Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 464 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kapky rosy, část 2.
datum / id05.08.2022 / 534023Vytisknout |
autorRomanaN
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno22x
počet tipů0
v oblíbených0x
Kapky rosy, část 2.

 

 

Přestože vál chladný vítr, natáhla jsem si své oblíbené síťované punčocháče, mini sukni, tričko, mikinu s kapucí a černou džínovou bundičku. Linky, řasenka, rezavé vlasy smota do nedbalého drdolu, na zádech batoh a hurá do práce.

Auto nechtělo startovat, motor naskočil až po několikátém otočení klíčku. „Vidíš, jak to jde, Mazliku,“ oddechla jsem si.

Cesta do zaměstnání trvala necelou hodinu. Firma sídlila v šestiposchoďové budově na kraji města. Ve vstupní hale mě vítal recepční Tonda. Vyjela jsem výtahem do čtvrtého patra a pozdravila kolegyně. Chvilku po mně přišla Zuzana, baculatá brýlatá hnědovláska s milým úsměvem.

Jaký byl víkend?“ ptala se, zatímco mi v kuchyňce podávala šálek čerstvě uvařené kávy.

Děkuju. Hezkej, ale moc krátkej.“

To mi povídej. Skoro jsem se nezastavila. Děti jsou náročný, člověk nemá chvíli klidu. Je to krásný, ale nikdy si neodpočineš. A nestačíš se divit, co všechno s nimi zažiješ!“

Jen jsem se pousmála. Jako vždy následovala smršť víkendových epizod na rodinné téma. Nevadilo mi dělat Zuzaně posluchače. Díky jejím příběhům jsem věděla, že se čtyřmi dětmi v rozmezí šesti až šestnácti let nemá člověk chvíli klidu, až bylo k podivení, že dokázala být neustále tak veselá a pozitivní v té záplavě starostí.

Před osmou hodinou už nás v týmu zákaznického servisu sedělo sedm, všechny připravené pilně zodpovídat dotazy klientů, ať už po telefonu, nebo e-mailu. Po víkendu býval vždy větší nápor. Navíc jsem měla mít na starost novu kolegyni Julii. Šéfka i ona už také dorazily. Kromě pozice telefonní operátorky bylo mou pracovní náplní koučování nováčků a zastupování vedoucí v případě její nepřítomnosti.

Ahoj, Eliško. Přenechám ti Julii. Mám jednání. Dej tady na holky pozor,“ úkolovala mě vedoucí a odcházela.

Ukázala jsem dívce pracovní místo vedle mě. Byla to mladá holčina sportovní postavy s černými vlasy střiženými na mikádo a červenou ofinou, která milovala tmavé oblečení, díry na kalhotách a doplňky plné hrotů.

Tak začneme,“ vyzvala jsem Julii. „Šéfová říkala, že jsi ještě neměla jiné zaměstnání?“

Neměla. V květnu jsem maturovala a zatím chodila jen na brigády, ale říkala jsem si, že by to už chtělo něco lepšího než točit pivo ve stánku na koupališti, v zimě je tam stejně zavřeno.“

Lepšího… Trčím tu už tři roky, přestože jsem si na začátku říkala, že to bude jen dočasně, než si najdu lepší zaměstnání.

 

Copak? Nejedeš?“ dobírala si mě Iva na firemním parkovišti, když Mazlik po pár dnech zase nechtěl startovat.

Ne. Občas to takhle zlobí.“ Vystoupila jsem z auta a rozhlížela se po téměř prázdném parkovišti. Pomoc nikde. Všichni už odjeli, kromě Tondy na recepci, který měl noční směnu. Jen mi dvě jsme se po odpolední ještě zakecaly a zdržely v kuchyňce.

Já ti s tím bohužel nepomůžu, ale dám ti kontakt na svůj servis, na zavolání přijedou,“ uklidňovala mě a hledala v kabelce mobil. Pobaveně jsem se podívala na její luxusní naleštěný sedan a na své starší, na pár místech malinko zrezivělé, autíčko.

Děkuju, ale nechci, za chvíli to chytne. Už to znám. Soused se mi na to pak podívá.“

Soused se ti na to dívá, jo?“

Zpražila jsem ji pohledem. „Nech si ty poznámky. Teď na ně fakt nemám náladu.“

Oukej, mlčím. Ale servis je nedaleko. Ještě mají otevřeno.“

Ne, v pohodě, fakticky. A nezlob se, ale v tvým servisu bych se nedoplatila. Nevím, jestli sis toho všimla, ale žijeme trošku v jiným světě,“ oznámila jsem jí a pohledem porovnala naše vozy.

No tak tě založím a pak mi to vrátíš. Neboj, nezruinuješ mě.“

Sedla jsem si do auta a znovu pokoušela startér. Ivčo, nemám na to, abych ti to splácela…

Nevypadá to, že dneska odjedeš,“ popichovala. „Víš co? Pojď, odvezu tě domů, když nechceš do servisu. Pak si to vyřeš s tím tvým soudem. Určitě ti to rád udělá.“

Protočila jsem panenky, vzdychla, vzala batoh a vystoupila. „Dobře, dík, jsi hodná.“

Opustily jsme městské osvětlení a vyrazily směrem k horám.

