Na nakonec věty se mi usadil rým

jak balvan na srdce osamělých

na nátlak dvojtečky nenucený

si na konci slov už na samotu zvyk. 

Halí belí, ale ty koně jdou pryč

na prázdném místě po nich zbyl jenom plyš

na hraně postele se jeden proháněl prý

kéž bych byl byť o deset minut mladší. 

Tu noční oblohu, co hvězdami pihovaná

zdobí srpek měsíce, coby nos mezi očima

schovaná někde je, mezi regálama

pleská o dlažbu chapadlama bosýma.

Otočila nic naruby a přešel ji smích

vlastní smrt jí asi k smrti znudí

den chce prý označit za obří kýč

ve spánku jí nikdo neuvidí. 

Jak dětská říkanka je časem oříkaná

v šupleti leží a spí si tam s ponožkami 

má Zoubková víla dětmi už ohmataná

ví, že já se tmy už dávno nebojím.

Pod polštář jí svou platbu schovám

můj zub a mou pošmournou lyriku

Zoubková víla mi nechá štěstíčka gram

co prodává po rozích v pytlíku.