„Kámoši" z pracáku - část 4.

Tuleň

Hlasitý dupot ozývá se chodbou,
mám strach dát zelenou.
Podle kroků nevypadá, že trpí chudobou, 
a ta představa, že takoví tě zalehnou...
Ach jo, Kubo, seber odvahu,
natáhni ruku a zmáčkni to,
její funění slyším už u prahu, 
právě vstoupilo její první kopyto.

„Dobrý den, posaďte se", řeknu,
v duchu se ale bojím, že mě chce pozřít,
negativní atmosféry se nejdříve zaleknu,
ale později se rozhodnu jí to natřít.
„Takže Vám se nechce pracovat?"
Položím základní otázku a čekám,
kdy mě tupý výraz přestane propichovat.
Údajně je tuleň vážně nemocný, smekám.
Potvrzení lékaře se rozhodla asi schovat.

Najdu volné pracovní místo,
jedná se o uklízečku v nemocnici,
ano vím, je to jiné město,
bohužel to jsou ti problematici.
Vzdychl jsem a snažil se vnímat,
orientovat a poslouchat monolog výmluv.
Lenochům by měli hlavu opravdu stínat,
zajisté jsem si tím zařídil mnoho pomluv.

Nelehké a rosolovité tělo se zvedá ze židle,
židle připomínající jehlu v kupce sena,
říkám si, mít tak u sebe vidle,
no a co, že je to žena.
Stejným dupotem opouští kancl,
slyším mrmlání pod vouskem,
nabírá směr svůj pancl.
Takové tuleně nejlépe zalít voskem!!!