A nebude se manžel zlobit, že přijedeš pozdě? Bydlím daleko, vždyť víš.“

Nebude. Já chodím pozdě, on chodí pozdě. Proč vůbec jezdíš za prací až sem, když máš větší město kousek od domu? Copak tam žádná práce není?“

Asi bych tam něco našla, ale tady jsem zvyklá a celkem spokojená.“

Mě by to dojíždění nebavilo.“

Nic hrozného to není. Mývala jsem to sice deset minut busem, dokud jsem bydlela tady ve městě, ale na delší ježdění jsem si zvykla. Člověk zvládne přijmout život takový, jaký je, když chce.“

Pravda. Jaký si to uděláš, takový to máš, ale já bych takovou dálku stejně nedojížděla.“

Tobě se to lehko řekne. Můžeš z minuty na minutu dát výpověď, protože jsi z bohaté rodiny a zaměstnání máš je proto, aby ses doma nenudila a lidé neříkali, že jsi rozmazlená, a nezvládneš chodit do práce. Jenže my obyčejní lidé jsme na práci dost závislí.

Iva zastavila na silnici před domem. „Hodila bych tě až ke dveřím, ale s tímhle autíčkem tam zajíždět nebudu.“ Krabatila nos nad kamennou hrbolatou příjezdovou cestou.

Jasně, v pohodě. Jsem ráda, žes mě odvezla. Moc děkuju. Když bude manžel nadávat, tak se vymluv na mě.“

Samozřejmě, jako vždycky.“

Skvělý...“

Kdo to je?“ ptala se Iva, když se v záři světel mihla osoba.

To je Martin, soused.“

Jo ahá, ten co ti to udělá.“

Krucinál, nech toho. Je to fakt jen soused a kamarád a navíc o šest let mladší.“ Vystoupila jsem z auta a kroutila hlavou.

Na věku přeci nezáleží,“ dodala, než jsem zabouchla dveře auta a odjela.

Martin hned vyzvídal, kdo mě přivezl.

Mazlik se rozhodl, že nebude startovat, tak jsem ho za trest nechala v práci na parkovišti. Přivezla mě kolegyně,“ vysvětlila jsem.

Dojedeme pro něj. Odtáhnu tě,“ oznámil mi obratem.

Teď? Zbláznil ses?“

Je parkoviště přístupný?“

Jo, brána je na čip, ale je devět hodin.“

No a? Jedeme, ať se na něj můžu zítra podívat. Mám volno.“

Za asistence Tondy jsme zapřáhli Mazlika na provaz a kluci mi dávali instrukce, jak se chovat, jako řidič v taženém autě. Jeli jsme pomalu a cestu zvládli bez úhony. Auto zůstalo zaparkované u sousedů naproti. V jednu hodinu ranní jsem ulehla unavená do postele. Co já bych si bez Martina počala? Doufám, že dá auto co nejdříve do kupy. Nabídl se, že mi na zítra půjčí svůj vůz. Bez auta bych musela dva kilometry pěšky dolů do vsi na autobus a cesta s dvěma přestupy by mi zabrala dvě a půl hodiny. Možná bych se přeci jen měla podívat na nějaké zaměstnání v okolí.

 

Za prosklenou stěnou našeho oddělení vedla hlavní chodba, která pokračovala dozadu, kde se nacházela kuchyňka, zasedací místnost a kanceláře vedení firmy. Promenádování lidí za sklem nás při práci nijak nerušilo. Naopak jsme se občas s holkama bavily pozorováním procházejících mužů, které jsme během práce nenápadnými vzájemnými grimasy a mrkáním hodnotily. Často sem přicházeli různí kravaťáci na jednání, ať už z marketingu, produktového, importního či exportního oddělení, nebo úplně neznámé cizí objekty z venku. Jednalo se o takovou příjemnou zábavu během pracovního zápřahu.

Jednou, když se Julie vracela od šéfové z hodnocení hovoru, pravila nadšeně: „To by šlo,“ a mrkla na nás. Nová kolegyně si rychle zvykla nejen na práci, ale i na tuhle naši zábavu a zaníceně se jí aktivně zúčastňovala. Postupně jsme každá pohlédla do chodby a uznale souhlasila. Kolem prošel obchodní zástupce, který se musel zamlouvat snad všem ženám.

Škoda, že je zadanej. Ten by stál za hřích!“ okomentovala ho Iva.

Vždyť jsi vdaná,“ reagovala Julie.

Jo, ale on je fakt luxusní! Zajímalo by mě, jakej je v posteli,“ culila se.

Julie na mě hodila tázavý pohled.

Takovýhle poznámky má pořád, nesmíš ji brát vážně,“ zašeptala jsem. No, i když...

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor