Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se.klamovka.
Autor
.duke.
Klamovka
Na Klamovce nešlo platit kartou. Měli výpadek. Servírka se omluvila. Seděli jsme naproti sobě. Bez dětí. Čekal jsem, co bude.
Měl jsem necelý dvě kila. Vyšlo to na dvě piva z tanku a jeden aperol.
Koukal jsem na nápis: Zahradní restaurace Klamovka. Ten font byl dobrej. Na tom jsme se shodli.
A byly i další věci. Rozuměli jsme si.
Kráčeli jsme zpátky parkem, kde si předtím hrály ukrajinské děti.
Dětský hřiště poblíž hotelu bylo volný. Vlezli jsme na otáčející se houpačku.
Střídavě nás vynášela do vzduchu. Výskala jsi. Pořádně jsem se odrazil. S výkřikem jsi ve vzduchu vykreslila vlnu, která tě vynesla k obloze.
Po chvíli jsem toho nechali.
Dýchali jsme společně svobodu. Jako tehdy v Maroku na střeše hotelu: vyrazil jsem do rušných uliček, abych sehnal olivy. Protože sis je přála. Plnil jsem rozkaz.
Opět ses stala ženou. Fungovalo to.
Pozemek
Těch šest tisíc metrů čtverečních bylo moc. To jsem věděl.
Sbírání kamenů. Setba a sekání trávy. Mýcení plevele. Ořez stromů, likvidace větví. Sbírání jablek, moštování. To vše zabralo čas.
Měl jsem čistou hlavu. Tělu pohyb svědčil.
Srostl jsem s rokem. Najel na jeho rytmus. Růst, plození, umírání. Dobře mi bylo.
Jen ta rozloha: pokud jsem pracoval u letitých hrušek na jedné straně, neslyšel jsem holky u domu.
„Dej pozor na Johanku, ať se neutopí,“ říkal jsem Anně a napouštěl do laminátové vany vodu.
Stejně jsem se po chvíli vrátil, abych zkontroloval, jestli se netopí.
Vrátil jsem se ke sbírání kamenů a promýšlel, jak prostor využít.
Mohl bych třeba střílet z luku. Na velkou vzdálenost.
Vedle hrušek se pásly ovce. Patřily tchánovi. Nebyly střižené, inteligencí neoplývaly. Pohybující se živý terč.
Házel jsem kameny do kýble a zvažoval, jak tchánovi vysvětlit jejich smrt.
„Zdechly ti ovce, Zdenku. Asi se přejedly popadaných hrušek. Moc mě to mrzí.“
To by neprošlo. Tchán ovcím na podzim podřezával krky. Bezvládná těla zvedal destou do vzduchu a stahoval z kůže. Jistě by ovce ohledal, aby se dopátral, na co sešly.
S oblibou večer po návratu z práce pouštěl vlčáka za beranem a pozoroval jejich souboj. Možná bych ho přesvědčil ke spolupráci.
Sbíral jsem kameny a představoval si, jak šípem postřelenou ovci doráží jateční pistolí. Dva kovbojové v akci.
Prostor tu na to byl.
6 názorů
Člověče, tohle je dobrý. Oba záznamy.
Klamovka - jasně, tohle poznávám, na chvíli zmizet od dětí a být zase tím, čím jsme zapomněli, že jsme.
A Pozemek asi ještě lepší. Poslední věta výborná, ale i předtím, jak si pohráváš s tou představou mrtvých ovcí, dovádíš to do absurdna, zároveň se ukáže, že realita už je sama o sobě kovbojka (tchán, co ovcím podřezává krky) a pak se do toho ještě mísí ta starost o děti. Je to fakt povedená miniatura.
Vískala si ta houpačka vlasy, nebo jen tak povykovala? Bylo tam toho víc... No. Zarazily mne ty ovce neoplývající inteligencí. A jateční pistole jako návdavek. Naproti nás bydlel starý pán, měl po staru hospodárku, krávu Františku, ovce a kozy. Sbíralo se zrovna na bouřku, seděla vedle něj, byl po nepovedené operaci očí a skoro neviděl. Musel dát pryč zvířata...byl smutný. Františka šla k nám. Mám z toho dne její fotky, obloha měla svou zvláštní barvu i ten den. Zastřelil se jateční pistolí. Jinak, ovce jsou velice inteligentní zvířata.