Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Příliš vymodlená
datum / id22.09.2022 / 535318Vytisknout |
autormalej_blazen
kategorieVolné veršeDalší dílo autora
zobrazeno79x
počet tipů6
v oblíbených0x
Prolog

Renata Simethová


1. 8. 1957 - 1. 9. 2022


 


Okřídlené vítezství pro zasmušilé...


 


Až budu umírat, o to Tě prosím, Matko Boží


Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého


a těm, kteří mne budou oplakávati, se zjev


podobou květin, které jsem miloval,


poněvadž jsou krásné jako Tvé panny


a mlčí.


 


 A vy, přátele moji, netruchlete!


Dopodrobna vás znám a jenom svou smrtí


mohu se odvděčiti za vaši lásku,


která neviděla mých slabostí.


 


Jakub Deml

Příliš vymodlená

Táta umřel, je to už dávno

a ty si taky odešla, neřekla si kam.

Jen opustila´s tento svět, jako, když děcko náhle ustrne se dojetím.

 

Zvláštní však je, že díky tvé smrti,

jíž se náhle otevřela jizva vzpomínek,

které nemohu si pamatovat,

došel jsem postupně zas a znova k tátovi.

Oběsil se, je to už pár let,

a přesto, když jsme s bráchou po tvé smrti prohlíželi důležité dokumenty,

byla jeho fotka první, co jsem mezi všemi těmi papíry našel.

 

A kde? A co vlastně?

Málem bych zapomněl. Je to o tobě a taky o tátovi,

ke kterému ponáhlu, pocítil jsem trocha slitování a snad 

i něco jako shovívavost. 

 

Teď tu vedle mě stojíš na stole a v pytlíčku zlaté naušnice a prstýnky, které si už nikdo na sebe neveme.

Nalepil jsem na urnu lísteček s úsměvem,

protože ses vždycky ráda smála a hlavně ten můj dementní humor

mi zastírá, že je to tak, jak to je.

A takovou dobu mi trvalo, než konečně jsem mohl napsat tuhle báseň,

už mi to bylo divný, snad to bylo tou písničkou co jsem složil

a nedošlo mi, že v momentě, kdy mi paní z pohřebního ústavu dá urnu do igelitky, všech těch dvacet jedna dní se završí v úplnosti, jako, když kdosi vystřelí.

 

A konečně můžu myslet na den tvého pohřbu.

Sešli jsme, tak jak jsme měli. Má rodina, babička a bráchova rodina a ty nejbližší kamarádky, které spěchaly z končin celého světa, aby tě ještě stihly. Bylo krásně - září jak má být a nechali jsme ti zahrát ABBU. A i když to vím, že pohřeb není pro mrtvé, ostatně ani sis ho nepřála, tak musím říct, že ten tvůj byl fakt hezkej a ten pocit, všech, kteří přišli; nebýt na to jeden každý sám, byl skoro až v tom zářijovém slunci, které přibližuje věci a tolik dbá na detail, fyzicky hmatatelný.

 

Nebylo to s tebou jedoduché, měla si tak moc ráda, až nás to všechny dusilo!

Telefony, které začínaly obligátním: už dlouho si mi nezavolal! jsem přímo nesnášel a kolik bych za to dal, kdyby mi teď telefon zazvonil.

A taky se na tebe trochu zlobíme, protože si tu klidně ještě mohla být. Vojtovi už nezavaříš okurky, mojí Janu mohla si poznat víc a babičku si opět předehnala, aby si ji zas a znova sebrala dědu. Jen a jen pro sebe.

 

Ptáci si sedají na dráty,

chystají se domů.

Kdo ví kam?

Ale přesně si to pamatuju: přímo nad polem, v té záplavě modři a oblaků, vznesli se vzhůru dva ptáci a já to najednou věděl, že si mrtvá.

A tvůj duch? Ten si poletuje, kde se mu zachce.

Koukám se do světla. Do listů, padají sem a tam, stejně jako před rokem a zase jako za rok. Pozoruji pavouka, který tká svojí síť, i když se právě bojí světla a já! A já cítím, tady všude tvojí přítomnost. Jako by si tu byla. Tolik jiné! oproti dědovi, který, když umřel, tolik jsem chtěl zahlédnout byť jen jediný záblesk symbolu, že tu ještě je. A o tobě to vím, že tu všude seš a snad jsem to ani nechtěl. A snad je mi to i jedno, jestli je to vůbec pravda.

 

Umřela si prvního září ráno na chalupě. Ještě jsme si psali. A pak už si jen představuju: Jak sedíš a koukáš do té chodby ven. Najednou se zužuje a možná zalévá světlem, ostatně bylo to pěkné ráno, tak proč by přes verandu nemohlo zazářit slunce. A jak se chodba zužuje, přes prchající vzpomínky, tobě se únavou zavírají oči, asi se ti chtělo spát a hlavu sis opřela o zeď.

 

A tak tě taky brácha o dva dny později našel.

Mami, všichni jsme to věděli,

že tě tak jednou najdeme.

Na chalupě.

Sedět na záchodě.

S hlavou opřenou. 

A očima zavřenýma.

A klidným výrazem, vědoma

si, když už se konečně jednou netrápiš,

že nemůžeš usnout.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.09.2022 16:47:55dát kritice tipmalej_blazen

Utgard-loki: a?

23.09.2022 16:23:36dát kritice tipUtgard-Loki

Deml, Deml, ty bys mě taky rozplakal. Oč sympatičtější byl Váchal, který se místo Demlova poraženeckého modlení rozhodl po strašidlu v lese zahájit palbu z revolveru. 

Co takhle umírat zvesela - smrt prý zvládne každý, takže to musí být hračka. Zatím umírali hlavně ti, které jsme demokraticky odsoudili k chudobě, teď, když přichází řada na nás, vykročme do hrobu s veselou písní, aby se mezi umrdlenci neříkalo, že jsme národ podělaných srabů!

23.09.2022 08:58:25dát kritice tipAlenakar

Oceňuji, že jsi se odhodlal zveřejnit tak osobní text. Tip.

22.09.2022 18:30:58dát kritice tipsidonia

mrzí mě to, Jirko...mámy jsou potřeba

22.09.2022 15:48:49dát kritice tipShaki

Pro mě je to zpověď s duší. Vyjádření nevysloveného, co se usadilo vevnitř a jednou muselo ven.

Nevím, kde je pravda. Je to jen můj pocit z těchto řádků. A přes tu všechnu bolest je to krásné.

22.09.2022 15:14:34dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek
redaktor poezie

velmi citlivé, niterné a bolestivé



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor