Dýka a meč

Kamimura a Nanako usedli k čaji. Mlčky srkali senchu, která jim hořkla v ústech. Jeden pár očí hledal odpověď v druhém. Zůstávali nehybní jako staré sochy určené k likvidaci.

Jejich osud se naplnil. Jak dnes zpravil Kamimuru Okida, ctihodný sekretář, generál Sató zemřel.

Bylo to jako rána z čistého nebe.

Sató byl velkým bojovníkem a ti by měli umírat v boji, a ne nad miskou otrávené rýže.

Kamimura si nepřipouštěl nic jiného, než že se odebere za svým velitelem. Samurajská čest vážila víc než zlato, víc než láska.

„Jsi připravena?“

„Samozřejmě,“ odvětila Nanako.

Odložila kalíšek s čajem. V ruce se jí blýskla dýka, kterou si prořízne hrdlo. Nejdřív si však sváže kotníky provázkem, aby nezemřela v necudné poloze.

Kamimura si povzdechl. Obdivně si prohlédl krásnou ženu, která vždy stála po jeho boku, než tasil meč, jehož ostří odrazilo zapadající ústa slunce. Poklekl a obrátil ho proti sobě.

„Sbohem, lásko,“ zašeptal Kamimura.

„Sbohem. A na brzkou shledanou.“

Kamimura prudce nalehl na meč, který mu protnul břicho jako hejno vlaštovek. Beze slova se sesunul k zemi. Mlátil sebou v nelidských křečích, z úst mu vytekl čůrek krve.

Když jeho pohyb ustrnul, Nanako pozvedla dýku. Teď nastala její chvíle.

Pečlivě si z kotníků odřezala provázky.

Rozkošnicky se protáhla. Poté šla otevřít dveře.

Už na ni čekal ctihodný sekretář Okida, kterému se vrhla kolem krku.

„Jak se daří generálovi?“

„Pokud vím, těší se pevnému zdraví,“ zazubil se Okida. „Máš sbaleno?“

„Samozřejmě.“