Hudba na Žerotínové ((z kolekce Odposlechnuto))

Hudba na Žerotínové ((z kolekce Odposlechnuto))

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Asi začátek devadesátých let, Břeclav, parné léto, dvůr několikapatrového městského (odhadem prvorepublikového) domu naproti Katastru (na ulici Žerotínova).

Je nedlouho po obědě, kdy na mne pravidelně sedá téměř neodolatelná chuť jít se někam dolů do šaten na chvíli natáhnout (v Čechách se říká „dát si šlofíka“). Můj termínový kalendář se na mne ovšem výhružně zubí, a tak přepínám na „morál“, a odolávám tomuto pokušení.. .

Ze dvora toho protějšího domu (-či přímo z průjezdu?) se line dost hlasitá hudba (podivná směs rómské hudby, a aktuálních světových hitů); -chvílemi je docela příjemná, ale chvílemi i zde, v mé kanceláři v prvém patře, dosahuje takové intenzity, že se už už rozhoduji vstát od stolu, a jít zavřít okno.

Tu jsem zvenčí zachytil asi tento rozhovor (přestože jsem přes den několikrát na protější straně ulice zahlédl nejméně jednu velmi spoře (maximálně letně) oděnou snědou slečnu (cca třinácti -čtrnáctiletou), žádnou osobu teď nevidím; odhaduji ale, že starší hlas se line z otevřeného okna):

Dospělý (ženský) hlas: „Ztlum to rádio, prosím tě!“

Mladší, dívčí hlas oponuje: „To je kazeťák, a né rádio!“

Ženský hlas, asi už rozlobeně: „To je jedno - ztlum to! Nebo to úplně vypneš!!“

Dívčí hlas, velmi důrazně: „A můžeš pochopit, že stejně jako ty potřebuješ to tvoje ticho, tak já nutně   potřebuju hodně hlasitou hudbu!?“

Ženský hlas, zjevně už rozlobeně: „Ztlum to! Okamžitě to ztlum!! Nebo si to běž poslouchat někam za město, kde nejsou lidi!!“

Chvíle ticha (tedy pomlka v řeči, abych byl přesnější; – hudba hrála dál, i když možná přeci jen o nějaký ten stupínek slaběji).

Dívčí hlas, už mírně: „No ale tam mne to nebaví.. .“