Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

VELKÝ PÁTEK
datum / id29.10.2022 / 536511Vytisknout |
autorJena1
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno263x
počet tipů9
v oblíbených0x
do výběru zařadilBiskup z Bath a Wells,
zařazeno do klubůZajícův výběr,
VELKÝ PÁTEK

 

VELKÝ PÁTEK

 

     Říkali mu Baretka ale jeho skutečné jméno nikdo neznal. Byl bezdomovec, bezďák, špína.

    Levou ruku měl nehybnou, v důsledku nevydařené operace a tak, když žebral o peníze, musel natahovat pravou. Občané ho většinou míjeli bez povšimnutí. Zvykli si na něj a považovali ho za součást stanice metra. Za ta léta už Baretka dobře věděl, kdo mu nasype do kelímku pár drobných a kdo bude dělat, že neexistuje. Neomylný instinkt každého žebráka. Věděl dokonce, v které kapse má ten či onen pán peněženku, ještě dřív, než se vůbec dostal na doslech. Poznal, kdo nosí peníze jen tak, v zadní kapse kalhot a kdo je má bezpečně uložené v tašce nebo batohu. Bylo toho velice málo, co Baretka nevěděl o žebrání. A možná, že už věděl úplně všechno.

    Sedával před vchodem do metra, na hlavě špinavý baret a rty pevně sevřené, jakoby se styděl za chybějící zuby. Věčně trpící, rachitický mužíček s vyhaslýma očima. Troska člověka, která si zasloužila soucit nebo výsměch. Obojího se mu dostávalo denně mírou vrchovatou.

    Mezi ostatními bezdomovci o něm šly podivné řeči, které byly z části pravdivé. Pravdou také bylo, že se s nikým nedružil, nepil krabicové víno a nemočil na veřejnosti. Byl to vlk samotář.

    Když zvedal kelímek s pár mincemi a drmolil svoji prosbu, díval se do očí pouze těm, o nichž díky své letité praxi věděl, že dají. U těch ostatních, a těch byla drtivá většina, provedl pouze mechanický úkon zvednutí paže. Neobtěžoval se s mluvením. Zbytečně vysilovalo.

    “Prosím”, dal do toho slova notnou dávku lítosti a soucitu. “Prosím, pomozte”.

    Dáma v letech se psem na teleskopickém vodítku se zastavila a začala lovit v kabelce. Pes si ho očichával a vypadalo to, že se na něj vyčurá. Baretka věděl, že nemá v takovém případě psa oslovovat, ani se rozplývat nad jeho krásou či přítomností. Pouze ho ignorovat. A doufat, že se nevyčurá.

    “Děkuji paní”, řekl nahlas a stále se jí díval do očí. Bylo na ní vidět, že se lehce stydí, když rázně zacvakla kabelku a trhla vodítkem. “Moc vám děkuji, paní”. Věděl, že to s díky nemá přehánět, Co kdyby ještě někdy v budoucnu použila tuto stanici. Bude si ho pamatovat a zase dá.

    Neměl žádné triky, o kterých slyšel vyprávět ostatní bezdomovce v hovorech, které nebyly určeny pro jeho uši. Nesnažil se dojímat historkami, vecpanými do dvou holých vět. Dokázal pouze klasifikovat občany. A dělit je na ty, co dají a na ty co nedají.

    Zhruba deset jich chodívalo denně, pravidelně ve stejnou dobu, kromě víkendů. A denně dávali. Choval se k nim jako k těm ostatním. Věděl, že by byla velká chyba, dovolit si jakýkoliv náznak důvěrnosti. Gesto, úsměv nebo dotaz typu “tak jak se dnes máme” nebo “vám to dnes ale sluší”. Tím by se vlomil do soukromé sféry občana a už by od něj nikdy neviděl ani korunu. Nakonec - kdo by chtěl sdílet soukromí s bezdomovcem.

    Když se objevil někdo nový, kdo začal chodit pravidelně, neomylně poznal z několika pohledů, co je zač. Tak třeba mladá holka s vlasy do ohonu, výrazným mejkapem a riflích od vietnamců v půl šesté ráno. Zdravotní sestra v nemocnici. Vrozený soucit.

    Muž středního věku s břichem, lehce jetý oblek, špatně uvázaná vázanka. Úředník zahraniční společnosti s ukončeným, kariérním postupem. Stud.

    Dáma v letech s jorkšírem s růžovou mašličkou, věčnou nadváhou a věčnou dietou. Kamarádský typ drbny v domácnosti. Sponzor.

    Kolem desáté, vždycky v pondělí, středu a pátek chodívala žena s nákupní taškou na kolečkách. Něco mezi pětapadesáti až šedesáti, možná čerstvá důchodkyně. Občas jí z tašky vyčuhoval pórek nebo nať mrkve. V pohodlném, městském oblečení úměrném její figuře, s pravidelnou přesností házela do kelímku dvě dvacetikoruny. Ani víc ani méně. Nikdy nic neřekla, jenom se lehce usmála a pokývala hlavou. Baretka se také lehce usmál, i když to v jeho plnovousu zřejmě nebylo vidět. Ale snažil se alespoň rozzářit oči. Slušně poděkoval a neopomněl dodat “paní”.

    Samozřejmě, že měl Baretka přečtené i ostatní, co nedávali. Poznal, proč tamten se vždycky dívá doleva, do výloh s dámskou módou. Jiný předstírá, že má hrozně na spěch. Ženy jsou náhle zaneprázdněné kontrolou svého zevnějšku a úpravou vlasů. Téměř všechny zrychlí krok, takže některé starší a mohutnější riskují, že upadnou. To jsou pokrytci.

