Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Zahrada nemožného (7. kapitola)
datum / id17.11.2022 / 537160Vytisknout |
autorZajíc Březňák
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno79x
počet tipů6
v oblíbených0x
Prolog

ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ...


Přeji všem čtenářům krásný svátek studentů. :-)

Zahrada nemožného (7. kapitola)

7.

 

Slíbil mi kvalitní sex a dvě tisícovky za schůzku, to ujde. Nedělám to přece pro peníze, chci si taky ještě něco užít, ale ty dva tisíce to je taková jistota.

Nejsem kurva, tak ujišťovala sama sebe Jana Hynková, dvaapadesátiletá učitelka češtiny a dějepisu na základní škole F. L. Čelakovského ve Strakonicích.

A pokračovala: nemohla jsem přece tušit, co se z něj vyklube. Vypadá civilizovaně, dokonce píše bez hrubek. To já umím ocenit. Je to ale stejně šupák.

Jako ta moje holka, je jí už skoro dvacet čtyři a pořád by se nechala živit od mámy. Ještěže jí přiznali ten invalidní důchod, když je taková lemra. Ve svém věku už mohla mít vystudováno a mohla pracovat a být co platná, ale milostslečna se raději hodila marod a opatřila si papíry na hlavu. Ne že by nebyla magor, někdy se sama divím, co jsem vychovala. To ale bude těmi jejími geny. Uhnala jsem si to s takovým budižkničemu a tak musím pykat, celý život platím za jedinou noc pochybné rozkoše.

Teď jsem si řekla, že by taky nebylo od věci si trochu užít, než natáhnu bačkory. Zase jsem ale narazila na nějakého zoufalce. Kdo by taky chtěl souložit s dvaapadesátiletou bábou a ještě jí za to platit, když ani není kurva, ale dělá to – víceméně – z ochoty? A to já si zase užiju ráda, bohužel není s kým.

Jo, takže teď ještě nějaké maso a můžu jít ke kasám...

On nevypadá tak zle, tenhle Lukáš, je snad nějaký umělec, malíř nebo co, ale nevypadá na někoho, kdo by si mohl dovolit placený sex... Ty dvě tisícovky mi dal a teď bude jíst suchý chleba a zapíjet to vodou v té svojí chaloupce tam někde za Hošticemi. Vysoký je, to mu musím přiznat a vlastně je i přitažlivý, i když už to taky není žádný mladík. Obličej má příjemný. To jeho péro není úplně maličké, ale musel si, chudák, vzít nějaké prášky, aby se mu postavilo.

A pak jsme to dělali v té jeho chaloupce. Dvorek má zarostlý trávou – je jako jeho tvář, i když ta spíš připomíná strniště. Zemědělci už sklízejí svá pole. Včera byly slyšet ty jejich kombajny až do samého večera, než se spustila ta bouřka. Dvorek má zarostlý trávou a v té trávě se plazila nějaká užovka jako to jeho péro.

Je to ale magor, sám přiznal, že se léčí na psychiatrii. To není divu, že musí brát prášky, aby se mu postavil kokot. Nadopují ho antidepresivy a on to chudák musí kompenzovat modrými tabletkami. Je to chudák, šupák. Kdo jiný by ale chtěl dvaapadesátiletou bábu?

Ještěže mi nevnutil nějakou tu svou mazanici..., dokončila své úvahy o Lukáši Kalandrovi ve frontě u pokladny číslo tři ve strakonickém Kauflandu.

Byla při tom ponořena až po uši do sraček vlastních chaotických myšlenek, které k ničemu jinému nevedly, než k tomu zjištění, že potkala dalšího ubožáka, bídníka. A tak jej orazítkovala, označila a jednou provždy zařadila jako nějakého novodobého Jeana Valjeana. Byla to přece jen učitelka češtiny.

 

Já se vleču s nákupem a milostslečna si čte Rousseauova Vyznání v originále. To byl taky pěkný úchyl. Jen ať si milostslečna nemyslí, já taky četla Rousseaua, i když už je to dávno. Francouzsky bych to tedy nedala, ale na tom nezáleží. I tak vím, že slavný Jean-Jacques byl stejný úchyl jako tenhle Lukáš Kalandra nebo většina ostatních chlapů.

Což tam nepopisuje, jak se obnažoval před dívkami, které šly k nějaké studni pro vodu? Exhibicionista! Nebo jak si koupil tu malou holku – ještě napůl s nějakým kumpánem – že si z ní vychová milenku? Poloviční pedofil! Na mě si nikdo nepřijde s nějakým Jeanem-Jacquesem Rousseauem.

Ještě že už není takový hic jako včera...

Vsadím se, že milostslečna ani neumyla nádobí, lemra. Nažrat se, to jo, pobírat důchod, to jo, ale pracovat? Chodit na brigády? Být něco platná? Nebo aspoň studovat? To ne, na to je moc nóbl.

Jen ať si nemyslí, na mě si s Rousseauem nepřijde, ani s tím šíleným markýzem de Sade, jehož 120 dnů Sodomy taky pilně čte, studentka!

Udělala přijímačky!

Pyšně mi oznámila – je to asi týden – že získala devadesát osm bodů ze sta možných, že byla první v ročníku. Jestli to ale zase posere, ať si mě nepřeje! Minule měla osmdesát sedm bodů ze sta a byla taky jednou z nejlepších, pak ale začala magořit, magorka! Nakonec nezískala dost kreditů pro postup do druháku, chyběly jí nakonec jen tři! Měla jich padesát sedm a potřebovala šedesát, ani ty tři kredity jí neodpustili a zůstala mi tu na krku.

Pořád se jen vymlouvá na svou „nemoc“, ale já na tyhle duševní nemoci už moc nevěřím... Po zkušenostech s touhle mou jedinou a tak žalostně nepovedenou dcerou na ně ani moc dobře věřit nemůžu.

 

Jana Hynková dorazila do bytu ve třetím patře jednoho z paneláků na sídlišti Mír, který spolu s dcerou obývala. Z pootevřených dveří Katčina pokoje se ozývala velmi hlasitá hudba. Byla to skladba Nameless endless z alba Nevermind od skupiny Nirvana, to ale Jana nevěděla. Pro ni to byl jen nesnesitelný randál.

Katka seděla v kuchyni a pojídala chleba namazaný máslem. Hlavu měla divně stočenou na stranu.

„Vypni to, Katko!“

„Říkej mi Sandy, jmenuju se Sandy Winifer!“

„Tak to vypni!“

Katka pomalu vstala a šla ke dveřím svého pokoje, přičemž měla hlavu stále divně stočenou a nakloněnou k pravému rameni, jako by nemohla zaujmout normální polohu.

„Co je s tebou?“ řekla matka, když si toho povšimla.

„Ale nic.“

„Nezapírej, co je s tebou?“

Dívka vypnula hudbu a pomalu se vracela: „Jen jsem snědla nějaké prášky.“

„Proč?“ zeptala se upřímně překvapená matka.

„Jen tak.“

„Počkej, jaké prášky?“

„Nějaké psychiatrické.“

„Kolik?“

„Pár jich bylo...“ odvětila dcera.

„Počkej, musíš do nemocnice! Proč jsi to proboha udělala?“

„Už jsem řekla: jen tak!“ trvala Kateřina na svém.

„Já se z tebe zcvoknu!“ řekla matka, přičemž již mávala mobilem.

„Nikam nevolej!“

„Musíš do nemocnice! Já zato nemůžu, že jsi kráva!“

„Nejsem.“

„Tak proč jsi to udělala?“

„Když on mě nechce!“

„Kdo?“

„Jeden kluk,“ Katka nebyla totiž připravena se matce svěřit, že ji ve skutečnosti odmítla Veronika Hamouzová, nechtěla aby matka věděla o její orientaci.

„Ty máš nějakého kluka?“

„Právě, že ne. Odmítl mě! Nechce mě!“

Jana cítila z dechu své dcery alkohol: „Ty jsi něco pila, Katko?“

„Jen trochu vína.“

„Zavolám ti záchranku!“

„Nikam nevolej!“

Matka už nedbala dceřiných slov.

Netrvalo dlouho a Katka i se svým zkrouceným krkem nastupovala do záchranky. Za okamžik byla v nemocnici. Čekalo ji pumpování žaludku, velice nepříjemná procedura, a o nic příjemnější noc na JIP.

Bolelo ji celé tělo, jímž také jakoby procházely vysilující křeče. Kateřina, která si také říkala Sandy, naříkala, lamentovala a nadávala nejspíš samotnému Bohu. Její spolupacientky na pokoji, vesměs starší dámy, z toho neměly pražádnou radost. Nakonec Kateřina k ránu vysílením usnula.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.11.2022 11:18:541 tipů dát kritice tipZajíc Březňák

Ano, můžete, děkuji moc za nominaci.

30.11.2022 09:41:38dát kritice tipPróza_měsíce

Autore, můžeme nominovat do PM?

19.11.2022 15:34:42dát kritice tipZajíc Březňák

Díky za odezvu, Blacksabbath.

19.11.2022 12:14:55dát kritice tipblacksabbath

dobrá sonda.....

19.11.2022 08:41:47dát kritice tipZajíc Březňák

Děkuji za návštěvu, Evženie.

18.11.2022 20:38:29dát kritice tipEvženie Brambůrková

Tady není co závidět. Těším se na pokračování.

18.11.2022 12:12:15dát kritice tipZajíc Březňák

Děkuji za čtení i za připomínku, Bixley.

18.11.2022 10:06:18dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tento díl je hodně kompaktní, dokáže vtáhnout do problémů, které řeší matka i dcera. 

Jen mi trochu vadilo v autorském textu slovo sraček, autorský komentář by měl být podle mě neutrální.

17.11.2022 20:15:452 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mně se na tomto dílu dost líbí motiv matky a dcery a i když to opravdu není veselé čtení, je znát, že se v "problematice" orientuješ. Navíc mi připomíná formát uzavřené povídky, i bez předchozích částí dává dobrý smysl.

17.11.2022 19:58:31dát kritice tipZajíc Březňák

Ichigo, neboj se, je to zřejmé. :-)

17.11.2022 19:56:33dát kritice tipZajíc Březňák

Děkuji, Alegno.

17.11.2022 19:55:10dát kritice tipIchigo

Doufám, že je jasné, na co reaguji. :D

17.11.2022 19:54:21dát kritice tipIchigo

Mě ani ne, tady to totiž působivě vygradovalo.

17.11.2022 19:52:22dát kritice tipAlegna

Ráda jsem přečetla

17.11.2022 19:41:27dát kritice tipZajíc Březňák

Máš pravdu, že s prózou nemám příliš mnoho zkušeností. Kdysi dávno na gymnáziu jsem se jí zabýval a šla mi tehdy lépe než psaní básní, dokonce jsem se umístil na druhém místě v jedné místní literární soutěži. 

Docela mě překvapilo, že se Ti nejvíce líbí právě tato část. 

17.11.2022 18:59:08dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Držela bych jeden způsob vypravování, v prvním dlouhém odstavci jsi přešel z ich formy do er formy a hned zas do ich. To samé v dalším odstavci... Nechala bych to celé v ich formě a text jí přizpůsobila.

Tohle je za mne nejlepší díl.

Vzal sis na to, že s prózou asi nemáš moc zkušeností, obrovské sousto. Přeju ti, abys našel cestu, jak na ně.

17.11.2022 18:56:27dát kritice tipZajíc Březňák

Ichigo, děkuji za komentář... za tvou stopu zde. :-)

 

17.11.2022 17:37:35dát kritice tipIchigo

To je smutné. :( Zvlášť ta matka, jak smýšlí o vlastní dceři a jaký život sama žije.

Líbí se mi, jak se prolínají věty o literatuře a hudbě, takové víc "hoch" s přízemními myšlenkami o nejzákladnějších pudech.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor