Missa brevis

Když končí se svět

zapálím si františka.

To je ta vůně, která mě pojí se světy,

které už dávno nejsou, už nikdy nebudou.

Těžká vůně, líně se převaluje světnicí a

pomalu dopadá na nábytek. A všude mlha, že není vidět

na poslední krok. Snažím se rozhrnout ten oblak, ze kterého ozývá se rozostřený hlas

babičky – a ach, achjo a ajeje – zvláštní proroctví O pokládání františka na kamna;

To byly Vánoce! Je to snad sto let! Venku zima a uvnitř kamna. 

A mlha se opět rozestoupila, suchou nohou mohl jsem překročit k dědovi, jenž jako Vánoční dárek

se zlatou mašlí na hlavě, seděl u stolu a vůbec nic neříkal. Vyfotil jsem ho tenkrát 

a měl tak smutné a hluboké oči, že na té fotce ani nejsou vidět. Do dneška visí na stěně,

zapaluji pod ní svíčku a děti se jí trochu bojí. 

První svět zmizel v cinkotu klíčů. 

V cinkotu klíčů proto, protože to je tak zapomenutíhodnáchvíleokamžitá, že rozplynul se, ani nevím jak. Umřel Pepik, pro vždycky usínající hráč na trubku pod vysokým topolem omámený akédií, jež linula se z listů do dálky. Hrál svá nokturna, kolísající sem a tam, kterak se mu klížili oči, občas některé tóny dokázal zahrát i pozpátku a v tremolu a v reverbu, se jeho trubka rozpíjela do všech stran rozpitého údolíčka u potoka. Nakonec jsem to místo na pamětnou označil pískovcovým přeraženým patníkem a vyryl do něj nápis: Missa brevis. 

V září umřela paní Roslerová, majitelka koček, zámků od výše zmíněných klíčů a především žlučovité, jaterní choroby, která jí nakonec strávila. Chodíval jsem k ní poslouchat, abych se naučil poslouchat a na tajnačku zobal jsem její léky na srdce, abych jednou uměl správně milovat. Říct, že umřela, nám přišel pan Rosler, kterému nikdy neodpustila tu nevyslovitelnou hanbu a v té neděli 4. září 1994 jsem jenom stěží mohl vědět, že tento den se mi ještě jednou zopakuje. I s tím omamným sluncesvitem, který dokáže, co dokáže – zpomalit čas.

A poslední, babička-nebabička, jež pojídala sedmikrásky a celý život žila se svým nevlastním synem Pepikem a její krásná, překrásná smrt, mezi jednotlivými srky polévky – maminko vy jste usnula? – když sklonila svou hlavu na prsa a ruka jenom bezvládně dotkla se možná naposledy sebe. Tolik to připomínalo sypaní se koralu, které navlékala navlékačka a já s houskou a hrnkem mléka v ruce omámeny to vše pozoroval a nevěděl, vůbec jsem to netušil, že to je zvláštní alegorie jako, když prsty luskne smrt.   

Pod hvězdami tiše spí,

dědek hospodáříček – kdysi jsem mu říkal Světlonoš,

teď už jenom Semtamprásk. Sbíral hvězdy ze dna Zlatníku, omýval je od bahna a vracel na nebe. To byla ta chvíle před probuzením,

vybavuji si to přesně, pamatoval jsem si své sny a otevíral se mi nový svět. Jenže...

S každým novým světem, ten starý musí zemřít. A tak také zemřel. Svět číslo dva, svět z pod hvězd zapadaných v bahně, svět někde na pomezí, mezi stepním vlkem a rouchem berančím. Byl to hluboký nádech, který se mi občas stále vrací. Nakonec jsme jej s Vojtou zvěčnili, do polena, vyřezaný hospodáříček, dědek s očima rudých granátů – lepidlo Herkules udrží každé oči v důlku! - a za uchem má strčenou větvičku jeřabin, uschlou a připomínající dávné jizerské jitro. Stráží všechny mrtvé i živé v chalupě v horách, jež stala se nekonečnou.  

A třetí svět? Třetí svět, jenž se právě skončil, je právě v tom dýmu františka, protože – protože u stolu ještě nejsou všichni. Máma chybí! Jenom chladnoucí hrnek s čajem připomíná, že ležela natažená na gauči, poslouchali jsme rádio, Vltavy sbor a prince Hajajá a když právě saň chystala se útočit, tak z hlubin mámina břicha ozvalo se chrčení a hučení a dávení té lité sani. A já k ní přistoupil a snažil se ji vzbudit, otevírala oči a zase je zavírala, kalné spánkem, pomalu mizející jako ty dědovi, ponořená, zaujatá celá sebou, jako ostrov, který je jenom sám a sám pro sebe. Cloumal jsem jí a říkal ji to – ty už tu nejsi, ty už tu nemáš být – koukala na mě a z jejího pohledu mohl jsem konečně odečíst, co bylo to, poslední, jež spatřila. Dřevěný věšáček na klíče s malou kočkou, který jsem udělal ve druhé třídě a daroval jí ho k Vánocům. Budeš tu sama! Vykřikl jsem na ní, ale nemělo to valného smyslu, obzvlášť proto, že františkův dým, začal se rozplývat a zpod něj, pomalu vykukoval letošní podzim, kterému už teď, když to píšu, také zvoní hrana.

Jsou světy, které mizí, padají za obzor, unavené a skryté pod dekou.

Je letošní podzim, který je poprvé a žíznivý, saje a cucá z lidí člověka a provždycky má málo.

A tak tu jsme na chalupě v horách, nekonečné. Já a Jana a děti. Sundáváme kýčovité ozdobičky; sluníčka a andílky, zvonečky a hrnečky, vyhazujeme oblečení a zdá se, zdá se to mě, ale i Janě a také dětem, že chalupa se zase může nadechnout. Nasát kousek nás a my kousek jí. A když se rozhlížím, vidím stůl, který není prázdný, jenom u něj sedí jiní lidé. A taky vidím, jako v stromu letokruhy, to co zbylo po dědovi, to co zbylo po mámě, tady v chalupě v horách nekonečně vepsané, jako vrstvy jednotlivých vzpomínek, let a světů. A vidím a vím? A ptám se.

Jaká bude další vrstva? Vzpomínek – let – světů. Které budou moci skončit zase pro někoho jiného.