou dát do Nominací?

31.07.2022 20:45:52dát kritice tipK3

Jarmilo, dík za komentář a zmínku:).

31.07.2022 20:10:06dát kritice tipJamardi

Takže český indián se vydal na novou stezku. :) 

31.07.2022 13:57:10dát kritice tipK3

Ireno, ty mi rozumíš, děkuju. Jinak mám tady spíš obavu že to schytám, ale to mi nevadí. Dík.

31.07.2022 10:55:02dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, četla jsem už včera, poslala ti pár postřehů v sz, k povídce samé se vrátím co nejdříve s podrobnějšími dojmy, zatím - zaujal mě náhled vypravěče na tzv. generační střet a dobrá invence /lapač snů/ snové zápletky. 

Celkově /za mne/ jedna z tvých nejlepších povídek, ačkoli nějaké části by se daly myslím pokrátit, ale k tomu příště. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor