Poznání?

To poznání,

sám vědom si bolesti,

to vzývání,

očí modrých, co věští,

svědomí blankytného jara….

Náhodná setkání mlhavá,

pod střechou deštníků,

jak rosnička šplhavá,

rosu tvých tváří pít…..

Do bezvědomí,

do nového deště,

do blesků,

pocit ten vsát…………

Pak duší plnou zmatků,

sycen pohybem tvé krve,

vzdáti se pozemských statků,

a dál, žít víc než prve…

Na lukách, v pralese a květech,

dál vysmívat se osudu,

a spolu dál ve všech těch světech,

smiřovat se s tím, co dobudu.

Na okvětních lístcích

                       masožravé sasanky,

psát lidem všem,

                       co nemají Vás rádi,

neumí z prachu uplést líbánky,

ze spleti cest, co chladí…………..

Syceni závratí věčnosti,

až neúplně bytostní září,

požíráni vesmírnou radostí,

hladoví, povadlých tváří…….

Až přepadne nás,

v tom štěstí, zlomek šediny,

a vyroste vysoká hráz, polibek

zbude nám poslední a jediný,

a uplynou léta snáz,

a budou jich tisíce,

pak přestane život míti cenu,

zbude jen zlá směsice,

nápoje, co sladkou má pěnu,

a my, podobni osice,

v útrobách štěstí mízu,

poprvé a posté, v čekání zázraků,

budeme tu stát…………………