Černobílý knoflík

Opustil své hnízdo

nechtěný byl odložen

posléze zapomenut.

Ležel na posteli a čekal

na vroucné a upřímné ruce plné lásky.

Slza promočila 1 mm čtvereční postele

protekla dírkami pro nit.

 

Kladivo sobeckosti, ega a paranoi

dopadlo.

Roztříštěn do kousků

černé a bílé

čeká na opravu.

 

Matrace neschopna pohybu vpřed či vzad

mačká jednu angry reakci za druhou.

Uprostřed černá díra

vytvořená kolapsem hvězdy v jejím srdci.

Nadějný Měsíc přiblížil se k matraci

hladina stoupá.

Lehám do matracového přílivu

ale paměťový pěna vše zas vrátí.

Měsíc jako součást naděje

ocitá se v temném paralelním vesmíru.

 

Zachraňuju s nasazením života kousky lásky, upřímnosti a vděčnosti

ostré jako břitva ať jsou černé nebo bílé.

Střepiny pořežou ruce

ale i s krví nestačí na převážení vah s tvou černou dírou.

Myslíš

že od tebe darovaný náhrdelník s písmeny

 je převáží.

Ale ten odletí jako peří po jemném vánku

za sedmero hor a sedmero království.

Ani tornádo nemuselo být.

 

Moje snaha střepiny poskládat do správného tvaru

rozmělní je na prach.

Pár přátel mám.

Ovšem smetáčku a lopatce

-nejlepším přátelům-

zdá se býti prach důvěry a respektu příliš malým.

 

Tvoje rodiče asi zakázali ti přístup

k vysavači a zdroji tepla a možná i vrtačce.

Kopí, AK-47, kalashnikov či halapartna jsou ve tvé spíži

ale ty s nimi jen zabíjíš zbytky své empatie

i trojité vazby mezi dusíky.

 

Nadějný útok na dílnu

se nekoná.

Protitankovou střelou ničíš komára

měnícího se příležitostně ve velblouda se čtyřmi hrby.

 

Srdce jako černá díra postupně pohlcuje všechno.

Zbraně, energie, knoflíky i smetáčky a lopatky.

Zkolabovaná hvězda se už nevrátí.

Stephen Hawking s tímhle (ne)počítal.

 

Nakonec zbude jen nedobytná dílna

Nesprávně pojmenoval jsi ji Pandořinou skříňkou.

Měl bys ji nazvat Normandií.

Spojenecké síly vždycky pomohou.

Ale válku vyhraje Hitler.

 

Co nám zbývá?

Naděje umírá poslední

ale umírá.

V tobě.

Mě ještě zbyla.

Pojďme spolu proplout černou dírou.

Budeme krvácet, plakat a zvracet.

Křičet bolestí budeš uprostřed Osvětimi

hladový a vyčerpaný.

Já ti budu házet kůrky od chleba.

 

Rodinný ostnatý drát traumat

hluboko zaryje se do kůže

Svěrací kazajka bude tvůj kabát.

 

Všechny kousky puzzle

procházející jemným sítem

budeš se snažit pochytat holýma rukama

Ruce nestačí

tím nejjemnějším sítem musí se ti stát samotná tvé tělo.

Mít je všechny je nepravděpodobné.

Poskládat dohromady nemožné

a já ti s tím nebudu moci pomoct.

Mohu leda svými slzami naplnit měsíční moře

abys konečně uviděl svůj poskládaný odraz tvé duše.

 

Dostaneme se na začátek všeho vesmíru

kde budeme opět hvězdami.

Tvoje černá díra v jádru hvězdy bude vždy tvou součástí

neschopna tě pohltit.

Budeš hvězda.

 

Zaútočíme na dílnu nukleární fúzí

osvobodíme vše co je v ní

a společně vytvoříme nový krásný

 

ČERNOBÍLÝ KNOFLÍK

 

Vše záleží na jediné věci...

 

 

Chceš?

---