Citáty. I v nejtěžších dobách se vždy i mezi chudými lidmi našly ostrůvky lidí, kteří praktikovali svou přirozenou lidskou lásku všude, kde to jen trošku šlo (žákovské citáty ).

 

další žákovské citáty - tentokrát opět spíše ,,pel-mel", ,,výškrabek" č. 02 :)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V těžkých dobách lidé využívali své rodičovství třeba k tomu, že aby uživili zbývající děti, prodali nějaké své méně oblíbené dítě do otroctví (- ale i v té době platilo, že raději prodali nějaké cizí dítě, když se k tomu naskytla příležitost).

 

 

Čemu se dnes divíme v zaostalejším světě, bylo ještě v osvíceném 19. století běžné např. ve Francii a Anglii - že děti již od svých třeba sedmi let pracovaly v dolech (protože se vešly do menších děr, než dospěli).

 

 

(( ...)).

V době, kdy se platilo mýtné při každém přechodu nebo přejezdu Karlova mostu, musel si člověk lépe rozmyslet, na které straně řeky zrovna chce být.

 

 

Při výběru mýtného na mostě si kluci nacházeli třeba tu kličku, že se schovávali v hustém pěším i koňském provozu za své vozíky se zbožím, což se jim povedlo jen občas, jako přivýdělek.

 

(( ...)).

 

 

Za minulých sto let se život dětí zlepšil snad mnohonásobněji, než předtím za tisíc let. Např. ještě v 19. století se i v našich krajích stávalo, že dítě šlo třeba ve svých sedmi -deseti letech do  ,,služby" k sedlákům, kde potom žilo až do dospěl.osti. Svoje rodiče vidělo mnohdy třeba jen jednou dvakrát v roce, a to i v případě sousedících obcí, protože MHd nefungovala.

 

Dítě, které šlo do služby v útlém dětském věku, ještě mělo velkou výhodu, pokud tam šlo se svým starším sourozencem.

 

 

(( ...)).

 

Po dlouhá staletí byla v bahně venkova jedině církev pro talentované děti výtahem do velkého světa.

 

V době, kdy lidé neuměli číst (a na venkově stejně neměli co), jim četba evangelií apod. v kostele byla ostrůvkem vzdělanosti. Proto je dobře, že Cyrila a Metoděje napadlo, aby se to četlo česky.

 

Na životech našich velkomoravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (ze Soluně) názorně vidíme, jak v některých životech lidi stihnou udělat tolik záslužnosti, že by to někdo nestihl ani za dva tisíce let.

 

(( ...)).

 

Ještě v 19. století se rodičovství (hlavně na venkově) praktikovalo tak, že nejistá budoucnost se vyvažovala větším počtem dětí, než deset.

 

V době pandemií apod. se chudší obyvatelstvo nemělo čas zabývat přísnou ochranou, jako třeba šlechta, protože přednost dostávala potřeba každodenní obživy.

 

(( ...)).

V 19. století nebyly rodičovské dávky, apod., a proto se děti z chudších rodin běžně posílali na práci za byt a stravu do těch bohatších. Říkalo se tomu „do služby“.

 

Děti ve službě u cizích sedláků mnohdy byli ti, kteří dělali nejhorší práce i proto, že mnohdy neměly možnost kamkoliv odejít, a neměly oporu v žádné dospělé osobě ve svém okolí. 

Mnohé děti do konce předlouhého života nemohly rodičům zapomenout nedostatek lásky v dětství, i když rozumem chápali, že taková byla doba.

 

Mnozí lidé, kteři pocházeli z venkovských, nebo i městských velmi chudých poměrů, dokázali mnohdy v životě dosáhnout úspěšného plnohodnotného života, protože měli v sobě dost silné náboje.

 

((...)).

 

V době, kdy ve venkovských rodinách běžně bývalo více než deset dětí, musela výchova probíhat převážně samočinně, pomocí kolektivu z ulice, anebo pomocí starších sourozenců.

 

Běžnou úmrtnost dětí třicet procent (i mimo pandemie) nahrazovala přirozenost jejich plynulého příchodu, které se moc nekladly překážky do cesty.

 

Výhrou pro naše jihomoravské venkovské dívky mohlo být to, když se dostaly do služby třeba do bohatých vídeňských rodin (i když bohatost jejich příběhů by si dnes mnohdy vysloužila hvězdičku).

 

Po roce 1774 mnozí rodče i u nás na Moravě a v Čechách pochopili význam školn.ích znalostí, a snažili se je alespoň některému svému nadanějšímu dítěti poskytmout i ve větší míře, než jen v té vyžadované systémem. To, když se potom později třeba dostalo do lépe placeného místa, tvořilo pomocnou ruku pro své široké příbuzemstvo.

((...)).

 

Bylo běžné, že chudí lidé, kteří měli každodenně starost o to, co do úst, neměli v dějinách moc času na nějaké okázalé projevy lásky – tu ale často prokazovali celým svým životem.

 

((...)).

V době, kdy nebyla rodičovská, nebo důchody apod., o to více platilo, že rodina musí držet pohromadě – ale také to, že už i děti byly mnohdy nedílnou součástí rodinného výdělku (…). Proto povinná školní docházka hlavně na venkově zprvu mnohde narážela na potřeby strohé každodennosti.

 

Děti v početnějších venkovských rodinách se vychovávaly ve skupinkách příkladem a starostí starších sourozenců, či tím, co podchytily někde venku, protože rodiče na výchovu neměli moc čas.

 

 

((…)).

 

V severských krajích se dítě počítalo jako plnohodnotn.ý člen rodiny až někdy od puberty (s výjimkou bohatších rodů, kde si je museli více opečovávat kvůli jejich plánované budoucí vůdčí roli ve společnosti).

 

Mladší děti v chudších rodinách si dříve svou příslušnost k rodině musely odžít, než si jich někdo všiml (narozdíl od dneška).

 

V početnějších venkovských rodinách se mladší děti dříve počítaly ,,na kusy", dokud někdo nezačal osobnostně vyčuhovat.

((...)).

V dobách, kdy ještě nebyl internet nebo telefon (anebo kdy bylo ještě neznámo písmo), se lidé museli umět navzájem  rozloučit i na dlouhou dobu – a to vyžadovalo i jisté specifické dovednosti, které nám už dnes mnohdy chybí, protože se můžeme vidět a slyšet téměř non stop.

 

.

 

(( ...)).

V dobách, kdy se v Praze za přechod řeky platilo – a kdy navíc jakákoliv přeprava byla daleko pomalejší, než dnes – museli lidé daleko více plánovat, co všechno na kterém místě udělají, a co si tam mají vzít s sebou, apod. Dneska se tomu říká měkké manažerské dovednosti.

 

 

(( ...)).

Roku 1804 císař František I. rozhodl, že do Stromovky může už veřejnost chodit sama.

Veliké umělé jezero ve Stromovce bylo asi zasypáno i proto, a by bylo více místa pro tam pravidelně parkující vojska.  

 

Jezero ve Stromovce se napájelo Rudolfovou štolou z Vltavy, což byl od císaře Rudolfa II. husarský kousek (stihlo se to do roku 1593, tedy v době českého hospodářského rozmachu před třicetiletou válkou). 

 

((...)).

Ve městech, jako je Praha, máme tu výhodu, že mnoho i středověkých objektů nám pořád stojí na tom samém místě (na rozdíl třeba od mnoha evropských měst, které byly po druhé světové válce znovu vystavěny prakticky od základů, a kde i mnohé pam.átky přitom trošku posunuli, aby se jim tam lépe vešly).

 

V Praze, ale i dalších českých městech máme tu výhodu, že mnoho objektů nám třeba i po tisíc let stojí pořád na svém jednom místě, a když víme, co se kdy u kterého objektu význačného stalo, můžeme si tam o té události kdykoliv udělat meditaci.

 

(( ...)).

V minulých staletích se rodinné záležitosti, či partnerské hrátky apod., jak je známe dnes, odehrávaly spíše v bohatší části společnosti. Chudší lidé si na ně mohli udělat čas pouze v časech hojnosti, když měli co jíst (anebo o vánocích, a nebo o hodech, při bohatých oslavách korunovace panovníka nebo vyhrané váky s rozdělenou kořistí, apod.) .

 

V zimě, hlavně v letech, kdy byl nedostatek jídla, lidé na venkově šetřili energii tím, že jen ráno nakrmili dobytek a částečně i děti apod., a jinak hodně spali.

(( ...)).

 

Díky církvi měli lidé na venkově, oproti naší běžné představě, od povinné roboty na panském více volna v podobě mnoha svátků, kdy se nepracovalo (to bylo navíc kromě nedělí). Další delší čas pro sebe potom lidé měli v zimě, který si ovšem užili pouze tehdy, pokud si mohli v létě a na podzim vytvořit dostatečné zásoby pro sebe, a pro dobytek.

 

(( ...)).

Když se třeba ve středověku vyskytl bohatější šlechtic, který měl nadprůměrně soucit s poddanými, a chtěl jim podstatněji zlepšit život, musel se se svou dobrotou držet na uzdě - většinou by brzy buď zkrachoval, nebo došel k názoru, že by muselo dojít ke změně celého pozemského systému.

 

Nejrozumnější formou pomoci chudým lidem ve středověku ze   strany bohatších lidí (včetně šlechty) byla dotace špitálů a chudobinců- případně i jejich založení, třeba vedle kláštera svaté Anežky v Praze, apod.

 

 

(( ...)).

Nejpozději od roku 1343 se v Evropě začaly pojišťovat lodě, ale vzhledem k tehdejšímu množství událostí na mořích se majitel nákladu i lodi musel vždy v přístavu při nakládce zamyslet, zda-li to zrovna nevidí naposled (podobně to měli např. i ve starověkém Egyptě a Řecku, tam si ale ručili navzájem kamarádi jen v rámci spolku).

 

(( ...)).

Slepice bývaly dříve velkou částí obživy vdov, a dalších chudších žen či důchodců na venkově.

 

Chov slepic se vyznačoval fyzickou i technologickou nenáročností (a vejce i slepice byly dobře a rychle prodejnou komoditou), proto tvořil podstavec pro obživu chudších lidí po dlouhá staletí.

 

Už ve starověku patřilo k výsadám vdov a sirotků, že mohli sbírat obilí po sklizni na poli. To využívali přímo na chleba, anebo pro chov drůbeže, zejména slepic, kteřé pro ně mnohdy byly pokladem, a zdrojem jídla.

 

Slepičí vejce po dlouhá tisíciletí bylo velikým zdrojem živin pro chudší obyvatelstvo, protože maso si mohlo dovolit většinou jen málokdy.

 

Základem i chudého soběstačného hospodářství byly slepice a koza, nebo slepice, kráva a koza.

 

Slepičí vejce, spolu s máslem, patřilo vždy k rychle a jednoduše prodejnému produktu venkova ve městech, a bylo základem pravidelného příjmu mnoha chudších venkovských domácností.

 

Naše představa o tom, že chudé obyvatelstvo v dřívějších dobách jedlo dlouhodobě pouze nechutná jídla, odporuje přirozené lidské vynalézavosti.

 

Dneska mnohdy soucitně vidíme v chudých lidech dřívějších dob oběti své doby, ale oni sami se tím spíše vůbec nezabývali.

Veliká, anebo slavná doba z našeho úhlu pohledu byla většinou velice těžká pro ty lidi, kteří v tom žili.

 

Nejslavnější historická období téměř vždy stála na bedrech těch  nejobyčejnějších lidí, kteří každodenně dělali to, co zrovna museli.

(( ...)).

I v nejtěžších dobách se vždy i mezi chudými lidmi našly ostrůvky lidí, kteří praktikovali svou přirozenou lidskou lásku všude, kde to jen trošku šlo.

 

(( ...)).

---