Kousek mýho losangelskýho života

Sotva jsem se ztrhaný vrátil z práce už na mě manželka řvala. Měla zas problém s nějakým neuklizeným prádlem nebo co. Radši jsem ji moc neposlouchal a co nejrychlejc se zabouch v pokoji. I přesto, že dneska vůbec nemám chuť něco poslouchat, jsem stejně usadil jehlu gramofonu do drážky na desce stounů ze semdesátýhočtvrtýho.

  Usadil jsem se do křesla a houpal se do vln hudby. Kéž bychom takhle taky hráli, opakoval jsem si furt dokola, dokuřoval cigaretu a už si představoval, jak Marika zas řve, že nám peřiny načichly dýmem. V hlavě mi pořád tam a zpátky jak andulka v kleci poletoval jeden motiv z písně Fingerprint file. Převaloval se tam jak voda na moři a stejně jako se ona prožírá pískem do hlubin Země, se on dostával z mysli až někam dolů do hrudi, kde pak příjemně hřál.

  Slyším, jak za dveřma Marika s někým telefonuje. Tajně doufám, ať je to ten její, co jí tehdy z lítosti vzal na valentýna do baru, když jsem já raději opilej ležel v posteli, než abych se s ní někam trmácel nocí. Ocenil bych, kdyby mi už konečně zmizla z očí za někým, s kým může spát ve voňavejch peřinách a já bych si spal v těch svojich smradlavejch, ze kterých jsem za ty roky stih vykouřit snad do jednoho všechny hezký sny. Jediný, co má v tomhle plesnivým pokoji nějakou duši je ta stokrát ohraná deska.

  Ráno jsem se probudil na tom samým místě, v těch samých teplákách a košili a v tom samým baráku někde na okraji LA. Gramofon už dávno dohrál a láhev piva, co jsem z ní večer usrkával teď ležela na zemi a udělala pro jednou krásně kulatý flek mezi dalšími od piva a kdoví čeho všeho dalšího. Chtěl jsem se zvednout a jít se nachystat do práce, jenže mi zavolal Fred, že má pro naši kapelu nějakej kšeft, ale že se mi to asi nebude líbit. Řek jsem mu, že mu zavolám později a šel si usmažit vajíčka. Když jsem mu pak v autobuse volal zpátky, vyvalil na mě, že má nabídku od ředitele losangeleský věznice, že chce abychom jim tam v pátek na večer přišli něco zahrát, ale že se prej nemám bát, že to to jsou trestanci jen s malejma trestama. Trochu mi zatikalo v pravém oku. Rychle jsem odpověděl, že se rozmyslím a dám vědět.

  Celý den mi to vrtalo hlavou. Nemoh jsem si to představit. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem se tam vracet. Chodil jsem chodbama fabriky jak stín se sklopenou hlavou a při pomyšlení, že bych se na tu budovu byť jen podíval, se mi třásly ruce. Na druhou stranu mě tam něco nepochopitelnýho táhlo. Jak kdyby mi na rameni seděl takovej ten ďábel, co je vždycky v nějakym blbym filmu a šeptá ti do ucha špatný věci. Možná trochu doufám, že si mě tam nechaj a nebudu už muset trajdat mezi barákem, kde do mě hučí Marika a fabrikou, kde se toho chopil šéf. Vytočil jsem na mobilu Freda. Chvíli jsem ho tam nemohl najít, protože ho mám uloženýho pod jménem ¨mazel¨. To kvůli tomu, jak se jednou ožral na ulici a dvě hodiny se jak klíště držel parkovacích hodin. Když to zvedl, řekl jsem mu jen, že do toho jdu a zavěsil jsem.

  Ráno dva dny potom, co jsem s Fredem mluvil, už jsme s naší rozrachotěnou dodávkou zastavovali před obřím komplexem věznice. Udělalo se mi trochu blbě ale za chvíli jsem to rozdýchal a šli jsme dovnitř natahat krámy na hraní. Ještě jsem na zadním sedadle musel narychlo vyměnit strunu na svý kytaře, protože mi cestou někde rupla, asi jak se to auto třáslo při každý sebemenší dírce v rozpaleným asfaltu tohohle hlučnýho města. Jak jsem se blížil ke dveřím do sálu, jako by mi někdo napumpoval kompresorem krev do hlavy, tma před vočima. Opřel jsem se o zeď a Fred mi hned doběhl pro vodu abych sebou ještě nesekl. Běhalo mi hlavou, že to není možný, že tu nevydržím ani hodinu a vůbec si nedokázal představil, že tu ještě budu něco vesele krákat s kytarou v ruce. Fred do mě hučel, že to nějak zvládnu, že to teď nemůžem zabalit a já jsem se v rámci zachování dobré image kapely rozhodl, že to teda odehrajem.

  Když nás ředitel v sále vítal, stiskl mi ruku se slovy, že mě vítá zpátky. Jak to ví? Vždyť tu tehdy ještě nepracoval, přijali ho na ten post tuším někdy minulé jaro a on se sem kvůli tomu přistěhoval z nějaký díry na východě. Měl jsem trochu chuť se votočit a zdrhnout, ale překonal jsem se.

  Když jsme spustili naše americký folk řízlý trochou blues, už nebylo cesty zpět. Bylo to jako moje životní hraní bych řek, fakt jsem věděl, že hrozí, že se před těma vězněma zavřu a, že to nezvládnu, ale že mým úkolem je tam před ně předstoupit bez těch obav, hlavně obav z toho, že budu nepatřičnej, že si tam budu zpívat ty svoje zvěsti o svobodě a voni tam přede mnou budou sedět v těch mundurech. Před náma tam bylo vosmdesátpět lidí. Takhle na mě koukali všichni stejný, všichni chlapi. Říkal jsem si, že tady to vůbec nikoho nezajíma.

  Sál nebyl plnej jako plnej, ale co bychom taky chtěli, účast je stoprocentní, protože to maj vězni prej povinný, takže vlastně vyprodáno… Těch čtyřicet minut hraní bylo snad mých nejdelších v životě. Při každé chvíli, kdy jsem se nemusel úplně soustředit na mačkání strun, jsem si představil, jak jsem tam mezi nima seděl já a měl si odkroutit ještě tři roky. Tři roky mentalní prázdnoty, emočního vakua. Hráli nám tehdy nějací popoví sráči a my jsme jen museli sedět, držet huby a tleskat, jinak jsme dostali obuškem do tlamy, nebo další den nedostali nažrat.

  Paradoxně jsme se jim ale prej líbili, byli rádi, že maj nějaké rozptýlení od života v cele a vsadím se, že kdyby mohli, tak si někdo z kapsy vytáhne harmoniku a přidá se k nám. Jenže voni nemůžou.

Jak jsem dojel domů, byl jsem z toho ještě pořád nějakej divnej, plazil jsem se do schodů našeho činžáku a měl pocit, že to hraní stejně vůbec k ničemu nebylo, že stejně k ničemu není. Mám chuť s tím seknout, kytaru spálit v sudu u kterýho si pak bu vohřívat ruce a vopíkat nad ním chleba na klacku, kterej, jako už tolikrát, spálím na uhel. Když jsem dorazil do bytu, něco divnýho viselo ve vzduchu, jak kdyby tam Marika pověsila smradlavý fusekle, co nejdou vidět. A taky to byla Marika. Ve dveřích pokoje jsem jí potkal, jak táhne stejnej kufr, se kterým se sem ke mně tehdy před pěti lety nastěhovala. Tak to hraní nakonec stejně k něčemu bylo. Marika mi řekla, že už dál prostě ne a se slzama v očích za sebou bouchla dveřma. Díval jsem se za ní ješte chvíli kukátkem, než zmizla i s kufrem na točitým schodišti a pak chvíli jen tak zíral na prázdnotu těch oprýskaných zdí naší chodby, mý chodby. Kukátko do mýho nitra, tak mi to přišlo, když jsem tam stál a civěl, sám v tom starým bytě.