Mlha na Kopanicích 

Tam v kopcích 

se za deště ozývá

hlas staré zaříkávačky.

Zní jako dech. 

Může se zdát,

jako by její duše dosud

zůstala ukrytá v mlhách a

dál procházela krajinou.

Když znovu vzpíná ruce

k černým mrakům,

kouzlo je pryč. 

Už je jen ozvěnou. 

V údolí ve stráních 

ještě pohladí své květy, 

magické a krásné. 

S paprsky slunce zmizí. 

Slunovrat

Věneček z divokých květů

uvízl v zátočině potoka.

Po čarovné noci 

oslav slunovratu

točí se v zajetí víru.

Snad byla příliš krátká

noc ve znamení Blíženců.

Snad plameny daly Slunci

dostatek sil

na cestu zpět.

Možná pak v objetí 

spojí se čáry hvězd.

Až se vrátí.

Až někdo věneček z květů

osvobodí. 

Ukolébavka

Déšť a mlha se mísí

s kouřem z pálené rašeliny, 

válí se nad zemí a

jen místy poodhalí 

torza nahých stromů, 

suchého bodláčí. 

Krajinou zní tichý zpěv.

To unavená matka 

uspává své dítě. 

To země  

na podzim usíná. 

Nad ránem 

tam nahoře v kopcích

umřel pastýř.

Byl už starý.

Nikdo neplakal.

Jen ovce jeho stáda 

se choulí k sobě.

Déšť a mlha je konejší. 

V kopcích 

Ve stráních, 

v kopcích za vesnicí 

se hvězdy dotkly

květů prstnatců. 

Možná to byl klam,

ale ruku k nebi 

jsem nevztáhl. 

Snad proto, 

abych mohl věřit,

že jsou nadosah. 

Vše co není podstatné 

S deštěm 

se do půdy vpíjí vše, 

co už není podstatné. 

Znovu se vrací 

k zemi. 

Do minulosti.

Do časů 

dávno minulých 

předjaří. 

Snad jen vědomí 

zůstává kdesi 

v tiché geometrii hvězd. 

Možná, že odpověď 

znají tažní  ptáci. 

Možná je vůní 

mokré hlíny. 

Snad mi to tajemstvi 

zůstane navěky ukryto.