V každém z nás je otrokář i otrok

Zhoršil se mi zrak jednoho rána.
Snad proto jsem viděl dveře v kmeni starého stromu.
Tak jako jedinci vidí auru.
Čarodějnici na létající jehle.
Kosmologii nakreslenou na papírovém ubruse se zaschlými kolečky po lahvích a sklenkách.

Ten pocit ze svěrací kazajky, když jsem si četl Tuláka po hvězdách.
Touha po astrálním cestování jen bez nutnosti takřka zemřít.
Věřil jsem, že na Měsíci lidé hrají kulečník.
Jen tak bez skafandrů.

Emoce vytetované na paži jako ta čísla, která převzala moc nad jmény, co nikoho nezajímala.
Vědma roztřesením pocukrovala bábovku.
Pohnula palcem vesmíru.
Chtěla, aby si ji svět vzal zezadu.
Jako princ Sněhurku, když to nečekala.
Každý si vytváří svoji pohádku.

PS.
    Kdo tady asi nechal ve skalách vysekat ty schody?
        Vždyť nikam nevedou.
        Jen kamsi nahoru, kde nic není.