Filipos opět stál na mořském břehu se svým přítelem Androsem a lomil rukama:
"Musí to jít. Musí to nějak jít. Athény praskají ve švech... Sparta taky..."
"Jsi filosof," usmál se Andros, "navrhni nějakou teorii, pak její aplikaci... a to by bylo, abychom nevypluli na moře."
"Teorii: zkoušel jsem to už mockrát a stále docházím ke stejnému, neřešitelnému, výsledku. Tedy výsledek řešitelný je, ale plavba podle něj již ne. Takže ty sny, že Řecko bude kolonizační velmocí, se rozpadají vniveč."
Filipos si začal kreslit písmena do písku. Andros, který neuměl číst, jen pokrčil rameny.
"Prostě bohové nám nadělili kus půdy a šlus. Tak to bývá. No nic, vrátím se do města, poslouchat nějaké řečníky."
Jak oba přátelé odešli, moře začalo smývat písmena Filipovy věty, kterou se za čas budou učit v celém řeckém světě: "Těleso ponořené do kapaliny je zatěžováno silou rovnou hmotnosti tělesa..."