Moje pohádka na dobrou noc III.

Bylo jednou jedno malé království za horami, v údolí pod horami. Kdo v něm byl žil a na poli nebo záhumenku pracoval, tomu se vždy říkalo podle toho, co sel a sklízel. Kdo pěstoval a sklízel chmel, byl Chmelař, sedlák, co pěstoval oves Ovsík a jeho děti ovesné vločky. Jiný sedlák byl Řepka a za souseda měl Ječmínka. Dalšímu, co pole obdělával, říkali Hrachovina a tomu, co měl chaloupku až na kraji vesnice Pšenička a hned vedle něho potřebné k vlastní soběstačnosti pěstoval a pálil Žito. Na opačném konci vísky bydleli Mrkvičkovi.

V tom malém království žili, byli i nějací Čočkovi. Bydleli až u lesa, takže mnoho se o nich nevědělo, snad jen to, že pěstují čočku a mají překrásnou dceru Pavlínu, která si spolu s matkou na živobytí přivydělává jako kuchařka u zámožných ve městě.

Vesnička žila poklidným životem až do chvíle, kdy Dobromil, syn krále a dědic trůnu, kterého pro jeho sličnost přednostně umístili na královské poštovní známky, aby si ho každý mohl oblíznout, dospěl do věku dvaceti dvou let.

V ten slavnostní den z cimbuří spustila kanonáda a trubači. V zámecké zahradě se rozzářil ohňostroj.

Nakonec se ukázal královský tlampač, komoří Hromburác. Zabubnoval a rozhlašoval:

„Na vědomost se dává, že náš princ se vbrzku vdává… pardon. Náš princ se vbrzku hodlá ženiti a tím se vším počestným chomout manželský přijmouti. A to od té, která jemu a jeho královskému Veličenstvu uvaří a naservíruje nejlepší čočku na kyselo.“

Rámus ze zámeckých hradeb dolétl až do chaloupky, kde žila s maminkou Pavlínka. Zprávy od vrchnosti vyslechl nastraženými slechy i věčně hladový a za každé sousto vděčný vlčák Azor.

Hned chytil Pavlínku zuby za červenou sukýnku a táhl ji směrem k zámku. Táhl ji od rodného domečku s doškovou střechou, parapety ozdobenými květinami a bylinkami, od domečku s kuřátky na zápraží; rval ji pryč od záhumenků s česnekem, cibulí, čočkou.

Azor měl evidentně něco za lubem. Taky, že jo. Vytroubenou zprávu ze zámku přece nenechá jen tak vyšumět. Musí zakročit a mohou se pak dít velké věci; tuší to, na to má přece psí čich.

Pavlína s Azorem záhy trajdili pěšinkami, brodili potůčky, přeplovali rybníky. Prodírali se houštinami, přecházeli přes mýtiny, opatrně obcházeli lesní školky. Pavlínka při tom zdaleka nevypadala znaveně, poskakovala, tančila i neustále si prozpěvovala: „Na horách sejou hrách, na dolině čočku.“

Když za soumraku dorazili k zámeckým hradbám, Azor vyhrabal pod statným dubem jámu, kam se Pavlínka uložila, a pečlivě a starostlivě na ní nahrnul, nahrabal klestí a listí, aby neprochladla.

Sám se vydal do střeženého zámeckého parku a dál. Doplížil se a potom jak jen on dokázal, prosmýkl se všemi nástrahami až do čudnice. V královské kuchyni to totiž čoudilo zpod pokliček krmovařidel coby kastrolů, hrnců, hrnečků, pekáčů a pánví. I snad tucet kuchtíků se tu ohánělo noži, vařečkami, kvrdlačkami, naběračkami a lžícemi, s nimiž ustavičně ochutnávali pokrm chystaný pro krále.

Konečně hotovo. Mistr kuchař do stříbrné misky odložil porci čočky na kyselo a listy propečené slaniny. Porce určená pro královského ochutnávače měla vyčkat komořím vybraného a přivedeného psa. Král úzkostlivě dbal o své zdraví a tím si tuze zakládal na tom, aby zlotřilci, agenti nastrčení ze sousedního království, s nímž neměl zrovna přátelské vztahy, jeho a syna Dobromila neotrávili.

Jakmile Azor uviděl stříbrnou misku, přiskočil k ní a zhltal prostřené a dal se na útěk. Jelikož měl vynikající čich, pamatoval si všechny vůně a přísady královského menu.

Než se královská garda vypakovala a taky psí strážci dělali, že nerozumí povelům, byl Azor za branami zámku. Olízl spící Pavlínku a vydali se společně na cestu domů.

Pavlínka cestou skotačila, trhala býlí, šplhala po stromech jako na rozhledny a furt dokola si prozpěvovala: „Na horách sejou hrách, na dolině čočku.“

Časně zrána, hned po kohoutím zakokrhání, Azor s Pavlínkou čenichali a šmejdili ve spižírně, po světnici a v kuchyni. V košíku se jim postupně nahromadily plátěný pytlík vypěstěné čočky, sůl, bobkové listy, saturejka, bazalka, šťavnatá cibule ze zahrádky, valounky čerstvě vyškvařeného sádla, sáček hladké mouky, lahvička vinného octa, kus homole cukru a právě snesená, ještě teplá vejce.

Takto nachystáni za rosy vykročili vstříc kuchařskému klání o ruku urozeného prince. Pavlínka si do zámku a kuchařské zápolení nesla ještě od maminky požehnání a s ním sváteční vyšívanou zástěru po babičce.

V zámecké kuchyni se sešly téměř na dvě desítky kuchařů a kuchařinek. Královskou výsostí a princem ustanovení předochutnávači pro finálový duel určili čočku nakyselo od zástupce královského šéfkuchaře a porce připravené Pavlínkou.

Jeho Veličenstvo a princ si důležitě uvázali zlatem protkávané bryndáky a dali se do degustace. Nejprve se pustili do čočky od zámeckého podšéfkuchaře.

V mžiku, oba urození muži hustou šedivou směs vyplivli na zem, a byť jinak soustem spadlým od stolu nepohrdli, nyní se odpudivě odtáhli i královští psi, mezi kterými se tentokrát motal i Azor. „Tuhle čočkovou maltu použijte na stavbu hladomorny a do ní vsaďte toho, kdo ji uvařil,“ zahřímal král a odstrčil talíř až na samý okraj stolu.

Oproti tomu po zadělávané čočce na kyselo s vejcem, křupavou slaninou a dozlatova vysmaženou cibulkou, jak ji připravila Pavlínka, se jak král v hermelínovém rouchu, tak i princ mohli utlouct. Přidávali si a přidávali, a když už nemohli, tak si ještě přidali. A jelikož Pavlínka naservírovala královskému páru pohádkově chutnající čočku na kyselo, vyvařila si prince a žezlo i korunovační korunu.

Svatba byla velkolepá a vzápětí hned začala stavba nového královského paláce pro nástupnický pár: ke spokojenosti v něm vládl král Dobromil II. a královna Pavlína I.

Žili, byli spolu šťastni a říká se, že dětí měli jako lentilek.