Mlčení ve dvou

Když slunce žhaví asfalt

je lesní stín sdílnější

šero utopených rán

vystřídá diverzita barev

letních lásek a vůně grilovaček

dětského křiku štěkotu rozjařených psů

Paní držte si toho čokla! Psi do vody nesmí!

a pak že jsme byli vyhnáni...

netřeba se ani příliš vzdálit

milosti těch rajských návratů

třeba i bok po boku

strništěm bodavým

jak polední zpěv lejska

pěšinou tak vyprahlou

že poslední karavana

tudy prošla před sto lety

tehdy ti i zadumané háje dosvědčí:

člověčě nejsi sám

dokonce ani ve dvou

a nic víc už nevyluštíš

z jejich záhadného jazyka

tváří v tvář vrásčitému sboru

s hnízdy ve vlasech