    Na rohu se objevil občan, kterého si pamatuje, že tudy chodí zhruba dva týdny. Dá se tedy už o něm říct, že pravidelně. Minule zachytil jeho výsměšné gesto, vystrčený prostředníček. Nijak na to nereagoval a čekal, co to bude příště. Občan se zastavil těsně před sedícím Baretkou a narušil tak jeho privátní zónu. Vysoké, černé, okované boty na šněrování, vyleštěné do nepřirozeného lesku a černé rifle dole ohrnuté. Víc neviděl, pokud nechtěl zaklonit hlavu a podívat se mu do tváře. A to nechtěl.

    “Zítra si tě podám,” řekl ten občan. To bylo něco, co Baretka slýchával za dobu svého života na ulici téměř denně. Stále mu někdo vyhrožoval, vyhazoval ho odevšad, kde se objevil, mnoha občanům vadila už i jeho samotná existence. Nijak na to nereagoval. “Tak zítra”, zopakoval občan a vložil do kelímku papírovou dvousetkorunu.

    Tak jo. V pohodě.

    Další den Baretka toho člověka vyhlížel, hned jak otevřeli metro. Věřil, že dodrží své slovo a nebude jako ostatní, kteří se stydí, když mají projít kolem žebráka. Sledoval stovky nohou, které šly k němu, jestli se mezi nimi objeví vysoké, černé, šněrovací boty. Když si jich všiml, bylo poledne. Stejně jako včera se zastavily pár centimetrů před ním. Nic se nedělo, občané chodili kolem do metra, někteří dál, do obchodního centra. Baretka zvedl hlavu a prudká bolest v zádech ho téměř znehybnila. Podíval se nahoru, do obličeje zakrytého slunečními brýlemi. Po několika vteřinách měl dojem, že se cosi děje.

    Dostal hrozný strach. Pokusil se převalit na všechny čtyři, aby se mu lépe vstávalo. Když se postavil, stále ještě zlomený v pase, nemohl se bolestí ani nadechnout. Majitel bot stál před ním, mírně shrbený jako by si s ním chtěl popovídat.

    “Pane, prosím!” Jeho hlas byl plný strachu ale i vzdoru. Nechtěl se nechat jen tak zkopat před zraky mnoha lidí. Jenže nevěděl, jak tomu zabránit.

    “Hezký den,” řekl muž. Lehce si upravil sluneční brýle, sáhl do zadní kapsy a do kelímku vložil opět dvousetkorunu. Potom odešel.

    Baretka upadl na složený karton a začal se třást. Pot mu stékal z čela do vousů a pravou rukou drtil kelímek s pár mincemi a papírovou bankovkou. Otočil se za tím mužem, který právě vcházel do stanice. Před turniketem se zastavil, podíval se na něj přes tmavá skla brýlí a pokynul hlavou. Jako by mu říkal, Tak zítra, máš se na co těšit.

    Tu noc nemohl usnout. Ležel na krabicích, zabalený do roztrhané, smradlavé deky, vmáčknutý do úzkého prostoru pod nadjezdem dálničního přivaděče. Před očima mu zmateně kroužily obrazy z minulého života. Do toho vstupoval dvousetkorunový muž ve vysokých, černých botách. Bál se jít druhý den žebrat ke vchodu do metra, přestože věděl, že když jednou vynechá, už se nebude mít kam vracet. Další den bude sedět na jeho místě jiný žebrák. Navíc byl vnitřně přesvědčen, že ten muž si ho stejně najde, ať přijde nebo ne. Vzpomněl si na dobu svého dětství. Kdykoliv zaznamenal ve svém okolí něco špatného a svěřil se s tím mamince, vždycky se ho snažila přesvědčit, že se mu to jenom zdálo, že to tak nebylo. Pokoušel se i teď přijmout myšlenku, že vztyčený prostředníček se nekonal. Že onen dvousetkorunový muž se choval zcela stejně jako všichni ostatní.

    Nakonec je to možné. Vysnil jsem si a vybájil ve svém životě množství jiných nesmyslů. A daleko vážnějších.

    Usnul pozdě, až když ho uspaly sílící vibrace mostní konstrukce, díky houstnoucí dopravě.

 

    Ráno se mu nechtělo vstávat. Jednak se nemohl probrat z hrozného snu, jednak měl předtuchu, že se toho dne stane něco zlého. Ale co zlého se ještě může přihodit bezdomovci? Zaberou mu jeho místo, kde žebrá. Zkopou ho, pustí na něj psa. Bude mít hlad a žízeň, bude ho bolet celé tělo. Hlavně srdce. Srdce, ten orgán, který se nepodaří uchlácholit slovy “to přejde”. Které se nepodaří zklidnit tabletkou Ibuprofenu nebo Valetolu. Srdce, na které nepůsobí žádná z alternativních, terapeutických metod, dokonce ani lákavá představa ráje, kde nebude bolesti ani utrpení, v podání postarší dvojice Svědků Jehovových, která si každý den odbyla svoji dvou hodinovou službu u vchodu do metra, pár metrů od Baretky. Na srdce nejsou ani Poděbrady.

    Celý zmatený a rozbolavělý se přece jen vyhrabal za změti hadrů a kusů kartonů, které tvořily jeho lůžko, a odkulhal na ranní tramvaj. Tam se schoulil na poslední sedátko a ignoroval pohoršené pohledy spořádaných cestujících. Měl dnes jiné starosti. O tři volná sedadla pře ním se rozvaloval puberťák s obrovskými sluchátky na uších. Baretka si koutkem oka všiml, že puberťák ho nepokrytě pozoruje a dvěma prsty si zacpává nos. Smrděl, jasně že smrděl. Každý by smrděl, kdyby žil na ulici a přespával pod mostem. Ale nemělo cenu nikomu vyprávět, že on si tento styl života nevybral. Že nebylo jeho přáním být bezdomovcem. Ale byl jím a nikdo na tom nic nezmění.

    Na první zastávce přistoupilo pár lidí a všichni si hledali místa vepředu. Puberťák na chvíli uvolnil nos a posměšně se zachechtal. “Dnes si tě podám”, řekl polohlasem, takže ho kromě Baretky nemohl nikdo jiný slyšet. Ta věta probrala Baretku ze vzpomínek do reality. Jako by ho někdo udeřil klackem po hlavě. Mohla vypadat celkem neškodně, protože Baretka, i když byl starý a nemocný, přece by jen fyzicky stačil na vychrtlého, uhrovitého maminčina mazlíčka. Ulice ho naučila přežít i tím, že ho naučila bránit se. Ale Baretka ji jako neškodnou nevnímal. Puberťák se znovu usmál a odhalil vybělený chrup spoutaný rovnátky. Několikrát zamával pravou dlaní před svým obličejem a opět se chytil za nos.

    Na druhé zastávce se tramvaj téměř zaplnila, takže někteří cestující se museli postavit do zadní části vozu. Baretka se ani nepohnul. Dělat mrtvého brouka je ta nejrozumnější strategie, před nepřátelsky naladěným davem. Poslední možností je potom už jenom ústup. Ale to si nemohl dovolit, protože k metru to bylo hodně daleko a pěšky by se tam trmácel celé dopoledne. Koutkem oka sledoval ty nejbližší, jestli někdo z nich začne mít nějaké poznámky, nebo se bude chovat agresivně. Většinou to nikam dál nezašlo a nepřátelská gesta, stejně jako řeči se naučil přehlížet. Jenom pětkrát ho vyhodili z tramvaje, dvakrát z toho to byli revizoři za asistence městské policie. Vždycky se oklepal, počkal deset, patnáct minut až nástupiště opustili i ti poslední cestující, kteří byli svědky jeho vyhození, a nastoupil do další tramvaje, se kterou už dojel v relativním klidu k metru.

    Na sedadlo před něj dopadla stokilová matróna v květovaných šatech a saku, určeném dívence o čtyřicet kilo lehčí a dobrých dvacet let mladší. Baretka stačil zaregistrovat její nesouhlasný výraz a špatně nanesený make-up. Žena vydržela v klidu sedět asi deset vteřin. Poté se ošila, obrátila se celou horní polovinou svého těla k oknu a něco si potichu brebentila. Baretka si všimnul jejího obrazu ve skle a něco se změnilo. Mezi očima mu projela silná bolest a kdesi vzadu, v hlavě explodovala. Měl co dělat aby se nepozvracel.

    Žena ho pozorovala přes sklo a vysílala sotva slyšitelné signály. “Dnes si tě podám.” A tvar její hlavy začal měnit přirozenou podobu. Stával se objemnějším, narostl jí lalok, z očí jí žhnuly rozžhavené uhlíky a původně ulízaný účes se změnil ve zcuchanou hřívu skotu.

    Baretka byl tak ohromen vlastní bolestí, že ho ani v duchu nenapadlo spojení ženy a krávy. Na vteřinu zavřel oči a snažil se potlačit bušení bolesti na temeni. Když je otevřel, uviděl ve skle profil normální, tlusté ženské, která spořádaně sedí na svém místě a myslí na bůhví co.

    To je tou bolestí, už mám vidiny. A možná na mě něco leze. Potřeboval bych nějaký prášek a horkou polévku.

    Na další zastávce se uvolnilo místo na druhé straně vozu a žena si rychle přesedla. Baretka se díval dál z okna a dělal, že tam vůbec není. Najednou spatřil ve skle nezřetelný obraz puberťáka se sluchátky a sedadlo před ním lehce zavrzalo. Mladík si sedl schválně na uvolněné místo, aby byl Baretce co nejblíž.

    Bude problém. Toho hajzla se hned tak nezbavím.

    Puberťák s šklebil do okna a stereotypně pohupoval hlavou v rytmu hudby, kterou si pouštěl z Ipodu. Když se Baretka rozhodoval, jestli nemá na další zastávce vystoupit a počkat na další tramvaj, mladík z ničeho nic řekl: “Dnes si tě podám.” A zároveň se jeho obličej protáhl do podoby satyra, který na obraze jakéhosi barokního nájemního mazala, svádí Máří Magdalénu, v kostele Krista Krále. Z dlouhých, špičatých uší se draly trsy šedivých chlupů. Svraštělá tlama plné vrásek, vysící jazyk a chuchvalce sliny.

    Baretka se začal v duchu modlit. Slova bolestného růžence naskakovala sama a drala se na jazyk. Nenápadně sledoval obraz satyra, bolesti v hlavě mu vytryskly slzy a zoufale čekal, až tramvaj zastaví. Když se konečně dveře otevřely, co nejrychleji se sebral a šel k východu. Viděl puberťáka už zase jako obyčejného kluka, který jede do školy. Viděl ho přímo, ne jako odraz v okně.

    Na první pohled si ho nikdo nevšímal. Uhrovitá hlavička se rytmicky chvěla nahoru, dolů podle hudby a obrovská sluchátka z něj dělala karikaturu nějaké hmyzu. Snad mouchy masařky. Když se chytil držadla ve dveřích, aby sestoupil ty dva schody z tramvaje na pevnou zem, mladík se k němu otočil a obdařil ho rošťáckým úsměvem. Dnes si tě podám. Rozumíme si? Tak se těš!

    Seděl na lavičce tramvajové zastávky a ten pohled mu nešel z hlavy. Jako by nestačila ta ukrutná bolest, která se mu usadila kdesi na temeni, a s pravidelnou dávkou pulsující krve přinášela své vyvrcholení i úlevu, tak že vždycky na vteřinu přestával vidět. Seděl a kolem něj netrpělivě přecházeli lidé, mizeli v tramvajích nebo se jen tak objevili a šli dál, k přechodu, kde čekali, až naskočí zelený panáček. Z vnitřní kapsy své bundy vyndal půlku rozkousané a rozmačkané bagety, kterou si zabalil do kusu novin. Schovával si ji k obědu, ale teď potřeboval něco do těla a změnit povětří. Jak tak jedl, rozhlížel se kolem sebe a uvědomil si, že je mezi všemi lidmi na zastávce nejstarší. Stárnutí mu nedělalo problém a už v Kristových létech, po rozvodu, tušil, že jeho stáří bude život na ulici nebo ve vězení. Nevěřil ve svou šťastnou hvězdu, ve spokojené a aktivní stáří, podepřené plnou penzí a celoživotními úsporami. Nevěřil v novou rodinu, nový dům a nový život. Vlastně už tehdy, ve třiatřiceti byl starým.

    Začínalo být teplo a bolest v hlavě polevila. Pečlivě složil novinový papír do úhledného čtverečku a uložil ho zpátky do náprsní kapsy. Měl by se sebrat a nastoupit do příští tramvaje. Stejně jede pozdě a možná že už jeho místo bude obsazené. Začaly se mu klížit víčka, a před očima se mu zjevily vysoké, černé, šněrovací boty. Byly plné papírových dvousetkorun, které přepadávaly ven, poletovaly ve vzduchu a vytvářely obraz čehosi, co už nestačil zachytit, protože usnul.

    Když se probudil, nedokázal si hned vybavit, kde je. Měl být už dávno na svém místě u vchodu do metra s výdělkem, který by stačil na 3 housky a 10 deka měkkého salámu. A zatím tady usnul, na tramvajové zastávce, uprostřed sídliště a nevzbudili ho ani procházející se lidé, ani hlučná doprava. Začal se narovnávat a hýbat trupem aby prokrvil ztuhlé svalstvo. Pomalu si vybavoval, jak se stalo, že vystoupil z tramvaje a proč ještě není na svém obvyklém místě.

    Nastoupil do první tramvaje a postavil se nenápadně na zadní plošinu. Lidí jedoucích do centra viditelně ubylo, ranní špička pominula a ve voze převažovaly důchodkyně nebo matky s kočárky. Když se dobelhal ke vstupu do metra, s překvapením zjistil, že jeho obvyklé místo je kupodivu volné.

    Rychle došel za roh, k několika kontejnerům, které byly k sobě připoutané kovovým řetězem a patřily vietnamské tržnici. Kývl na pozdrav prvním dvěma prodejcům, tak jako každý den a ani se nenamáhal odpovědět na otázku, cože dnes tak pozdě. Hned z toho prvního vyhrabal kus kartonu a promáčknutý kelímek od jakéhosi nápoje. Neztrácel čas prohledáváním ostatních, jestli by tam nebyly nějaké zbytky jídla a hned se vrátil zpátky ke vchodu.

    Teprve až když se posadil a připravil si kelímek na drobné, zjistil, že je úplně propocený. Snažil se pomalu a pravidelně prodýchávat ale dnes tato technika nepomáhala. Věděl, že strach z následujícího setkání s dvou set korunovým mužem je mnohem silnější, než jakákoliv šidítka, v podobě jógy nebo mentálních cvičení k navození nervové stability. Dokonce je i silnější než všechny ochranné modlitby co znal.

    Opakovaně se modlil ke svatému archandělu Michaelu. Svatý Michaeli archanděle, braň nás v boji: buď nám ochranou proti zlobě a úkladům ďáblovým. - Ať mu Bůh přikáže, pokorně prosíme: a ty, kníže nebeského vojska, svrhni satana a jiné zlé duchy, kteří ke zkáze duší obcházejí světem, božskou mocí do pekelné propasti.

    Ale nebylo to nic platné. Panika a úzkost narůstala každou minutou. Přesto se zařekl, že vydrží až do konce. Že neodejde, nevyklidí pole, protože to bylo jeho místo a ten chlap ve vysokých, černých botách tam začal chodit až dávno po něm. I kdybych tady měl chcípnout, i kdyby mě tady měla skolit mrtvice, zůstanu. Mám padnout tady nebo pod mostem?

    Jak se tak utvrzoval ve svém odhodlání, téměř ty boty mezi desítkami jiných párů přehlédl. Když je zaregistroval, byly necelých pět metrů od něho a vypadaly, že se lehce vlní. Jako by nedržely tvar a roztékaly se, ne nepodobné obrazu hodin od toho pomateného Španěla Dallího. Boty, které tečou, ale nikdy se neroztečou. Vysoké, černé, naleštěné. A každé jejich došlápnutí lehce zvířilo částečky prachu. Baretka to celé vnímal jako zpomalený film. Hodně zpomalený. Pot se z něho jen lil a pohyb bot ho fascinoval jako promyka kobru.

    Zvedl hlavu, aby se podíval muži do obličeje. Měl dojem, že přišla jeho poslední chvíle na tomto světě a nechtěl zemřít se sklopeným pohledem na čísi boty. Kdesi dole, v bederní oblasti cosi povolilo. Obrovská vlna bolesti projela celým trupem a explodovala vzadu, v lebce.

    Seděl zkroucený, neschopný narovnat záda ale upřeně hleděl nahoru, do tváře toho muže. Viděl jeho drahé sluneční brýle, jeho povýšenecký výraz, nepatrné pokyvování hlavou. Viděl jeho rty lehce protažené do úšklebku, které říkaly. “Zítra”.

    “Kecy. Jenom kecy” řekl Baretka ale nebyl si jistý, jestli to skutečně řekl, nebo si to jenom myslel. Celé tělo měl v křeči, v potu se mohl koupat, ale nepovolil a s vyvrácenou hlavou se snažil vzdorovat.

    “Zítra to rozsekneme starouši.” Teď už si byl Baretka stoprocentně jistý, že se nepřeslechl, ani že nemá halucinace. Muž artikuloval zcela zřetelně a viditelně otvíral ústa. “Tak zítra nashle”, rozloučil se a jeho obličej kamsi zmizel.

    “Naser si”, odpověděl Baretka docela hlasitě, takže jakási starší paní, ověnčená igelitkami to vztáhla na sebe a pohoršeně trhla hlavou. Nestál jí ani za nadávku. Pak cosi v jeho těle povolilo a celý se schoulil jakoby do klubíčka. Lidé chodily kolem něj, v tak těsné blízkosti, že cítil pach jejich nohou, pohyb vzduchu, který vyvolávala jejich chůze, ale nikdo si ho nevšímal natolik, aby se zeptal, jestli mu něco není nebo jestli nepotřebuje pomoc.

    Po nějaké době mu kdosi hodil do kelímku minci. Když ji vyndával, narazily jeho prsty na bankovku. Byla to dvou set koruna. Mohl by přísahat na Bibli, že ten chlap mu ji tam nedal. Ani se neohnul, nezastavil se. Jenom lehce zpomalil chůzi, aby mu řekl “zítra”. Ale Baretka byl tak vyčerpaný, že neměl sílu se v té záhadě víc šťourat. Vůbec nevěděl, jestli se dokáže zvednout a odbelhat se někam za roh, ke kontejnerům, kde nejsou lidi. Věděl pouze to, že pokud ve stejné poloze a na stejném místě zůstane ještě o pár minut déle, tak to nepřežije. Smrt mu seděla na ramenou a její kostnatý pařát ho potahoval za špinavý límec kabátu kamsi k věčnosti. Musel udělat několik namáhavých pohybů, aby se dostal na kolena. Myslel si, že při tom vypustí duši. Škoda by jí nebylo. Co taky pohledává v tak zdevastovaném těle? Ať si najde něco lepšího. Kdo se jí prosil?

    Chvíli se motal na všech čtyřech mezi nohama lidí, než se mu podařilo za pomoci sloupu vzpřímit. Cítil a bylo to i slyšet, jak se mu všechny kosti v zádech rovnají do svého původního tvaru a zapadají tam, kde byly před tím. Pomalu se šoural ke zdi, aby se jí mohl přidržovat a dostat se tak do bezpečné vzdálenosti od lidí. Trvalo mu to celou věčnost, než překonal těch pár metrů a svalil se u prvního kontejneru.

    Když se probudil, byl večer. Musel spát několik hodin. Nebo to bylo bezvědomí, protože neslyšel trhovce, jak vynášely zbytky do popelnic. Neslyšel opilce, co se hádali kvůli bůhví čemu a nakonec se porvali asi 2 metry od něho. Neslyšel štěkání potulných psů, mrouskání vychrtlých koček, dokonce nezaregistroval ani několik lehce přiožralých žen, které přišly mezi kontejnery vykonat svoji potřebu. Neměl sny, alespoň si na žádný nepamatoval. Cítil jenom tupou bolest v hlavě, moč, výkaly a shnilou zeleninu.

    Ještě nějakou chvíli ležel schoulený vedle kontejneru a nechtělo se mu vstávat. Nevěděl ani proč. Proč vstát? Proč někam jít a zase se vracet? Spát pod mostem na druhé straně řeky a každý den se trmácet sem k metru, abych vyžebral na hnusný salám a pár rohlíků. Stejně není daleko doba, kdy už ani to nezvládne, tak proč se snažit? Proč si tak oddalovat ten poslední den, šťastný den s velkým “Š”, kdy konečně chcípne a už ho nic nebude bolet ani trápit.

    Ále hovno, musím vstát, řekl si. Takové úvahy už mám tolik let a vždycky jsem se nějak sebral. I když je to všechno k hovnu.

    Vstal a začal se probírat odpadky v prvním kontejneru. Hromady promáčených kartonů a shnilých zbytků vytvářely nechutné slepence a přesto se mu občas zdálo, že mezi tím vším hnusem vidí i něco, co by tam být nemělo. Nebo někoho. Cosi protáhlého, lesklého slizem s velikými očima po stranách, jako sluchátka toho puberťáka ráno v tramvaji.

    “Haló, pane!”

    Lekl se tak, že si prokousl spodní ret.

    Byl to jeden z místních trhovců. Vietnamec Pavel. Oni vlastně všichni byli Pavel. “Promiňte” řekl s úsměvem od ucha k uchu. Vlastně řekl “Plominte”.

    “V pohodě”, řekl Baretka ledabylým tónem, který měl zakrýt skutečnost, že v pohodě už hodně dlouho není vůbec nic. Vytáhl ruce z kontejneru a protáhl si záda. Přestaň se tak tlemit, pomyslel si. Mě nerozesměješ. Mě už smích dávno přešel.

    “Já te polekal, já nechte!. Ty chtýt banány? Zadarmo. Já mít pro tebe.”

    “Jasně”, zahučel Baretka ale myslel si cosi o prdeli. Měl hlad, žízeň, třeštila mu hlava, chtělo se mu zvracet, šla na něj zimnice a ještě asi desítka dalších nepříjemností ale přece jen se hodil do fazóny, narovnal se a vyslal k Pavlovi pokus o úsměv. “Jo, ty bych bral.” Měl jsi je poslat Hočiminovi a nedělat tady charitu. Na mě si dobrý skutky už nenahoníš. A vděk ode mě nečekej ani náhodou.

    Pavel se otočil a šel k zadnímu vchodu parkoviště, kde trhovci skladovali přepravky a nakládali zboží. Baretka se motal za ním, s rukama v kapsách a cítil svůj vlastní smrad, puch těla, starých hadrů, bídy a ubohosti. U vchodu štěbetali Vietnamci, pár jich dojídalo nudlovou polévku a jeden z nich kouřil.

    Baretka se před nimi zastavil a čekal, až Pavel přinese ty slíbené banány. Sledoval skupinku Asiatů, kteří vypadali, že celý den leželi na pláži a dobře se bavili. Nechápal, jak mohou být po celodenní dřině ve stánku pořád tolik nabití energií, sršet vtipem, smát se a nezavřít hubu. Měli by si stěžovat, hekat, nadávat na zákazníky, kteří jenom očumují, místo aby koupili, a oni se tlemí. Mají se držet za bolavá záda a ne se povalovat po pultech a bednách v rozličných polohách. Už jenom ten pohled na ně Baretkovi zablokoval bederní páteř a vyvolal křeče na zadní straně stehenních svalů. Začínal to vnímat jako jakýsi druh pokrytectví. Ten smích, to polehávání, spokojenost, snad štěstí. Ale za tím se skrývá co? Výsměch bezdomovci? Pohrdání bělochem, který je v této zemi doma a nezmůže se na nic jiného než na žebrotu?

    Masky. Orientální masky. Návštěva z Pekla. Dobře si pamatoval z dětství svaté obrázky, s vyobrazení ďábelských domorodců, kteří mučí nebo vraždí jezuitské misionáře. To byly úplně stejné ksichty.

    Stál tam před hloučkem trhovců, kteří tlachali a srkali polévku a smáli se a plivali a najednou si vybavil jeden z těch obrázků, kde je Kristovo tělo, proklaté desítkou mečů. Po celém těle se řine krev a on stojí, lehce shrbený s bolestným výrazem ve tváři a na pozadí jsou vidět kopce a palmy a malí človíčci ve špičatých kloboucích s šavlemi za pasem.

    S tímto obrazem se odpoutal od skupinky a šel tam, kde zmizel Pavel. Do plechového hangáru, nacpaného bednami, krabicemi se zbožím, pytli s hnijícím odpadem a kdoví čím ještě. Pavel tam nebyl, tak se posadil na jednu bednu a prohlížel si se zájmem a zvědavostí Kristovo zmučené a zakrvácené tělo, které měl stále před sebou. Každou ránu, ze které vytékal potůček krve, každý meč, co pronikl jeho tělem, detaily rukojeti, drážku na krev v jeho čepeli.

    Seděl tam a cítil, že nějakým, mu nevysvětlitelným způsobem tady jeho cesta končí. Hlava ho přestala bolet, pot zasychal a tělo téměř necítil. Nevěděl o něm, nevnímal zápach svůj ani tržnice, byl na míle vzdálený jakýmkoliv projevům tělesna a jeho mysl se vrátila kamsi daleko za obzor, do krajiny jeho dětství a svatých obrázků s mučedníky a Kristovým tělem plným ran a vzadu, kdesi na hranici obzoru byli velbloudi, osli, palmy a podivní domorodci s meči a dýkami.

    Pak cosi zaskřípalo a do kontejneru vešel Pavel. Držel igelitku čímsi naplněnou, a pod maskou úsměvu viděl Baretka nenávist a vraždu. Viděl v jeho očích krev a smrt a z igelitky pomalu vytékal čůrek krve, jako z těch Kristových ran. A pak mu tu igelitku nabízel, podával v natažené ruce, ale to už z ní odtékala krev z mnoha děr a jeho úsměv byl škleb ďábla, posledního tvora, se kterým se na této zemi setká. A slyšel chechot, sprostý, nemravný smích, který se táhl přes celé tržiště jako výsměch světa všem těm, kteří ho chtěli opustit.

    “Nech toho, přestaň”, zasípal Baretka a krev z tašky mu zacákala nohavice. On to ví, napadlo ho. Ta mrňavá svině to ví a jenom si tak se mnou hraje. Jako tak všichni si se mnou jenom hráli. A já jsem držel a trpěl. Jenom abych si zasloužil Království a Krále a Jeho Trůn. Ale Království už je tady. Je za dveřmi, stojí před tržnicí. Už nemusím.

    Je konec temné noci, je konec se světem a za chvíli nastane sobotní klid, Sabat, Bílá Sobota, předstupeň Vzkříšení. Protrpěl to do konce, vydržel to, zvládl to. To, čemu se říká život, život jako den plný utrpení, mučení a jehož konec je na kříži, den dlouhý jako tisíce let. Velký Pátek.

    Pavel tam stál s tím svým úsměvem a igelitkou lehce nahnilých banánů a možná ho napadlo, že se starému pánovi udělalo slabo, že se mu zatočila hlava, možná hladem, možná na něj něco leze, všude teď řádí virózy a uděl krok k němu, poslední krok v tomto světě a ve svém životě.

    A Baretka vstal a pousmál se, tím smutným úsměvem, který chápe všechno a je se vším smířený. V ruce držel nůž, obyčejný kuchyňský nůž, dost dlouhý na to, aby pronikl až k srdci. Jedna rána, hned napoprvé.

    Stál nad ním, ale už to nebyl Pavel, trhovec. Už to byla hrouda masa a kostí a krve a nic nepřipomínalo boží stvoření. Nic se nehýbalo. Snad jen ty oči, oči Asiata. Baretka se obkročmo posadil na tu hromádku masa a opakovaně bodal do očních jamek, až zůstaly zalité krví. A bodal dál, do krku, který se otevřel po množství ran jako granátové jablko a bodal a řezal tak dlouho, dokud mu síly stačily.

    Když přišli ostatní, viděli zkrvavenou hromádku, vedle které v bezvědomí ležel starý žebrák. A jeho Velký Pátek zvolna přecházel do klidu Bílé Soboty s nadějí, že po ní následuje Neděle. Vzkříšení.




 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.11.2022 14:59:21dát kritice tipJena1

Děkuji za názor. Ona žádná logika v tom napadení není. Ten člověk byl už zcela mimo běžné normy, psychicky natolik poničený, že jeho napadení (a to mohl být kdokoliv) je mimo logické uvažování.

26.11.2022 22:05:40dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ještě jednou se vracím - jako logické vyústění by mi přišlo, kdyby v tom Vietnamci uviděl zosobněného Krista, který konal za života zázraky. A poprosil ho o úkryt pod. Nepřipadá mi, přestože ho ten dotyčný víckrát napadne, že by se v tom bezdomovci za jeden nebo dva dny nahromadil takový vztek a touha po pomstě.  Ale pouze můj názor.

26.11.2022 14:06:08dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Výborná povídka, dobře odpozorované prostředí, myšlenky bezdomovce i postavy. To, že ho někdo napadne, je vcelku logické, že se toho bojí taky. Ale ten závěr jako msta na člověku, který mu chtěl naopak pomoct, mi už tak logický nepřipadá. Každopádně mě povídka oslovila.

15.11.2022 16:31:53dát kritice tipJena1

Na gramatiku si už dávám pozor a čtu to po sobě, i když to promě není zrovna příjmně strávená chvilka. Děkuji za čas a pozornost.

15.11.2022 13:51:17dát kritice tipJanina6

Že si raději nemám všímat gramatiky, jsem pochopila už po prvním souvětí. Obsahově se mi ale začátek dost líbil, výstižná charakteristika Baretky, povídání o instinktu žebráka atd. Zaujalo mě „Mezi ostatními bezdomovci o něm šly podivné řeči, které byly z části pravdivé“ – tady jsi nahodil udičku na čtenáře, to je fajn, jenže by se tedy slušelo někde dál v textu aspoň naznačit, jaké podivné řeči to byly. Jinak to vyjde naprázdno.

Po chvíli čtení už mi to vyprávění přišlo snad až příliš zdlouhavé - Baretka je dobrý pozorovatel, ale přece jen, rozebírá každý detail. Navíc přehání – „neomylně poznal z několika pohledů“, že děvče je zdravotní sestra, tomu se musím usmát. Pokud to tedy neměl nějak ověřeno, což ovšem neříkáš.

První setkání s „dvousetkorunovým mužem“ je výborně popsané, tady bych už asi jen nerada přestávala číst. Z dalšího vyprávění jsem získala (možná mylný) dojem, že Baretka čelí nějakému nadpřirozenému tvorovi, který mu dokáže působit bolest, aniž se ho dotkne, a mění svou podobu. Baretka je samozřejmě vyděšený a fyzicky mu to taky zrovna nepřidá, ale pořád se mi jeví jako poměrně flegmatický typ, který se nelituje a všechno bere, jak to přichází. Věřila jsem, že tohle střetnutí nějak zvládne. Proto se mi jen těžko chápe ta proměna v závěru – netuším, kdy a proč se z klidného, věcného „znalce lidí“ stala ta nenávistná troska, zmítaná náboženskými a kdoví jakými ještě bludy. Možná by ten příběh zasloužil větší plochu, více stránek, na kterých by se ten „přerod“ hlavního hrdiny mohl projevovat postupně a nepůsobil by jako deus ex machina. Rozhodně ale díky za strhující čtení.

11.11.2022 17:06:18dát kritice tipJena1

Děkuji za názor. Ano, sedával jsm na ulici a vyhlížel .....

10.11.2022 13:26:46dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Hned zkraje čtení si Všímnu značné délky té povídky, ale po chvíli si uvědomuji, že se to čte velice dobře. Zpočátku to má spád, vzbuzuje to zvědavost a ve druhé polovině (nebo možná až ke konci) se přístihnu, že se s Baretkou začínám stotožňovat, takže mě to asi čímsi oslovilo. Konec je ovšem zdrcující - ten jde nějak "mimo mě". Tak už jen upozornění na gramatické nepřesnosti, které mě udeříly do očí: ...Lidé chodily kolem něj... ...neslyšel trhovce, jak vynášely zbytky...

31.10.2022 22:49:48dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

avi PM

31.10.2022 22:44:00dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Já také.

31.10.2022 22:42:17dát kritice tipJena1

Ano, souhlasím a děkuji.

31.10.2022 22:24:40dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jeno, mohli bychom tvou povídku dát do Nominací místní soutěže s názvem Próza měsíce - hlasuje se pak během příštího měsíce.

Jestli souhlasíš, připiš prosím souhlas sem, dík.

31.10.2022 14:50:20dát kritice tipJena1

Já všem moc děkuji, jsem lehce rozhozený z toho, že dosud žádná negativní kritika, popř. doporučení do Bohnic, což po předložení mých textů známým a přátelům, byla nejčastější reakce. Přidám tedy další povídku.

31.10.2022 06:42:35dát kritice tipJamardi

Mně se líbí, když je naznačena příčina, proč k události došlo.

Máš to ze strany Vietnamce. On neporozuměl tvoru, ke kterému se chtěl přiblížit (jak píše Andreina, že toto by měl vědět potápěč). Bezdomovec měl peněz dost na kvalitní banány a kvalitní jídlo je jediná radost, kterou může mít. Ale pořád žije v nějakých sračkách, z kterých doufal, že se trochu vyhrabe "Ále hovno, musím vstát. Takové úvahy mám tolik let a vždycky jsem se z toho nějak sebral, i když je to k hovnu." A pak mu Pavel donese lehce nahnilé banány a mu to symbolizuje, že se z toho nevyhrabe (zase nějaká sračka). Tato souvislost by se měl líbila více zdůrazněná, aby to nevypadalo jen jako pohý šok, útok bez jakékoli příčiny.

Další příčina ze strany bezdomovce a to sice proč začal vidět v každém druhém ďábla a jeho realistické posuzování lidí, o kterém se píše na začátku, se ztratilo, to je nějak svedeno na ten Velký pátek...Hm...ono je vůbec těžké takovou příčinu najít. Už proto bych více objasnila to okolo toho Vietnamce.

31.10.2022 00:45:26dát kritice tipJena1

Děkuji za názor. Máte pravdu ohledně té korekce textu. Jen nevím, jestli na stará kolena dokážu dělat něco, čemu jsem se dosud úspěšně vyhýbal.

30.10.2022 22:13:27dát kritice tipK3

No poutavé čtení. Chvílema mě to trochu unavovalo, ale spíš mojí vinou, nevím. Možná by to chtělo ještě probrat, to není nikdy na škodu u tak dlouhé povídky. Ten konec to je neštěstí, katastrova ke které nikdy nemělo dojít, ale právě v tom je ta pointa. Osud každého z nás je nevyzpytatelný. Kdyby to dopadlo šťastně, tak by to bylo nejspíš méně uvěřitelné než takhle. Takže dobré. T. Psané na první záběr, tak to je co říct. Ale to opakování, opravování a pročítání po sobě..., je to sice otrava, ale pro povídku je to doslova existenční. Zkus to a nebudeš se stačit divit jak se to zlepšilo, hlavně čitelnost. Je to znát. Proškrtej zájmena, nadbytečná slova, vylaď to a dovedeš to k dokonalosti. Takhle škodíš sám sobě, jako nadaný sportovec, který kašle na tréninky a myslí si, že to nadání mu stačí. Nestačí:).

30.10.2022 19:11:59dát kritice tipJamardi

Je to hrozný konec. Ale potvrzuje to teorii, že bezdomovci nepotřebují ani tak peníze jako něco jiného. Já jsem třeba byla na chmelové brigádě s jedním bezdomovcem, který tam jezdil pravidelně. Výdělek nic moc jak každý ví. A on, když jsme jeli zpátky vlakem, kouřil ještě s dalšími na záchodě, průvodčí je tam načapala a každý platil 500 Kč. Vůbec se kvůli tomu nehroutil, ale byl rád že si tam s nimi zakouřil.

30.10.2022 17:52:02dát kritice tipJena1

Děkuji za názor, vážím si toho.

Jsem tady nový, je to můj první příspěvek.

Ty překlepy, popř. hrubky jsou způsobené mojí nechutí, číst po sobě. Napíšu a už se k tomu nechci vracet. Ale asi bych měl. Mea culpa.

30.10.2022 14:34:431 tipů dát kritice tipZajíc Březňák

Skvělá povídka, výborně napsaná. Jen semtam by bylo třeba vychytat nějaké překlepy a nedoklepy (všiml jsem si také asi jedné hrubky)...

Plastické vylíčení žebrákova Velkého pátku, dne plného utrpení, dlouhého jako tisíc let.

O žebrákovi nevíme mnoho, pouze to, že je starý už od svých 33 let, kdy se s ním rozešla žena. Jistě není náhodou, že to jsou léta Kristova. 

Podivné martyrium na konci tomu dodává punc tajemna. Jakýsi Velký pátek naruby, kdy ten kdo trpí, se zároveň pod vlivem tělesného a nervového vysílení a snad i duševní choroby stává vrahem dobročinného vietnamského trhovce.

Lze jen doufat, že po utrpení Velkého pátku, po tichu Bílé soboty, přijde Vzkříšení. Pro oba.

Dílo by si zasloužilo nominaci na prózu měsíce a mnohem větší pozornost.

29.10.2022 22:36:53dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Text plný utrpení je pro čtenáře náročné číst. Povídka napsána "čistě" a s dobrými detaily, působí, jako by autor sám sedával na ulici a vyhlížel milosrdenství v podobě drobných mincí okolojdoucích.

Dobré jsou charakteristiky postav, které žebráka denně míjejí. Myšlenky žebrákovy, jeho odhad na lidi a jistý cynismus, daný způsobem života.

Část s napadeními /pro mě naštěstí zůstávají tak trochu nevyjasněna/ už mi tak zajímavá nepřipadá. Jednak ta triáda je podle mě až moc náhod najednou, a závěrečný akt "msty" žebráka je sice "pochopitelný", ale... jako čtenář bych daleko raději zůstala bez dramatu v závěru, "pouze" u výborně vylíčeného žebrákova dne.

Tip - samozřejmě. Dal sis práci a není to špatné dílo. Jsem zvědavá na další názory.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor