Kapitola 9.-Diagnostický Ústav Dobřichovice.

Po odvezení sanitkou do dalekých Dobřichovic z našeho ostrova,jsme všichni sourozenci byli ubytovaný v jedné velké budově s přilehlou školou,téměř pro všechny věkové kategorie.

Bylo to něco jako smíšenina klokánku a výchovného ústavu.

Zde se vozí děti,které se následně rozdělí do okresních dětských domovů nebo do výchovného ústavu.

Dle chování,bydliště ještě v době socialismu to fungovalo tak,že se děti sledovali cca 3. měsíce a poté byli umístěny kam patří.

Naše sestra,která nebyla ještě ani ve věku 1 roku byla automaticky umístěna do kojeneckého ústavu.

A začalo psycho.

Je velice těžké zvyknout si ze dne na den na Ústavní výchovu a tolik cizích dětí na jednom pokoji,dosud jsme žili na ostrově bez hranic a pravidel.

Den se rozdělil na budíček a večerku.Na pravidla systém.

V budově bylo mnoho dětí různého věku s různým odůvodněním odebrání rodičům z péče.

Většinou to byli děti ze sociálně vyloučených rodin ,máloky sexuláně zneužívané,občas týrané.

Pokud se někdy nekomu stane v dětství,že jim zemřou rodiče,třeba při autonehodě,většinou se dávají do péče ostatním příbuzným.

Téměř vůbec se nikde nevyskytovali děti ,který měli podobný příběh jako já a moji sourozenci.

Automaticky s následného šoku a postraumatické stresové události,jsme každému na potkání vyprávěli proč jsme v děcáku.

A okolí se nás obávalo.

Ovšem tento problém se se mnou táhnul až do dospělosti,nechápala jsem,proč se mě neustále cizí lidé ptají na to proč bydlím v dětském domově a když jim to řeknu,tak utečou s hrůzou,měla jsem pocit,že mě automaticky napasovali do role vražedkyně...ty máš otcovu krev,ty jsi psychopatka a nemůžu s tebou zůstat o samotě.

Dospělejší lidé,taky neuměli reagovat adekvátně ale mohli si za to sami.

Jako hraničář celý život vzbuzuji v lidech zvědavost,jsem prostě jiná a vyrázná a celkově dodnes mě nikdo neumí popsat jinak než zvláštní holka.A tak se vyptávají,kdo jsi,kde bydlíš,kolik ti je a proč máš ráda tohle a tamto a proč tohle děláš....bla bla,bla a vysondují ze mě i to co nechci,třeba jsem z děcáku,nemám rodiče,mám strašně moc sourozenců...........A když jsem se zmínila proč a jak,všichni vzali zpátečku.

Dnes vím,že to co je nejvíce děsilo byl zřejmě fakt,že já jsem se u toho nikdy nerozbrečela,spíše jsem se usmívala.

Usmívala jsem se nad tím,jak jsou ti lidé zděšený.

Představa ostatních vrstevníku-maminky,která si zlomí nohu a skončí na pohotovosti je děsila natolik,že dostali panický záchvat a já tu mluvím o vraždě ,která je jako z hororu.

Ale trvalo mi to celý život celé tohle pochopit.

A ted se vrátím zpátky zase k diagnostáku.

Poté co nás ubytovali v jednom obrovském pokoji s obrovskou chodbou a obrovskou koupelnou s asi 5 záchody.

Pod náma byla veliká jídelna a velká místnost s televizí a skříněmi ,kde byli uložené společenské hry a sem tam nějaké hračky.

Vedle této budovy,byla velká zahrada a na zahradě byla veliká tělocvična se školou.

Měla jenom 2 třídy.

Tato škola byla zábavná.

Neřešilo se kdo do jaké třídy spadá,jelikož každý měl jinný věk.Tak se to rozdělilo-od 1._5. třídy a od 6-8 třídy.Myslím,že 9.třída ještě neexistovala v té době.

A výuka probíhala stylem-dělej si co chceš,hlavně dělej ,že se učíš,tady máš knížku,sešit,propisku a pastelky.

Hlavně vydržet do 12:00 hod,kdy byl čas oběda.

Velký púro mě hnusný rozdíl v mém životě byla strava.

Pravidelně jsme museli snídat přesně na minuty a velmi chutné potraviny jako chleb s tvarohem a rajče.

K obědu dušená mrkev,fazole a bramobory.

Byli jsme zvyklí nesnídat,max. večeřet a to ještě na co máme chut,co se doma našlo.

Ale určitě to nebyl chleba s tvarohem a rajče.

Po obědě byl čas na rajony.

Úklid-vytírání chodby,pokojů,wc atp.,převlékání ložního prádla a hrabání listí na zahradě.

Poté si nás vyzvedávala psycholožka,která nás odvedla každého zvlášt do kanceláře,kde měřila naše IQ.

Moje testy dopadli hrozně.Pamatuji si,že jsem skládala mozaiku a zaboha jsem nemohla najít otvor na poslední trouhelník.

Tak jsem to vzdala a měla jsem hned o IQ méně.

Poté jsem šli na velkou zahradu a dělali jsme ,že jsme hrozně štastný s někým nebo bez nikoho.

Ale prostě jsme tam museli přežít,protože od 14:00 hod -16:00 hod byli povinné vycházky.

Poté společenská místnost,nějaký ten večerníček,večere a do sprchy.

Tato společenská místnost s jídelnou také sloužila jako návštěvní místnost.

1x za měsíc nás mohli navštívit příbuzní,za podmínek diktovaných státem.

Pamatuji si,že v jeden den opravdu přijela babička,děda a setra možná i s bratrem na návštěvu.

Měli na to čas 1 hodinu,všechny děti měli návštěvu,někteří ne,většinou to byli tací,co mají rodiče vožraly a fetáky,těm záleží na krabici vína a jízdenku si nekoupí a už vůbec nebou běhat po úřadech aby si zařídili propustku-navštívenku za dítětem.

Za námi přijeli jenom 1x než se situace ústálila a než bylo zjevné,že jsme si zvykli na ústavní výchovu.

Jelikož jsme k nim neměli,téměř žádný vztah,než jen běžně od vidění,tak jsme neměli téměř spolu co řešit.Jen mámu a tátu.A to nikdo neřešil,to bylo nevhodné.

Vlastně ted si říkám,že to bylo docela hloupé ze strany ústavu,když nikdo neřešil naš postraumatický stresový syndrom,ale to jestli včas dodržujeme normu.

.......Más kde bydlet,máš co jíst,máš co na sebe,tak mi řekni co ti tady chybí?

Za návštevu jsme samozřejmě byli rádi,věděli jsme co jsou naši příbuzný zač a taky nám přivezli čokoládu :-)

No já si nejvíce tedy z návštevy pamatuju dědu,protože mě naštval.

Děda si mě posadil na klín a já jsem jedla tu čokoládu a on mi říká.

Gitunko a prosimtě až budeš velká,čím ty budeš?Jaké bude tvoje zaměstnání?

A já mu říkám no dědo,já přece budu zpěvačkou?To ví každej?Od dětství jsem skládala texty a pamatovala si je,zpívala jsem do vonavky a nic jiného mě jako budoucí zaměstnání nezajímalo.

A děda se naštval a říkal,no tak ale už jsi velká holka,bud rozumná a nevymíšlej si hlouposti.Musíš se rozhodnout.

Budeš prodavčka nebo kuchařka?A já mu říkám nebudu žádná prodavačka,já budu zpěvačka dědo a nevím proč jsi tak hluchej,když ti to pořád říkám.Dědu málem šlak trefil.

Přesto nás všechny jejich odjezd velmi mrzel a trápili jsme se nějakou dobu žalem,nechapali jsme proč si nás segra nevzala s sebou,když nám to za těmi dveřmi přece slíbila s tou paní sociálkou a panem policajtem.Pořád jsem čekala,že fakt pro nás přijde.

Tak samozřejme,byla to past.Segra měla svůj zivot s přítelem a nemohla si domů nasáčkovat 6 sourozenců,to bych v jejím věku ani já nechtěla,ale dítě to nechápe,dospělí ano.

Jedinou velikou úlevou v tomto diagnostáku bylo to,že byli nasraný uplně všichni děti,který byli odebrané rodičům a tak jsme se snažili po nocích rebelovat.

Pomlouvali jsme vychovatelky,který jsme museli oslovovat teto.

Dávali jsme jim různé přezdívky.

Také po ústavech kolovali velmi populární romské písně,složené z prostředí kriminálu a ústavů.

Např. tuto skladbu jistě složil kluk,co byl umístěný ve výchovném ústavu.

....Song....Pane,pane soudce,jedno přání já k vám mám.Chtěl bych domů k máme jít a z děcáku odejít.Tato zpráva se vám zamítá,není důvod vám věřit......

.....Další song ....Přes ty okna ,přes ty mříže,prstýnek ti navlékám ,jak to bylo s tebou krásný na ty chvíle vzpomínám.

a jiné a jiné songy,kterými jsme si krátili čas.Ale vždycky to byli romské skladby.

Občas někoho z diagnostáku vystěhovali do děcáku a přistěhoval se jinný případ.

Tak se to tam obměnovalo i v pokoji.

Jednou se tam stala i vážná věc,kdy s náma byla ubytovaná jedna slečna,která byla extrémě lekavá a děti z ní měli srandu.

Jedno z nich na ní skočil ze schodů a vybafnul a ona se lekla a zemřela.(Pravdepodobně asi mrtvice nebo tak něco,ale bylo to leknutím.)

Každý pátek jsme jako retarované opice,chodili povinně do tělocvičny v určený čas a seděli jsme v kruhu,kde jsme spívali stále 3 písničky dokola,každy pátek.

Jedna z nich byla Máš má ovečko dávno spát,potom stánky a to třetí už nevím.Ovečka mě vysírala uplně hrozně.

Poté padl rozsudek a byli jsem přemístěny do dětského domova,kde jsme měli trávit zbytek života do svých 18. let.

Cestu do dětského domova si tedy vůbec nepamatuji,ale pamatuji si,že ještě noc než jsme odjeli.Chytnul mě v diagnostáku rapl.

Velice mi vadilo,dělat všechno na povel a na minuty,jako voják na vojně.

Nesnášela jsem ,když jsem se musela svlékat do naha,přede všemi děvčaty z ústavu,jelikož jsme hromadně museli každou noc do sprchy a taky na wc.

Na vykonání očisty těla,vyčistění zubů a vykonání potřeby byl pro všechny cas 1 hodinu.Ale bylo nás hodně.Takže v té koupelně,kde bylo 5 záchodů se utvořii fronty a střídali jsme se rychle na čas,jenomže tohle prostě nejde.když ti stojí dalších 5 dětí za dveřmi wc a tukají ti do dvěří za pokrikování vychovatelky.Už je hodně hodin,budeme zamykat.

Takže jsem dostala brutální záchvat vzteku a byla jsem zamčená na wc a myslím,že jsem velmi brečela a děti mi bouchali do dveří .

Když mě vychovatelka donutila otevřít,dostala jsem léky na uklidnění s výčitkou,že jsem hysterka.

A ráno už jsem se stěhovali do dalekého dětského domova,kde mi bude trvat dalších několik kapitol,než napíšu o následném odchodu.Ovšem to co nastalo po té -vůbec uklidnující nebylo.

Jsem přesně ten typ osobnosti,co ústavy nesnáší.

 

---