berlin

Psal se slon léta roku 22´a mně táhlo na dvaadvacet. To byl ten rok, kdy zemřela královna a my s Marií od července nepřestaly poslouchat střídavě Hey od Pixies a Jasnou zprávu od Olympicu. Byl to ten stejnej rok, kdy jsme pomalu a kolektivně vystřízlivěli ze všech těch dětských naivit a milování praktikovali zásadně bez lásky. Těma střízlivýma mokrýma očima jsme na sebe tupě civěli v pajzlech první cenové skupiny a nad ránem si bez jakýchkoli ponámluvních formalit i toho blbýho sbohem mizeli prvním spojem domů.

Pak se z léta ze dne na den stal podzim a my začali být smutný jen tak … ne, že bychom předtím byli bůhvíjak šťastný, jen jsme začali ještě víc pít a méně tančit. Ale o tom řeč jindy.

Chci mluvit o tom, co se mi odehrávalo v hlavě na sklonku léta 22´, kdy mně táhlo na dvaadvacet, v těch přistěhovaleckých a alternativních ulicích Kreuzbergu. Tam, kde se jelo půlnočním metrem něco kolem čtyřiceti minut a vodka stála dvě eura sedmdesát. Kde nám v uších hrál sladký letní bezejmenný pop zatímco se nám na prsty lepil gorbatschow. Tam, kde se v rámci snah o namlouvací rituál vyprávěly příběhy o v konečníku pašovaným kokainu. Kde andělem políbení hipsteři špinili ulice odpadky volný lásky a kde to vonělo mládím a šílenstvím. Kde se člověk ztrácel mezi světly lidmi alkoholy pořád něco hledal nenacházel nezastavoval šel dál vod dveří ke dveřím a čůrat napít zakouřit za rohem hezkej úsměv bože ten byl ale hezkej nezastavuj dál do dalšího báru nepřestávej dýchat další rundu prosím a ještě jednou po schodech doprava a pak dolů rozbité výlohy zlomená srdce pošlapané sny tak to máš přeci rád tak nespi vstávej žij. Tam, kde po noci nepřicházelo ráno jen další nekonečná noc.

Kde se z nás stávali Bowieho heroes.