Pro tebe

Na peří pod širou oblohou ležím,

                                             oddělen umělou stěnou své city v sobě střežím

Jak zář nekonečnou v srdci jedinou,

                                                 v  ní se má trápení v  realitě tmy rozplynou.

 

Klubíčko bavlny,stíny opony,neúprosné lidské zákony.

 

Schoulím se a koukám na svůj stín v koutě,

                                                     připadám si samotný mezi těmi zdmi hloupě.

Čekám , že uslyším pár tvých milých lží,

                                                     že venku měsíc nesvítí,ale štěstí nám tam mží.

 

Přání krásné,probuzení zrádné,obavy lidské prázdné.

 

Sednu si na kraj snu a probuzení,

                                                       pozoruji tě spící ,zůstanu v poblouznění.

Že ještě chvilku mohu být jediný,

                                                      co přes dlaně s tvým tělem bude navždy spojený.

 

Velikost víry,záře síry,v paměti lidské díry.

 

Zkouším vstát,zhroutím se ale v černou díru,

                                                          hledaje dál život,světlo,v přitažlivosti víru.

Že dojde  ve spojení křehké hmoty,

                                                          probodnou tě vykované z mojí něhy hroty.

 

Oheň hřející, loď plující, tvář  lidská se smějící

 

Rozbíhám se po krku šesti  drah,

                                                 když budu u tebe už nemám z dlouhých cest a změn strach.

Zajít dál,než bych si dovolit směl,

                                                 svými dotyky tvůj vzdor na chviličku ochromit chtěl.

 

Průhledné kapky,v citech zmatky,nesmyslnost lidské hádky

 

Odcházím, když den se s  nocí střídá,

                                                 tvou ledovou schránku,jen tvůj  černý strážce hlídá.

Chvíle v střízlivění  se  pak příliš vlečou,

                                                    Bez tebe jak kapky po sklenici pomalu tečou.

 

Křehkost výmluvy, pevnost domluvy, cílené lidské pomluvy

 

Zastaven si sednu k  šálku čaje,

                                                          s  písmeny si dlouhý večer skotačivě hraje.

V zápětí dostat na šachovnici mat,

                                                        těžko se přiznává že náhle v poznání nastal zvrat

 

Domnělé viny,nesplněné činy,obejmuté lidské stíny

 

Ulehám, tam kde spát jsi ráno chtěla,

                                                        Pokouším se zmuchlat polštář do tvaru tvého těla.

Zima noci na naše těla útočí,

                                                       nechce se mi spát,svět se se mnou v hodinách otočí.

 

Čisté přání ,myšlenky chrání , tajemství lidská brání

 

Mimo sen, prý toho moc změnit  nejde,

                                                            až se probudím,tvůj obraz z mysli stejně sejde.

A pak jen negativ z obrázků zůstane,

                                                            co jednou se do alb našich životů   dostane

 

Prstýnek schovaný, věčností svázaný, s nadějí lidskou dávaný

 

Slůvka co kdyby, sestrojí stroj času

                                               nastaví den,kdy slyším poprvé křehkost tvého hlasu

Ve mžiku tak vrátí ten půlroční sen,

                                                 prožiju zas rád každý tebou mě věnovaný den

 

usínat v pět, musíš zpět, nevnímat lidský svět

 

Přitulím se k tobě v tom čistém peří,

                                                   kdy mám opět dovoleno vejít do tvých dveří.

Pak to nevinné přání k usínání ,

                                                    dotyk rtů změní ve vášnivě chtivé milování.

---