Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

MT
datum / id05.09.2022 / 534839Vytisknout |
autorteeB
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno47x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Na základě vašich komentářů a věcných připomínek, ale také na základě vlastního dojmu, že je moje předchozí povídka "Pozorování" jaksi nedodělaná, jsem se rozhodl rozpracovat její závěr. Něco málo přibylo také v jejím průběhu. Změnil jsem též název. Dovolil jsem si rozeslat avíza původním čtenářům. Kdyby se někomu z vás chtělo číst ji znovu, budu rád za jakkoukoli připomínku - zda je nová verze lepší, horší... a tak.

MT

Poprvé jsem ji uviděl 32 dnů před tím, než se našlo její tělo. 2 dny to byly do chvíle, kdy jsem zjistil, jak se jmenuje. 5 dnů, než jsem se dozvěděl, kde bydlí.

 

Celkem 12x jsem ji viděl s nějakým mužem.

 

Viděl jsem ji se 3 různými muži.

 

Se 2 se líbala.

 

S 1 odešla domů.

 

S tímto jsem ji pak viděl ještě 4x.

 

Z toho 4x s ním odešla domů.

 

Poslední den před její smrtí jsem ji s žádným z těch mužů neviděl.

 

Dělám si ke všemu poznámky, jsem metodický člověk. Dělám si je v práci, na lavečkách v parku, doma během jídla, u televize, když jdu na záchod. Používám sešity velkých i menších formátů, kapesní bloky, kalendáře, prázdná místa na reklamních letácích, není-li po ruce nic lepšího. Mám to po otci. Nic jiného neznám. „Paměti se nedá věřit.“ Myslím na jeho slova často a myslím na ně skoro pokaždé, když se mi při psaní poznámek zazdá, že není obvyklé si je psát.

 

Byla to mladá, odhadem 22letá bruneta. Výška kolem 180 centimetrů, štíhlá, dlouhé nohy, prsa mezi C a D, na pravém předloktí mateřské znaménko, na pravém lýtku vytetovaný tmavý kruh o poloměru 5 centimetrů se 2 nevyplněnými tvary uprostřed, které v kombinaci s černou tetovací tuží tvoří písmena MT.

 

Zapsal jsem si několik možností: otec, matka, dítě, bývalý přítel, současný přítel, obdivovaná celebrita, kamarád, kamarádka.

 

O tetování jsem se dozvěděl hned toho 1. dne. Bylo horko. Měla rozpuštěné vlasy a pro jejich utažení sloužily místo čelenky nebo gumičky sluneční brýle s červenými obroučkami. Seděla na zahrádce pod orlojem se dvěma dalšími dívkami. Bylo narváno. Postával jsem opodál, minutu nebo 2, ale nebylo mi příjemné, jak se někteří lidé dívají. Jako bych někoho pronásledoval. To vedro vážně bylo k nevydržení. Cítil jsem, že mám všude pot: ve vlasech, na obličeji, v podpaží, mezi nohama, na chodidlech. Ve vzduchu byla spousta výparů: lidských, možná i zvířecích, možná to vyšlo nastejno. Zatočila se mi hlava a poroučel se k zemi. Byla jedním z těch, kdo si toho všimli. Sklánělo se nade mnou několik postav. Před očima jsem měl pouze slunce. Když se mě podařilo vzkřísit, všiml jsem si jí. A pak když se vracela zpět ke svému místu na zahrádce, prohlédl jsem si její nohy. MT mě praštilo do očí, vpálilo se mi do vědomí, jako když se těžkým nažhaveným železem cejchuje dobytek.

 

V noci jsem nemohl usnout. Vymýšlel jména. Michal Tomeš, Martin Tomášek, Milan Tučný, Marek Teichmann a mnoho dalších jmen – ale převládala ta mužská. Předpoklad, že na kůži nosí iniciály muže, který se této kůže dotýkal, ve mně z kdovíjakého důvodu přebíjela všechny další možnosti. Přesto jsem nemínil podcenit žádnou z nich. Poznámky, jejichž důkladnou zapisovací metodiku jsem si osvojil díky otci, mě naučily, že každý, i sebebezvýznamnější odlesk skutečnosti může hrát svoji roli. „Historie vzniká až zpětně, přítomnost v ní neexistuje.“ Kdyby mi řekl raději něco o tom, proč se rozvedl s matkou, nebo z čeho má v životě největší strach. Možná bych dnes nebydlel v prázdném bytě a nevyplňoval většinu času pozorováním toho, co jiní prožívají.

 

Ve tmě jsem se natáhl po notebooku a zadal MT do Wikipedie. Výsledky byly rozmanité. Zkratka vína Müller Thurgau. Zkratka bývalého podniku Mlýny a těstárny Pardubice n.p.. Chemická značka pro Meitnerium. Kód pro označení územních jednotek Malty. Internetová doména nejvyššího řádu pro Maltu. Dvojpísmenný kód pro maltštinu – hodně Malty.

 

Usnul jsem se zapnutým notebookem na stehnech.

 

Dalšího dne jsem šel znovu k zahrádce pod orlojem. Znovu tam byla. Tentokrát byly stoly obsazeny jen z poloviny. Stejné kamarádky jako včera. Koupil jsem si pivo a vytáhl rekvizitu. Kniha měla 321 stran, z nichž jsem během 23 dnů učetl 135 stran. Přes vzdálenost několika stolů jsem neslyšel, o čem si povídají. Když vstala a šla do dřevěné budky s improvizovaným barem pro další pití, jedna na ni zavolala: „Petro, počkej!“

 

Její jméno jsem mohl vyškrtnout.

 

V následujícím týdnu:

 

Vypozoroval jsem, že Petra často volí tmavou barvu oblečení.

 

Vidět ji v sukni byla výjimka.

 

Znovu jsem neviděl ani tetování.

 

Bydlela nedaleko, na studentské koleji.

 

Její přítelkyně se oslovovaly Jano a Aneto – ani ony nepadaly do úvahy.

 

Možná to byl ten černovlasý kluk, který ji 8. dne doprovázel ke kolejím. Políbili se a ona zmizela uvnitř. Zaskočeně tam ještě několik minut postával. Myslel si, že ho pozve dovnitř? Ne, bydlí přece na pokoji s Janou a Anetou. Něco takového se neslušelo.

 

Šel potom do hospody. Pročistit si hlavu. Rozplánovat další postup. Možná zapomenout. Odpoutat se od někoho, kdo nezaručuje okamžité povyražení, kdo dělá drahoty. Na jejím lýtku nebyl on. To jsem věděl, aniž bych věděl, jak se jmenuje.

 

Doma jsem sepsal seznam lidí, s nimiž jsem ji už viděl: Aneta, Jana, černovlasý kluk – a pochopil, že ho musím rozšířit. Proklínal jsem slunce, které mi toho dne, kdy jsem tetování zahlédl, znemožnilo prohlédnout si je lépe. Mohlo být čerstvé, nebo už vykazovalo první známky vyblednutí. Taková informace by hodně pomohla. Ale přes sluneční paprsky, které vystřelovaly ze všech směrů, jsem zahlédl pouze písmena MT, jak v opálené kůži vyzývavě světélkují.

 

Přizpůsobil jsem svůj harmonogram jejímu. Nebylo to těžké. Ve všední dny odcházela z kolejí před 8. Čekal jsem na ni. Půl hodiny trvalo, než došla do školy. V kanceláři jsem stihl být ještě před 9. Ve 3 už jsem byl zpátky před školou. Vyšla o půl 4. nebo o půl 5.

 

Během následujících dnů přibyl do seznamu další kluk. Blonďák. A potom ještě dlouhovlasý metalista. Blonďák ji doprovázel ze školy. Nemluvili nebo mluvili málo. Chtěl u ní být co nejblíže. Jistě si s ní představoval život, možná že společně zemřou na stáří. Jeho ruka se někdy už už natahovala k jejímu pasu, ale nikdy manévr nedokončila. Před kolejemi se na chvíli zastavili. On klopil zrak. Rozloučili se objetím.

 

Metalista si ji bral k sobě domů. Líbali se už za chůze. Z jeho domu vycházela s rozcuchanými vlasy. Tvářila se jinak. Víčka zasněně přivřená, ústa ještě přesycená roztoužeností. Ulice protínala nedočkavě, jako by chtěla urychlit všechny ty hodiny a nezbytné činnosti, co ji dělí od dalšího setkání.

 

Už jsem samozřejmě věděl, jaký obor studuje. Nedalo mi příliš práce opatřit si seznam všech studentů jejího ročníku. Internet, pro každého pozorovatele základ každodenního vybavení. Na nikoho písmena MT nepasovala. Zkusil jsem i jiné ročníky a obory. Jeden se našel: Matyáš Toman. Ale nic to neznamenalo. Mohl to být kdokoli. Mohl to být blonďák nebo metalista? Mohl. Byl bych raději žádnou shodu nenašel.

 

Kdybych tak dokázal být stejně metodický i v rozmluvách s lidmi. Přitom se stačilo zeptat. A existovaly jen dvě možnosti: buď mi to řekne, nebo ne. Na to samé se mě později ptali na stanici: „Proč jste se jí prostě nezeptal?“

 

Z pozorování se nic převratného nezjistí. Dá se klouzat po povrchu a to mi stačí. Hlavně se do ničeho příliš nevměšovat, do ničeho nezabřednout. Jenže MT je jiný příběh. Nedopřával mi klidu. Jako závislák jsem se k němu v myšlenkách vracel i ve chvílích, kdy se člověk obyčejně upokojí tím, co se zrovna děje. Když si kupuje lístek na vlak nebo přechází z jedné strany silnice na druhou. Obvykle na nic nemyslí, jen na danou činnost. Já jsem nemyslel na činnosti, které dělám, abych se překlenul přes další minutu, hodinu, přes další den, ale pouze na činnosti, které bych mohl udělat, aby z MT konečně spadl závoj tajemství.

 

Upadal jsem do stereotypu svého objektu – přetvářel se v kopii svého objektu – stával se svým objektem. Prožíval stejně pravidelný život, se stejnými rutinami, stejnou rozčleněností času. Jen bez vlastního prožitku. Zahrádka u orloje, kamarádky. Blonďák a jeho roztřesené, váhavé ruce. Líbačky s metalistou. Černovlasý kluk zmizel.

 

Teprve po 31 dnech přišlo první vzrušení. Vychýlení ze stereotypu, protože také můj objekt – a já – oba jsme se z něj vychýlili.

 

Šel jsem za Petrou parkem. Zrychlovala. U orloje na ni čekaly Aneta s Janou. Všechny tři si sedly ke stolu na zahrádce. Po chvíli jsem si všiml, že se k Petře sklání mladá policistka, která náhodou procházela kolem. Petra jí něco šeptala. Rukou si zakrývala ústa. Obě se na mě přitom dívaly. Pochopil jsem, že bude lepší odejít, ale policistka mě dostihla. Slušně mě požádala, abych jí vysvětlil, co dělám ve městě. Bydlím. V pořádku. Nerada by mi působila nějaké nepříjemnosti. Znám se s tou dívkou? Ukázala na Petru. Ne. Prý ji už několik dnů pronásleduji. To je směšné. Nevypadám jako podobný typ člověka, ale ujistit se musela. Pochopitelně. Je to moje povinnost, rozumíte. Přesto bude lepší, když odejdu jinam. Ve městě je přece tolik krásných míst, kde se dá po večerech procházet. Ano, bydlím tady. Takže půjdete? Jistě, půjdu.

 

Petru našli na toaletách studentských kolejí. Byla to uklízečka, kdo v 5 hodin ráno objevil její tělo s proříznutým krkem. Já jsem se do toho celého zapletl náhodou. Ukázalo se, že policistka, která si na mě vyšlápla ve městě, za mnou šla až k domu. Zjistila tak, kde bydlím, a po Petřině smrti si spojila dvě a dvě dohromady. Teď stála na chodbě s dalším policistou. Příčily se mi jejich pohledy. Jako bych něco udělal. Pokud vím, ničeho nezákonného jsem se nedopustil.

 

Vzali mě na stanici k předběžnému výslechu. Policistka zpřísněla. Jestli si uvědomuji tu podivnou souhru okolností. Jistě, mně šlo však pouze o MT. MT? Tetování, co měla na pravém lýtku. Nejspíš jde o iniciály. V nějaké odborné terminologii by se možná řeklo, že se z toho stala moje obsese. Najednou jsem mluvil. To mě překvapilo. Vůbec netuším, odkud se to vzalo. Nikdy nemluvím, pokud zrovna nemusím, nebo pokud se někdo na něco nezeptá. Začal jsem dokonce vysvětlovat, že si vše podrobně zaznamenávám a díky pozorování se snažím přijít záležitosti s MT na kloub. Zmínil jsem se také o svém otci – to on mě vše naučil.

 

„Takže vy jste zavražděnou v posledních týdnech sledoval a vše si zapisoval?“

 

„Ano.“

 

„Máte poznámky i z toho večera, kdy byla zavražděna?“

 

„Ne, to jsem šel rovnou domů.“

 

„Proč?“

 

„Když se mi něco řekne, obvykle to udělám. K autoritám mám respekt.“

 

Podívali se na sebe. Cítili se jako autority? Nebo už zapomínali a já byl po dlouhé době první, kdo jim to připomněl?

 

Policistka přede mě položila kelímek s vodou. Napijte se. Neměl jsem žízeň. Ale když se mi něco řekne, obvykle to udělám. Trocha vody mi ukápla na košili. Trapné.

 

Ještě chvíli pokračovali s otázkami, ale už mě to nebavilo. Nikam jsme nesměřovali. Neptali se na to, na co bych se ptal já, kdybych byl na jejich místě.

 

S vyšetřovateli jsem se setkal dalšího dne. Byli v místnosti dva. Oba podobně vysocí, podobně urostlí a bez výrazu. Oba navíc mluvili věcně. Zajímalo je, jaký jsem měl se zavražděnou vztah. Znovu jsem přeříkal vše o poznámkách. Vzal jsem je i s sebou, kdyby se náhodou chtěli podívat. Zatímco jeden se mě dále vyptával, druhý začal pátrat v poznámkách.

 

Do místnosti pronikalo přes záclonu ostré slunce. Napadlo mě: slunce, hlavní protagonista. Řekl bych jim, že za ten nečekaný zájem o MT nejspíš může to, jak jsem byl unavený a otupělý horkem. MT byl jediný jasný a zřetelný bod, který se mi vpálil do mozku, když jsem byl na pokraji fyzických sil. Vracel se pak jako otravná melodie písně z rádia celé hodiny bez přestání, dokud jsem něco nevymyslel a nezklidnil se. Ale tentokrát se mi mluvit nechtělo, takže dlouho nedokázali pochopit, o čem mé poznámky vlastně jsou. Nechali mě jít něco málo po 3. hodině s upozorněním, abych neodjížděl z města, určitě se mnou budou chtít ještě mluvit. Poznámky si nechali.

 

Když mě předvolali k dalšímu výslechu, musel jsem 17 minut čekat na chodbě před jejich pracovnou. Ze dveří vyšel blonďák. Rudé oči, krůpěje slz valící se všude po tváři. Vyšetřovatel ho držel za loket a odváděl pryč. Ve dveřích se objevil jeho kolega a rukou povzbudivě pokynul, abych šel dál.

 

„Bude to jen formalita. Už máme doznání.“

 

Takže jsem byl podezřelý… No dobře, ale jak se blonďák jmenuje, musíte mi říct, jak se jmenuje! Vyšetřovatel si mě rozpačitě prohlížel. Cítil jsem, jak se mi valí do hlavy krev. Jak se jmenuje, řekněte mi to!

 

„Uklidněte se. Chci vám vlastně poděkovat. Nebýt vašich poznámek –“

 

„Na tom nezáleží! Jak se jmenoval?!“

 

„To – to vám nemůžu říct.“

 

„Je to MT?“

 

Zaváhal.

 

„Řekněte mi alespoň to. Je to MT?“

 

Uhnul očima. „Ne.“

 

Rozbušilo se mi srdce. Od žaludku se zvedla nevolnost. Tělo mezi rameny a pasem zaplnila úzkost. Byl konec. Objekt zmizel. Rozplynul se. A já s ním.

 

Vyšetřovatel mi podával zápisník s poznámkami. Nechte si je. A odešel jsem.

 

Doma – co je domov?

 

Seděl jsem na posteli a nebyl si jistý, jestli stále dýchám. Dýchal jsem. Dokonce zrychleně. Dlouho pršelo a do místnosti teď vpadlo slunce: opět. Vzpomněl jsem si, jak mi chtěl vyšetřovatel poděkovat a dech se zklidnil. Snad poprvé mi připadalo, že jsem udělal v životě něco užitečného. Udělal – zní to divně. Vyšetřovatel by měl poděkovat otci.

 

Otci. Michalovi… Michalovi Tichému… Pod svícnem je největší tma, říká se to tak, nebo ne? Otec žije hluboko, hluboko v mém podvědomí, odkud se vynořují pouze slova, co mi dřív říkal, na jeho jméno nebo obličej už téměř nemyslím, ale najednou tady byl.

 

Zpanikařil jsem a vyťukal na mobilu jeho číslo – poslední hovor byl starý 89 dnů.

 

Zvedl to.

 

Ano? Děje se něco?

 

Přímo k věci: Znal Petru?

 

Znal. Ale chvíli kolem toho mluvil. Vykrucoval se. Prý jak jsem na to přišel. To není důležité. Kdo to je? Kdo je Petra? Jak ji zná?

 

Nikdy se k ní oficiálně nepřihlásil, ale stýkali se. Každou středu ve městě. Úplně normální schůzky otce s dospělou dcerou. V létě spolu jezdili na rockové koncerty. Se mnou mluvil o historii, s Petrou prožíval přítomnost. Vedl dvojí život. Zeptal jsem se ho na MT. Měli k sobě skutečně tak blízko, že si nechala vytetovat iniciály jeho jména na lýtko?

 

O tetování věděl, ale nesouhlasil s ním, dlouho je dceři rozmlouval. Malichernost, jak řekl. Ne, nejsou to moje iniciály, ale zkratka její oblíbené písně Mein Teil od skupiny Rammstein.

 

Rozesmál jsem se. Hlasitě, až jsem se málem dusil. Mein Teil. Můj díl, nebo taky, ve slangové němčině, můj penis. Můj penis vytetovaný na kůži. Smál jsem se jako pominutý. Nevím, jestli z radosti nebo smutku. Ale určitou úlevu jsem přece jen pocítil. Kdyby nic jiného, vše se vyřešilo. Můj penis vše vyřešil.

 

Otec už jen mlčel. Žádná omluva. Žádné, promiň, že jsem ti o Petře neřekl dřív. Pak hovor ukončil a do bytu, kde jsem sám, se znovu protlačila prázdnota. Bylo dusno. Venku zase slunce. Spálené chodníky, uškvařené listy na stromech, zápach potu. Kdo je otec? Když mohl dvacet let tajit dceru, může tajit úplně cokoli. Otec. Michal Tichý. MT.

 

Na zlomek sekundy jsem zauvažoval, že ho navštívím a všechno si s ním dopodrobna vyříkám. Ale: nejméně 2 hodiny ve vydýchaném vlakovém kupé a další půlhodina z nádraží k němu domů. Už si nevzpomínám, kde přesně bydlí, budu bloudit, ztratím se, půlhodina se protáhne na hodinu a půl, pak budeme sedět v kuchyni u stolu a mlčet, dokud otec nepustí v televizi fotbal, aby znuděný komentátor prolomil ticho. Nakonec se nedozvím vůbec nic a domů se vrátím akorát vyčerpán.

 

Ne, s MT je konec. Petra zemřela. Zabil ji blonďák. Otec je daleko. Možná část jeho duše zemřela společně s Petrou. Možná bych měl zemřít také, aby měl úplný klid. Ale spíš by to bylo ještě horší: musel by zaplatit za pohřeb a do mého bytu, který je ve skutečnosti jeho bytem, sehnat nového nájemníka. Dokud tu sedím a nic se neděje, otec nemusí mít starosti.

 

Ale třeba to tentokrát už vyjde. Třeba se za okny rýsuje něco zázračného. Třeba byly všechny ty zdálky pozorované obrysy událostí posledních týdnů předzvěstí skutečných událostí, které se mě konečně začnou týkat. Obrysy plnící se obsahem. Ta představa mě zahřála u srdce. Připadal jsem si podivně svěží. A připravený.

 

Vstal jsem, oblékl si vyžehlené tričko, nové kalhoty, a vydal se k zahrádce pod orlojem. Tentokrát už s jasným cílem: něco udělat.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.09.2022 10:03:27dát kritice tipRem

He, připomnělo mi to jeden seriál na Netflixu, taky tam týpek takhle stalkoval nějakou holku, ale přišlo mi to hrozně rozvláčný, tak jsem na to přestala koukat, ani nevim, jak se to jmenovalo. Líbí se mi, jak nejdeš do emocí... vlastně celý mi to příde skvělý... až na to rozuzlení teda. Otevřela jsem si tu původní verzi a upřímně bych to nechala tak... naopak se mi líbí, že se jako čtenář ženu za otázkou, na kterou neexistuje odpověď.... Teda je mi sympatický, že tam má píseň a ne nějakýho mamlasa, ale ta cesta k tomu... chápu, měl jsi hrozně omezený možnosti, jak se z toho aspoň trochu racionálně vymotat a dovést hlavního hrdinu k odpovědi... já bych se na to teda asi vykašlala a nechala to čtenářově představivosti :) 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor