Lapena v notách - 4. kapitola

4. kapitola

Stojím na schodech a drkotám zuby, když se mi chladný noční vítr pokouší prokousat skrz odhalenou kůži. Na sobě mám jen tričko s krátkým rukávem a džínovou sukni. Z budovy za mnou duní hudba, pootevřenými dveřmi se valí pára s kouřem. Celou mě ta mlha pohltí.

Vtom mi něco studeného překryje ústa a pevně se mi ovine kolem pasu. Táhne mě to do temnoty…

 

„Ne, neee!“ křičím ochraptěle, kvůli staženému hrdlu. Pokouším se utéct, jenže se zamotávám do přikrývky, div nespadnu z postele. Tělo se mi otřásá posledními dozvuky prožitého děsu a po zádech mi stékají studené krůpěje potu. Do koupelny vbíhám jen taktak. Přestože mám žaludek prázdný, nezabrání mu to, aby se nesnažil ze mě i to „nic“ dostat. Až po pár minutách klečení u záchodové mísy, jsem konečně schopná dát si sprchu a vyčistit zuby.

Už cestou dolů do kuchyně cítím, že máma připravila na snídani Nikolčiny oblíbené palačinky. Mám obavy, jestli mě náhodou neslyšeli křičet, ale chovají se jako obvykle.

Vezmu si hrnek kávy, popadnu jednu palačinku a svalím se na židli vedle sestřičky. Ještě si nestačím ani kousnou, když mi zapípá mobil.

„To si ten krám musíš tahat pořád sebou?“ hudruje máma.

Na její výtku nereaguji, zato ji informuji o obsahu zprávy:  „Píše mi Monča, jestli se můžu po obědě na chvilku stavit.“ Přesněji chce, abych naklusala ve dvě hodiny odpoledne do naší oblíbené kavárny. Jedná se prý o včerejšek.

„Ať pak dorazí na dort a grilovačku,“ navrhuje máma.

„Zeptám se,“ odpovím, i když vím, že to neudělám. O žádnou narozeninovou oslavu nestojím.

„Ten dort budu vařit já,“ chlubí se Nikolka a snaží se na sebe upoutat pozornost. Chápu ji. Doteď se vše točilo kolem mých přijímaček na vysokou a maturity. Asi se chuděrka cítí odstrčená.

Dopoledne hrajeme s Nikolkou a tátou deskové hry. Pak ještě pomůžu mámě s vařením. Doma vládne pohodová nálada, která působí na moje pocuchané nervy jako balzám.

Po obědě se chytám na domluvenou schůzku s holkami, když se ozve další pípání. Tohle číslo ale neznám.

 

Blahopreju k narozeninam.

Jak sis uzila koncert?

Tesim se, až zas budeme spolu.

 

Dívám se na ty řádky a nevím, co si myslet. Že by Petr? Taky kdo jiný? Mám z té zprávy špatný pocit a vrtá mi to v hlavě celou cestu do kavárny.

 

***

 

Kamarádky už sedí na našem obvyklém místě s kávou před sebou. Přivítáme se, a jakmile se uvelebím vedle nich, Monika okamžitě spustí:

„Je dobře, žes zdrhla tak brzo.“

„Proč? Stalo se něco?“ získává si mou plnou pozornost.

„No, kde začít…“ povzdechne si. „Včerejšek nedopad, jak měl,“ dopoví zklamaně.

Na chvilku nás vyruší příchod servírky, u které si objednávám dvojité espresso.

Kafe, kafe, kafe… odříkávám si svou oblíbenou mantru.

Monika mě po odchodu servírky uvádí do obrazu: „Jakmile jsi zdrhla, šlo se do backstage. Kluci fakt vytáhli nějakou whisky. No co ti mám povídat, hnus. Drew něco řešil s Ianem a ten se při tom tvářil dost nasraně.“ Odmlčí se a šnečím tempem upíjí ze svého hrnku, bez ohledu na to, že jsem napružená po dalších informacích, jako lano na Bungee dumping.

„Zřejmě se chytli,“ pokračuje konečně. „Nakonec tu flašku dojel Ian s Alešem.“

Při zmínce o Ianovi pocítím nepříjemné chvění u žaludku.

„A teď to vybal ty… máš nám co vysvětlovat, dámo!“ přikáže mi.

Ani se nemusím ptát, co tím myslí. Bylo mi od začátku jasné, že budu brzy podrobena křížovému výslechu. Jenže mě zajímají spíš informace o ní a Markovi. Rozhodnu se, že ani ona otázkám neunikne.

Nejdřív jim tedy povím o tom, jak mi Ian pomohl. Potom se přiznám, že jsem ho tam pak nechala stát.

„A tos nám tohle jako nemohla vyklopit rovnou?“ řekne Monika dotčeně.

Jen pokrčím rameny. Stalo se a už je to pryč.

Monika se nadechuje k dalšímu komentáři, když tu k nám přistoupí servírka s mojí objednávkou.

„Co teda ten Marek?“ zajímám se rychle, aby se dál nevyptávala. A krom toho jí tuhle otázku dlužím.

Skočí mi na lep jak vosa na cukrovou vodu.

„No… moc si mě nevšímal. Řešil s klukama technický blbosti ohledně nějakýho klipu, kterej plánujou natočit. Seděla jsem tam jak slepice na bidýlku, fakt. Už mi chybělo jenom to zrní. Prostě zábava,“ v jejím hlase zní hořké zklamání.

„To mě mrzí, ale třeba ještě není všem dnům konec. Jste v kontaktu, ne?“ ptám se a přitom nasaju výtečnou vůni kávy.

„Sice jo, ale hodně si rozmyslim, jestli se mu po tomhle vůbec ozvu.“

Je jasné, že se mu ozve, protože Monika se nikdy tak lehce nevzdává, i když teď tvrdí něco jiného.

„A co ty, Val?“ otočím se na ni. Doteď skoro ani nepípla, což je podezřelé.

Potutelně se na mě usmívá a já cítím, že tady něco zavání průšvihem.

„Pan Úžasný je úžasný,“ sní s rozzářenýma očima. „Zažila jsem ten nejžhavější sex.“

„Kecáš! Ty ses s ním fakt vyspala? Ty brďo!“ vyrazí mi tím doslova dech. Sice bylo jasné, že se jí Lukyn líbí, ale že by mu tak lehce roztáhla nohy? Takové chování se Val nepodobá.

„Jo, na záchodcích,“ prozradí Monika a já vidím, jak se Val začíná červenat.

„Prosím?“

Určitě jsem se přeslechla.

„Hele, já toho nelituju!“ umanutě zvedne bradu Val.

Bože, tohle budu muset rozdýchat.

„A co dál? Uvidíte se ještě?“ zajímám se, jakmile přejde první šok.

„Netuším.“

„Počkat! Ty se s ním vyspíš a neplánuješ opáčko? Vždyť ses tu před chvilkou rozplývala, jak byl úžasnej,“ řeknu uštěpačně.

Mám na sex úplně jiný názor než holky. Neodsuzuju je, ale tak nějak jim nerozumím. Krom toho mi tohle téma není ani trochu příjemné. Přijde mi, že většina mých vrstevníků bere sex jen jako nějakou sportovní disciplínu a předhání se, kdo má vyšší skóre.

Val si mého tónu zřejmě nevšimla a pokračuje: „To byl, ale víš jak... Takovej kluk se vázat nebude.“

„Máš pravdu, řekla bych, že ne,“ přitaká Monika soucitně. Přitom se omluví, že si musí odskočit.

„Co jsi tam prováděla s tím Ianem?“ spustí Val, jakmile Monika zmizí z dohledu. „Měla jsem pocit, že se na sebe každou chvíli vrhnete.“

Takže zas téma Ian?

„Přeháníš.“

„No… mě přišlo, že to mezi vámi pěkně jiskřilo.“

„Zřejmě je jen zvyklej, že mu holky samy skáčou do náruče. Jenže já kalhotky jako jojo nemám.“

V ten moment mi dojde, co jsem řekla. Nebylo to mířené zrovna na ni.

„Jasně. U tebe hoch narazil,“ přikyvuje. Moji poznámku ignoruje. Díky Bohu za to, že je tak splachovací.

„To teda narazil,“ souhlasím.

„A nenapadlo tě, že třeba zrovna tohle se mu bude líbit? Myslím tím, že si hraješ na nedostupnou,“ pokračuje zatvrzele dál.

„Val, já opravdu nebudu skákat, jak on píská. To, že tu kapelu poslouchám, ještě neznamená, že stojím o něco víc. A o něj tuplem ne.“

„To ti nežeru. Ta přitažlivost z vás přímo sálala. Chyběl kousek a spustili byste hasičskej poplach.“

Tak dost!

Nastal nejvyšší čas změnit téma. Ohledně Iana se toho na můj vkus probralo až až.

„Marek mi přišel jako fajn kluk. Jak znám Monču, nakonec svého dosáhne,“ zkouším zavést rozhovor jinam.

„Je to cukrouš, viď. Ale nemyslím si, že o ni stojí.“

„Však Monča už ho o svejch kvalitách dokáže přesvědčit,“ oponuji.

V tom si všimneme, že se Monika vrací. Vypadá pořád sklesle.

Náhle se na stole rozezvučí mobil: „Volá miláček. Haló, slyšíš? Miláček volá…“

„Čí je ten krám?“ ptá se Val a hledí na tu řvoucí věc.

„Marek!“ vypískne Monika překvapeně.

„Tak ho vezmi, ne?“ pobídnu ji obratem.

Poslechne více než ochotně.

„Ahoj Marku…“ zapřede jako kočka. „Ne, nerušíš, jsme v kavárně.“ Její výraz je plný radosti. „Jo, přesně tyhle… Marek pozdravuje,“ prohodí směrem k nám.

„Že taky zdravíme,“ vrátí jí Val.

„Copak máš na srdci?“ pokračuje v hovoru a vzkaz od Val úplně ignoruje. Lítá v tom až po uši.

„Další lístky? Tak brzo? Jeee, ty seš zlatej. Já jsem určo pro a Val taky, zrovna mi to odkejvala… Jo, zeptám se….“ otočí se na mě.

Naznačím, že ne.

„El nemůže, takže jen dva,“ oznámí mu.

Zaprvé jedu s Nikolkou k babičce a zadruhé si nedovedu představit, že bych byla v nejbližší době schopná jít na další masovou akci. A jsem celkem překvapená, že holky skutečně chtějí absolvovat další dávku metalu, po tom, jak se včera tvářily.

„Tak prej jestli budeš chtít lístky na nějakej jinej koncert…“ zmlkne. Následně se na mě podívá přimhouřenýma očima, jako by mě chtěla v tu chvíli něčím probodnout. Vůbec nemám tušení, co se právě stalo. Když hovor po dalších pár minutách ukončí, podívá se mi zpříma do očí.

„Nepochlubila ses, žes dala Markovi číslo,“ spustí. „Prej se ti ozve.“

Aha, tak o tohle tu jde.

„Nabídl mi to kvůli lístkům. Nic víc! Je tvůj. Já vím.“

Povzdechne si: „Promiň. Ten včerejšek mě prostě vykolejil.“

„Moni, no tak, nevěš hlavu. Komu teď volal?“ pokouším se ji uklidnit.

„Jasně. Ještě je tu šance, dámy,“ pousměje se už optimističtěji.

Katastrofa zažehnána.

Holky na moje narozeniny nezapomněly. Držím v ruce krásný velký hrnek s pandou, kde je na dně fotka jejich obličejů, jak mi posílají pusinky. Ten panda není náhodou. Miluji pandy.

Val pak až do konce našeho „kafíčkování“ žvaní o sestřenici, co jí navrhuje šaty a Monika se konečně uklidní.

 

***

 

Dívám se oknem ze svého pokoje a pozoruji, jak se na obloze objevují první večerní hvězdy. Z notebooku mi hraje album Renegade od HammerFall. Jejich texty jsou hlavně o rytířích a boji dobra se zlem a zrovna tohle teď potřebuji. Já ten boj vyhraji!

Rodinnou narozeninovou oslavu už mám za sebou. Každý rok jim říkám, že nic slavit nechci a stejně je to nakonec vždycky fajn.

Rozhodnu se přihlásit na „fejs“, kde na ně vyskočí společná fotka s kluky z včerejšího koncertu. Málem jsem na ni zapomněla.

S hrůzou zjišťuji, že jsem na té fotce označená, stejně tak Monika i Val. Zaskřípu naštvaně zuby a slibuji, že tohle si někdo krutě odpyká.

Fotka je ze stránek Bleeding Scream, takže je veřejná, a pod ní je napsáno: „No nemáme my to krásné fanynky?“

Tuhle práci bych tipovala na Moniku, a jestli to byla skutečně ona, trestu neujde. Představuji si oblíbené středověké mučící nástroje a přemýšlím, jestli na ni použiju Strappado[1] nebo Scoldovu uzdičku[2]. Díky naší paní dějepisářce, která se ve středověku vyžívala, mám z čeho vybírat.

Pak si ale všimnu, že v záložce „Žádosti o přátelství“ mi svítí dvě nabídky. Drew a nějaký Wiky. Od Wikyho mi přišla dokonce i zpráva:

 

Wiky: Doufám, že si mě pamatuješ a přidáš si mě.

 

To myslíš vážně? Na to, že se neznáme, se neobtěžuje ani s pozdravem. Jeho slova mi přijdou spíš jako příkaz než dotaz. Ne, tomuhle člověku se neozvu. Nemám z něj dobrý pocit. Ještě se podívám na jeho profil a nic. Všechno má zablokované. Ať žije sociální síť, kde není nic nemožné.

U Drewa naštěstí hned vím, o koho jde. Potvrdit, nebo nepotvrdit? Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla mít někoho od Bleeding Scream v „přátelích“.

Drew na mě včera působil sympaticky. Jenže, je to taky Ianův bratranec. Co si s tebou počnu, chlape? Přátelství od Drewa potvrdím. Nestihnu si projet ani všechny novinky, co se na mě z facebooku valí, když mi od něj přijde zpráva. Asi by mě nemělo překvapit, že píše anglicky.

 

Drew: Ahoj krásko. Chtěl jsem se zeptat, kdy nám prokážeš tu čest a zase se ukážeš na některém z našich koncertů. Abych nezapomněl, na té fotce ti to moc sluší.

 

Beru zpět. Je jako všichni ostatní.

 

Já: Ahoj a děkuju. Ale na komplimenty si moc nepotrpím. Co se koncertu týká, tak teď přes léto to asi neklape.

Pevně věřím, že jednou si jejich koncert skutečně užiji. Včera jsem to zvládla jen s odřenýma ušima. Potom mě zarazí, že je Drew vůbec online. Pokud si dobře pamatuji, dneska taky někde hrají. Jenže co já vím, čím se v mezičase baví. Třeba se ho na to někdy zeptám. Teda, pokud budu mít příležitost.

 

Já: Ale mohla bych se stavit na některý váš podzimní, až budete hrát třeba v Praze.

 

Dívám se, jak mi  odepisuje a pořád si v hlavě nedokážu srovnat včerejší večer.

 

 

Drew: Jasně že budeme. V tom případě se už moc těším. Doufám, že se pak chvilku zdržíš, abychom si mohli popovídat. Užij si léto, krásko.

 

---