Kostelník sedí u varhan

Z ruky mu spadla hůl

Na tváři má smutný výraz

Za okny se začíná stmívat

V ruce drží partituru Bacha

Kterou už dávno zná nazpaměť

Ale přesto ji neustále hladí

Jako by ji chtěl ještě jednou slyšet

V mysli mu víří myšlenky

Na smrt, která se blíží

A on se bojí, co bude dál

Co bude po jeho odchodu

A tak se rozhodne

Zahrát poslední skladbu

Jako rozloučení se světem

Který brzy opustí

Začne hrát a zpívat

A jeho hlas se nese údolím

Jako by šel k nebesům

A ryby v řece se zastaví

A poslouchají

A když skladba končí

Kostelník se otočí

A vidí smrt, jak na něj čeká

A on se na ni usměje

A s úsměvem na rtech

Odejde na věčnost.

Safiáne, 

děkuji za odpověď, někdy se táži trochu dřív než dopřemítám, proto má nedokonalá sebekorekce. (Podotkla bych zjednodušeně, že pro češtinu není nepřízvučnost u předrážky nutnou podmínkou.) Snad se tedy shodujeme (?), že někdy je pomlka cézurou, nebo dierezí. 

Tvá otázka na stupňování je ohromná. Zdá se, že daný jev dosud žádné specifické deskriptivní pojmenování nemá, jestli dobře chápu, že se ti jedná o případovou studii z verše prvního a třetího, což se odkazuji k Robertu Kolárovi, který o daném jevu neformálně hovoří jako o drobení verše, v rámci klasických básnických prostředků, musí-li to být, uvažuje asyndeton. Vlastně přemítám, jak by se danou větou vůbec dalo zatřást, aby se jinak syntakticky seřadila, prima hračka, narychlo zdá se mi, že věta docela srovnat nejde (hedvábník bez úst a slepý letí; že možná jednou prstem dětí dotkne se lůna tajemství; ovšem nuance se ztrácejí), tudíž se jedná opravdu o krásnou ukázku. O jevu z verše druhého potom psal dajakbol i tu na písmáku pod jednou z básní publikovaných autorem Ijáček.  

Smím se ptát, čí jsou citované verše? 

Břízo, pohnout s něčím uvnitř má poezie sílu stále, v tom se člověk tolik nemění. Ovšem zda i na vně, a tedy se společností, tam již se k pochybám kloním dlouhodobě. 

Břízo,

jde o to, co vlastně je poezie a co už ne. Já si myslím, že se poezie do značné míry od konce 20. století transformovala do písňových textů, zvláště do folkových.  A dnes se ptám: je poezie rap? Oficiálně (dle wikipedie) je rap způsob interpretace poezie.  - Takže pokud je rap poezie, pak poezie jen jen kvete. Jen my postarší už jí absolutně nerozumíme.

Ta kabinetní poezie - poezie, kterou píše básnické ghetto samo pro sebe, to je ovšem jen menšinový žánr. Každá jedna průměrná rocková kapela má více fanoušků než soudobé básnické ghetto. Ale - ať si každý fandí čemu chce.

Břízo - osobně se domnívám, že poezie smysl má - jako vše, co je prožité a procítěné a co o něco usiluje... Otázkou je, koho co osloví, upoutá, zaujme - a proč. 

děkuju Vám

***

myslíte, že ještě v tomto světě má poezie smysl ?

má sílu něčím uvnitř pohnout ?

Silene, teorie to není. Ale, beru - li zápis básně současně jako návod pro recitaci, cítím větší neurčitost, než v hudbě.  V hudbě je při rytmické realizaci metra pomlka rytmickou jednotkou a je slyšet. A v poezii? U delších veršů vznikla z potřeby nádechu. Někdy je normována a, i když není graficky vyjádřena, automaticky ji používáme.  Je slyšet. Má funkci jezu a významotvornou schopnost. Někdy dokonce, zejména tam, kde její poloha není přesně stanovena, dokáže měnit obsah slov v jeho pravý opak. Poslední Břízův verš je zápisem jambický. Těžko si však představit, že citově zabarvené jé, má při recitaci sehrát roli leklé ryby, tedy nepřízvučné předrážky. Podle mě to autor cítí, a proto přidává pomlku, aby po vyhrknutí onoho jé, které je bezděčným projevem překvapení (z poznání)  i velestručným komentářem,  umožnil nádechem (chvilkou na vzpamatování se) další pokračování. Pomlku sice nelze vyslovit, ale slyšet je.

Na jednu věc se tě chci už dlouho zeptat. Když už mi to náhoda přihrála, poprosím tě o názor na rytmiku těchto veršů. Dají se nevyjádřené kratičké pauzy, které jsou součástí stupňování, nějak teoreticky podchytit? Nebo je postačí zahrnout pod pojem stupňování.

Hedvábník, slepý, bez úst, letí,

je pouhý pud, a přece ví,

že jednou, možná, prstem dětí,

se dotkne lůna tajemství.

Tvůj text má pro mne podmanivou melodii :) 

Nebo to míníš tak, že po pauze dojde na efekt nového verše, a sice "my jsme ještě neumřeli"? 

Safiáne, přerod jambu v trochej (nebo obráceně, v sbt.) skrze prodloužený mezislovní předěl, to je tvá teorie? Všimla jsem si podobných poznámek z tvé strany již dříve, nespatřuji zde logické zdůvodnění v nutném splývání hudebních dob a silných pozic. Ráda bych porozuměla tvým předpokladům. Pomlčka přece není slabika, nevyslovíš ji. 

Má to spád, sdělení, atmosféru i překvapení, má to asi všecko

Dobře napsáno, ale obsahově jaksi nesouzním... chodím jen na pohřby, které se mě osobně dotýkají, a ty potom prožívám opravdu jinak.

Pěkná, velmi pěkná báseň. Ale přece jen - já bych škrtl jako zbytečný poslední verš. A následující trojverší bych stupňoval dvěma trocheji a zakončil jambem. I když tvůj jamb v tomto verši, započítáme-li pomlčku, která tu není gramatická, ale skutečná, je tak trochu trochej. 

ještě jsou tu ptáci?!

ještě je (náš) svět skoro celý ?

jé – my jsme ještě neumřeli … ???

Super... polohluchá polovina.. to mě rozsekalo. A jinak, hezkej spád.  

Mám ráda grotesky. I ty, co nejsou němé. Tip.

Po ten lidský rod se to vyvíjí docela dobře. Od toho "makabrózní" se to začalo obsahem i formou kazit, až nakonec pokazilo. 

Já jsem to pochopil, proč mě osočuješ

Mne sa  to páči. nemým rada funusy a  bezduché reči oficiálov v krovkách,

hlubokomyslné, vtipné, díky, tip, oblíbené

Tady se vyloženě kochám. Toto je dílo dle mého gusta - a podle toho ho ocením: Skvělý rytmus, adekvátní k obsahu - ten vnímám jako silný, alarmující, nabitý dějem i myšlenkami.