Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zahrada nemožného (7. kapitola)

17. 11. 2022
8
22
344

ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ...

Přeji všem čtenářům krásný svátek studentů. :-)

7.

 

Slíbil mi kvalitní sex a dvě tisícovky za schůzku, to ujde. Nedělám to přece pro peníze, chci si taky ještě něco užít, ale ty dva tisíce to je taková jistota.

Nejsem kurva, tak ujišťovala sama sebe Jana Hynková, dvaapadesátiletá učitelka češtiny a dějepisu na základní škole F. L. Čelakovského ve Strakonicích.

A pokračovala: nemohla jsem přece tušit, co se z něj vyklube. Vypadá civilizovaně, dokonce píše bez hrubek. To já umím ocenit. Je to ale stejně šupák.

Jako ta moje holka, je jí už skoro dvacet čtyři a pořád by se nechala živit od mámy. Ještěže jí přiznali ten invalidní důchod, když je taková lemra. Ve svém věku už mohla mít vystudováno a mohla pracovat a být co platná, ale milostslečna se raději hodila marod a opatřila si papíry na hlavu. Ne že by nebyla magor, někdy se sama divím, co jsem vychovala. To ale bude těmi jejími geny. Uhnala jsem si to s takovým budižkničemu a tak musím pykat, celý život platím za jedinou noc pochybné rozkoše.

Teď jsem si řekla, že by taky nebylo od věci si trochu užít, než natáhnu bačkory. Zase jsem ale narazila na nějakého zoufalce. Kdo by taky chtěl souložit s dvaapadesátiletou bábou a ještě jí za to platit, když ani není kurva, ale dělá to – víceméně – z ochoty? A to já si zase užiju ráda, bohužel není s kým.

Jo, takže teď ještě nějaké maso a můžu jít ke kasám...

On nevypadá tak zle, tenhle Lukáš, je snad nějaký umělec, malíř nebo co, ale nevypadá na někoho, kdo by si mohl dovolit placený sex... Ty dvě tisícovky mi dal a teď bude jíst suchý chleba a zapíjet to vodou v té svojí chaloupce tam někde za Hošticemi. Vysoký je, to mu musím přiznat a vlastně je i přitažlivý, i když už to taky není žádný mladík. Obličej má příjemný. To jeho péro není úplně maličké, ale musel si, chudák, vzít nějaké prášky, aby se mu postavilo.

A pak jsme to dělali v té jeho chaloupce. Dvorek má zarostlý trávou – je jako jeho tvář, i když ta spíš připomíná strniště. Zemědělci už sklízejí svá pole. Včera byly slyšet ty jejich kombajny až do samého večera, než se spustila ta bouřka. Dvorek má zarostlý trávou a v té trávě se plazila nějaká užovka jako to jeho péro.

Je to ale magor, sám přiznal, že se léčí na psychiatrii. To není divu, že musí brát prášky, aby se mu postavil kokot. Nadopují ho antidepresivy a on to chudák musí kompenzovat modrými tabletkami. Je to chudák, šupák. Kdo jiný by ale chtěl dvaapadesátiletou bábu?

Ještěže mi nevnutil nějakou tu svou mazanici..., dokončila své úvahy o Lukáši Kalandrovi ve frontě u pokladny číslo tři ve strakonickém Kauflandu.

Byla při tom ponořena až po uši do sraček vlastních chaotických myšlenek, které k ničemu jinému nevedly, než k tomu zjištění, že potkala dalšího ubožáka, bídníka. A tak jej orazítkovala, označila a jednou provždy zařadila jako nějakého novodobého Jeana Valjeana. Byla to přece jen učitelka češtiny.

 

Já se vleču s nákupem a milostslečna si čte Rousseauova Vyznání v originále. To byl taky pěkný úchyl. Jen ať si milostslečna nemyslí, já taky četla Rousseaua, i když už je to dávno. Francouzsky bych to tedy nedala, ale na tom nezáleží. I tak vím, že slavný Jean-Jacques byl stejný úchyl jako tenhle Lukáš Kalandra nebo většina ostatních chlapů.

Což tam nepopisuje, jak se obnažoval před dívkami, které šly k nějaké studni pro vodu? Exhibicionista! Nebo jak si koupil tu malou holku – ještě napůl s nějakým kumpánem – že si z ní vychová milenku? Poloviční pedofil! Na mě si nikdo nepřijde s nějakým Jeanem-Jacquesem Rousseauem.

Ještě že už není takový hic jako včera...

Vsadím se, že milostslečna ani neumyla nádobí, lemra. Nažrat se, to jo, pobírat důchod, to jo, ale pracovat? Chodit na brigády? Být něco platná? Nebo aspoň studovat? To ne, na to je moc nóbl.

Jen ať si nemyslí, na mě si s Rousseauem nepřijde, ani s tím šíleným markýzem de Sade, jehož 120 dnů Sodomy taky pilně čte, studentka!

Udělala přijímačky!

Pyšně mi oznámila – je to asi týden – že získala devadesát osm bodů ze sta možných, že byla první v ročníku. Jestli to ale zase posere, ať si mě nepřeje! Minule měla osmdesát sedm bodů ze sta a byla taky jednou z nejlepších, pak ale začala magořit, magorka! Nakonec nezískala dost kreditů pro postup do druháku, chyběly jí nakonec jen tři! Měla jich padesát sedm a potřebovala šedesát, ani ty tři kredity jí neodpustili a zůstala mi tu na krku.

Pořád se jen vymlouvá na svou „nemoc“, ale já na tyhle duševní nemoci už moc nevěřím... Po zkušenostech s touhle mou jedinou a tak žalostně nepovedenou dcerou na ně ani moc dobře věřit nemůžu.

 

Jana Hynková dorazila do bytu ve třetím patře jednoho z paneláků na sídlišti Mír, který spolu s dcerou obývala. Z pootevřených dveří Katčina pokoje se ozývala velmi hlasitá hudba. Byla to skladba Nameless endless z alba Nevermind od skupiny Nirvana, to ale Jana nevěděla. Pro ni to byl jen nesnesitelný randál.

Katka seděla v kuchyni a pojídala chleba namazaný máslem. Hlavu měla divně stočenou na stranu.

„Vypni to, Katko!“

„Říkej mi Sandy, jmenuju se Sandy Winifer!“

„Tak to vypni!“

Katka pomalu vstala a šla ke dveřím svého pokoje, přičemž měla hlavu stále divně stočenou a nakloněnou k pravému rameni, jako by nemohla zaujmout normální polohu.

„Co je s tebou?“ řekla matka, když si toho povšimla.

„Ale nic.“

„Nezapírej, co je s tebou?“

Dívka vypnula hudbu a pomalu se vracela: „Jen jsem snědla nějaké prášky.“

„Proč?“ zeptala se upřímně překvapená matka.

„Jen tak.“

„Počkej, jaké prášky?“

„Nějaké psychiatrické.“

„Kolik?“

„Pár jich bylo...“ odvětila dcera.

„Počkej, musíš do nemocnice! Proč jsi to proboha udělala?“

„Už jsem řekla: jen tak!“ trvala Kateřina na svém.

„Já se z tebe zcvoknu!“ řekla matka, přičemž již mávala mobilem.

„Nikam nevolej!“

„Musíš do nemocnice! Já zato nemůžu, že jsi kráva!“

„Nejsem.“

„Tak proč jsi to udělala?“

„Když on mě nechce!“

„Kdo?“

„Jeden kluk,“ Katka nebyla totiž připravena se matce svěřit, že ji ve skutečnosti odmítla Veronika Hamouzová, nechtěla aby matka věděla o její orientaci.

„Ty máš nějakého kluka?“

„Právě, že ne. Odmítl mě! Nechce mě!“

Jana cítila z dechu své dcery alkohol: „Ty jsi něco pila, Katko?“

„Jen trochu vína.“

„Zavolám ti záchranku!“

„Nikam nevolej!“

Matka už nedbala dceřiných slov.

Netrvalo dlouho a Katka i se svým zkrouceným krkem nastupovala do záchranky. Za okamžik byla v nemocnici. Čekalo ji pumpování žaludku, velice nepříjemná procedura, a o nic příjemnější noc na JIP.

Bolelo ji celé tělo, jímž také jakoby procházely vysilující křeče. Kateřina, která si také říkala Sandy, naříkala, lamentovala a nadávala nejspíš samotnému Bohu. Její spolupacientky na pokoji, vesměs starší dámy, z toho neměly pražádnou radost. Nakonec Kateřina k ránu vysílením usnula.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...


22 názorů

Dík, K3.


K3
10. 12. 2022
Dát tip

T.


Jamardi, děkuji za čtení. To s tou hlavou jsem psal podle vlastních zkušeností. Před mnoha lety jsem se totiž pokusil otrávit psychiatrickými léky a taky mi to nic víc neudělalo. Akorát ta noc na JIPce poté byla krušná a ten další měsíc v blázinci taky. 


Jamardi
05. 12. 2022
Dát tip

Pán na mě působí jako vzorný pacient. Sex totiž psychiatři doporučují. A když se k tomu dozví, že psychická nemoc je běh na dlouhou trať a pak, i když se to zlepší může očekávat recidivu, tak nechce čekat, jestli bude žena ochotná, ale chce jistotu a hned.

Paní na mě působí, že si pěstuje takové myšlenky, aby nebyla vinna. Za prvé, že si vzala peníze od toho chlapa. Protože se jí docela líbil a věděla, že jich moc nemá. Za druhé, aby se nějak nepodílela na nemoci její dcery. Lepší je to svalit na geny po otci.

To s tou natočenou hlavou se mi zdá divné. Jí to ještě docela myslí, dokáže lhát, že chtěla kluka. Při natočené hlavě bych si myslela, že už nebude moci ani artikulovat. Ale třeba by to tak šlo, v lécích se nevyznám.


Zajíc Březňák
30. 11. 2022
Dát tip Próza_měsíce

Ano, můžete, děkuji moc za nominaci.


Autore, můžeme nominovat do PM?


Díky za odezvu, Blacksabbath.


dobrá sonda.....


Děkuji za návštěvu, Evženie.


Tady není co závidět. Těším se na pokračování.


Děkuji za čtení i za připomínku, Bixley.


bixley
18. 11. 2022
Dát tip

Tento díl je hodně kompaktní, dokáže vtáhnout do problémů, které řeší matka i dcera. 

Jen mi trochu vadilo v autorském textu slovo sraček, autorský komentář by měl být podle mě neutrální.


Gora
17. 11. 2022
Dát tip blacksabbath

Mně se na tomto dílu dost líbí motiv matky a dcery a i když to opravdu není veselé čtení, je znát, že se v "problematice" orientuješ. Navíc mi připomíná formát uzavřené povídky, i bez předchozích částí dává dobrý smysl.


Ichigo, neboj se, je to zřejmé. :-)


Děkuji, Alegno.


Alegna
17. 11. 2022
Dát tip

Ráda jsem přečetla


Máš pravdu, že s prózou nemám příliš mnoho zkušeností. Kdysi dávno na gymnáziu jsem se jí zabýval a šla mi tehdy lépe než psaní básní, dokonce jsem se umístil na druhém místě v jedné místní literární soutěži. 

Docela mě překvapilo, že se Ti nejvíce líbí právě tato část. 


Gora
17. 11. 2022
Dát tip

Držela bych jeden způsob vypravování, v prvním dlouhém odstavci jsi přešel z ich formy do er formy a hned zas do ich. To samé v dalším odstavci... Nechala bych to celé v ich formě a text jí přizpůsobila.

Tohle je za mne nejlepší díl.

Vzal sis na to, že s prózou asi nemáš moc zkušeností, obrovské sousto. Přeju ti, abys našel cestu, jak na ně.


Ichigo, děkuji za komentář... za tvou stopu zde. :-)

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru