Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Pravá podoba - Prolog + I. kapitola
datum / id09.11.2022 / 536862Vytisknout |
autorIchigo
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
sbírkaPravá podoba vlčího srdce,
zobrazeno29x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Toto dílko je druhým dílem mé prvotiny s názvem Vlčí srdce. Nejspíš je možné ho číst i samostatně, ale budou zde vystupovat postavy, se kterými jsme se setkali v prvním díle, bude zde spoustu odkazů na první díl a velké množství opakujících se motivů, takže ta spojistost se bez přečtení prvního dílu ztratí. Zlatého bludišťáka tomu, kdo najde nejvíce spojení jak v tomto díle samotném, tak hlavně mezi díly! Příjemné čtení! A ještě maličkost: slovníček pojmů budu tentokrát dávat do prvního komentáře za kapitolu.


 


PROLOG


„Proč bych něco takovýho dělal?!“


„Dá ti syna…“


„…Na co štěně…?“


„S ním dojdeš svého cíle…“

Pravá podoba - Prolog + I. kapitola

I.

  Týdny ubíhaly a Mirokův zlomený kotník se hojil k chlapcově nelibosti velmi pomalu. Čas se mu vlekl. Zůstával u matky, nemělo cenu vracet se k otci, když nemohl pořádně cvičit. Byl sice rád, že mohl trávit více času se svou sestrou, méně však už, že musel být více se svým otčímem. Nejvíc času s ním však trávila malá Akiko. Krmil ji zpočátku ohřátým mlékem, do kterého namáčel kus čisté látky a štěně ho pak z ní sálo, jak mu ukázala jeho matka. Nyní však už malé hainu dokázalo pít mléko samo z misky. Akiko už měla krásnou lesklou černou srst a malá křidélka porostlá černými pírky. Oči již měla otevřené. Poskakovala a pobíhala kolem Miroka a Naomi a dívala se na ně s nábožnou úctou jako na své bohy. Čas od času se za Mirokem vypravil Arisu a i po něm Akiko poskakovala jako po sobě rovném. K ostatním byla spíš zdrženlivá. Dokázala dost nahlas štěkat a kňourat i výt, což lezlo Naotovi neobyčejně na nervy.

  Miroku vzdychl. I když to nepřiznal nahlas, Arisu mu chyběl. Otočil další stránku románu, když v tom se vedle něj něco zavrtělo.

„Konečně jsi vzhůru, ospalče?“ usmál se na to malé černé klubíčko vedle sebe.

Akiko nebyla zatím větší než průměrná kočka. Otočila k němu hlavu a zívla. Se smíchem odložil knihu a vytáhl z kapsy kimona malý okousaný látkový míček. Hodil ho, co nejdál to v sedě šlo. Akiko se za ním vrhla střemhlav dolů z kopce jako by celou dobu nečekala na nic jiného. Usmál se.

„Už umí aportovat?“

„Arisu!“ usmál se ještě víc. „Viděls to? To se naučila za poslední týden!“

Zelenovlasý démon si sedl vedle chlapce. Akiko k nim doběhla a vrhla se nově příchozímu do klína. S grácií sobě vlastní a s nebetyčnou pýchou mu pak napůl vyplivla, napůl vyzvracela míček na kalhoty. Arisu se rozesmál: „Nepřekvapuje mě to, není to přece první pes, kterého cvičíš!“

„To je pravda. Makoto byl úžasný pes. Měl jsem ho skoro celý život. Asi od dvou let a umřel jen pár týdnů před tím, než jsem poznal Mayu a strýce s tetou…“ zasnil se Miroku a drbal přitom Akiko, která při vzpomínkách na starého psa začala žárlivě vrčet, za ušima.

„Pozor… Už nám hrozně rozumí…“ zasmál se. Pak ho však něco napadlo. „Jak to vlastně víš? Že už jsem měl psa? Myslím, že jsem ti o něm nevyprávěl…“ Zkoumavě se na svého přítele zadíval.

Arisu pokrčil ledabyle rameny. „Nejspíš jsi mi o něm přece jen říkal…“

Miroku o tom však přesvědčený vůbec nebyl. Z dalších úvah ho vytrhl hlas jeho matky volající ho k večeři.

„Půjdeš s námi?“ zeptal se místo jiných otázek, které ho pálily více.

„Rád. Jídlo bez placení nikdy neodmítnu. A od tvé matky už vůbec ne.“ smál se démon.

„Fajn, ale musíš mi pomoct. Protože jsme za ochrannými kruhy, musíme tam dojít po svých…“ zašeptal Miroku.

„Jen pojď, ty můj mrzáku.“ smál se Arisu dál a pomohl Mirokovi zvednout se, do jedné ruky mu podal hůl a nechal ho, aby se ho chytl kolem ramen. Přitom ještě zvládl popadnout knihu i malou Akiko s míčkem v tlamě.

„Stejně je to tvoje vina…“ zabručel chlapec, když se sunuli pomalu z kopce.

„Kdy už přestaneš utíkat od svých problémů?“ popichoval ho jeho společník.

Miroku zaťal na okamžik zuby a pak mu vpálil potměšilou odpověď: „Až se z tebe stane drak!“

„Jen abys toho pak nelitoval.“ uzavřel to se smíchem Arisu.

   Rin přivítala Arisua s úsměvem, stalo se už pravidlem, že kdykoliv přišel Miroka navštívit, večeřel pak s jeho rodinou. I Naomi zelenookého démona s nadšením zdravila, výborně si spolu rozuměli. Jen Naoto jako vždy bručel. Arisu se mu moc nezamlouval. Nelíbilo se mu, že je to nohsled Mirokova otce. Večeře probíhala v klidu a tichosti, jen Naomi sebou pořád šila.

„Co sebou pořád tak meleš?“ zeptal se jí její otec nakvašeně.

„Co se děje, Naomi?“ Rinin hlas zněl daleko klidněji.

„Můžu Arisuovi něco ukázat?“ ptala se nedočkavě dívka.

„Až po jídle.“ mračil se Naoto.

„Já už jsem dojedla!“ vykřikla a odložila hůlky. Poté vytáhla zpod stolku, u kterého klečela, papírovou skládačku.

„Ale my ještě ne.“ chtěl ji její otec zarazit, Rin mu však položila ruku na rameno. Pod jejím dotykem se přeci jen trochu uvolnil.

„To je origami?“ ptal se Arisu zvědavě.

„Ne tak docela.“ odpověděl mu Miroku. „Co tu sedím na zadku, poskládal jsem Naomi už hromady různých origami zvířátek a kytek a já nevím čeho ještě. Tohle jsem vymyslel a zabavilo jí to na nejdelší dobu.“

„Řekni barvu!“ vybídla dívenka démona. Ten se naklonil, aby lépe viděl, jaké barvy jsou v nabídce skládanky.

„Tak zelená.“ odpověděl s úsměvem.

„Jak jinak.“ smál se jeho přítel.

Naomi provedla se skládačkou několik pohybů. „A teď číslo!“

„Tak třeba… Dvě.“

„Jedna, dvě!“ vykřikla Naomi a otevřela svou papírovou hračku. „Čeká tě svatba! Koho si bereš?“ Otočila se na svého démonského přítele s vážnou tváří. Ten se rozesmál a Miroku vedle něj se začal dusit rýží.

„Démoni nemají svatby.“ smál se dál a poplácal Miroka po zádech.

„Nemají svatby? Mami, ty jsi neměla svatbu? Ani s Mirokovým tátou, ani s mým? To je ale škoda!“ Naomi vypadala šokovaně.

Rin trochu zbledla. Než však stihla něco říct, Naoto se ujal slova: „Nepotřebujeme svatbu… Stačí nám, že jsme spolu.“

„To je pravda. Nikdy mě ani nic podobného nenapadlo. Jsem šťastná tak, jak jsem. Tady se svou rodinou.“ Usmála se na všechny okolo stolu, i na Arisua, který se nervózně ošil a sklopil zrak ke své misce. „Kdo si dá ovoce?“

Chvíli bylo zase ticho, jen hůlky cinkaly o misky. Naomi se zamyšleně vrtala ve svém kousku melounu. Všichni se utápěli ve svých myšlenkách. Pak Naoto vstal, beze slova odešel a po chvíli se zase vrátil s lahví saké, ze které si řádně nalil do kalíšku a notně zavdal.

Pak ho rázně položil a obrátil se ke své ženě: „Naomi má pravdu, je to škoda. Rin, vezmeme se.“

Její kalíšek jí vypadl z ruky a čaj se rozlil po stole: „Naoto!“

„Vezmeme se, nemůžu tě o to připravit, když už tě o to připravil otec tvého syna. A Miroku nám půjde za svědka!“ Obrátil se s potměšilým úsměvem na svého nevlastního. Ten se začal znovu dusit jídlem. Arisu ho již podruhé poplácal po zádech, tentokrát však jen se strojeným úsměvem. Bál se, co z toho zase vzejde.

Chlapec zvedl oči ke svému otčímovi a pak ke své matce. Oba na něj hleděli a vyčkávali.

„Nevím proč se vždycky o takových věcech musíme bavit u jídla!“ zavrčel. „Tak fajn! Naoto má pravdu!“ Rukou bouchl do stolku až misky nadskočily.

Všichni se na něj překvapeně podívali. Tohle od něj opravdu ještě nikdy nikdo neslyšel.

„Nestala ses nevěstou kvůli mýmu otci a i kdyby se ti někdy podařilo se ho nějakým zázrakem zbavit…“ kývl směrem k Naotovi.

„Miroku!“ vyjekla Rin šokovaně.

„Tak máš stejně smůlu. Těžko si tě někdo vezme se třema na půl démonskejma děckama…“ pokračoval.

Naoto se tvářil vítězoslavně. Naomi nadšením poskakovala: „Máma musí mít krásné šaty! A musíme mít hodně jídla a pití! A květin!“

„To tedy nevím s těmi krásnými šaty…“ Rin byla celá rudá a hladila si své bříško, které již začínalo být pod kimonem vidět. „Ale kdo nás oddá…?“

„To přece není potřeba. Bude to jen taková malá oslava pro nás a Toshira s rodinou…“ Naoto mávl rukou.

„Bojíš se uzavřít sňatek před bohem?“ ušklíbl se Miroku „Poprosíme Keiko!“

Akiko vyskočila na stůl, u kterého doteď poslušně seděla a kde v tichosti rozhryzávala Naominu botu (neměla jí na noze) a vyválela se v dívčině zbytku melounu.

„Tak fajn!“ na to Naoto bojovně a také udeřil rukou do stolu.

Rin už běžel hlavou seznam věcí, které bude třeba připravit.

„Arisu, ty jsi samozřejmě taky zvaný.“ usmála se na něj.

„Paráda. Jídlo bez placení nikdy neodmítnu.“ zazubil se a odhalil tak řádku ostrých zubů.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.11.2022 20:43:30dát kritice tipIchigo

Moc děkuji! To mě těší!

09.11.2022 17:19:11dát kritice tipEvženie Brambůrková

Je to velmi čtivé. 

09.11.2022 12:41:44dát kritice tipIchigo

Slovníček pojmů:

Makoto = Upřímnost, věrnost

Origami - Skládanky z papíru zná asi každý. Jejich původ je starý, sahá snad již do 9. století. Tenkrát měly své místo při náboženských obřadech a výzdobě svatyní. No a Miroku přece vyrostl ve starém klášteře... Odkaz na tu skládanku, kterou záměrně nejmenuju - je to samozřejmě Nebe, peklo, ráj. Kdo to v dětství neskládal a nehrál? Rozhodně oblíbené u dívek. Není to úplně origami a nejspíš ani tak stará věc, ale... Tady je to Mirokův vynález, tak co. :)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor