Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kapky rosy, část 5.
datum / id18.09.2022 / 535183Vytisknout |
autorRomanaN
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno19x
počet tipů0
v oblíbených0x
Kapky rosy, část 5.

 

Julie nás v práci celý týden přemlouvala, abychom s ní v pátek vyrazily na koncert.

Zuzka tvrdila, že je na tyhle akce už stará a byť ji Julie vysvětlovala, že to není pravda, tak se přesvědčit nedala: „Možná příště.“

Iva se nechala slyšet, že i když má Julii s jejími barevnými vlasy vcelku ráda, tak se nebude mačkat někde v zaprášeným baru ožralejma upocenejma pankáčema: „Bez pardonu. Jsem upřímná.“

Zbyla jsem tedy jen já a protože jsem nikde nebyla několik měsíců, přikývla jsem nakonec k souhlasu. Sice se považuji spíš za samotářku, která má ráda klid, jak už víte, avšak na druhou stranu není na škodu si občas vyrazit mezi lidi, aby člověk nezakrněl. „Ale ráno vstávám na brigádu, tak se moc dlouho nezdržím,“ upřesňovala jsem.

Jasan. Zajdeme na večeři, pokecáme, a pak vyrazíme do baru. Jde o tři kapely. První hraje v devět. Koncert končí o půlnoci. “



Večeře ve vegetariánské restauraci chutnala skvěle. Daly jsme si s Julií grilovaný kozí sýr s pečenou červenou řepou, ořechy a rukolou, pak ještě náš oblíbený kubánský rum a vyrazily do nedalekého baru.

Celý prostor byl ukryt v podzemním sklepení jednoho starého domu ležícího v boční uličce. Vcházelo se tam po točitých kamenných schodech z průjezdu. Na hlavní vstupní chodbu navazovaly další prostory - větší i menší místnosti, ve kterých by se mohl lehce ztratit každý nový návštěvník. Julie znala prostředí nazpaměť, provedla mě, ukázala, kde je jaký barový pult, pozdravila se s několika známými a zamířila do zadní větší místnosti, kde se nacházelo pódium a kde na ni čekal náš firemní recepční. Objal ji a dlouze políbil. No nekecejte vy dva...

Jé, ahoj, Eliško!“ zdravil mě Tonda bouřlivě a také mě objal. „Rád tě tu vidím!“

Ahoj, já tebe taky. Ale moment, vy dva spolu?“

Yes,“ přitakal Tonda, objal Julii kolem ramen a políbil ji do vlasů.

Znali jsme se trošku už dřív a jak jsme se potkali v práci, začali jsme se spolu víc bavit, no a je to,“ vysvětlovala Julie.

To je skvělý. Moc vám to spolu sluší.“ A skutečně se ti dva k sobě hodili. V práci chodil Tonda samozřejmě v předepsané uniformě, která schovávala potetované ruce, ale nyní byl oblečen v okované vestě, zdobila ho hromada řetězů na opasku, kárované kalhoty, glády a kšiltovka plná pyramidek. Juliiny vlasy byly momentálně obarveny na modro, na sobě měla černé mini kraťasy s nábojákem, modré děrované punčocháče, bundičku plnou nášivek a na rukou několik náramků s hroty.

A co je to za koncert? Znám je?“ vyptávala jsem se.

Copak mě neznáš?“ prohodil Tonda.

Ty hraješ v kapele?“

Jasně. Bubny.“

Ty jo, vůbec nic o tobě nevím. Tak to se těším, jak se předvedeš.“

Si piš!“ mrknul na mě, popadl pivko, lípnul Julii rychlou pusu a vyrazil za klukama z kapely. I my jsme si vzaly pití a procházely místnostmi; v každé mě Julie někomu představovala, protože se znala s velkou částí návštěvníků. Prohlížela jsem si lidi kolem sebe a v duchu hodnotila jejich vyšperkované oblečení a divoké účesy. Naštěstí jsem vyrazila ve svých síťovaných punčocháčích, a tak si nepřipadala, jako úplná cizinka, která sem nepatří. Nicméně tady asi nikdo neřeší, jak je kdo oblečený.

Nečekej žádný celebrity. Jsou to kámoši, co hrajou hlavně pro zábavu, dali se dohromady vloni a letos začátkem léta se k nim přidal Tonda, protože jim vypadnul bubeník,“ vysvětlovala mi blíže Julie. „Maj teprv druhej koncert, ale je to skvělá akce - dobročinná se sbírkou na podporu Food Not Bombs.“

Co to je?“

Taková iniciativa, která se věnuje vaření a rozdávání jídla zdarma. Je to forma protestu proti financování zbraní. Na to prachy jsou, a přitom je na světě spoustu hladovejch lidí a hromady jídla se vyhazuje. Víš kolik je vyhozenýho dobrýho jídla v kontejnerech u obchoďáku?

Nemám páru,“ reagovala jsem.

Mraky... A oni budou v klidu tvrdit, že se nic nevyhazuje.“ Následovalo další představení několika lidem a pak pokračovala: „Eli, vzadu je i něco k snědku, co uvařili. Kdybys chtěla, můžeme si pak něco dát. Dneska ale ne zadarmo. Všechny peníze, který se tady vyberou, půjdou dál na podporu.“

Aha. To je zajímavý, vůbec jsem to neznala.“

To nezná spousta lidí. Lidi žijou uzavřený ve svý bublině, okolo se nedívaj a maximálně občas pošlou peníze na nějakou charitu, aby si připadali užitečný, aby mohli říct: „já něco dělám,“ a ani nevěděj, kde ty prachy skončej, jestli se vůbec dostanou tam, kam maj. Naopak já tady přesně vím, jak budou použitý. Občas taky chodím jídlo vařit, nebo vydávat, sice nejsem v kuchyni žádnej mistr, ale dělá mi to radost,“ mluvila dál, táhla mě za sebou a prodírala se do místnosti s pódiem. Devátá hodina se blížila a kluci už ladili.

Julie se pozdravila s dalšími svými známými a kývla na mě, ať se s nimi posunu k pódiu. Mávnutím jsem jí dala znamení, že do kotle nejdu a radši se uklidila do zadní části místnosti, kde se zatím moc lidí nemačkalo. Julie, mně nevadí postávat v koutě a být jen tichou pozorovatelkou.

Tonda hrál hned v první kapele a já ho přes dav přirozeně neviděla. Nicméně jsem se dopředu neodvážila vzhledem k vřavě pogujících pankáčů. Občas jsem zahlédla Juliinu modrou hlavu, ale přiběhla až o pauze a omlouvala se, že mě nechala samotnou a že bych měla jít s ní dopředu, protože tady nic neuvidím a zaručeně si nic neužiju. Ujistila jsem ji, že mi můj kout vyhovuje, a vysvětlila, že bych se bála, aby mě vepředu nepošlapali. Došly jsem si pro další pití a pak se mi zase ztratila.

Přidala se ke mně dredatá holčina, která si při druhé kapele dávala se mnou vzadu oddych. Občas jsme prohodily pár slov, poslouchaly hudbu a o pauze přispěly Tondovy, který obcházel lidi s plechovkou, na tu dobročinnost. Na poslední kapelu se dredařka vrátila pod pódium.

Když koncert skončil, vyhledala jsem Julii, pokecala s Tondou, a pak se snažila rozloučit, což nebylo jednoduché. Oba byli již značně připití a přemlouvali mě, ať jdu s nimi pařit dál do jiného baru. Když se celá jejich banda pustila do zpěvného přípitku, zmizela jsem po anglicku, jinak bych se domů nedostala nikdy:

Rum, rum, rum,

nalej ruma pankáčům.

Dlouhou noc, jsme šelmy,

užijem si velmi,

vypijem si spolu rum.“

Venku jsem se nadechla čerstvého vzduchu a tak nějak chápala Ivčin důvod, proč účast na koncertě odmítla. Možná by to i zvládla, ale lidé jako ona se, myslím, s pankáčema nestýkají.

Večer jsem si každopádně užila, třebaže obyčejným stáním v koutě a pozorováním lidí, kteří byli jiní než ti… Jak to jen říct? Dokonalí a naškrobení, které člověk potkává každý den. Kteří se tváří, jak páni tvorstva, namyšleně, arogantně; jiní naopak ustaraně, až smutně, ale všichni jsou zahledění především sami do sebe, svých životů, svých problémů, jež možná nejsou tak strašné, jak si dotyční myslí. A navenek… Navenek hrají svou předepsanou divadelní hru.

Tady se lidé bezstarostně bavili a užívali si večera. Nepřežívali. Žili.

Vyrazila jsem s radostí ke svému poklidnému domovu. Ano, užila jsem si to, ale faktem je, že mi tenhle večer zase na chvíli stačí. Neumím si představit, že bych každej víkend trávila v podobným módu. Koncerty, bary, alkohol, určitě sem tam i nějaké drogy, nebudeme si nic nalhávat, všichni víme, jak to chodí, když člověk vyrazí někam pařit.

Dnes večer jsem vypnula tu svou divadelní hru, prožila příjemnej večer s fajn lidma, byť jen s nealko maté limčou, a to mi stačí. Jen mě mrzí, že jsem si nekoupila nic k jídlu, abych ochutnala, jak vaří.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor