Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kompatibilita
datum / id13.11.2022 / 537015Vytisknout |
autorDaliborK
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno42x
počet tipů2
v oblíbených0x
Kompatibilita
Ťukání na dveře vyrušilo Štěpána ze zamyšlení. „Dále,“ pronesl polohlasem.
Byla to máma, kdo taky jiný? Cizí tvář nespatřil už dobré čtyři měsíce, pokud nepočítá monitor počítače.
„Zlatíčko, ty ještě nejsi převlečený? Bude už pět hodin. Já ti stokrát říkala, aby ses převlíknul.“
„Já vím. Myslím na to. Neboj.“
„Jen ti to připomínám. Karel tu bude každou chvilku.“
„Jo, vím o tom, však je ještě čas.“
„Ať pak nemusím čekat.“
Štěpán si povzdychl a s úlevou zaslechl zaklapnutí dveří. Prohrabal skříň. Tričko měl na sobě už čtvrtý den. Přičichl k němu. Opravdu patřilo do koše, tak ho tam hodil. Natáhl si rifle. Víc po něm máma nemůže chtít. Dnes má přijít její nový přítel. Bude se muset přetvařovat a doufal, že návštěva nepotrvá dlouho. O takové narušení svého pohodlného klidného života zrovna netoužil.
Další zaťukání. „Jsi už převlečený, Štěpáne?“
„Jasně, rozkaz mami.“
„Měla bych ti ještě něco říci. Karel u nás zůstane. Trvale.“
„Cože?“
„Vezmeme se. Konečně budeš mít tátu. Skutečného tátu. Budeme úplná rodina! Jak já se těším!“
„To si děláš srandu? Vždyť jsi ho ještě ani neviděla!“
„Máme kompatibilitu 92 %. Konečně budu žít s někým, s kým budu šťastná. Je velice schopný. Obchodní zástupce významné firmy, má hodně peněz, dokáže poutavě vyprávět, budeš nadšený.“
„To ti teda pěkně děkuju,“ pronesl Štěpán bez kouska nadšení.
Ozval se zvonek.
„Už je tady!“ vykřikla euforicky matka. „Pojď ho taky pozdravit. Ať si nemyslí, že jsi nějakej nekňuba.“
Vrhnul se dovnitř jako velká voda. Vypadal mladší než máti, štíhlé postavy s knírkem pod nosem. V perfektně padnoucím obleku, musel stát jmění. Bylo ho hned všude plno. Za ním nějací muži nosili krabice s jeho věcmi. Štěpánovi to připomínalo invazi nepřátelských vojsk do mírumilovné země.
Máti ho bouřlivě přivítala, dokonce mu vtiskla několik polibků. Přímo před ním. Jako by si tohle nemohli odbýt v soukromí.
„To je Štěpán, tohle Karel,“ představila je.
„Moc rád tě vidím. A tykej mi.“¨
„Pracuje v úžasné firmě, každý ji zná. Wonderful new world.“
„Slyšel jsem,“ řekl Štěpán bez nadšení.
„Máme skvělé výsledky, každý den vyhodnocujeme průzkumy, co si lidé přejí a jak nejlépe si přejí žít. Jsme teprve na začátku, ale postupujeme mílovými kroky. Přijdou úžasné změny, a nebude to trvat dlouho. Vytvořili jsme skvělou aplikaci vzájemné kompatibility. Abys rozuměl, lidé si postupem času vytvořili na sociálních sítích takové bubliny, kde se soustředili s těmi, kteří měli společné názory, zvyky, s nimiž chtěli sdílet svůj čas. Navzájem si nadávali, mnohdy hodně agresivně, nebylo to nic příjemného a naši společnost jen rozdělovalo. Nyní systém varuje okamžitě, jakmile se setkají lidé z odlišných bublin, z různých názorových platforem, jiných zájmů. Dostanou varování hned na začátku, ať zůstávají ve svých společenstvích a o dalších ani neměli tušení. Zatím jen varování, ale jdeme dál. V dalším upgradu systém kontaktu sám zabrání. Víte, kolik ubylo nenávistí? Zakrátko zcela zmizí ze světa. Lidé budou spokojeni, že svět funguje podle jejich představ. Ani to není vše, pokrok míří ještě dál, už je připravený, jen jej uvést na trh. Robotizace, umělá inteligence. Spousta lidí je na home-office, nemusí jezdit do práce a zatěžovat planetu. Jenže pořád jsou profese, kde to možné není. Až je nahradí umělá inteligence, lidé nemusí vůbec vylézt z bytu. Stačí si nasadit tuhle helmu,“ vytáhl jednu z tašky, „a přeneseš se kamkoliv. Veřejná doprava se stane zbytečnou. Auta rovněž. Letiště vymizí, k čemu by byla? Tolik energie se ušetří! Budoucnost je zde,“ poklepal na tašku. „Nádherný svět. Všechny problémy zmizí. Stačím si přát dovolenou v Karibiku… nemusíš udělat jediný krok, přeneseš se tam. Aaplikace bude tak dokonalá, že ucítíš, jak plaveš v moři, i když jsi na sedačce. Lidé budou šťastní. Vše bude ekologické, žádné uhlíkové stopy, žádné starosti, žádné zdlouhavé cesty. Však svatbu budeme mít v Tichomoří, už jsem našel místo, neskutečně nádherný atolový ostrov, dokonalý obřad. Všechno jsem zařídil. Přitom stačilo přijít na geniální, jednoduchou myšlenku. Původně vše začalo školství… všechna výuka je teď on-line a jak se společnosti osvědčila. Naše firma jen uchopila příležitost.“
„V Tichomoří? Tak daleko?“
„Neboj, drahá. Svatby na dálku, to bude další šlágr naší aplikace. Koukám, jak to tady máš zařízené. Vždyť tohle je pravěk. Tahle prehistorická lednička půjde pryč. Zítra dovezou tu mou, je naprogramovaná i na nákupy. A ta okna… hrůza. Ještě, že jsem se vybavil.“
Hrabal se v tašce, až vytáhl fólie a přitiskl je na okno. Během chvilky byl hotový. Než tomu mohl Štěpán zabránit, polepil skla i v jeho pokoji.
„Takový nudný výhled na paneláky. To vás přece nemůže uspokojovat. V tomhle vás přece nemůžu nechat.“ Jakmile byl hotový, sáhl po ovladači. Za okny se objevila kouzelná krajina až oči přecházely. Jenže Štěpán věděl, že není skutečná. Pod nějakou výmluvou se vytratil do svého pokoje. Stejně ho už nevnímali.
Z obyváku k němu doléhal hovor máti s Karlem. Úplně hýkala blahem. On pořád něco mlel. To mi tedy nastanou časy, pomyslel si. Odblokoval monitor. Po tomhle šokujícím zážitku se musel trochu orazit.
Našel stránku chatu se svou registrací. Zaradoval se. Byla tady. Jitka. Zvláštní dívka, kterou tu objevil čirou náhodou.
„Ahoj,“ oslovil ji.
Usmála se. „Tak jak ses měl?“
Ozval se nepříjemný pištivý zvuk.
„Rizikový kontakt! Kompatibilita 55 %! Důrazně doporučujeme ukončit rozhovor!“
„Dneska to stálo úplně za prd. Hele, zas to řve. Taky ti to řve?“
„Jo. Ignoruj ten krám. Já sama si budu rozhodovat, s kým si povídám. Ne nějakej přechytralej umělej mozek.“
Vypadala roztomile, když se hněvala. Měla na sobě tričko na ramínkách, rozpuštěné rezavé vlasy a obličej posetý armádou pih.
„Rizikový kontakt!“ Automat se opět předváděl. Odkliknul odkaz, aby mu nekazil výhled na její tvář.
Tak spusť, co tě tak naštvalo.“ Podepřela si bradu a čekala.
Povyprávěl jí dnešní převratný den, jehož závěr mu tolik mění život. Strážce kompatibility je ještě desetkrát vyrušil.
„To ti vážně nezávidím,“ povzdechla si.
„Vypadá to, že nám bude kecat do všeho. Je to vážně k nevydržení. Děsivej opruz. Hlavně, že mají skvělou kompatibilitu. Ale jak je kompatibilní ke mně už nikdo nezkoumá.“
„Hele, Štěpáne, odkud ty vlastně jsi? Čtu v profilu Brno. Ale kde konkrétně? Brno je velké.“
„Na sídlišti. V Bohunicích.“
„Páni. Je to možný? A na jakém ulici?“
Prozradil jí to.
„Páni, to není možný. Bydlíš jen o dva bloky dál. Hele… když to máš doma teďka tak blbý… nechceš se sejít?“
„Myslíš jako venku?“ užasl.
„Jasně, že venku, ty chytrej.“ Zkoumavě hleděla na jeho rozpaky.
„Hele, přiznej se, kdys byl naposled venku?“
„Důrazné varování! Kompatibilita 55 %. Důrazný apel na ukončení rozhovoru!“
„Drž hubu, debile!“ vztekla se Jitka. „Promiň, tím jsem nemyslela tebe, ale ten krám. Tak kdy jsi byl naposled venku? Venku z bytu, ne z pokoje.“
Snažil se rozpomenout. Muselo to být už dávno. Škola je přece on-line, potraviny doručuje kurýr… proč by měl chodit ven? I když teď by stálo za to o tom pouvažovat. Než každý den poslouchat, jak jsou jejich produkty úžasný, proč neporušit navyklý rytmus dne?
„Tak hele, zítra v pět na rohu za bývalé zastávce tramvaje za nemocnicí. Je tam takovej malej parčík, teda smrky. Domluvený?“
Nedokázal říci ne. „Jaké bývalé zastávce? Jak víš, že tam je?“
„Zjistila jsem si to. Na starých mapách a nejen tam. To najdeš. Hele, já už musím končit. Taťka něco potřebuje,“ usmála se a odpojila se. Teď už odmítnout nemohl.
*
Zastávku skutečně našel. Byla oprýskaná, dávno nesloužila svému účelu. Stala se zbytečným reliktem minulosti. Ze svých obydlí vycházelo málo lidí a když se potřebovali někam přepravit, objednal si elektroauto přímo před dům, aby ho dovezlo na místo určení. Nebo minibus, kterým firmy svážely zbylé zaměstnance do svých provozů.
Byla přesná na minutu. Už z dálky ji viděl přicházet. Její rezavé vlasy přímo zářily pod zapadajícím sluncem. Vypadala trošku jinak než na obrazovce monitoru. Ještě hezčí.
„Ahoj,“ pozdravila a podala mu ruku. Byla příjemná, hebká, hřála.
„Já jsem Štěpán.“
„To jsem poznala. Hele, už sis vzpomněl, po jak dlouhé době jsi vypadl z bytu?“
Zavrtěl hlavou.
„Potřeboval bys trochu více pohybu. Trošku zhubnout.“ Dloubla mu ukazováčkem do břicha. „Co doma?“
„Ani se neptej. Jsem teď na vedlejší koleji. Máme nového velitele. Se vším všudy.“
„Takže opruz!
„Šílený. Každý den poslouchám litanie o úžasném světě, který nás všechny čeká.“
„O tom umělém,“ nasadila pohrdavý výraz. „Tím lepší motivace se mnou běhat. Každý večer.“
Ozvalo se bzučení. Nad hlavou jim prolétl miniaturní dron.
„Rizikový kontakt! Kompatibilita 55 %! Nebezpečí konfliktu! Ve vašem zájmu, rozejděte se!“
Jitka po přístroji nenávistně blýskla očima. „Šmíráku! Pitomej! Já ti ukážu!“
Sundala batůžek a chvíli se v něm přehrabovala. Pak vítězoslavně vytáhla ohromný magnet. Přiložila si jej k zápěstí, v němž měla voperovaný čip. Ten teď měli všichni. Hlídal jejich zdraví, a nejen to.
„Ukaž.“ To samé předvedla na Štěpánovi. Minidron zavrávoral a kolébavě se potácel ve vzduchu.
„Poběž! Teď je zlblej, jako opilec, co vyžahne dvě flašky kořalky. Hned tak nás nenajde.“
Rozběhli se přes parčík a dírou v plotě přelezli do jakéhosi zpustlého areálu. Prodírali se šlahouny popínavých rostlin a keřů, až dorazili k dřevěné lavičce. Usedli na ni a povídali si. Dozvěděl se, že má ještě mladší sestru, že její otec kdysi provázel v jednom zámku, dokud se tam konaly prohlídky. Udivilo ho, že o víkendech vyrážejí do okolní krajiny.
„Já se dost zajímám o historii,“ vysvětlovala mu. „Představ si, že ještě před pár lety probíhala škola tak, že děcka tam normálně chodily, povídaly si o přestávkách, stýkaly se mezi sebou bez jakéhokoliv omezení a dokonce psaly úlohy na papír. Propiskou nebo perem! No považ!“
„To si vůbec neumím představit,“ zakroutil hlavou Štěpán.
„Máme doma staré filmy na DVD. To je takový nosič z pravěku, ale pořád funguje. Tam je tehdejší život vylíčený, jaký byl. V streamovacích službách tyhle filmy nenajdeš. Prý by měly závadný vliv na výchovu naší generace. Víš, jak by mne to samotnou lákalo? Zažít školu, jaká bývala. Já se v reálu setkala jen s dvěma holkama z naší třídy. Co ty?“
„To já vůbec s nikým. A pochybuju, že se vůbec kdy setkám.“
„Proč ne? Vždyť i my dva se teď vidíme na vlastní oči.“
„To máš pravdu. Díky, že jsi mne přemluvila.“
„A tenhle krám,“ ukázala na zápěstí, „tenhle pitomej čip. Jo, dědovi zachránil život, když dostal infarkt, okamžitě k němu vyrazila sanitka. Jenže proč má sledovat, co každý den dělám, co mne zajímá, co jím, napojenej na systém sběru dat a pořád buzeroval co mám a nemám. To mi vadí. Copak zrovna tohle mi má zlepšit život? K smíchu. Ne, k vzteku.“
„Hm. To by ses s mým otčímem dostala do pořádně ostrý hádky.“
„To jo. Kompatibilita nula. Tam by mne ani nepustili. Půjdeme teda zítra běhat?“
„Dobře. Moc rád tě uvidím. Doma bude stejně otrava.“
*
Tak trávili každé odpoledne, krátce po virtuální škole. Máti ho nechápala, a Karel už vůbec ne. Nedokázali vstřebat, že nezůstává v klidu a pohodlí domova, nenasadí si helmu a nepřenáší se do světa, který je tak krásný, bezproblémový, šťastný. Bylo kolem toho hodně řečí, proseb, spílání. Ale pak si zvykli. Za nějaký měsíc si ho přestali všímat. Karel pracoval tak hodinu denně, nastavil aplikace na reklamy a systém fungoval automaticky za něj. Objednávky se jen hrnuly. S máti trávil celé hodiny na pohovce, ponořen do imaginárního světa. Nákupy jim objednávala chytrá lednička, jídlo připravil chytrý androidní kuchař, jehož osm chapadel se míhalo jako dobře sehraný orchestr. Aplikace jim prozradila, kdy mají svléknout propocené prádlo, aby ho chytrá pračka vyčistila. Kolikrát přestávali vnímat vůbec jeho existenci, a to mu vyhovovalo.
Při běhu zpočátku lapal po dechu, ale za nějaký čas dokázal s Jitkou držet krok. Cítil se lépe. Dokonce zhubl. Potkávali málo lidí a ubývalo jich. Lidé zůstávali doma. Virtuální realita „báječného nového světa“ slavila ohromný úspěch. Jejímu kouzlu propadl téměř každý.
Jednoho dne si dodal odvahy. Zrovna zdolali svou denní normu a dál kráčeli pěšky vedle sebe. Nenápadně se dotkl dlaní její dlaně a pak ji sevřel. Ten dotek byl tak kouzelný, až se mu zatočila hlava.
„Rizikový kontakt! Kompatilibita 65 %! Nebezpečí sexuálního ohrožení! Necertifikovaný dotekový impuls! Okamžitě přerušte rizikové aktivity!“
Jitka vytáhla magnet a zmatený minodron se opilecky odpotácel mezi stromy. „Hele, vidíš? Kompatibillita nám stoupla o deset procent,“ zazubila se Jitka. „Ale jen nad devadesát by nám dal pokoj. Tupoun, vůbec ničemu nerozumí, a to si říká chytrej.“
Naklonila se k němu a vtiskla mu polibek. Napřed takový krátký, letmý. Pak odvážnější. Jejich jazyky se propletly a cítili se báječně. Líbali se ještě dlouho poté, co se hlídač pokoušel znovu a znovu stabilizovat své nastavení.
*
Rok přešel v léto. Máma s Karlem už téměř nevylézala z postele. Přibyli další mechaničtí pomocníci, byl jich plný byt. Jeden z nich je každého dne převlékal. Štěpán si říkal, k čemu asi, i kdyby páchli potem na sto honů, ve svém virtuálním světě si toho vůbec nevšimnou. Dalším byl mobilní záchod, který je obsluhoval, aby nemuseli ztrácet čas chůzí na onu místnost. Ani tohle nepotřeboval Štěpán vidět. Ti dva spolu přestali i rozmlouvat, takže v bytě alespoň zavládl klid. Karel nepracoval už vůbec, vše běželo na automatiku. Seděli nehybně na posteli a slyšet bylo jen vrnění jejich chytrých služebníků. Nebo otrokářů? Někdy ho napadlo, zda je v tom nějaký rozdíl. Fantaskní krajina za okny se proměňovala každou hodinu, ale ani toho si už nevšímali. Pokrok přece kráčel dál. Štěpán jednoho dne fólie ve svém pokojíku strhl. Všechny do jedné. Zůstaly po nich zbytky lepidla, ale přičinlivý uklízecí robot se o ně spolehlivě postaral.
Jitku navštěvoval i u ní v bytě, seznámil se s jejími rodiči i sestrou. To nebylo vše. Jednou za týden se u nich scházela společnost osmi až deseti lidí ke sledování starých filmů, které už se jinde nepromítaly. Zíral, kolik zážitků mu dříve zůstalo odepřeno.
Jednoho dne navrhla výlet. Městské spoje nejezdily, jenom na vyžádání přes aplikaci, s uvedením důvodu. Jenže nechtěli, aby je zase někdo kontroloval, proto vyrazili pěšky. V dálce viděli kopec, jenž kdysi dávno překrojil starý lom.
„Tam někdy chodíváme,“ prozradila mu Jitka. „Kouzelné místo. Bude se ti líbit.“
Cestou míjeli uklízecí roboty. Zastřihovali dle nastaveného software přerostlé keře, zametaly chodníky.
„Dělají to jen pro nás,“ usmála se Jitka. Za celou dobu potkali jen tři lidi. Mnohé ani slunečné počasí nevyhnalo z jejich virtuálních světů.
Prolezli mřížemi v plotě a před nimi se rozevřel výhled na lom svažující se jim přímo před očima. Uprostřed rákosí se skrývalo jezírko s chladivou vodou. Slunce jim pálilo do zad. Všude vládl klid, přerušovaný jen štěbetáním ptáků a bzučením hmyzu.
„Pojďme se vykoupat,“ navrhla Jitka.
„V oblečení?“ užasl.
„Pitomče,“ cvrnkla ho do nosu. „Jak dlouho bychom ho asi tak sušili? Jsme tu přece sami.“
Rozverně mu zamávala rukou před nosem a pomalu se blížila k vodě. Na každém kroku zanechala kousek svého oblečení. Vstoupila do jezírka. Napřed po kotníky, pak ji voda smáčela lýtka. Hleděl na její krásné štíhlé tělo. Připomínala mu Botticelliho obraz „Zrození Venuše“. I vlasy měla stejné jako kráska na lastuře. Byla tak nádherná… Ohlédla se po něm a on ji následoval. Když plavali vedle sebe v chladivé vodě, prožíval nejšťastnější chvíle svého života.
Milovali se na trávě ve stínu stromků a pranic nedbali, že je může někdo zahlédnout. Vraceli se za soumraku, poštípaní od hmyzu, ale s vědomím, že už je nic a nikdo nerozdělí. Na cestě zahlédli několik lidí, trousících se z lesa a dvojice držící se za ruce.
Ať jde k čertu vábivý virtuální svět, všechny hloupé rady a poučky i se svými elektronickými hlídači.
Od města přilétaly minidrony, hlídači z ideálního světa. Nechť se jdou vycpat s jejich pitomou kompatibilitou, city přece nejsou matematická rovnice. Ať si zkoušejí, co mají nařízeno, nad nimi právě ztratili veškerou svou moc. Nejsou jediní, kteří cítí kouzlo lásky a nenechají se o ni okrást. Nelze ji jen tak na rozkaz vymazat z lidských srdcí. Vždyť vždycky platilo, co svět světem stojí. Omnia vincit amor.



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.11.2022 11:43:36dát kritice tipKvětoň Zahájský

Trošku rozvláčné, ale dobré. Fakt dobré.

14.11.2022 10:17:30dát kritice tipK3

Hele, to je perfektní povídka mohla by mít podnázev Návrat do Ráje. Je tam pár překlepů. Kdybys to ještě přelít, přišel bys na ně. Líbí se mi že to má takové poklidné tempo, mnozí ti ho možná vytknou, tady se na všechno dost spěchá. Ale nezadržitelně se to posouvá k tomu Ráji. A ještě k tomu virtuálnímu světu. Bylo to popsané již mnohokrát, ale stejně u toho vždycky zamrazí. T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor