Můj kurz tvůrčího psaní (část V.)

V.

„Jak se naparuje Dement, viď?“

Vyčerpaně jsem zvedl oči k monitoru. Byl tam – Dement, jeho kočka, kočka její kočky, kočka kočky její kočky, nestíhal jsem to sledovat. Už třetí díl připravovali svatbu, jenže budoucí manželka (sestra kočky) nemilovala budoucího manžela, ale stávajícího komořího. Jak prosté, milý Watsone.

„Ten má kníra, že by s ním mohl leštit ulice Istanbulu,“ zapištěl Kadlec a plácl se do kolen. „Dojdu pro skleničky, dáme si oba.“

Neměl jsem sílu vzdorovat. Kadlec se přišoural se dvěma hrnky na čaj s obrázkem královny Alžběty II., které naplnil po okraj. „Je libo aperitiv?“

Přiťukli jsme si. Kadlec dal hrnek na jeden zátah. Nechtěl jsem se nechat zahanbit a vypil ho na tři loky. Co vám budu povídat, málem jsem se poblil. „Nemáte kolu nebo nějakou limonádu?“

„Mám vodu. Chceš?“

„Dám si, díky.“

Kadlec zručně dolil oba hrnky. Dolej, ale nepřelej. Nebo jak to bylo…?

„Budeme si tykat. Já jsem Franta.“

Přiťukli jsme si. Ztěžka jsem dosedl na gauč. Hlavu jsem měl jak kolotoč, a to byl teprve začátek.

„Myslíš, že Dement získá dámu svého srdce?“

Co je mi do Dementa? Do postavy bez špetky šarmu či intelektu? „Ty hoříš pro nějakou dámu?“

„Ne, ale na kluky nejsem,“ ucedil Kadlec a dolil hrnky.

„To je mi jasný.“

„Tak proč sem furt lezeš?“

Povídka, zeptej se ho na povídku, šlo mi hlavou, ale jazyk se nedokázal pohnout z místa. Asi stávkoval nebo dostal smrtelnou dávku lihu.

Kadlec si dal nohy na stůl a pustil další díl.

„Co… ta moje… povídka?“

 Uslyšel jsem svůj hlas, ale nepoznával ho. Stal jsem se jednou z žárovek v lustru, ztracený případ.

„Připomeneš mi ji?“

„Je o únosu. Unesou pracovníka ambasády, co dělá v Iráku. Unesou ho te-tero-teroristi. Je mu to… fuk, protože… protože on stejně nikam nechodí.“

„Popisuješ ji zmateně, ale není úplně špatná.“

„O-opravdu?“

„Bohužel v ní máš mraky chyb. Hlavní postava není dostatečně vykreslená. Příběh působí nevěrohodně. Čtenář má pocit, že se na něj kouká svrchu jako anděl. A to je chyba, andělovi musíš vymáchat křídla ve sračkách, rozbrečet ho i rozesmát.“

Sice jsem byl takřka v bezvědomí, ale tohle mi vyrazilo dech. „Jak bys… jak bys to napsal ty?“

„Úplně jinak,“ odvětil Kadlec a dolil hrnky.

„Začal bych únosem, a ne omáčkou okolo. Popisy budov jsou fajn, ale nesmí bejt samoúčelný. Dal bych tam nějakou retrospektivu, ale ne moc. Prokreslil bych jeho vztah ke věznitelům, hledal bych paralely s jeho dosavadním životem.“

„Par-la-la-lala-lely…,“ větu jsem nedokončil, byl jsem out of order.

Než Kadlec pustil další díl, spal jsem jako námořník.

(...)