Dívka a moře - Zraněný žralok, manty a vodnáři V.

Zraněný žralok, manty a vodnáři

(září – říjen 2003)

V.

Manta obrovská je největší z rejnoků a jako taková patří mezi paryby. Přes blízké příbuzenství se žraloky není nebezpečná a potápění s ní bývá turistickou atrakcí. Pokud již dojde ke zranění, je způsobeno úderem ploutve, ale nikdy se nejedná o útok. Žije v teplých mořích, kde ráda vyhledává mělčiny poblíž korálových útesů, ale výjimečně byla pozorována i v hloubkách kolem sto padesáti metrů. Na otevřeném oceánu lze narazit na samotáře, ale v blízkosti pobřeží byly zaznamenány hejna o počtu až sto kusů.

Živí se planktonem nasávaným obrovskými ústy na přední části hlavy, ale je schopna pozřít i menší ryby. Dva čelní laloky, které může srolovat, slouží k usměrňování proudu vody s potravou. Na spodní čelisti má zakrnělé zuby seřazené do tří stovek řad, které však k drcení potravy neužívá.

Běžně dorůstá délky kolem pěti a rozpětí ploutví sedmi metrů. Byli však pozorováni jedinci s rozpětím devět metrů při váze necelé jeden a půl tuny. Maximální délka života není známa, ale obecně se soudí, že obři mezi mantami žijí asi čtvrt století. Patří mezi mořské tvory, kteří jsou schopni vydávat zvuky podobné kašlání.

Úžasným zážitkem bývá pozorování mant vyskakujících až dva metry nad hladinu. Když takový kolos vyrazí z vody a při dopadu předvede parádního placáka, je mokré vše do vzdálenosti dvaceti metrů. Byla vytvořena řada teorií tohoto chování, ale zda je některá z nich správná, nikdo neví. Možná si tak hrají nebo zbavují kůži parazitů a lupů. Podle jedné spekulace prý používají tuto techniku k omráčení potravy, kterou potom snadno pozřou.

Mimo velkých druhů žraloků a kosatek dravých nemá manta přirozené nepřátele. Jako v mnoha jiných případech je největším nepřítelem člověk. Kromě některých pobřežních vod východní Afriky a Indonésie, kde jsou konce jejich ploutví považovány za delikatesu s afrodiziakálními účinky, není lovena ve velkém a maso má na trhu jen velmi nízkou cenu.

Během cesty k útesu živý remorkér několikrát vyměnila. Vždy, když se potřebovala nadechnout, vyhlédla si jinou oběť. Zprvu očekávala nějakou reakci, ale zvolna plovoucí manty ji zřejmě nepovažovaly za přítěž. Cílem byla hlubší voda u útesu, která obsahovala víc potravy. Potopily se do dvacetimetrové hloubky, odkud prováděly vzorové loopingy, jako akrobaté při leteckých přehlídkách. Dívka se usadila na římse deset metrů pod hladinou, odkud pozorovala úchvatné divadlo.

Po chvíli došlo k něčemu, co ji přimělo změnit názor na zdánlivou pomalost těchto tvorů. Připlulo několik barakud a jedna si vyhlédla za kořist štítovce přichyceného pod břichem manty, která právě proplouvala kolem dívčiny pozorovatelny. Možná se zvolna plachtící obr vylekal, možná mu byla přílišná blízkost dravce nepříjemná nebo považoval za drzost útok na rybku, starající se hostiteli o hygienu. V každém případě měla barakuda za nerozvážný čin dostat lekci.

S nečekanou hbitosti změnila manta polohu. Otočila se na bok a po křídle, jak to dělají letadla, sklouzla níž. Koncem ploutve, která byla ve výši dívčiny hlavy a vzdálena něco přes metr, uštědřila barakudě pořádnou ránu. Síla úderu musela být obrovská, protože odhodil metrovou rybu přímo na dívku. Stačila pouze zvednout ruce, jako když chytá míč a omráčená barakuda jí skončila v náručí. Náraz těsně pod prsa byl tak prudký, že zády narazila na stěnu útesu. S vyraženým dechem a pořádným loknutím vyrazila k hladině.

„Kde je Prcek?“ zeptal se Čočka, který strčil hlavu na můstek.

„Někde kolem lodi. Byla celá natřesená, aby mohla do vody,“ oznámil kapitán, aniž zvedl hlavu od lodního deníku.

„U lodi?“ zasmál se Plešoun. „Snad si nemyslíš, že poslechla?“

„Tak kde je?“ nedal se odbýt Čočka.

„Proplouvaly kolem manty a vzaly ji sebou,“ doplnil předešlou informaci kormidelník.

„Cože?“ vyhrkl šéf a konečně zdvihl hlavu od zápisků.

„Zavěsila se jedný za ploutev. Zahlíd jsem ji ještě třikrát, když se vynořila k nadechnutí. Plavaly někam tam,“ ukázal k několik stovek metrů vzdálenému útesu, vystupujícímu jen kousek nad hladinu.

Všichni tři bezděčně pohlédli ve směru natažené paže. Na kraji útesu uviděli sedící postavu s něčím v náruči.

„Je tam, ale co to vyvádí?“ zajímalo Čočku a sáhl po dalekohledu.

Šéf byl rychlejší a za pár okamžiků, popsal výjev: „Dřepí s bezvládnou barakudou na klíně. Podle toho, jak rozkládá rukama soudím, že rybě něco vysvětluje, ale ta vypadá jako mrtvá.“

„Co zase blbne?“ zakroutil hlavou Plešoun, „to barakudu uštvala k smrti a teď se ji snaží přesvědčit, aby zas ožila?“

„No, jestli byla mrtvá, tak je holka úspěšná, protože se rybka právě pohnula. Čočko, spusť člun a dojeď pro ni!“ nařídil kapitán. Když kameraman odešel splnit příkaz, pokračoval k Plešounovi: „Tohle vysvětlí. Nechápu proč se zaplejtá s barakudama. Člověka napadnou málokdy, ale občas k tomu dojde.“

„Prckovi je jedno, jestli je nebo není nebezpečná, to už bys mohl vědět, ale proč ji tahá z vody, to taky nechápu,“ ušklíbl se Plešoun.

„Mě spíš zajímá, jak chytila barakudu holejma rukama, tyhle potvory uměj bejt pěkně mrštný a rychlý.“

Teprve, když vyplavala nad hladinu, kde vykašlala vodu, uvědomila si, že v náručí svírá bezvládnou rybu. Rána, kterou dostala od jejího měkkého těla a následná do zad o útes, ji mohla stát život. Deset metrů k hladině zdolala pouze s největším úsilím. Ke konci již měla mžitky před očima.

Kromě odpočinku se také potřebovala napít, aby zahnala pálení v krku od slané vody. Pohled na nebohou barakudu v náručí ji však přiměl vylézt z vody. Nejprve s obtížemi vystrkala na okraj útesu rybu a potom vylezla sama. Když se usadila s nohama ponořenýma ve vodě, letmo prohlédla bezvládné tělo.

„Tak holka, co bude,“ spustila, „přece nebudeš jen tak ležet. Mrtvá nejsi, protože dejcháš, tak přestaň simulovat. Měla jsi štěstí, protože kdybych tam nebyla, rozmázla ses o útes. Ty si padla do měkkýho a odskákala jsem to já. Záda mám asi pěkně naražený. Ještě k tomu jsem se mohla utopit. Taky bych ti mohla na chvilku vytáhnout hlavu z vody, abys pochopila, jak jsem se cejtila já tam dole, když si do mě narazila. A vůbec, nevypadáš na nějakýho dorostence, ale dospělou rybu, tak co tě to napadlo brát mantě štítovce z těla? Takovej nerozum. Ony se jen tvářej, že jsou líný a pomalý, když chtěj, tak sebou dokážou pěkně mrsknout…“

Dívčino kázání přerušil přibližující se zvuk motor. Vzhlédla, a když uviděla člun, ukončila monolog.

„Co to provádíš?“ zajímalo Čočku, když přirazil ke břehu. „K jídlu není a podle mejch zkušeností rozumná domluva s ní taky nebude.“

„Co tu chceš?“ zamračila se místo vysvětlení.

„Poslal mě šéf, abych tě přivez. Prej si měla bejt u lodi a nezkoumat celou lagunu.“

„Nemůžu za to, dovezly mě sem manty…“

Chtěla pokračovat, ale barakuda začala jevit známky života. Nejprve několikrát třepla ocasem a prohnula tělo. Dívce připadalo, že se chová přesně jako člověk, když po nějakém pádu zkoumá, zda má všechny končetiny v pořádku. Nakonec sklouzla z kolenou a zmizela kdesi v hloubce.

„Vidíš Čočko, je to dravec. Možná proto se chová jako většina lidí. Zachránila jsem jí život, ale ani nepoděkovala.“

- pokračování -