Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Muž
datum / id06.11.2022 / 536779Vytisknout |
autorDies
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno62x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog


 

Muž

Několikátou hodinu seděl u stolu a pil. K tomu nikoho nepotřeboval, většinou mu to takto vyhovovalo, stejně ho spolustolovník vždy nasral a měl chuť mu rozbít hubu a zlámat hnáty. Neměl k pití žádný důvod, prostě mu to chutnalo a miloval to, jak se propíjí skrz naskrz bez kontroly. Jednou se mu povedlo se v alkoholovém limbu pomočit a byl na to hrdý. Věděl ale, že největší frajeři jsou ti, kteří se i poserou. Štvalo ho, že se mu to nikdy nepovedlo. Tělo nikdy nevyhovělo jeho přání. Blití nepovažoval za nijak významnou schopnost, jen za mouchu, která obtěžuje. Stejně už neblil, tak jednou do roka. Ale za jeho mládí to bývalo železným pravidlem. Nepoblil se, večírek neměl úspěch.

Před sebou na stole měl sklenici piva s uchem, ze které upil. Vedle sklenku rumu, kde bylo na dně přilepeno pár posledních kapek. Chytil sklenku, obrátil ji dnem vzhůru, přitiskl ke rtům a čekal, až mu jedna kapka za druhou steče do pusy. Poslední kapce se nechtělo po skle sklouznout, vstrčil tedy do sklenky jazyk a slízl ji. Položil sklenku na stůl a napil se piva. Pořádný hlt. Říhl si. Číšník za barem na něj překvapeně pohlédl, on mu pohled vyzývavě opětoval. Připadal si, že mu to tu patří. Dostal chuť na koňak. Z takové té baňaté sklenice, jak to vždycky viděl ve filmu. Zapřel se nohama, odsunul židli, opřel se rukou o opěrátko židle a vstal. Zamotala se mu hlava a před očima se mu proháněly mžitky. Chytil se opěrátka oběma rukama a chvíli čekal, než se situace uklidní. Narovnal se, povytáhl si kalhoty a vyrazil k baru. Dokráčel k baru, opřel lokty o pult a zapíchl oči do číšníka. Byl to mladý kluk s hladce oholenou tvářičkou a brýlemi s tlustým sklem, které mu rozpíjely oči.

„Koňak!“ poručil si.

„Pane, prosím, posaďte se ke stolu, obsloužím vás u stolu,“ zakuňkal číšník a trochu se mu zatřásla brada.

„Hele, kurva, mladej, nediriguje mě, a nalej mi koňak do takový tý baňatý skleničky, jak to vždycky pijou v těch francouzskejch filmech, vole!“ řekl muž tvrdě a zabořil ukazováček do barového pultu.

Číšník udělal zmateně jeden krok doleva a jeden doprava, otočil se dokolečka, ustrašeně zazíral na hosta, opět se otočil, tentokrát vykonal jenom půlkruh a začal se rozhlížet po láhvích, které měl vyrovnány na poličkách. Žádnou láhev s koňakem nemohl svým těkavým zrakem zachytit. V duchu napočítal do desíti, jak ho to učili v kurzu, a znovu začal prozkoumávat poličky. „Tak bude to?“ zle mu zaburácelo do zátylku. V číšníkovi hrklo a zrak se mu zamlžil. „Pane, pane, je mi to líto, ale žádný koňak velmi pravděpodobně nemáme, vážený pane.“ podařilo se mu zadrmolit. „Nedělej si ze mě prdel, mladej, máte to na tom, kurva, na tom lístku!“ dostalo se mu zlostné odvety a ozvalo se prásknutí dlaně do baru.

U jednoho ze stolů seděl muž, asi padesátník, s tváří, které by slušel cvikr. V tom, jak seděl, byla poznat akurátnost, kterou považoval za svůj vývěsní štít, a kdyby si to přiznal, i za svoje celoživotně pěstěné dílo. Dokázal akurátně s přáteli vypít několik láhví vodky, aniž by nad sebou ztratil kontrolu. Rád nosil tmavě modré džíny a černé tenisky s černými tkaničkami. Za svoji výstřednost považoval trička. Dnes měl černé tričko s bílou notou na bílé osnově a s nápisem Note.  Tento muž naznal, že to, co se odehrává u baru, překročilo jeho míru akurátnosti a rozhodl se jednat. Jistě odsunul židli, vstal a vykročil k baru. Došel k baru a postavil se vedle muže, který jeho akurátnost překročil. Otočil se na něj, jeho tvář viděl z profilu, a soustředěně pronesl „Pardon, myslím, že vzhledem k okolnostem a situaci by bylo vhodné, abyste se uklidnil. Zde pan číšník je vámi poněkud rozrušen a nezdá se, že by opravdu měl koňak. Možná byste nepohrdl jiným nápojem, nebo byste od svého záměru mohl vůbec upustit.“ Přitom se mírně usmíval a položil muži výchovně ruku na rameno. Akurátního muže překvapila rychlá reakce. Muž u baru mu v mžiku zkroutil ruku, kterou měl na rameni a přitiskl ji na bar. To akurátního muže donutilo se nad bar sklonit. „Ty si mi ale hustej kofr, bejby,“ zasyčelo mu do ucha. Sykal bolestí, jak se mu křivila ruka, a pocítil v ní pálení. „Teď tam hodíš zpátečku a posadíš se na tu svoji prdelku. Budu velkorysej a na tu nóblhóch poučku zapomenu. Ale jenom jednou, vole! Podruhý přijdeš o ruku. Padejte, seňore!“ Akurátnímu muži vyrazilo pár slz a sjely mu do vousů. Ruka mu pak byla uvolněna. Zadržel dech, otřel si navlhlé vousy, otočil se a vydal se na své místo. Sedl si na židli, raději si ani netřel zkřivenou ruku a zahleděl se doprostřed stolu s výrazem, že se tam něco důležitého odehrává. Muž u baru mu nevěnoval pozornost, mlaskl si a obrátil svoji pozornost k číšníkovi.

„Měli byste se menovat U Prolhanejch. Lákáte tady hosti na koňak, kerej nemáte. Takhle by to nešlo, soudruzi. Dělej, nalej!“.

Bledý číšník lehounce zavrtěl hlavou a polkl. „Nemáme, pane pane, opravdu nemáme, omlouvám se, omlouvám se.“

Muž se zhoupl jako bójka na moři a říhl.

„Ale pane, vážený pane, máme tu baňatou sklenici!“ vychrlil ze sebe číšník. Pocítil záchvěv hrdosti a řekl si, že si jej zapamatuje, jak se to také naučil na kurzu.

„Si asi začínám myslet, že koňak nemáte a máte jen nádobí. A si asi začínám myslet, že tě mám vlastně rád, vole. Seš takovej roztomilej klučík s brejličkama, kerej nemá koňak. Hele, na čele se ti narodilo vymrle! Si těhotněj, he he he. Budu, už podruhý blahosklonnej, takže mi do baňatky nalej rum. Ale ten pravej, tuzemskej!“

 Číšníkovi zrůžověly tváře, cudně se usmál, otočil se, jednou rukou sáhl po láhvi tuzemáku a druhou po sklence. Otočil se k muži a na baru cinkla sklenka a zaduněla láhev. Rychle odšrouboval víčko láhve a nalil.

„Eště!“ zavelel muž na druhé straně pultu.

Číšník se odhodlal a nalil víc.

„Gůůůůůůůůd,“ našpulil muž rty a zaklonil hlavu. Vyniklo tak jeho sedmidenní strniště a na krku se mu zaleskl pot.

Uchopil sklenku, zakroužil s ní, trocha se vylila na pult, zvedl ji proti světlu a s jedním zavřeným okem ji pozoroval. Pak do ní zabořil nos a nasál. Lepkavá vůně mu pronikla nozdrami a žaludek se sevřel. Postavil se do pozoru a sklenku do sebe na jeden ráz obrátil. Sklenku rychle položil na bar, otřel si předloktím ústa a na rukávu mu zůstaly dvě vlhké stopy.

„Dobřéééééé, mladej!“ zařval, napřáhl pravou ruku a dlaní sklenku roztříštil. Hluk zvedl několika hostům hlavy a donutil je podívat se k baru. Hlavy pak rychle sklonili jinam, pamatovali si případ akurátního muže, jak se angažoval a jak dopadl. Akurátnímu muži se nyní podařilo hlavu nezvednout, jen se otřásl. Číšník zbledl a s vyvalenýma očima zíral na muže u baru. Ten pomalu zvedl pravou ruku, otočil ji a bylo vidět, jak se mu po dlani rozutíkaly pramínky krve. Otřel dlaň o bar a zanechal na něm krvavé řádky. Chvíli se na dlaň díval. Pak popotáhl nosem a plivl si do dlaně. To ještě párkrát zopakoval. Dlaň pak sevřel a začal ji mnout. Začaly z ní odkapávat bublinky a načervenalá směs krve a slin.

„Vážený pane hostinský, prosím o obvaz, jistě zde máte k dispozici krabičku poslední záchrany, nebo tak něco,“ s pečlivou dikcí a s úsměvem na tváři pronesl muž k číšníkovi, mírně se uklonil a jemně říhl. Číšníkovi spadla brada. Muž si levou rukou vytáhl z náprsní kapsy košile cigaretu a vložil si ji do úst. Krev a sliny dál skrápěly bar.

„Vy vy vy vy vy vynasnažím se,“ zakoktal číšník, chytil se oběma rukama za okraj baru a sklonil se pod něj. V této pozici mu přišlo, že je, krom prstů, bezpečný a že by tu mohl vydržet, třeba až do zavíračky, kdy muž za barem tam již jistě nebude.

„Snažíte se bar vzpírat, vážený barmane?“ ozvalo se mu zvídavě nad hlavou.

„Co co co… ne ne ne,“ zablekotal číšník a tentokrát zrudlý se postavil. Za tlustými brýlemi se mu objevily rozšířené zorničky. Přiložil si prsty k spánkům a začal si je mnout. „Áááááááááá,“ vyrazil ze sebe, otočil se, vyběhl zpoza baru a zmizel na toaletách. Muže za barem to překvapilo. Pokrčil rameny, levou rukou si podržel cigaretu, otevřel zkrvavenou dlaň, vyplázl jazyk a důkladně ji olízl. Pak ji položil na bar a začal jej stírat. Na baru se tvořily různě se klikatící červené a růžové řeky. Začaly se zamotávat a vytvářely různě velké kruhy. Levou rukou si začal prohmatávat kapsy kalhot, chtěl najít zapalovač, měl obrovskou chuť si zapálit.

„A ještě něco,“ zařval a plácl zkrvavenou dlaní do baru. „Doval nějakej oheň, vole, a ať zapaluje, vole!“

Ve dveřích toalety se objevil číšník. Nyní rudolící a šťastný. V ruce držel roli toaletního papíru. Zapamatoval si, že je to další úspěch.

„Pane pane,“ radostně vykřikl. „Nemáme sice obvaz, ale snad vás uspokojí toto,“ ukázal muži roli.

„Ukáááááž, blbečku,“ houkl muž a vyrval číšníkovi roli z ruky. Chvíli si ji zarudlýma očima prohlížel a pak si začal omotávat zkrvavenou ruku, až se na ní vytvořila bílá bakule. Poslední kousek papíru zahrnul pod bakuli, aby mu provizorní obvaz držel. Na baru se ozvalo lehké ťuknutí. Číšník na něj položil zapalovač. „Pozornost podniku,“ usmál se. „Si kokot, mladej,“ odpověděl mu muž, shrábl zapalovač, zapálil si a zapalovač si schoval do zadní kapsy kalhot. Cigaretu měl jen tak mezi rty a jak mluvil, poskakovala mu nahoru a dolů. „Vidím to na pět set pade, takže to zaokrouhlíme na čtyři kila a tady máš dvě stě pade. Děkovat nemusíš, jsi dobrej, vole. Sbohem!“ hodil na bar stovku zmačkanou do kuličky a opět si říhl. Cigareta mu vypadla na zem, vyjeveně se na ni zadíval a po chvilce ji zašlápl. „Tak, správně,“ pronesl. „V restauraci se nekouří. Tak abyste si to, vy kundy, zapamatovali!“. Muž zasalutoval, udělal vlevo bok a vyšel z restaurace. Přitom z vysoka našlapoval a dupal. Číšník mlčky rozbaloval kuličku stovky.

Muž se ocitl venku, trošku se zapotácel, ale hned se zase srovnal. Stabilita pro něj nebyla problém, dokázal ji udržet i ve stavu pod obraz, na sračky, na hovna, na pytel, na šrot, na káry, nachcanej, zmaštěnej, navátej, na mraky, totálně zlitej, úplně vyndanej a podobně. Rozhlédl se kolem sebe, přešel ulici a na protějším chodníku se vydal podél zdi domu dál. Slunce zapadalo a muži se zdálo, že prochází rudým železitým oparem. Cestu nevnímal, šel podle paměti, o kterou se nestaral. Občas pohlédl na ruku omotanou toaletním papírem. Ten držel a muž si nevšiml, že by se na něm objevovaly skvrny krve. Sem tam narazil na nějakého člověka, ale jak šel dál ven z města, i to málo lidí mizelo. Párkrát se plácl přes krk, protože měl pocit, že na něj sedl nějaký hmyz. U jednoho domu se zastavil, opřel se o něj čelem a začal si rozepínat poklopec. Napoprvé se mu to nepodařilo, bakule toaletního papíru mu znesnadňovala práci prstů. Napodruhé se mu to povedlo, vytáhl penis a začal močit. Vystřelil z něj bílý proud a začal se rozprskávat o zeď domu. Muži dopadaly krůpěje moči na ruce, boty, košili a kalhoty. Pousmál se tomu. Připravil si slinu, zamířil do proudu moči, plivl, ale minul. Chtěl to zkusit ještě jednou, ale měl sucho v ústech. Proud zeslábl. Muž nečekal, až z něj vyjde veškerá moč, a zastrčil si penis zpátky do kalhot a zapnul si poklopec. Rozkrok a stehna mu okamžitě ztmavly. Potěšilo ho to. Hlavou se odrazil od zdi a udělal pár potácivých kroků vzad. Sešel tak z chodníku na silnici a tam se zastavil. Předklonil se a se zájmem si prohlížel rozkrok. Spokojeně se ušklíbl. Vrátil se na chodník a pokračoval dál.

Doprovázelo ho štěbetání vrabců, posedávali na stromech a pouličních lampách, občas se zahemžili ve vzduchu, aby pak přistáli na jiném místě. Štěbetání bylo výjimečně přerušeno zvukem motoru projíždějícího auta. Muž si pomyslel, že by si mohl za chůze zdřímnout, domů trefí tak jako tak. Počítal s tím, že se nakonec ocitne doma a cestu si zase nebude pamatovat. Z přemýšlení ho vyrušilo vrčení a kňučení. Ozývalo se z ulice vlevo. Muže to zaujalo a do ulice zatočil. Domy zde vrhaly stín zapadajícího slunce a muž promžourával šero, které za pár desítek minut přejde v letní teplou tmu. Ulice se ukázala být uličkou, na konci se rýsovaly stíny popelnic. Vrčení a kňučení vycházelo od nich. Muž k nim došel a uviděl dva psy. Nerozeznával jejich rasu ani barvu, jen si tipoval, že je to rasa pouliční. Psi nebyli velcí a jejich siluety rámovala rozcuchaná srst. Jeden pes stál, vrčel a občas vycenil zuby, které se v šeru zasvitly. Druhý pes naproti němu seděl a kňučel. Muž se ke psům přiblížil a psi umlkli. Pes, který stál, se na muže ohlédl. Muž jej nakopl do žeber, pes odlétl, narazil do zdi domu, zakňučel a vyběhl z uličky. Muže zaujal druhý pes, ten, který seděl. Přišla mu ta scéna divná, stojící a sedící pes. Předklonil se a natáhl k sedícímu psovi levou ruku. Pes začal čichat, natahoval krk k ruce a pak si stoupl. Třásl se. Muž uviděl, že psovi chybí jedna zadní noha. „Aha, proto si hačal, čoklíku,“ zašeptal muž. Bleskurychle chytil psa za zátylek a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Když pes padal k zemi, chytil ho za ocas, napřáhl se a třískl s ním o obrubník chodníku. V hlavě psa křuplo. Muž držel psa za ocas a pozoroval ho. Pes pohyboval nohama a němě otvíral a zavíral tlamu. Muž se znovu napřáhl a znovu se psem třískl o obrubník. Ozval se puknutí, pes sebou zaškubal a znehybněl. Muž psa ještě chvíli pozoroval, obvázanou rukou ho párkrát šťouchl do roztříštěné hlavy a odhodil ho k popelnicím. Zívnul si, zaklonil se a protáhl se. „Psovi psí smrt, cha cha,“ pronesl směrem k mrtvému psu a odplivl si. Přešlápl si, otočil se a vydal se z uličky ven, dál, na cestu domů.

V hrudi ho hřála spokojenost a alkohol. Měl pocit, jako kdyby pár hodin poctivě pracoval a výsledek odpovídal vynaloženému úsilí a ani mu nevadilo, že se víc zešeřilo a jeho oči se nechtěly změně přizpůsobit. Občas udělal úkrok stranou, občas škobrtl, ale šel dál. Už byl téměř mimo město, míjel hřbitov. Na hřbitově jsou pěkně v urnách všichni jeho prarodiče a muže to těšilo. Už se s nimi nemusí vídat, stačilo mu těch pár let. Neměl ani jedny rád, vzpomínal si, jak jedni ho stále nutili jíst rybí tuk a druzí ho stále dokola mučili otázkami jako „Jak se máš?“ nebo „Nemáš hlad?“. Muž silně popotáhl nosem a plivl na zeď hřbitova. Protože si zároveň i říhl, se slinami se promísilo trochu nestráveného alkoholu. Zastavil se a očima klouzal po náhrobcích a stromech, které jim dělaly partnery. Bylo ticho. Muž srazil paty, vztyčil pravici a zařval „Sieg heil!“. Teď byl ještě spokojenější, když pozdravil oblíbeným způsobem své mrtvé prarodiče. Přišlo mu vtipné, že by tím mohl vzbudit dědka z matčiny strany, který bojoval ve válce proti Němcům a měl z té doby i pár vyznamenání. Ty mu muž jednou, když byl chlapec a byl na dědka obzvlášť nasraný, protože do něj nacpal dvě lžíce rybího tuku, vzal a hodil do hromady hoven v kadibudce. Samozřejmě se na ně ještě vymočil. To ho tehdy naplnilo velmi příjemným pocitem, vlastně se cítil podobně jako dnes. Dostal pak od dědka nařezáno na holou řemenem, ale ani nemukl, pevně tehdy svíral víčka, jen pár slziček mu z nich vyklouzlo. Muž pravici připažil a levou rukou si otřel tvář. Napadlo ho podívat se na dlaň a uviděl na ní šmouhy. „Co to tady máme?“ zeptal se sám sebe a zkoumal objevené je. Čichl si k dlani a pak špičkou jazyka ochutnal. Připadalo mu to jako krev, ne lidská, té chuť znal, tato byla sladší. To ho přivedlo k závěru, že není jeho. Pohled mu sklouzl na košili a kalhoty a uviděl, že je pokropen tmavými skvrnkami. Naslinil si malíček a jednu skvrnku ochutnal. Chuť byla podobná té z ruky. Mnul si prsty, čichal k nim a přemýšlel. Šlo mu to pomalu. Ještě jednou si olízl dlaň a došlo mu to. Byla to krev psí, toho, kterého zabil. „To je ale sviňka mrňavá, měl jsem jí vydloubnout oči,“ řekl si a otíral si ruku o kalhoty. Udělal pár kroků zpět za mrtvolou psa, pak se ale zarazil, zlostně si odplivnul, ještě si zanadával, obrátil se a pokračoval k domovu.

Šero přecházelo v tmu, chodník zmizel, zbyla jen silnice za městem. Vrabce vystřídali cvrčci a jejich tření křidélek, které muž shledával otravným. „Máme to ale krásné noci s těmito muzikanty,“ ironicky si řekl a cítil, jak je zpocený. Střízlivý se potu štítil, ale opilému mu to bylo jedno, dokonce to vítal, připadal si jako voják v džungli nebo na poušti, jako wermachťák Afrikakorpsu pod Rommelovou taktovkou. Za chůze se začal prošacovávat, jestli nenajde nějakou cigaretu nebo aspoň půlku, nenašel nic; možná doma něco bude. Přidal do kroku. „Teď šturm,“ zavelel si. Skoro po silnici skákal, jak se napínal, a bylo mu jedno, že od jednoho kraje silnice k druhému. Najednou se zastavil, zasalutoval, ukázal rukou vpřed a zvolal: „Drang nach Osten, zítra v Moskvě!“. A znovu se rychle vrhl vpřed. Silnice mu pod nohama odskakovala. Pot z něj lil. Byl nadšený.

Nevydržel však dlouho, zahltily se mu plíce a nemohl popadnout dech. Začaly ho pálit stehna. Podařilo se mu udělat ještě jeden skok, padl na kolena a položil se na břicho na vyhřátou silnici. „Kurva,“ vydechl do silnice, kolem něj se točil svět. Zavřel oči a soustředil se na bod ve své hlavě, na něco, co je pár centimetrů za kostí uprostřed mezi očima. Sípal. Pocítil, jak se mu ze žaludku dere ven chlast. Otočil hlavu na stranu a nechal lepkavou hmotu vyjít ven. Začal se dávit, skrčil se a hlavou rozmazával to, co blil. „Se snad udusím vlastníma zvratkama, do prdele!“ vychrlil ze sebe a vyplivl to, co nasál zpět. Vzepřel se, nohy mu ale podjely a hlava mu třískla tváří přímo do blitek. Hlavou mu proběhl elektrický výboj a byl si jistý, že si vyrazil přední zuby. Odstrčil se rukama, převalil se na záda, hystericky si začal otírat obličej. Teď se mu hodila bakule, kterou měl stále omotanou pravou ruku. Roztrhal ji a jejími kusy si drhl obličej, jako by si chtěl zedřít kůži. Za chvíli seděl uprostřed kruhu z rozcupovaného toaletního papíru. Zkusil se chytit za přední zuby a zjistil, že jsou na svém místě. Stejně měl pocit, že si je posunul tak o deset centimetrů dovnitř hlavy. Chytil se za nos, bolel ho. Vysmrkal se do dlaně a sotva na ní v nastávající tmě rozpoznal tmavou tekutinu. Ochutnal ji. „Jo, tak to je moje krev, todlencto. A už té krve mám dost, dnes sem ji vychlastal víc než alkyšu!“ Sebral dva kousky toaletního papíru, zkroutil je do válečků a zasunul do nosních dírek. To, že má v nose vlastní zvratky, mu přišlo vtipné. Poněkud mu to zvedlo náladu. Posadil se, přitáhl se ke kolenům, aby se protáhl, pak se pomalu zvedl na nohy. Podíval se na svou pravou ruku, snažil se zjistit, jak na tom je. Zdálo se mu, že krev neteče, že zahlédl pár bílých linek, jak mu toaletní papír zaschl do dlaně. „Bezva, bezva,“ řekl si, prohrábl si vlasy, rozhlédl se a vykročil směrem, o kterém věděl, že je tím správným.

Podle svých propočtů, které vycházely z hrubého odhadu poměru známé délky cesty a pravděpodobného času na ní strávené, dospěl k závěru, že se blíží domů. Za chvíli by měl projít kolem božích muk, které jsou na pravé straně silnice, pak se zvedne krátké stoupání a za ním už bude doma. Odhad měl správný, jak se mu stávalo, když byl opilý. Zahlédl bílou skvrnu, kamenný sloupek božích muk. Soustředil se a začal stoupat. Vyšel na kopeček a spatřil první dům malé vesnice. Ten dům byl jeho a zval ho svým domovem, i když k němu neměl zvláštní vztah. Bylo to pro něj obydlí, které užívá. „Herzlich Wilkommen,“ řekl a vykopl branku. Vstoupil na zahradu a s prásknutím ji zavřel. „Děkuji ti, pane Bože, že vedeš moje kroky od temnoty do temnoty. Pozdraven buď a tak dále, pane krále,“ pokřižoval se. Přešel přes cestičku a pod nohama mu skřípal písek. Vyšel tři schůdky poskládané z cihel, zapřel se jednou rukou o veřeje dveří domu a druhou z kapsy kalhot vyhmátl klíče. Popaměti ze svazku vybral odpovídající klíč a odemknul si. V předsíni zašátral po zdi, našel vypínač, rozsvítil si a z nohou skopl boty. „No tak to bychom měli a vzhůru za chotí,“ zasmál se a vystoupal do patra. Zde se svítilo. Ucítil vůni hovězího masa, “Aha, dělá polívku,“ pomyslel si a vstoupil do kuchyně. Uviděl svoji ženu, jak stojí nad plotnou, má skloněnou hlavu a potichu něco míchá v kastrolu, ani se na něj neotočila. „Čau,“ řekl muž a vjel ji rukou do vlasů. Zvrátil ji hlavu k sobě a vrazil ji jazyk do úst. Tvrdě jí stiskl prsa, mačkal je jako citrón. Pak ženu od sebe odtrhl a hodil ji do rohu. „Ty kurvo jedna!“  Došel ke dřezu a omyl si ruce. Chladná voda mu přišla příjemná. Z rukou mu odkapávala narůžovělá pěna. Oklepal si ruce, otřel si je do utěrky a otočil se k ženě, která stále seděla schoulená v rohu. Nakročil a kopl ji. Žena ani nehlesla. Muž se chytil za holeň, třel si ji a pak si na ni foukl. Zavrávoral a zanadával si: „Sakra!“. „To je ale píča!“ zařval, udělal dva kroky k ledničce, vzal si pivo a vyrazil do obývacího pokoje.

Svalil se do křesla před televizí. Nahmátl ovladač, stisknul na něm zelené tlačítko a obrazovka se rozzářila. Kdosi tam vyprávěl cosi o tom, kolik olympioniků pojede do Tokia. „Na to seru,“ řekl si muž, ale program nechal. Z jedné ruky mu vypadl ovladač, druhou si podepřel hlavu a usnul.

V kuchyni se zvedla žena. Porozhlédla se kolem, otřela si ruce o sukni, ztlumila oheň na sporáku a vydala se do obývacího pokoje. Tam našla muže, jak spí v křesle před televizí. Klekla si před ním a pohladila mu ruku.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.11.2022 09:38:17dát kritice tipProsecký

Něco mi říká, že ti hlavní hrdina není úplně sympatický. Jsa sám mužem, vyprošuji si takové pars pro toto. Všichni takoví nejsme. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor