Modlitba za radost

Zasmušilé nebe je

šedé jako pera městských holubů

je ráno a světlo má barvu dýmu uhasínajícího ohně

a lidé klopí smutkem hlavu k zemi jako krakovští koníci s klapkami na očích

trochu prší a stěrače, jakoby si dítě rukou utíralo slzy

stírají vodu v nekonečných polokruzích

jen zajít do některé z čajoven

a na tváři nechat srážet se páru

když naléváš si do šálku

a mezi pláčem, deštěm a jinými vodami tak není rozdíl

podzim je krásný, když prší

stačí jen chtít

a dívat se jak rozpíjí se za okny svět

jak inkoust kaňky ve školním sešitě

a hoří věčná světla reklam i oči tramvají

a pak jen co přijdeš rozepnout ti kabát

a složit deštník

a pomilovat se ještě v předsíni

však zdvihnout sukni je tak snadné

když tvář tvoje ještě chladná venkem je

a pak jakoby nic

se jen tak na sebe dívat

že soumrak pomalu krade nám podob

a zbyde mlčení jen

či ticho, které je podobno modlitbě

kterou se snažíme hovořit k Bohu

aby vyslyšel naše prosby

však ani Bůh nedokáže zařídit lásku

a o věcech s ní spojených se s ním už vůbec nedá mluvit

takže prosit ho o tuhle hezkou holku je stejné, jako hovořit do zdi

a je to správné, protože nejvíc žen by jinak měli knězi

a my básníci, co si na tebe Pane vzpomeneme, jen když nám teče do bot

bychom psali smutné básně, které by nikdy nečetl

protože kde by byl chlast a ženské, což je vlastně poezie sama

a tak Bože, dobře víš, že když tě o něco žádám, je to mír na Zemi

a také o slovo, tak abych měl dar hovořit ne jenom o dovolené v Chorvatsku, ale k lidem

neboť tolik jich bloudí mezi fastfoody a obchody s tím, co nepotřebují

že se neradují z deště  

tak snažně tě prosím, nedej mi být nikdy dospělým

abych dál měl zrak dítěte, srdce toulavého psa a radost ptáka, který prolomil klec

a půjčuje křídel všem

kdo chtějí poznat výšek    

---