Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dobří holubi
datum / id20.09.2022 / 535240Vytisknout |
autorZajíc Březňák
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno147x
počet tipů7
v oblíbených1x
Prolog

Není to povídka, ale črta.

Dobří holubi

Sobota

 

Do oběda zbýval ještě nějaký čas, pan Sádlo ležel na posteli a spal. Hověl jsem si na svém lůžku a díval se do mobilu, zda je ve světě něco nového. Nic se ale nedělo, tak jsem si vyhledal obrázky nějakých nahotinek a dál civěl na displej telefonu.

Totiž dělo se toho hodně, ale jen máloco se mě nějak osobně dotýkalo. Nikdo mi třeba nepsal, ani nevolal. To by pro mě byly zásadní události dne.

Otevřenými dveřmi klášterní cely vstoupil asi pětadvacetiletý statný mladík, pan Jiříček. „Hoši, já jsem si zase prdnul!“ prohlásil důležitě jakoby do pléna. A pokračoval: „Hoši, já mám ale prdy!“

Zkontroloval stav baterie jakýchsi bezdrátových sluchátek: „Už je to skoro nabitý, hoši, já mám ale hodnýho bráchu, on mi všechno koupí.“

Nevěděl jsem, co mu na to odpovědět, tak jsem řekl jen: „Hm.“

Pan Jiříček si lehl do své postele, která stála mezi mým ložem a pelechem pana Sádla, který se otočil na bok směrem ke skříňkám. V prostorné cele se tísnilo celkem pět lůžek, další dvě totiž byla u protější zdi, jedno zůstávalo volné a druhé patřilo nyní panu Kovářovi, který momentálně seděl za dveřmi na chodbě a četl si nějakou detektivku.

Já mezitím radši zavřel vyhledávač a projížděl dávno obdržené a odeslané zprávy.

Po nějaké chvíli jsem vstal z postele, vzal si mobil a peněženku a z poličky nad postelí rovněž roli toaletního papíru. Vyšel jsem z naší cely do křížové chodby někdejšího kláštera oné odnože augustiniánské řehole, jejíž příslušníci s oblibou chodili bosky. Na lavičkách zde posedávalo mnoho různých bláznů, ať už závislých nebo nezávislých.

Někteří chudáci měli na zápěstí červený pásek jako já, ti nesměli bez doprovodu opustit léčebnu. Jiní měli pásek žlutý a ti mohli chodit na vycházky samostatně.

V přízemí převládali nezávislí pacienti s těžšími diagnózami, poflakovalo se tu však také několik závisláků, jako jsem já. Pak tu také byli starší pacoši, často s pohybovými obtížemi, a pár ubožáků s demencí.

Jedna cela byla právě stavebně upravována a postele a další nábytek z ní byly vystěhovány do ambitu. Týden předtím probíhaly menší stavební úpravy přímo v křížové chodbě.

Šel jsem chodbou pomalu a sledoval dění na rajském dvoře. Tam totiž posedávali a kouřili kuřáci z dolního oddělení i seshora, kde byli hospitalizováni převážně pacienti se závislostí.

Je zajímavé, že skoro všichni šílenci náruživě kouří. V této neřesti ovšem zálibu nemám, i proto si při každé hospitalizaci připadám trošku jako černý racek.

Mezi kuřáky na druhdy rajském dvoře seděla i jedna velmi půvabná pacientka z horního oddělení. Jak jsem tak chodbou směřoval k pánským záchodům, vrhal jsem směrem k ní kradmé, ale palčivé pohledy.

Role toaletního papíru, kterou jsem nesl v ruce, mi ovšem sloužila jen jako zástěrka.

Zavřel jsem za sebou dveře jedné ze tří kabinek. Bývala tu i čtvrtá, ale do té umístili pračku pro pacoše, aby si v ní mohli za mírný poplatek prát. Dveře kabinky nešlo zamknout, blázni totiž nemají právo na soukromí ani na záchodě.

Stáhl jsem si kalhoty a trenky a začal masturbovat, přičemž jsem měl ještě v mysli obraz, který jsem si do ní vtiskl cestou sem, totiž onu dívku seshora.

Pak se ovšem otevřely vnější dveře pánských záchodů a já ve své činnosti raději ustal.

 

Po obědě se sobotní čas nesnesitelně vlekl. Odpoledne měl starší brácha přivézt mámu na návštěvu. Bylo mi jasné, že není nadšený z toho, že musí za časů všeobecného zdražování se svým vozem vykonávat pro sebe zbytečnou cestu přes celý okres. Brácha mě nemá rád, já nemám rád jeho, jenže matka by cestu sem stěží zvládla a v pořádku vykonala. Dostat se přes celý okres z jedné malé vesničky u Volyně do venkovského hnízda na Blatensku jen veřejnou dopravou už není nic pro ni.

Šel jsem na chodbu se svým deníkem závisláka a smolil do něj zprvu stručný a čím dál tím delší záznam o tom, že máma nemá ani tušení, proč vlastně ve Lnářích jsem.

Obával jsem se rozpačitého setkání.

Nakonec to ale nebylo tak zlé. Brácha se sice celou návštěvu mračil a téměř nemluvil, pak se od nás ale na chvíli odpojil a odešel kousek stranou, sedl si na jinou lavičku. Tak jsme si mohli s mámou promluvit bez obav, co na to Honza řekne. O pravém důvodu své hospitalizace jsem ovšem mlčel.

Mluvili jsme o opravě kaple svaté Anny u nás ve vsi, o tom, že kaplička nyní bývá přes den otevřená, přičemž ji proti zlodějům chrání nevzhledná mříž. Přišla řeč na otcovy eskapády v honbě za ženskými, na drahotu i na opičí nešťovice, které se zrovna začaly šířit Evropou.

Matka mi přivezla nějaké buchty, toaletní papír, o který jsem ji požádal, i spoustu ovoce, o něž jsem nežádal.

Večer se pak konalo opékaní buřtů v zadní části areálu psychiatrické léčebny. Šli tam skoro všichni blázni, kteří se mohou hýbat. Zdržel jsem se jen krátce, opekl si buřta a odešel. U ohně byla přítomna jako dozor jedna ze zdravotních sester.

 

Neděle

 

Dopoledne jsem na chodbě potkal pana Holuba, mohutného, tlustého cikána se širokými rameny a rukama jako lopaty. Tento alkoholik docházel stejně jako já na modrou skupinu.

Nemůžeš se mi, prosím tě, podívat na internet, jak bych se dostal do Plzně?“

Dneska? Ty odcházíš?“ zeptal jsem se překvapeně.

Já včera nadýchal přes tři promile.“ sdělil mi pan Holub.

Začal jsem vyhledávat na IDOSu a zjistil, že zastávkou „Lnáře střed“ projíždí zanedlouho nějaký nedělní dálkový autobus. Pan Holub s tím byl spokojen, přesto si tu informace nechal ještě potvrdit od sestřičky.

Pak však dostal strach, že tu zastávku nenajde. Všichni mu vysvětlovali, že je to jen kousek od obchodu COOP, kam chodí blázni se žlutým páskem běžně nakupovat. Nakonec se odhodlal a vyrazil na cestu.

Než se tak stalo, dozvěděl jsem se, že jednoho inteligentního Bulhara z modré skupiny, který se také opil a jehož jsem od včerejška neviděl, propustili už večer.

 

Pan Holub se na poslední terapii svěřil skupině, že volal manželce, ale telefon zvedl cizí chlap. Dost ho to vzalo, sžírala jej nejistota, co se doma děje. Takže začal uvažovat o ukončení léčby, což mu terapeutka rozmlouvala. Poukazovala na to, že kdyby se zapletl do nějakého konfliktu, může se snadno ocitnout opět ve vězení.

 

Od nedělního odchodu pana Holuba jsem nemohl z mysli vypudit touhu z léčby odejít také.

Celý den jsem si na mobilu vyhledával všechny možné prostitutky a sexuální tahače peněz, až do takové míry jsem byl nadržený.

Nemohl jsem se absolutně na nic kloudného soustředit, dokonce ani na film „Dědictví aneb kurvahošigutntag,“ který jsem se k večeru pokoušel sledovat.

Ani do terapeutického deníku jsem se už nenamáhal psát.

 

Pondělí

 

Skočte někdo pro Holuba do hospody, že jedeme pro jídlo,“ vtipkoval jeden z ošetřovatelů, když se blížil čas snídaně. Toho dne měl totiž pan Holub mít službu na dovoz jídla z kuchyně do jídelny. Nyní za něj bylo nutno sehnat náhradu, což pro ošetřovatele znamenalo práci navíc.

Na ranní komunitě jsem ohlásil svůj záměr opustit léčebnu.

Přišla na mně řada na velkou vizitu, vešel jsem do lékařského pokoje. V některých ústavech chodí lékař po pokojích, ale ve Lnářích musí pacient za doktorem a nikoliv naopak.

Řekl jsem, že chci odejít. Logická otázka paní primářky Rolníkové zněla: proč?

Když já se před tolika ženskýma stydím!“

Sociální pracovnice paní Koberová hned začala tvrdit, že potřebuje na záchod. Staniční sestra s ní odešla také, takže zůstaly jen primářka s doktorkou Divokou, která cosi smolila na počítači.

Přesto se mi nechtělo líčit skutečné příčiny a řekl jsem tedy jen, že mi v léčebně schází soukromí. Doktorka Rolníková řekla: „Ale to jste věděl, už když jste sem nastupoval.“ Připustil jsem svou obeznalost, naštěstí primářka řekla: „Dobře Františku, jste propuštěn, stejně si nemyslím, že byste byl závislý na alkoholu.“

 

Někdo zaklepal na dveře cimry, byla to Kristýna, jedna spolupacientka. Řekla: „Jsi úžasný chlap,“ nechápal jsem, proč mi to říká.

Zřejmě na ni udělalo nějaký dojem moje rozhodnutí a také to, jak jsem se vůči ní jednou zachoval.

Tehdy jsme totiž byli na terapeutické vycházce, došli jsme až k Veskému rybníku skoro na opačném konci obce Lnáře, kde se naproti hospodě Přístav nachází vietnamský obchod se smíšeným zbožím. Kristýna se v krámku poněkud zdržela. Ostatní už odcházeli. Bylo mi blbé zanechat ji tam zcela samotnou, tak jsem na ni počkal.

A to jsem ani nevěděl, že má Kristýna problémy s orientací a že by se tedy mohla dostat do vážných nesnází, kdybych na ni nepočkal. Společně jsme pak skupinu rychle dohonili.

Když jsem právě mluvil s Kristýnou, prošel za otevřenými dveřmi pan Jiříček a vykládal Jardovi na vozíku: „Já mám ale kamaráda, on mi dal jabka, banány i pomeranče!“ Tím „kamarádem“ jsem byl já a onen záchvat štědrosti byl způsoben nezbytím, neboť se mi všechny ty blbosti, které mi máma přivezla, nevešly do batohu.

Náhle mi zazvonil telefon. Volala mi Radka Němcová, sociální pracovnice z Centra duševního zdraví ve Strakonicích. Pozdravil jsem a přešel rovnou k věci:

Byla by možná změna plánu?“

No..., mluvte,“ pobídla mě sociální pracovnice.

Jestli bych totiž mohl s vámi rovnou odjet domů,“ řekl jsem trochu nejistě.

 

Blížila se jedna hodina odpoledne. Stál jsem na chodbě u sesterny se všemi zavazadly. V léčebně panoval obvyklý chaotický ruch, který dokázala trochu usměrnit jen přísná pravidla.

Tak jsme tady. Čekal jste dlouho?“ zeptala se Radka Němcová.

Čumákuju tu už od oběda, ale v pohodě, jsem rád, že vás vidím.“

S paní Němcovou dorazily dvě její kolegyně. „Holky zajdou za jedním pánem a pak můžeme jet.“

Dobře.“

Obě ženy se vydaly na pokoj číslo jedna, z něhož jsem se právě odstěhoval.

Přecházeli jsme s paní Němcovou po chodbě sem a tam a probírali ze všech možných hledisek moji situaci, zdejší stravu a hezké počasí.

Co to máte na tom krku?“ zeptala se náhle jedna ze sester paní Němcové, když jsme právě procházeli kolem sesterny.

Hbitě vztáhla ruku po šnůrce na níž byla zavěšena visačka mé klíčové sociální pracovnice z Centra duševního zdraví. Považovala ji totiž za pacientku, která má v úmyslu se neprodleně oběsit.

Když zpozorovala svůj omyl, začala se sestra okázale omlouvat a vysvětlovala, že byla dva týdny pryč a nemá tedy přehled.

Za chvilku se vrátily obě další pracovnice z CDZ, pan Sádlo totiž evidentně neměl náladu na dlouhé proslovy.

 

Jakmile jsem se ocitl po čtrnácti dnech ve svém bytě, vyrazil jsem do města, aniž jsem si vybalil věci z báglu. Byl horký den na konci května a já měl jeden určitý cíl. Zamířil jsem přes celé Strakonice až na Volyňskou. Hodlal jsem totiž navštívit tamější sex shop.

Cestou při přecházení na červenou mě málem srazilo auto.

Slunce vydatně hřálo, teplota stoupala, dorazil jsem k sex shopu celý zpocený. Stiskl jsem zvonek, přestože byl vedle papír s nápisem DNES ZAVŘENO, řídil jsem se totiž logickou zásadou pana Spocka ze Star Treku: „Je jen logické vyzkoušet všechny možnosti.“

Cestou zpátky jsem navštívil prodejnu OKAY kousek od Kauflandu, teď už potem naprosto promočený jsem považoval za nutné zakoupit web kameru. Prodavačka předstírala, že mokré fleky na mém tričku nevidí, za což jsem jí byl vděčný.

Pak jsem zašel do Kauflandu, udělal menší nákup, do košíku jsem přihodil i láhev rumu.

 

Středa

 

Uprostřed týdne jsem se rozjel do Plzně na plánovaný zákrok v jedné zubní klinice kousek od nádraží. Po odchodu z ordinace jsem stál v davu na zrovna opravovaném vlakovém nádraží, když najednou slyším, jak mě někdo oslovuje křestním jménem, otočím se a přede mnou stojí pan Holub. Na sobě má ušpiněné tričko, které bývalo bílé a modré tepláky. Dívá se na mě zarudlýma očkama.

Dopadlo to se mnou špatně,“ prohlásil a dodal: „podívej se, jak vypadám!“ Z jeho dechu byl cítit alkohol.

Je to z tebe cejtit.“ Jako by neslyšel mou poznámku, pokračoval:

Neměl jsem se vracet domů. Žena mě vyhodila a já u ní mám všechny věci... Půjdu na pohotovost a pak snad do Dobřan,“ říká náhle přesvědčeně, ale ne zcela přesvědčivě. Tou „pohotovostí“ má na mysli asi nějaký detox, usuzuji.

Dobře.“

Nemáš patnáct korun?“ poprosil mě.

Dám ti stovku,“ říkám, je mi ho líto.

Podávám mu tu zelenou snítku pochybné naděje.

Díky, máš to u mě,“ říká, ale moc nevěřím tomu, že se ještě někdy uvidíme.

Náhle se mi vrhl kolem krku. Držel jsem jak beran a čekal, až mě pustí. Nebylo už co dodat a tak jsem jen řekl: „Tak ahoj,“

Čau,“ odpověděl a zamířil k eskalátoru.

Tu flašku tuzemáku jsem v pondělí ani neotevřel.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.09.2022 15:34:32dát kritice tipZajíc Březňák

Philogyny, děkuji za čtení.

22.09.2022 14:33:151 tipů dát kritice tipPhilogyny

Blázni, šílenci, ubožáci, alkoholici, drogově závislí a černý racek, to mě podrž. Řekal bych, akoholik, co nekouří? Jinak s tím, že tam jsou snad všichni závislí na nikotinu, máte pravdu. Rozdávání cigaret je boj. Hodně si jich tam i balí. Dokážou se zabít nůžkama na nehty, když na to přijde. Pro mě jsou feťáci a alkoholici odpad. Ti, co mají doopravdy nemocnou duši za to nemůžou. Mají tam chráněné dílny a dělají neuvěřitelně krásné věci. Prodávají se. Taky mám doma krásného ptáka a vždycky, když se na něj podívám, tak si vzpomenu. Mám nemocného spolužáka. Byli dvojčata. Jeden je ve vedení podniku a druhý trpí schizofrenií, je toho víc. Často bývá hospitalizován v Opavě. Píše krásné básně a přednáší je spolupacientům. Je členem Anima Viva. Mají svoji kavárnu, obsluhují pacienti a výborná káva. Jak jsou šťastní, když pochválíte. Dělají se čtení s hudbou, soutěže v poezii a malbě s následně vydanými sborníky. Taky jsem tam někde mezi tím vším. Je mi vás svým způsobem líto a sebe potažmo taky, protože jsem u vašeho textu konečně prokoukla. Bez třech teček. 

22.09.2022 12:53:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Není za co, Zajíci. Napsala jsem, co mi při čtení nějak "drhlo"... nechci konkrétně vypisovat, co víc a co méně, který výraz přesně...

22.09.2022 12:51:16dát kritice tipZajíc Březňák

Trojorte, díky...

22.09.2022 12:49:02dát kritice tipZajíc Březňák

Goro, také tobě děkuji za čtení. Vypravěč zahrnuje mezi "blázny" i sebe, a tak myslím, že je to vcelku v pořádku. Pokud používá výrazy jako "chudáci" či "ubožáci", není to s despektem, ale naopak s vcítěním se do jejich často neradostné situace. "Chudák" přece není žádná nadávka. 

22.09.2022 12:42:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

To není cenzura, jen můj názor, pravda, asi ovlivněný mým náhledem na lidi, nikdy jsem v nich ubožáky neviděla a že jsem pracovala u mentálně postižených, seniorů apod. Zajíc je může nazývat, jak je libo, on je autor. Nemusíme mít všichni na vše stejný pohled, že ne...

22.09.2022 12:42:00dát kritice tippředseda poroty

Tak si polib prdel, ahoj. 

22.09.2022 12:38:40dát kritice tipZajíc Březňák

Předsedo poroty, nehodlám se tady s tebou hádat a tak ti jen poděkuji za čtení a snad jen dodám, že jsem zde na Písmáku už četl mnohem jednodušší "příběhy" z prostředí psychiatrické léčebny. 

22.09.2022 12:38:19dát kritice tippředseda poroty

Goro, autor není ošetřující lékař. Autor je autor, a je zcela jeho věc, jestli někoho nazve bláznem nebo třeba čurákem. Taková cenzura nikomu nepomůže! 

22.09.2022 12:33:24dát kritice tipZajíc Březňák

Bixley, děkuji za čtení, črta spočívá zhruba v tom, co uvádí předseda poroty, viz též článeček na Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Crta

Pro mě je črta taková jednodušší a kratší povídka. Možná z ryze formálního hlediska není můj text ani povídkou, ani črtou a vzhledem k rozdělení do úseků podle jednotlivých dnů, chápu, že to může působit spíše jako deník.

Ano, snažil jsem se o realistické podání a jestliže v mém textu shledáváš i mnohovrstevnatost, jsem tomu rád. 

 

22.09.2022 10:08:35dát kritice tiptrojort

...pro mě dobře holubí...

21.09.2022 20:52:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zápisky z léčebny mě zajímají, Zajíci. I když nemají formu povídky. Jen - být autorkou já - bych se docela jistě neuchylovala k výrazům jako - blázni, ubožáci apod... Závislosti a všechny psychické choroby jsou onemocnění a ty lidi bych nazývala pacienty, klienty apod.

Zpracovat by se tyto postřehy daly určitě i jinak, pro mne však mají svoji silnou výpověď i tak, jak jsi je napsal...

21.09.2022 09:40:38dát kritice tippředseda poroty

Jinak k textu: taky to vidím jako spíše deník, a to ryze osobní deník, který nemá cenu publikovat. Samozřejmě i o těch nejobyčejnějších věcech se dá psát poutavě a s invencí, tohle ovšem vůbec není ten případ. Jsou to události nejenže čistě soukromé, ale taky zcela běžné a nezajímavé. Chození po chodbách, setkávání se s lidmi, zdravení se s nimi, vyhledávání na internetu, všední dialogy a problémy, které jsou zaměnitelné s tisíci a tisíci jiných lidí. Absolutně nezajímavé a až téměř hloupé ve své "literární" ambici. 

20.09.2022 20:44:20dát kritice tippředseda poroty

Rozhodně to není črta, ale povídka! Črta je (redaktoři prózy!) spíše krátký popis nějaké postavy, popř. místa, a je v podstatě bez jakéhokoli jiného děje. 

20.09.2022 18:43:30dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Trochu nevím, v čem spočívá črta, podle mě to má trochu charakter deníku. Život v psychiatrické léčebně je určitě složitý, tady je to podáno celkem realisticky a mnohovrstěvnatě.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor