Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kozy
datum / id31.10.2022 / 536582Vytisknout |
autorJena1
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno123x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůZajícův výběr,
Kozy

KOZY

 

Koza mečí, div nepukne, až přestane, hned tě trkne.

Jestli trávu nedostane, tak snad mečet nepřestane.

 

  

         Michal držel pevně řídítka své motorky a cítil, jak ho její paže ještě těsněji sevřely. Byl nepředstavitelně šťastný, protože všechna přání se mu nyní, jakoby mávnutím kouzelného proutku vyplnila.  Chtěl, strašně moc chtěl motorku.  A krásnou holku, se kterou si vyrazí někam do neznáma. Daleko od své matky, od statku a jejich koz.

     Jana se k němu ještě víc přitiskla a něco řekla.

     „Neslyším“, zakřičel do větru a hlasitě se smál.

     „Zpomal. Chceš snad ze mě vytřást duši?“

     Ubral plyn, takže teď jeli hodně pomalu a mohli se slyšet.

     Jana měla na sobě volné kalhoty, které byly tehdy v módě a říkalo se jim „prdeláče.“ Vlastnoručně pletený modrý svetr s velkými, perleťovými knoflíky a semišové boty od Baťi. Šátek, který dostala od Michala, ji sklouznul po vlasech na krk a jeho cípy vlály jak ocas komety. „Kde to vlastně jsme?“    

     „Na Slovensku.“

     „Tak na Slovensku, hm. A já myslela, že v Maďarsku.“

     „Podíváme se na mapu. Někde zastavím, ať se protáhneme.“

     „Nechceš zastavit, až vyjedeme z toho lesa?“ Třeba to pak bude lepší.“

     Zakroutil hlavou. „To může být ještě dost daleko a já musím. Dál už bych to nemusel vydržet.“

     Zasmála se a sjela rukou ještě níž. „Ty že bys něco nevydržel?“

     Povolil sevření řídítek, pustil plyn a zařadil volnoběh. Motorka dojížděla setrvačností po mírně se svažující okresce, která se klikatila listnatými lesy jižního Slovenska. Ovládal stroj pouze levou rukou a pravou ji hladil po stehně. Je to paráda, řekl si. Jo, fakt nádhera.

     „Jano“, řekl furiantsky. „Ujeli jsme víc jak tři sta kilometrů a každým kilometrem tě miluju víc a víc.“

     „Já tebe taky. Tak zabrzdi. Víš, že nemáme náhradní kalhoty.“

     Zastavil a oběma nohama se opřel o zem. Mírně stroj naklonil a počkal, až z něj sleze. Potom ho odtlačil pár metrů ze silnice mezi stromy a nasadil na stojan.

     Došla k němu ve chvíli, kdy odložil helmu a oběma rukama si prohrábl vlasy. Chvíli se na něj dívala, pak vzala jeho hlavu do dlaní a pořádně s ní zatřásla.

     „To bylo nejlepší rozhodnutí tvého života“, řekla nezvykle vážně. „Uvědomuješ si to vůbec?“

     „Co? To, že jsem si tě vzal, nebo že jsme na svatební cestě?“

     „Obojí. Však ty víš, co by bylo, kdybys ji zase poslechl.“

     Jakoby ho někdo polil studenou vodou. To byla chyba. Neměla o tom teď mluvit. Byl tak šťastný. Zapomněl na matku, na statek, na kozy. Myslel jen na ni, na svoji ženu, na jízdu, na pocit dosud nepoznaný, na volnost a svobodu. Ustoupil o krok a přejel si rukou po čele. „Já fakt musím.! S provinilým úsměvem naznačil pohyb k poklopci, otočil se a zmizel mezi stromy.

     Milovala ho, toho kluka z kozího statku. Milovala ho, protože se konečně, skoro ve třiceti dokázal vzepřít své matce a prosadit si svou. Vyndala z rance mapu a rozložila ji na sedadlo motorky.

     „Tady jsme sjeli ze státní“, říkala nahlas, aby to mohl i na tu vzdálenost slyšet. Jela prstem po červené čáře, která se klikatila od moravských hranic Bílými Karpatami a znovu se narovnala téměř do přímky, vedoucí přímo na východ.

     „Tady není žádné město, až Galanta“, řekla. „Takových dvacet kilometrů. Do večera bychom tam mohli dojet a zůstat na noc. Nebo chceš spát venku? V lese?“

     Vracel se k ní a k motorce a pravou ruku si instinktivně otíral o nohavice. „Jak chceš ty. Já budu spát tam, kde budeš ty.“

     Zvedla oči od mapy a podívala se na něho. Blížil se k ní, vysoký, urostlý s vlnitými, černými vlasy a výraznou bradou. Opravdový chlap. Její chlap. Náhle se výraz jejího obličeje změnil. Objevil se v něm strach a hrůza, když zvedala ruku a prstem ukazovala nalevo od něho.

     Zastavil se a otočil hlavu tím směrem. V té chvíli měl dojem, že čurat bude už teď. A ani si nestihne rozepnout kalhoty. Něco odporného ho draplo za varlata a chtělo mu je vyrvat z těla. Do slabin ho bodaly desítky nožů. Ocitl se zpátky doma, u matky na statku. V krku se mu roztahovala houba a nemohl mluvit. Ještě párkrát to mezi nohama škublo a bylo po tom. Zalitý potem nemohl popadnout dech. Upřeně hleděl na ten strom a krve by se v něm nedořezal.

     „Koza“, řekl hlasem, který mu samotnému zněl cize. „Jano, řekni, že to není pravda“, zaúpěl směrem ke své ženě.

     Její tvář byla bílá a panenky se jí natolik rozšířily, že zcela překrývaly bělmo očí. Ta piča! Ta stará kunda nás nenechá na pokoji. Nikdy nás nenechá být! Tak díky maminko.

     Udělala krok bokem a zlomila se v pase. Zvracela.

     Na vrásčitém kmeni starého dubu bylo drátem přivázané kozí tělo. Už delší dobu, protože kůže i s masem se na některých místech oddělovala od kosti a žebra barvy mramoru byla celá obnažená. Místa, kde zbyly chomáče špinavé srsti, se hemžila brouky. Hlava zvířete byla oddělená a přibitá zvlášť ke stromu velkým hřebem. Procházel rovnou středem čela. Prázdné očí důlky výsměšně pozorovaly novomanželský pár na líbánkách. Čelisti byly mírně pootevřené a celé to dávala dojem neskrývaného výsměchu.

     Stál tam mezi motorkou a tím kozím stromem, když se přistihl, jak bezmyšlenkovitě hladí kmen stromu. Rukou jezdil nahoru dolů a drobounké šupinky uschlé kůry poletovaly kolem. Jana seděla na zemi a prstem kreslila ve spadaném listí neviditelné kruhy. Slyšel ji, jak si pro sebe něco mumlá.

     Díval se přímo na ten strom a napadlo ho, co asi teď dělá maminka. Jestli přece jen neměl zůstat doma. Porušil daný chod věcí a teď bude muset platit. Ale hovno. Je to náhoda. Jana má poslední dobou nervy v kýblu.

     „Michale“, rozvzlykala se. „Nechceš, nechceš…..“ Zbytek věty zanikl v pláči.

     Přišel k ní, poklekl a vzal její hlavu do dlaní. „Janičko, uklidni se.“ Konejšil ji jako dítě. „Je to blbá náhoda.  Nic se přece neděje. Pojď, pojedeme dál a všechno bude zase dobrý.“ Pomohl jí na nohy a rozmazával slzy po tváři.

     „Nech toho, počkej“, pronesla už klidnějším hlasem. „Najdu kapesník. A taky musím.“ Vymanila se z jeho sevření a několikrát potáhla nosem. Sledoval její krásně tvarovaný zadek, jehož tvary nemohly zakrýt ani příliš volné kalhoty. Vstoupila mezi stromy a rázem se zešeřilo. Bzukot much, které přilétaly a odlétaly, krmily se, kladly vajíčka, lezly …..

     Kolem toho pařezu byly nepřehlédnutelné cákance tmavé krve. Teď, v tom šeru vypadaly téměř černě. Srdce bylo na pařez přibito stejným hřebíkem jako kozí hlava na strom. Stovky much s ocelově se lesknoucími zadečky nerušeně hodovaly.

     Tehdy poprvé uslyšel to slovo, které se později stalo jakýmsi mottem celé jejich svatební cesty. Jana začala příšerně ječet a nespouštěla oči z toho pařezu. Třásla se jako v zimnici, střídala pláč a smích a mezitím opakovala to jedno jediné slovo. „Kálí.“

     Dvěma skoky byl u ní a pořádně s ní zacloumal.

     „To je Kálí. Durga. Bohyně si žádá krvavou oběť.“

     „Cože? Co že to je?“ zeptal se na slova, která jakživ neslyšel.

     „Durga. Kálí. Černá bohyně.“

     „Co to meleš, Jano? Ty ses úplně pomátla. Někdo tady zabil kozu a ty hned …..“

     „Hovno někdo. To všechno tvoje matka. Matka, mamička, tralalala kundička.“ Prozpěvovala si poslední slova jako pomatená. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy a nohama podupávala do rytmu. „Matka, matička, i ta naša kozička.“

     Překvapil ho její slovník. Nikdy neslyšel, že by kdy řekla sprosté slovo. A k tomu ty bláboly o bohyni. Jaká Durga? Jaká Kálí? Pevně ji objal a přitiskl k sobě. „Jano, slyšíš mě? Co je to s tebou? Co se ti stalo?“ Pořád dokola opakoval tichým, konejšivým hlasem otázky, až se nakonec zklidnila a celá v jeho náruči jakoby zvadla. Tělo se uvolnilo a opustily ji všechny síly. Vypadali jako dva podivní tanečníci. V romantickém záběru listnatého lesa, plného vůní a barev s částmi zvířecího těla, přibitých na strom.

     „Pojď. Pojedeme“, řekl, když získal dojem, že je znovu při smyslech. Držel ji kolem ramen a odváděl zpátky k motorce. „Dej mi klíčky, miláčku.“

     „Klíčky?“ Odstrčila ho a nepřítomnýma očima se dívala mezi stromy. „Já nemám žádný posraný klíčky. Nic jsi mi nedával,“

     Začal se zběsile šacovat ale zbytečně. „Kurva kde jsou?“ Skočil k motorce a rukou šmátral zcela zbytečně kolem zámku v naději, že zůstaly v zapalování.

     „Sledují nás.“ S očima rozšířenýma hrůzou se dívala do lesa. Všude kolem jen listnaté stromy a sem tam křoví.

     Šla. Potácivým krokem šla dál, opatrně našlapovala, aby ani větvička nezapraskala. Rozběhl se za ní a v duchu si nadával do blbců a hovad, kteří se nedokáží vzpomenout, kam položili klíčky od motorky.

     “Co je zase toto, do prdele?” Prudce se zastavil a nevěřícně hleděl tam, kam směřovala její rula. Jana hypnotizovaně zírala na další strom. Pomalu ji obešel a zastavil se těsně před ním. Chtěl si na tu věc sáhnout, dotknout se jí, ale už natažená ruka sama od sebe klesla zpět. Mlčky k němu přistoupila a řekla kupodivu klidným, vyrovnaným hlasem. “Thagové. Jsou tady. Někde tady. Kolem.”

    Na stromě byly křížem krážem přes sebe přibité zkřížené kozí hnáty, takže kopýtka směřovala dolů. Kosti byly pečlivě zbavené zbytků masa, šlach a kůže. Ten, kdo je oškrabal, zanechal na nich patrné stopy po noži. Nad tím bylo v kůře vyryté slovo “Obetuj.” Rovnými, pevnými tahy kdosi vyřezal písmena a odstranil kůru, tak aby to slovo svítilo svou bělostí na dálku.

    “To si někdo pořádně vyhrál,” řekl. Jana neodpověděla. Mlčky si prohlížela své ruce s roztaženými, chvějícími se prsty. Pak najednou, z ničeho nic se začala smát. Byl to hysterický smích, plný hýkavých, přerušovaných vzlyků.

    “Co je na tom k smíchu?”

    “Ten nápis přece. Obetuj.” řekla a začala škytat. “Copak to nechápeš, nebo co?”

    “A co mám jako chápat?” odsekl Michal s očima vytřeštěnýma na další strom, kde byla přitlučená plechovka od barvy, ke které podnikaly nálet mračna much. Puch, co se linul v tom horku, se nedal jen tak ignorovat. Nad plechovkou byl v kůře vyrytý stejný nápis, jako nad kozími hnáty. “Obetuj!”

    Další salva hysterického smíchu následovala.

    “Jsi v pořádku, Jano?”

    “Jasně že jsem. Naprosto. Není dnes čirou náhodou neděle?”

    “Nevím, asi je. Proč?” odpověděl Michal, jako by o odpověď ani nestál. Opatrně nahlédnul do plechovky, ze dvou třetin plné sražené, černé krve.

    “Proč, proč”, pokračovala Jana hysterickým hlasem. “Každou neděli nás tvoje matka honí do kostela. A tady v lese asi těžko nějaký bude.”

    “Nepřeháněj. Proč bychom jí nemohli vyhovět v takové maličkosti?” Jít jednou za týden na mši svatou nám nijak neublíží, pomyslel si. Co má společného návštěva mše svaté s tímto hnusem? Do kostela chodil pravidelně od malička, protože maminka si to přála, ale žádné větší povědomí o víře neměl.

    “Vidíš to?” řekla téměř šeptem. Hysterie se z jejího hlasu kamsi pozvolna vytrácela. Jako by už mozek rezignoval.

    Na dalším stromě vysel na drátěném háčku srp. Obyčejný srp na trávu s ohmatanou rukojetí, vyhlazenou pravidelným a častým užíváním.

    Přiblížila se k němu jako náměsíčná. Oči jí plavaly v průsvitném oparu zapomnění a na povrch se draly jiné, dávno zaniklé světy předků. Trhavým pohybem zvedla pravou ruku a zcela neosobně se dotkla koncem ukazováku dřevěné rukojeti. Potom stále natažený prst přiblížila ke svým rtům a olízla ho.

    Michal ji pozoroval se směsí vzrušení a obav. Je pravda, že toto vrcholně erotické gesto v něm vyvolalo řadu asociací, žel ani jedna nebyla spojena s osobou jeho ženy. Špičkou jazyka znovu přejela prst, tentokrát opačným směrem, od dlaně k nehtu a ve tváři jí zdomácněl chlípný výraz, který u ní nikdy dřív nepozoroval.

    “Jano,” chtěl se jí na něco zeptat, chtěl jí říct, ať s tím přestane, chtěl na ni jenom normálně promluvit, vyslovit její jméno. “Jano,” zkusil to podruhé a potom zaslechl ten zvuk.

    “Slyšíš to?” zeptal se jí a došel až těsně za ni. A potom z lesa, před nimi zaslechli hlasy.

    “Už jdou. Slyším je. Ty ne?” Podívala se na něho těma svýma mrtvýma očima.

    Stáli v paprscích zapadajícího slunce, které se dralo skrze listí a cáry pavučin rozvěšených mezi větvemi. Vzpomněl si na maminku, jak chodí po chodbě, oblečená do svých nejhezčích šatů, s vlasy vyčesanými do drdolu, který se nosil v dobách jejího mládí. Hůlkou klapala po kamenné dlažbě, a když se zastavila, ukázala na jednu z dlaždic. “Tady to je.” Jenom tak trhla bradou, nepatrně se jí zavlnily rty a to stačilo. Byl to rozkaz, stejný jako všechny ty její jemné pohyby hlavou nebo přivření očí. Vybavila se mu ta vůně, která se navždy zahnízdila v jeho nose. Něco jako její parfém, fůra sena, čerstvě posečená jetelina.

    Je to stejné, pomyslel si. Něco těžkého, nasládlého. Jako doma, v chodbě, v tom místě, o které maminka řekla, “tady to je!”

    “Tak jo,” řekl Michal a vrátil se do přítomnosti. Jana stála strnule, těsně před ním, tak že cítil horko vycházející z jejich zad. Pár metrů od nich se objevily dvě postavy s ústy roztaženými do širokého šklebu. Každá držela v ruce srp. Michal pocítil potřebu ironického porovnání. Jako poloviční bolševici. Chybí jim kladivo.

    Vystoupili zpoza stromů a bylo jasné, že tam nejsou náhodou. Celkem lhostejně se dívali na Michala, který stál nehnutě, jako solný sloup. Pak jedna z těch postav ukázala srpem na Janu a jejich škleb se změnil v dobrosrdečný úsměv.

    “Michale,” vykřikla Jana. “Míšo, co to má být?”

    Byla načisto ochrnutá strachem. Pochyboval, že by si vůbec všimla toho gesta.

    Byli to muž a žena. Oba tmaví, ona výrazně tmavší, až skoro do černa. Jako hodně tmavá cigánka. Oba na sobě měli potrhané hadry, jakousi kombinaci pracovních oděvů, doplněnou kusy látky přes ramena a kolem boků. On byl prostovlasý. Přibližovali se pomalu, krok za krokem. Pak se najednou ta žena prudce pohnula směrem dopředu a volnou rukou chytila Janu za rameno. Škubla a ta se ocitla na kolenou.

    Michal ustoupil o dva kroky dozadu a fascinovaně hleděl na tu černou ženu. Ve tváři se mu mihl obdivný úsměv. “Já jsem Michal,” řekl milým hlasem. Žena s dlouhými, černými vlasy, tuhými jako koňské žíně zdvihla oči a řekla: “Fšak hej Michalko.” Pak se obrátila dolů k Janě jako by se nic nedělo a vzduchem se mihl její srp.

    Díval se se zájmem, s mírně pootevřenými ústy na svoji ženu. Halenku měla vepředu rozseknutou a dva bílé prsy vypadly ven, jako vodní melouny z košíku. Na rozetnuté podprsence zářila kapička krve. Sledoval tu scénu a znovu se mu připomněl ten zápach. Před očima se procházela maminka, ťukala holí po dlažbě v šeré chodbě a mlčela.

    Zvedl oči a vedle něho stál muž. Přátelsky se usmíval. “Servus Mišo.” Přehodil si srp z pravé do levé a natáhl ruku.

    “Peter, boha jeho.” Michalův hlas zněl o poznání měkčeji a téměř mazlivě.

    “Pomodli sa za svoju dušu,” smál se Peter a třásl Michalovou rukou, jako by pumpoval vodu ze studny.

    “Pomodlím se za její” a ukázal na svoji ženu, stále ještě zkroucenou u cikánčiných nohou. ”Ještě dnes bude souzena před Jeho Trůnem. Hlavně za čtvrté přikázání.” Díval se na ni trochu unaveným, trochu lítostivým pohledem člověka, který vyčerpal veškeré možnosti, jak tomu druhému pomoci. “Cti otce svého a matku svou.”

    “Hej, Miško,” vykřikla cigánka a povalila Janu na záda. “Ako sa ti páčí?”

    Hleděl na svoji ženu s odhalenými ňadry a velkou, tmavou skvrnou, která se táhla od rozkroku až ke kolenům. Pochcala se, pomyslel si. Cigánka se hlasitě rozesmála, hlubokým, chrčivým smíchem těžkých kuřáků. Podřepla a naznačovala tak polohu, ve které ženy vykonávají svoji potřebu.
    “Zab ju,” ozval se Peter, jako když švihne bičem. Pánovitý příkaz, o kterém se nediskutuje. Cikánka ji uchopila za vlasy a přinutila znovu pokleknout. Potom ji nasadil srp zepředu na krk, pod bradu.

    “Zober ho,” přikázala. Jana mechanicky uchopila rukojeť nástroje. Ruka se jí třásla a ostří poskakovalo po ohryzku a zanechávalo za sebou rudé skvrny sedřené pokožky. “Urob si to sama, hej! “Čo sa buděm babrať s hen taků.”

    Její oči hledaly úpěnlivě Michalovy. Oči svého muže. Seděl opodál na zemi a vedle něho stál ten cizí, strašný chlap. “Proč to dělá Michálku?” Měla dojem, že těmito čtyřmi slovy spotřebovala devadesát procent veškeré své energie.

    “Však víš,” odpověděl netečně. “Znáš to místo u nás doma. Jediný místo na dědině, možná na okrese, kde se ještě dodržuje Zákon. A modlitba.”

    Dívala se na něj krví podlitýma očima se srpem pod krkem. “Jsi nemocný Michálku.” Snažila se tímto oddálit svoji blízkou budoucnost. “Musíš,” hned se opravila, “musíme k doktorovi. Pomůže nám.” Ruka se srpem se jí začala pomalu odtahovat od hrdla.

    “Táraš, táraš,” zachrchlala cigánka a připlácla jí srp tam, kde byl před tím. Peter odkudsi vylovil cigaretu a zapálil si. “Stále něfajšíč Mišo?” Ten mlčky zakroutil hlavou a znovu ho praštil do nosu ten zápach.

    Smrad se nám vybavuje často jako jakýsi zdroj odkudsi vytažený. Stoupá z hlubin našeho zapomnění, aby nás nutil k přemýšlení a vzpomínání. Odkud to známe, co nám to připomíná? Napadne nás, ale jo, to je jako žumpa, jako kravín, nebo kočka. Jenže tento je jiný. Je to odér domova, puch ve stále do šera pohroužené chodby, s chladnou, kamennou dlažbou. Se stěnami vlhkými od vysrážené páry a několika obrázky, které se svou barvou odráží od skla.

    Vítr ohýbal vršky borovic tak jemně a lehce, jako když muž hladí ženu po vlasech. I stromy vydávaly slaboučké vrnění, ne nepodobné předení spokojené kočky nebo milenky. Přistihl se, jak myslí na to, jaké to asi je, zabořit se do hustých, kaštanových vlasů, nořit se do nich prsty, obličejem, strávit v nich celý den, zabloudit v nich a dostat se zase ven s vůní heřmánkového šamponu, nesmazatelně vtisknutou do svých rtů. Ale ten rozpor mezi puchem v chodbě rodného domu a vůní toho vodopádu ženských vlasů byl tak hmatatelný. Ta nepravděpodobnost, že by mohl být hnilobný puch domova vyměněn za heřmánkový šampon, byla tak obludná, že sahala kamsi až k nebesům. A co dál? Co bylo dál? Tam doma nebo na nebesích?

    “Mišo,” vykřikl Peter. “Nieje škoda takých pevných kozlenek? Hen sa pozri, Pána Boha, ako sa komíhajů, belostné ako rybací mněchuriny. Čo keby sme ju zobrali…..”

    Jeho řeč zanikla v jejím křiku. Sluneční paprsek pronikl korunami stromů a ozářil pavučinu rozepjatou mezi uschlými stvoly divizny. Slunce se klonilo k západu. Bylo slyšet mouchy, jak přilétají a hodují na pozůstatcích kozy. Cítily pot a čerstvou krev. Najednou mu ta mýtina připadla jako místo, celé pocákané krví. Všechny ty barvy lesa přešly do šarlatu, jako kontrast k jeho vzpomínce na vybledlý obrázek chladné dlažby doma v chodbě.

    Krvavou jednotu narušoval hermelín Janiny hrudi. Klečela zborcená u cikánčiných nohou. Prsty její levé ruky se křečovitě zarývaly do lesní hlíny plné spadaného listí. V pravé držela srp, který ji cigánka tlačila kolenem ke krku. Pramínky potu jí stékaly z obličeje na krk a po bělostných prsou odkapávaly z bradavek na zem. Dostala hysterický záchvat. Chrlila věty, kterým nerozuměl, slzy se mísily s potem, ale ústa se smála. Napadlo ho, že to ona ho zatáhla do té mizérie. To ona se snažila dělat svou malou, soukromou revoluci v domě, do kterého ji přivedl jako svoji nevěstu. To ona se vzepřela matce a on zůstane zase sám. Bez ženy a bez potomků. Přišel k ní, sklonil se a udeřil ji do obličeje. Tolik ji v té chvíli nenáviděl.

    Okamžitě zmlkla a tvářila se celkem normálně. Jenom oči jí ztmavly. “Tohle ti neprojde Michálku, tohle ne. Za to tě čeká kriminál,” řekla s pousmáním a pokusila se mu plivnout do tváře.

    “Ale kdepak děvče. Já a do basy? A za co?” Dřepnul si vedle ní a starostlivě sledoval každé hnutí v jejím obličeji. “Trest je připraven jenom pro ty, kteří porušují zákon.”

    Zlehka se dotkl konečky prstů jejího ňadra. Ukazováčkem několikrát pomalu obkroužil bradavku ztuhlou hrůzou. A v ten moment viděl všechny ty ženy, jejichž těla byla naházená jen tak, bez ladu a skladu na hromadách. Bradavky měly ztuhlé, jakoby prožívaly bůhví jakou rozkoš. Možná rozkoš vysvobození z toho utrpení, co se jmenovalo Oswienczim-Birkenau. Pozoroval ty ženy, jako kluk oknem dřevěného baráku kde přebíral věci vypárané z podšívek kabátů, z lemů sukní a korzetů podprsenek. Sledoval ty hromady mrtvol, které ještě před pár hodinami byly ženami s povadlými prsy a volnou kůží, která jim vysela přes kostnaté boky. Do nosu se mu opět vrátila vzpomínka na ten odér pálených těl, na mastné saze padající z výšky, na puch zákona a odplaty. Bradavky mrtvých žen ztuhlých hrůzou nebo štěstím z vysvobození, dech vyžraných kápů, který se valil z jejich věčně rozeřvaných tlam, rány klackem po kostnatých zádech a tichý, tlumený zpěv těch, co na vysvobození teprve čekaly.

Kol od ba-levav penima, nefeš jehudi homija, u-le-fatej mizrach kadima, ajin le-Cijon cofija, od lo avda tikvatenu, ha-tikva bat šnot alpajim, lihjot am chofši be-arcenu, erec Cijon vi-Jrušalajim.

    Najednou jakýsi hlas v jeho hlavě vykřikl. “Vina!” Podíval se tázavě na Petera, ale ten seděl na zemi s očima upřenýma na Janina ňadra.

    “Jen v krvi a ohni je vysvobození!” To vykřikl v jeho hlavě druhý hlas. “Spása! To je to jediné slovo, kterému zůstal původní obsah A spása bez ohně a krve je nemyslitelná.”  Ty hlasy uvnitř jeho hlavy byly podmalovány slabou melodií, která vycházela z desítek ženských hrdel.            

     “Šemá Jisraél,” křičel do toho další hlas a jednotlivá slova nejstarší modlitby tohoto ubohého světa, odděloval se strohou přísností rozhlasového reportéra, který předčítá dnešní seznam popravených. “Kdy už konečně pochopí, že není jiné cesty ke spáse! Místnost Trůnu, Šarlatový plášť krále, to všechno na nás čeká. Musíme projít krví a ohněm. Není jiné cesty.”

    Hlas tmavé ženy ho vrátil nazpět do reality. “Tak čo ďalej Michalko? Tak ako?”

    Michal se postavil. “Počkejte ještě,” řekl tichým hlasem. Bez zájmu se naposledy podíval na svoji ženu, která teď ležela na boku se skrčenýma nohama, s jednou rukou pod hlavou. Druhou měla odtaženou od těla a pořád v ní držela srp. Jako by nešlo ty křečovitě sevřené prsty rozevřít a nástroj pustit. Přišel ke stromu, na kterém byly rezavým hřebíkem přitlučené kozí hnáty, a snažil se ten hřebík vytáhnout.

    “Čo sa robí, Michalko?” zeptal se starostlivě Peter a otcovsky ho objal kolem ramen. “No, čo sa ti robí? Němožeš zabudnúť, však, je tak?”

    Michal nakrabatil čelo a dál si pohrával s kostmi přibitými ke stromu.

    “Pamatuješ si ještě na ty jména? Áron, Dan, Jánoš, Malý Mojzesek. Mám v hlavě celou knihu těch jmen.” Peter hlasitě vzdychl a potáhl nosem.

    “Tehdy jsem poprvé viděl, jak někdo zdvihl klacek a udeřil. A Davídkova hlava praskla jak květináč. Ale já jsem zapomněl jméno toho s tím klackem. Celé noci se snažím vzpomenout a nic. Kolik mu teď může být? Kolem padesátky? V nejlepších letech. Možně že žije někde tady, blízko a já si nemůžu vzpomenout na jeho jméno.”

    “Fšak si spomeněš Michalko, něboj sa. Kto iný by si mal spomenúť ak nie ty. Poďme sa prejsť.” Pak řekl něco směrem k té tmavé ženě jazykem, kterému Michal nerozuměl. Znělo to jako rozkazy nebo nadávky. Ta se posadila vedle Jany, která ležela nepohnutě se srpem v natažené ruce, vyndala odkudsi cigaretu a zapálila si. Kývla hlavou, jakože rozumí a lačně vdechovala kouř.

    Michal a Peter vyšli z mýtiny mezi stromy a nepřirozené ticho udeřilo Michala plnou silou, zároveň se smradem z rozkládajícího se lidského těla. Ten puch ho provázel celý život. Od dětství stráveného v kinderblocku polského koncentráku. Naučil se s tím žít a nebylo to nijak těžké. Dokud se mu do toho nepřipletl odér zdí a chodby domu, ve kterém žil s matkou. Ten odér v chodbě byl přece jenom trochu jiný. Nebyl to nasládlý puch pálených těl, zmrzlého bláta, hadrů nasáklých močí a sraženou krví. Doma, v chodbě se do toho přimísila i vůně čerstvě posekané jeteliny, hlíny, na které svítí slunce, sušených šípků a ženy. Vůně jeho první ženy, která si myla vlasy v odvaru z heřmánku a jejíž tělo musel pod matčiným dohledem zahrabat pod kamennou dlažbu v tmavé chodbě domu.

    Svalili se na zem, pod starý dub s rozpukanou kůrou. Peter objal Michala tak jako objímá otec svého malého syna, když se mu něco stane a on pláče. Objímal ho tak, jak ho objímal a chránil v kinderblocku, když kolem chodila smrt a vybírala svoji každodenní porci. Do jeho špinavé a záplatované košile se vsakovaly Michalovy slzy, tak jako tehdy. Čas se zastavil tam, v Birkenau. Vůbec nic se nezměnilo, nic neodeznělo, nic se nevytratilo. Všude kolem hromady ztuhlých, namodralých ženských těl, řev kápů, údery ran a mastný popel, padající z nebe. A odér, který postrádá vůni heřmánku, jetele, slunce a ženy. A nade vším tím heslo, pradávný mýtus daný této zemi do vínku. “Obětuj!”

  

    

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.11.2022 06:43:10dát kritice tipJena1

Děkuji všem za názor a přečtení. Ta svatební cesta na motorce se skutečně konala v roce 1956 a novomanželé mají svoje svatební foto na náhrobku. Jeho matka je přežila o 15 let.

12.11.2022 12:44:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zvláštní povídka, obsahuje krom motivu svatební cesty na motorce, který je sám o sobě neobvyklý, cizokrajnou mystiku. Nejbližší mi je psychologický moment, kde je popsána snaha dospělého muže odpoutat se z vlivu matky.

Místy /na mě/ až morbidní popisy.

Dobře napsáno, ale podruhé bych nečetla, přeji odvážnější čtenáře.

 

Za musím je tečka i vykřičník zároveň...:

„Já fakt musím.! 

04.11.2022 01:03:29dát kritice tipJena1

Děkuji za přečtení. Jezdím pravidelně do Indie. Na kremačních ghátech, při spalování většího počtu těl je možné ověřit schopnost svých čichových buněk. Varánasí vřele doporučuji.

03.11.2022 20:31:44dát kritice tipPhilogyny

Nasládlou vůni / puch / jsem cítila ve sprše v porodnici. Byla tam mladá máma dětí s rakovinou. A pak ještě jednou. Nevím, jestli u pálených těl, ale nevěřím tomu. No hlavně, když vysela. 

02.11.2022 09:39:18dát kritice tipJena1

Děkuji, za názor i čas na tím strávený. Možná neuvěřitelné, ale větší část příběhu je pravdivá. Hlavní postavou v tom byla matka, říkalo se jí Stará, která, i když nehybná, z postele řídila životy všech ve své rozvětvené rodině. A vděčnost jejího syna ke svému ochránci v lágru šla až za hrob. 

 

02.11.2022 06:53:47dát kritice tipJamardi

Nebo vlastně by to mohlo být tak, že i Jana je zhypnotizovaná (aby nesnášela jeho matku) a pak je buď Peter (tipuji jeho, protože říká, že zná Michalovu minulost) něco jako ďábel nebo je v tom ještě někdo další.

02.11.2022 06:29:28dát kritice tipJamardi

Je v tom moc hrůzy najednou. Michal je zřejmě zhypnotizovaný, dostal příkaz, aby na tom místě zastavil a dle jeho chování a popisu myšlenek si nic z předchozích událostí až do chvíle, kdy se objeví postavy, nic nepamatuje.

Je tam moc zrůdných osob (Peter, cigánka. A matka? Ta by mohla teoreticky jen krýt tu vraždu, jenže kdo ho pak zhypnotizoval?). To působí nepravděpodobně, řekla bych, že někdo se skupiny bývá lepší.

Četla jsem knihu od Fanii Fénelon Dívčí orchestr, kde píše, jak se někteří vězni podíleli na zabíjení - aby se zalíbili a získali výhodu (a to není jisté, co přesně se jim honilo v hlavě) a též jsem viděla německý seriál Tančírna na hlavní třídě 56, kde židovský mladík, který přežil koncentrák, tvrdí, že mu byl Hitler vždycky sympatický, má německý kříž za statečnost, který někde našel a představuje si, že je jeho.

Takže věřím, že i to se dělo, že myšlenky v hlavách těch lidí se překroutily jinak, než si představujeme. Jenže v tvém díle je zlo strašně koncentrované, vede to k tomu, že je to fantazie a ne skutečnost, což je škoda. Já jsem vděčná paní Fénelon a a autorovi toho seriálu, že se o tom zmínili (v obou dílech jsou popisovány i události jiného typu, čímž je to pro mě stravitelné).

01.11.2022 15:54:45dát kritice tipJena1

Děkuji

01.11.2022 14:17:141 tipů dát kritice tipZajíc Březňák

Netroufám si a nedovedu kvalifikovaně posoudit toto dílo. Připadá mi ještě lepší než ta povídka o bezdomovci. Je to jakýsi magický realismus, dobře napsaný.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor