TD. Matěj a Tost

Matěj byl mrzutý. Všichni mu neustále předhazují, že už je dost veliký na to, aby mohl krom jiného plnit i různé úkoly. Jejich úkoly. Ale když chce dělat něco po svém, opravdově, slyší zase, že je na to příliš mladý. Proto se mu samozřejmě dost často stává, že nemá chuť do ničeho.

Dnes byla výjimka.

Způsobilo ji jeho první dožité dvojčíslí. Čeká ho veliká oslava desetiletého období minulosti.

„Páni, co já už prožil,“ zívl a přemýšlel o tom, jak neuvěřitelně dlouhá doba to je, deset let.

„Těch dní. Kdybych si je tak mohl zopakovat,“ zasnil se.

Snažil si alespoň některé zážitky připomenout. Ze začátku mu to moc nešlo, ale čím víc vzpomínal, tím víc mu jich z nitra vyplouvalo na povrch. Brzy je lovil jeden za druhým jako zápalky z krabičky.

„Co toho ještě zažiju. Není to náramné? Vždyť taťkovi je už čtyřikrát tolik, co ten musí mít za sebou, a přitom ho ostatní považují za mladého.“

Druhý den po tom výročí, kdy měl možnost si zalenošit a trochu přispat, ho postihlo nepředvídané zdání.

S hrůzou v něm viděl, že má kolem sebe plno mrtvých vlastností. Měly podobu polámaných křídel padlých andělů, jež vídal na starých obrazech. Nevěděl proč, ale byl si jist, že všechny patří jemu. Překvapeně na ně hleděl a uvažoval o tom, co se to s ním děje. Jako by se začal rozpadat na drobné kousky. Když se vzpamatoval, snažil se vlastnosti identifikovat. Byly mezi nimi dobré i zlé.

Kde se tu vzaly?

Dobré se snažil vzkřísit, ale nedařilo se mu to. Pak přišel na to, že mrtvé jsou mrtvé, a živé zas živé, a že na ně musí jít jinak. Třídit je zaživa, dobré podporovat a zlé rovnou vyřadit. Jednou měl zvláštní pocit, že není v místnosti sám. Že je tu navíc někdo jiný, koho není vidět.

Nazval ho Tost, od slova bytost.

Ohlašoval se malým zajiskřením ve vzduchu. V tu chvíli Matěj věděl, že je s ním.

A taky to, že je to on, kdo má na svědomí jeho mrtvé vlastnosti.

Se svým problémem se svěřil rodičům, ovšem ti se jen usmáli a řekli, že se mu to pouze zdá.

Po té zkušenosti se Matěj rozhodl, že se o Tostovi a mrtvých vlastnostech již víckrát před nikým nezmíní.

O to víc se začal znepokojovat.

„Kolik mi jich ještě sebere?“ ptal se plný obav. „A kolik nechá?“

Napříště se zajiskřilo při veliké hostině, přímo nad obloženými mísami a láhvemi vína. Byl tam na tácu dort s velikou marcipánovou desítkou.

Přesně tam na Matěje poprvé promluvil.

„Zničím ti život a tobě to nevadí?“

Měl příšerně dětský hlas, při kterém Matovi - jak ho kamarádi oslovovali - byla zima. Zůstal v úžasu stát. Ačkoliv byla v místnosti máma a starší bráška, slyšel hlas jenom on sám.

Znělo to jako varování.

„Vadí!“ vykřikl až se všichni otočili.

No jasně že jo, musím zachránit co se dá. Musím ho chytit a domluvit mu, pomyslel si.

Nenápadně se napil z jedné zakázané číše vína a vyšel před dům. Doušek mu dodal odvahy. Před domem zaslechl Tostův protivný smích.

„Tady jsem,“ zvolal na něj provokativně, jako kdyby si s ním zahrával.

„Počkej až tě dostanu!“ hněval se Matěj a v ten moment se stěží ovládl.

Pustil se vztekle po hlase a shledal, že se ozývá z útrob jakéhosi starého rezatého autobusu. Vyskočil na jeho špinavé schůdky a vběhl mezi sedadla. Byla noc a krom osvětlených oken domů zářily jenom pouliční lampy.

Něco se mihlo.

Natáhl své dětské paže, aby to chytil. Chvíli se mu to v nich zmítalo a pak to bylo bezvládné. Načež zjistil, že drží jen bavlněnou mikinu.

Celý udýchaný vylezl z autobusu a vtom ho uviděl.

Pod jednou lampou tam stál sotva desetiletý chlapec. Lampa mu nad hlavou vytvářela svatozář a dodávala jeho obličeji téměř božský vzhled. Mata naprosto ohromil. Viděl, že sice není nijak moc hezký, ovšem když se usmál, zkrásněl. Mat si v duchu řekl, že možná právě z toho důvodu se usmívá pořád. Velmi moc mu také kohosi připomínal. Usilovně přemýšlel koho.

„Kdo jsi?“ oslovil ho.“

„Je umění dívat se na sebe zvenčí,“ konstatoval chlapec ledabyle.

Matěj se na něj chystal vrhnout. Zbytečně. Tost už neutíkal.

„Tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou Mat. „Chci vědět, proč zabíjíš moje vlastnosti?“

„Baví mě to,“ na to zase Tost. Stál na místě a pořád se usmíval. „Kluci v tvém věku dokážou být krutí.“

Mat přistoupil těsně k němu.

„Já to nechci, rozumíš!“ řekl mu důrazně.

Tost nic neříkal.

„Já to nechci,“ opakoval Matěj smířlivě. „Nedělej mi to.“

„Když na to přijde, mohli bychom být kamarádi,“ pronesl pomalu Tost.

„Kamarádi? Copak by to šlo? Dělal jsi mi ty ošklivé věci.“

Matěj nad tím nápadem kroutil hlavou.
„Jen mě to napadlo,“ hájil bláznivý nápad Tost.

„Jsi přece můj nepřítel. Ne. Na to nemůžu přistoupit.“

Ale pak si Mat uvědomil, že ho tenhle bláznivý nápad ve skutečnosti láká. Kamarádit se svým úhlavním nepřítelem. No nebylo by to perfektní? Musel se tomu začít smát. Měl by tajemství. Tajného kamaráda.

„Jestli myslíš, že by to šlo, tak jo, něco mi napovídá, že by to mohlo být skvělé. A přitom by o nás nikdo jiný nevěděl.“

Stalo se tedy, že si ti dva nakonec podali ruce a dali se dohromady. Sedli si pod lampu a povídali si.

„Pověz mi,“ zeptal se Mat. „Odkud tě znám?“

„Hádej. Je to pouze mezi námi dvěma.“

V ten okamžik se Matěj probudil a uvědomil si, že se v něm cosi změnilo.