TD - Jak jsme v Máselné Lhotě zastropovali ceny chleba

Život v Máselné Lhotě připomínal po staletí líně meandrující tok majestátní řeky Amazonky protínající dosud neprobádané pralesy obývané kmeny lidožavých indiánů, kteří dosud nepoznali dobrodiní stavebního spoření a internetového bankovnictví. Denní robotu na poli či v hrnčírně střídaly bujaré tancovačky u muziky, a pouze zvonění nedalekého barokního kostelíku udávalo životní pulz tohoto zapomenutého ostrůvku rurální idyly co pacemaker chřadnoucího kardiaka. 

Panenskou jednoduchost života vyvěrajícího ze zdravého selského rozumu a blízkosti náruče Hospodinovy však narušila invaze drahoty, která s překotnými událostmi posledního roku vtrhla do dodavatelsko-odběratelských vztahů evropského venkova s ukrutnou nemilosrdností Čingischánových hord. Máselnolhotští se snažili čelit té hospodářské slotě dobráckým duchem komunitní koheze a relokalizací výrobních řetězců - vše od hliněných šindelů, přes krajáče, sněžnice až po pomlázky a vědra vyráběli si místní svépomocí ze surovin, kterými české luhy a háje od pradávana z Božího ouradku oplývají.

Černou skvrnou v tomto obrazu sousedské sounáležitosti byl ovšem pekař Choděra, který neslavně proslul v kraji svou paličatou hamižností. Vymlouval se na to či ono - na nárůst ceny energií, nárůst cen přespolních dodávek pšenice či na přetíženost krajových mlýnů a sýpek, a jal se nesmlouvavě zvedat cenu svých chlebových pecnů, které tvořily základ vesnického jídelníčku. Tak vtrhla zkrze pekařovu hamižnost do Máselné Lhoty globální drahota, a rozšafný úsměv Máselnolhotských, kterým byla víska v kraji vyhlášena, brzy nahradila protáhlá grimasa existenciálního zoufalství a marasmu. 

Když bylo lidem nejhůře, dorazil z hlavního města na prázdniny starostův syn Jaromír, který studoval v Praze Vysokou školu ekonomickou, a přivezl s sebou kromě torny týdny nepraného prádla i spásnou myšlenku - navrhl akčnímu shromáždění konanému na návsi, že se ceny chleba ve vesnici zastropují, a bude. Vesničané zprvu nevěděli, jak na to - už od dob Marie Terezie nikdo z nich nikdy žádné ceny nezastropovával, a měli tedy z podobných novot oprávněné obavy, které však Jaromír svým klidným sebevědomím a vemlouvavou, empatickou rétorikou rázem rozptýlil, jako když se ráno vyvětrá v zakouřeném lokále. Vesnice se prostě dohodne na ceně půl grejcaru za pecen bez ohledu na pekařovo zdražování, a když nikdo dráž od Choděry chleba nekoupí, bude pekař nakonec nucen slevit, jinak mu pecny sežerou švábi a jeho živnost přijde na buben. 

Celou vesnicí se rozezněl nadšený jásot. Takhle se na lakomce musí! A jak ti dobří lidé řekli, tak i udělali. Byl ustanoven Akční Zastropovací Výbor (AZV), a místní pasáček krav dokonce stihl publikovat v krajském Ekonomickém věstníku stať nazvanou "Zastropování jako přirozená součást regulace volnotržního hospodářství", který vzbudil v evropských konzervativních kruzích zasloužený rozruch. Lakomý Choděra brzo rozmrzele sledoval, jak na tvrdnoucí pecny chleba v jeho pekařském krámku sedají mouchy masařky, a jak jeho živnost chřadne. 

Když třetí den nikdo nekoupil ani okoralou kůrku, dostal lakomec ale jakýsi nápad - zapřáhl starého nerudného osla, který se v jeho rodu dědil z otce na syna už po staletí, do pekařské kárky, a i s nákladem čerstvě upečeného chleba kamsi odjel. 

Teprve za několik dní se Máselnolhotští dozvěděli, že ten šizuňk Choděra prodal všechen svůj chleba se slevou v okresním městě, kde už začínal být z důvodů obecné drahoty jídla také nedostatek, a tak Máselnolhotským nezbylo, než si nakonec koupit Choděrův chleba s přirážkou pod značkou Penam, kterou všichni dobří rodáci Máselnohotští po právu nenáviděli. Někteří práskli kloboukem ve vzteku do prachu cesty, a řekli, že než cpát peníze lichvářům, raději budou pískat kudlu, a tak se započala v kraji Máselnolhotském slavná tradice kudelních pištců, se kterou nakonec místní soubor zvítězil na Evropském hudebním festivalu "Through Diversity against Adversity" konaném v dánském Grimhäävenu. Ale to už je zase jiná pohádka...