Vlna

Usadil se pohodlně na placatý kámen na skále u moře. Odtud bude mít skvělý výhled. Skála ve tvaru vítězného oblouku. Pod ní  tunel a proudící mořská voda. Nalevo skalnaté pobřeží, napravo písčitá pláž. Kolik do této skály už vítr a déšť vepsaly zpráv! Co všechno pamatuje? On ale nic z toho přečíst neuměl. Možná by se dověděl všechna její tajemství. Ale skála mlčela. Seděl na jejím vrcholu. Jako hrdý vítěz.

Avšak promlouvalo k němu moře. Obrovská modrá plocha vzdouvající se vody s bílými zpěněnými hřebeny. Vysoká pohyblivá hradba. A k tomu hukot. Silný a slabší. Crescendo – decrescendo. Pořád dokola. Vlny přicházely jedna po druhé. Hltaly písek. Tříštily se o balvany.

Uviděl další vlnu. Byla krásná. Blížila se z dálky a pořád se zvětšovala. Hú! Byl tak blízko, že viděl pěnu na jejím vrcholku naprosto jasně. Jako šlehačka na dortu. Toužil ji olíznout. Byla tak dokonalá, tak symetricky tvarovaná. Narazila na písčitý břeh, rozlila svou náruč vody a ta hned začala opět mizet ve vodním kolotoči.

Blíží se další. Naprostá krasavice! Ještě vyšší než ta předchozí. A na vrcholu nemá jen obyčejnou šlehačku. Rozeznával jednotlivé kapky nad vodní tříští ozářené sluncem. To už nebyla šlehačka, to bylo zlato. A v každé zlaté kapce náhle uviděl obličej. Obličej s jeho osudem. Smutným i veselým. Některé obličeje se usmívaly, jiné ho jen zvědavě pozorovaly, další po něm toužily. A po některých začal toužit i on. Objevovaly se dál a dál,  obličeje dětské, ty si chtěly hrát, obličeje mužné a větrem ošlehané, ty si  chtěly vlnu osedlat, obličeje zralé a s uklidňujícím úsměvem,  ty se chtěly jen houpat.Ale i tato vlna se roztříštila o skálu.

Další vlna. I nad ní kapky dovádivě poskakovaly. V několika z nich se objevila  rozesmátá dívenka se slámovými vlasy, každá trochu jiná a přitom stejná. Jeho kamarádka ze školky. Musí ji obejmout…

Ale to už přijížděla nová vlna a rozstřikovala jiné kapky s modrookou tmavovláskou. Jeho spolužačka. Posílá mu vzdušný polibek a ty polibky se v dalších kapkách násobí. Taky jí chce poslat polibek, ale… I tmavovláska náhle mizí.

Nová vlna. A nad ní zase zlatavé kapky. Najednou v několika z nich uvidí  starší ženu s bílými vlnitými, volně rozpuštěnými vlasy. To je máma, lekne se. Mami, musím za tebou, počkej na mě…

Slézá rychle ze skály dolů až k písčitému břehu. Moře hučí, jeho dech ani kroky nejsou slyšet, spěchá, co nejrychleji může. Nedbá na to, že zakopl a poranil si nohu, teče mu krev, myslí jen na to, že musí za ní. Konečně je na písku a běží vlně vstříc. Vstříc své mámě. Tady jsem!

Klekl si do písku a zvedl ruce. Vlna už mezitím dopadla na břeh a roztáhla kolem něj své paže.

Maminko…

Pomalu otevíral oči. Přes slaně orosená víčka ji spatřil jako v mlze. Měla zmáčené rusé vlasy, ale vrásky kolem očí jí dokreslovaly lehký úsměv na tváři. Jeho milovaná, dívka jeho snů. Hladila ho po mokrých vlasech a těšila.

„Cos to vyváděl, ty blázínku?“

„Viděl jsem mámu. Tančila ve vlnách. Ale myslím, že ji už nepotřebuju. Mám přece tebe.“

Dotkl se něžně její hladící ruky a políbil ji.